102 VSPH 291/2013-34
79 ICm 3019/2012 102 VSPH 291/2013-34 (KSUL 79 INS 8099/2012)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců Mgr. Martina Lišky a Mgr. Markéty Hudečkové v právní věci žalobce REDSPARK ASSETS LIMITED, sídlem Agiou Nikolaou 67-69, Office 103, P.C. 2408, Nicosia, Kyperská republika, zast. advokátkou JUDr. Terezou Novobílskou, sídlem Haštalská 760/27, Praha 1, proti žalované KOPPA, v.o.s., sídlem Mozartova 679/21, Liberec, insolvenční správkyni dlužnice Jitky Somerauerové, bytem Nová Výstavba 198, Obrnice, o určení pravosti popřených pohledávek oodvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 79 lCm 3019/2012-18 ze dne 19. března 2013 takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 79 ICm 3019/2012-18 ze dne 19. března 2013 se v bodě I. výroku mění tak, že se určuje, že žalobce má za dlužnicí Jitkou Somerauerovou pohledávku ve výši 11.500,-Kč z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení a pohledávku ve výši 2.783,-Kč ztitulu náhrady nákladů oprávněného vexekuci; ve zbývající části bodu I. výroku ohledně částky 4.817,-Kč se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodněnh

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným rozsudkem vbodě l. výroku zamítl žalobu, jíž se REDSPARK ASSETS LIMITED (dále jen žalobce) domáhal určení pravosti svých pohledávek ve výši 11.500,-Kč a 7.600,-Kč přihlášených do insolvenčního řízení ve věci Jitky Somerauerové (dále jen dlužnice) vedeného týmž soudem pod sp.zn. KSUL 79 INS 8099/2012, a v bodě ll. výroku rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

(KSUL 79 INS 8099/2012)

Při posuzování důvodnosti žaloby soud vyšel z toho, že:

1) přihláškou ze dne 31.5.2012 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení tři dílčí pohledávky za dlužnicí:

-pohledávku č. 1 ve výši 5.450,10 Kč (dále jen Pohledávka č. 1) na základě směnky a směnečného platebního rozkazu,

-pohledávku č. 2 ve výši 11.500,-Kč (dále též jen Pohledávka č. 2) jako náklady rozhodčího řízení dle rozhodčího nálezu ze dne 22.6.2011,

-pohledávku č. 3 ve výši 7.600,-Kč (dále též jen Pohledávka č. 3) na základě usnesení o nařízení exekuce a příkazu k úhradě nákladů exekuce,

2) při přezkumném jednání konaném dne 18.9.2012, na němž byly Pohledávky č. 1 až 3 přezkoumány jako nevykonatelné, popřela insolvenční správkyně dlužnice KOPPA, v.o.s. (dále jen žalovaná) Pohledávky č. 2 a 3 stím, že rozhodčí doložka byla sjednána neplatně, a žalobci tak nevznikl nárok na náhradu nákladů nalézacího řízení a potažmo ani na náhradu nákladů řízení exekučního,

3) žalobce podal včas žalobu, v níž se domáhal, aby bylo určeno, že Pohledávky č. 2 a 3 jsou po právu, nebot' soudu nepřísluší (mimo žalobu o zrušení rozhodčího nálezu) rozhodovat o platnosti či neplatnosti sjednané rozhodčí doložky,

4) rozhodčím nálezem ze dne 22.6.2011 (dále též jen Rozhodčí nález), jenž měl nabýt právní moci dne 23.6.2011, bylo dlužnici uloženo, aby žalobci zaplatila na jistině 3.354,10 Kč a na nákladech rozhodčího řízení 4.900,-Kč a 6.600,-Kč,

5) v rozhodčí doložce obsažené ve smlouvě o úvěru č. 100979, již uzavřel právní předchůdce žalobce Euro Benefit, a.s. s dlužnicí dne 18.10.2010 (dále jen Smlouva), bylo sjednáno, že veškeré spory a nároky, které vznikly ze Smlouvy, budou rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů podle platného práva České republiky, rozhodce bude zvolen žalující stranou, rozhodčí řízení se bude konat v místě určeném rozhodcem na základě písemných podkladů předaných stranami a ústní jednání svolá rozhodce,

6) usnesením č.j. 43 EXE 10866/2011-22 nařídil Okresní soud v Mostě exekuci pro zaplacení částky 2.654,10 Kč a nákladů předchozího řízení ve výši 4.900,-Kč a 6.600,-Kč,

7) dle příkazu k úhradě nákladů exekuce měla dlužnice uhradit mj. náklady právního zastoupení oprávněného (žalobce) v exekučním řízení ve výši 7.600,-Kč.

Z hlediska právního posouzení věci soud konstatoval, že neplatnost rozhodčí doložky je neplatností absolutní dle ust. § 39 občanského zákoníku (dále jen OZ) a soud se jí může zabývat i tehdy, pokud to nenamítá žádná ze stran. Poukázal nato, že se dlužnice při uzavírání Smlouvy musela podrobit pravidlům, jež bez možnosti jakéhokoli vyjednávání (formulářem) stanovil žalobce rozhodčí doložku

(KSUL 79 INS 8099/2012) nevyjímaje. Absolutní neplatnost rozhodčí doložky přitom soud dovodil z formulářového požadavku , jímž byla vyloučena pravomoc obecných soudů azaložena pravomoc jiného rozhodce; zdůraznil, že dlužnice neměla možnost podílet se na výběru rozhodce a ten tak nemusel být nestranný. Uzavřel, že Ujednání o rozhodčí doložce způsobilo nerovnováhu v postavení stran spotřebitelského úvěru, kdy úpadkyně-dlužnice neměla možnost podílet se na výběru rozhodce a takto sjednána rozhodčí doložka nemohla založit pravomoc rozhodce, který nakonec rozhodčí nález vydal, i když na základě rozhodčího nálezu byla nařízena exekuce a tato exekuce probíhala, nic nemění na tom, že byla nařízena na základě nicotného titulu k nařízení exekuce, tento rozhodčí nález nelze považovat za titul k nařízení exekuce. Dlužnici nebyla rozhodčím řízením v žádném případě přiznána vyšší ochrana a garantováno spravedlivé řízení. Na základě uvedeného dospěl soud kzávěru, že vdůsledku neplatnosti rozhodčí doložky je neplatný a nevykonatelný i Rozhodčí nález, a žalobu proto zamítl.

O nákladech řízení rozhodl tak, že je nepřiznal žádnému z účastníků, když ve věci úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal žalobce včasné odvolání a požadoval, aby jej odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná mu právo na náhradu nákladů řízení, popř. aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Argumentoval zejména tím, že rozhodčí smlouva obsahuje konkrétní způsob určení rozhodce ad hoc, dohodu o postupu vřízení aalternativu rozhodčího řízení před stálým rozhodčím soudem podle jeho řádu a pravidel; odkaz ohledně výběru rozhodce a pravidel řízení na právnickou osobu, jež není stálým rozhodčím soudem, ani možnost vedení rozhodčího řízení před takovou osobou smlouva neobsahuje, a proto důvod její neplatnosti pro obcházení zákona není dán. K nerovnému postavení účastníků při výběru rozhodce uvedl, že dle jeho názoru nelze přistupovat k hodnocení podmínek rovnosti pod dojmem konkrétního procesního postavení účastníků vdaném rozhodčím řízení; dle smluvních ujednání bylo právo výběru žalovat u stálého rozhodčího soudu či u rozhodce i právo určit osobu rozhodce ze sjednaného okruhu rozhodců dohodnuto ve prospěch kteréhokoliv budoucího žalobce, jenž by se chtěl domáhat svého práva v případném sporu, a nikoli jednostranně toliko ve prospěch věřitele.

Dále argumentoval ve prospěch závěru, že nelze bez dalšího použít úpravu obsaženou v evropském právu, nebot' ta musí být nejprve implementována do práva členských států, a namítal rovněž, že vtomto řízení se již soud nemůže zabývat neplatností Rozhodčího nálezu. Smlouva, včetně rozhodčí doložky, byla dle jeho názoru sjednána v dobré víře, dlužnice byla s jejím obsahem předem důkladně seznámena a poté sama požádala o její uzavření a o poskytnutí úvěru; proto se dají smluvní podmínky stěží považovat za individuálně nesjednané. Akcentoval přitom, že rozhodčí smlouva, její vlastní sjednání ani žádné její ustanovení se neodchyluje od zákona a neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Závěrem shrnul, že rozhodčí smlouva je platná, rozhodce byl povolán k rozhodování, měl způsobilost být rozhodcem, rozhodčí řízení proběhlo dle zákona a rozhodčí nález byl vydán oprávněným orgánem v rámci jeho pravomocí na základě hmotného práva v rámci zákona č. 216/1994 Sb. (dále jen zákon o rozhodčím řízení) a občanského soudního řádu (dále též jen o.s.ř.), nabyl právní

(KSUL 79 INS 8099/2012) moci, je vykonatelný po stránce formální i materiální a pro jeho neplatnost nejsou dány důvody. Rovněž exekuce na majetek dlužnice bny vedeny oprávněně, oprávněně též žalobce vynaložil náklady na ně a rozhodnutí o nákladech v exekučním řízeníje vykonatelným titulem. Popření pohledávek žalovanou měl proto za nedůvodné.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

V čl. ll. bodu 5. Smlouvy si smluvní stany ujednaly, že Veškeré spory vznikající ztéto smlouvy a/nebo vsouvislosti sní (včetně určení platnosti této smlouvy), s výjimkou sporů vyplývajících ze směnek poskytnutých kzajištění pohledávek věřitele z této smlouvy, budou řešeny vždy jedním rozhodcem, a to bud': a) u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky podle jeho Řádu a Pravidel. Jediný rozhodce bude jmenován předsedou Rozhodčího soudu; anebo b) jedním z níže uvedených rozhodců, mezi nimiž si zvolí žalobce: 1. Mgr. Lenka Kolačkovská, 2. JUDr. Milan Kutnar, 3. Bc. Petr Valenta (u všech tří uvedeno sídlo a e-mail-pozn. soudu). Právo volby podání žaloby (zahájení sporu) dle písm. a. anebo b. výše má vždy v každém jednotlivém případě žalobce.

Rozhodčím nálezem č.j. 32344/2011 ze dne 22.6.2011 vydaným rozhodcem Bc. Petrem Valentou na základě rozhodčí doložky sjednané ve Smlouvě byla dlužnici uložena povinnost zaplatit žalobci 3.354,10 Kč do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu a na nákladech řízení v téže lhůtě 4.900,-Kč (potud šlo o náhradu poplatku za rozhodčí řízení) a 6.600,-Kč (potud šlo o náhradu nákladů zastoupení); nález nabyl právní moci dne 23.6.2011. Dle tohoto nálezu nařídil Okresní soud v Mostě usnesením č.j. 43 EXE 10866/2011-22 ze dne 22.8.2011 exekuci kuspokojení pohledávky žalobce ve výši 2.654,10 Kč, nákladů předcházejícího řízení ve výši 4.900,-Kč a 6.600,-Kč a nákladů exekuce, jež budou v průběhu řízení stanoveny. Pověřený soudní exekutor JUDr. Onřej Mareš, LL.M. vydal následně dne 23.5.2012 příkaz k úhradě nákladů exekuce č.j. 124 EX 12605/11-33 (dále jen Příkaz) k uspokojení mj. pohledávky žalobce (coby oprávněného) ve výši 7.600,-Kč z titulu nákladů právního zastoupení v exekučním řízení stím, že mu náleží náhrada za dva úkony právní služby (převzetí věci a sepsání návrhu na nařízení exekuce) a dva režijní paušály.

Soud prvého stupně postavil napadené rozhodnutí na závěru, že shora citované ujednání o rozhodčí doložce nemohlo založit pravomoc rozhodce, nebot' možnost výběru jeho osoby nebyla dána oběma stranám, ale pouze žalobci, a že takto sjednaná doložka je nepřiměřená, nebot' způsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, a v důsledku toho je dle ust. § 39 OZ neplatná. Tento právní závěr však odvolací soud nesdílí.

V usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011 uveřejněném včasopisu Soudní judikatura pod č. 131/2011 velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR překonal dřívější právní názor vyslovený v usnesení téhož soudu sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 ze dne 31.7.2008, podle něhož si smluvní strany mohou platně dohodnout, že spory vzniklé ze smlouvy budou

(KSUL 79 INS 8099/2012) rozhodovány vybraným rozhodcem žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným dle ust. § 13 zákona, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem , adospěl naopak kzávěru, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, aodkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle ust. § 39 OZ pro rozpor se zákonem .

Účastníci smluvního vztahu v dané věci (jak citováno shora) sjednali, že jejich případný spor bude řešit jeden ze tří konkrétně označených rozhodců, přičemž právo výběru osoby jediného rozhodce ad hoc (jako konkrétní způsob jeho určení) bylo dáno tomu účastníku, jenž hodlal zahájit rozhodčí řízení. Takové určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, považuje odvolací soud za dostatečně určité a zákonu neodporující, nebot' bny označeny osoby rozhodců (z nichž jeden skutečně Rozhodčí nález vydal) a byl sjednán i konkrétní způsob výběru jednoho rozhodce zúčastníky určených alternativ. Zcela se přitom ztotožňuje s námitkou žalobce, že obecné označení procesní strany sporu, jež je nadána právem výběru rozhodce, jako žalobce , je nutno vykládat tak, že rozhodce vybírá ta (kterákoliv) zobou smluvních stran, jež hodlá své nároky uplatňovat žalobou; výklad soudu prvého stupně, že na základě tohoto ujednání nebyla dána možnost výběru rozhodce oběma stranám, a rozhodčí smlouva tak způsobila nerovnováhu v postavení stran spotřebitelského úvěru, je tudíž chybný.

Ani druhá alternativa ve smlouvě sjednaná, že spor bude řešen u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky podle jeho řádu a pravidel a jediný rozhodce bude jmenován předsedou Rozhodčího soudu, není s výše uvedenými závěry v rozporu, nebot' označený soud je stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení a jako takový je oprávněn vydávat statusy a řády, jež upravují způsob vedení rozhodčího řízení a jmenování rozhodců (statusy a řády stálých rozhodčích soudů jsou obligatorně uveřejňovány v Obchodním věstníku-viz § 13 odst. 2 zákona orozhodčím řízení); takový eventuální způsob určení ad hoc rozhodce (srovnej ust. § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení ) proto rovněž v rozporu se zákonem není.

Závěr soudu prvého stupně o neplatnosti sjednané rozhodčí doložky tak neobstojí, a tím ani důvod popření Pohledávky č. 2 z titulu pravomocně přiznaných nákladů rozhodčího řízení (poplatku za rozhodčí řízení a nákladů právního zastoupení).

Dále se odvolací soud zabýval nárokem na náhradu nákladů exekuce vyplývajících z Příkazu, jež byly žalobcem přihlášeny jako Pohledávka č. 3.

Podle ust. § 109 odst. 1 písm. c) věty prvé insolvenčního zákona (dále jen IZ) lze výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést.

(KSUL 79 INS 8099/2012)

Jak uvedeno shora, pověřený soudní exekutor vydal Příkaz k úhradě nákladů exekuce-spočívajících mj. v pohledávce žalobce ve výši 7.600,-Kč z titulu nákladů právního zastoupení v exekučním řízení-dne 23.5.2012, tedy až v průběhu insolvenčního řízení, jež bylo k návrhu dlužnice zahájeno dne 4.4.2012. S ohledem na omezení zakotvené v ust. § 109 odst. 1 písm. c) věty prvé IZ tak nelze z Příkazu při určení nákladů oprávněného (žalobce) v exekuci vycházet, nebot' je jím prováděna exekuce. Jinými slovy, pokud exekutor po zahájení insolvenčního řízení vydá příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž rozhodne i o nákladech oprávněného, jedná se o nepřípustné provádění exekuce (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4802/2008 ze dne 30.11.2010 uveřejněný pod č. 69/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), k němuž nelze v insolvenčním řízení přihlédnout.

Odvolací soud v této souvislosti poukazuje na ust. § 109 odst. 6 IZ ve znění účinném od 1.1.2014, dle něhož se k rozhodnutím a opatřením přijatým při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce-příkaz k úhradě nákladů exekuce nevyjímaje-vrozporu somezením zakotveným vust. § 109 odst. 1 písm. c) IZ nepřihlíží /srovnej ust. § 109 odst. 1 písm. c) části věty za středníkem IZ ve znění účinném do 31.12.2013/ a podle něhož je insolvenční soud dokonce oprávněn pozastavit vykonatelnost nebo odložit právní moc (odklidit účinky) takových rozhodnutí a opatření.

Nejvyšší soud ČR přitom v rozhodnutí publikovaném pod R 31/2006 konstatoval, že nařízení exekuce-ač výslovně neuvedeno-se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů oprávněného (ust. § 87 odst. 2 exekučního řádu-dále jen ExŘ), a to bez toho, že (by) byly specifikovány. Tamtéž dodal, že obdobou postupu soudu v řízení o výkon rozhodnutí (kdy soud ukládá postupně další povinnosti k náhradě nákladů, aniž určil lhůtu k plnění, případně je jen co do výše určuje), je v exekučním řízení postup prostřednictvím institutu příkazu k úhradě nákladů exekuce podle ust. § 88 ExŘ, kjehož vydání je povolán exekutor. Z pohledu zásad ovládajících rozhodování o nákladech v nalézacím řízení se také zde (stejně jako v řízení o výkon rozhodnutí) vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.), nebot' nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno.

Žalovaná při přezkumném jednání popřela Pohledávku č. 3 toliko ztoho důvodu, že v důsledku neplatné rozhodčí doložky neměl titul pro exekuci, a nemá proto nárok na náhradu nákladů exekučního řízení; poskytnutí právní služby vpopěrném úkonu (ani vprůběhu tohoto řízení) ovšem nijak nezpochybňovala. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobci-v situaci, kdy bylo vyhověno jeho návrhu na nařízení exekuce-vzniklo právo na náhradu nákladů v exekučním řízení účelně vynaložených k vymáhání pohledávek přiznaných Rozhodčím nálezem, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem.

Při stanovení výše těchto nákladů však bylo nutno vzít v potaz, že nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17.4.2013 uveřejněným pod č.116/2003 Sb., byla jako neústavní zrušena vyhláška Ministerstva spravedlnosti ČR č. 484/2000 Sb. ze dne 18.12.2000, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem

(KSUL 79 INS 8099/2012) při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů, podle níž určil exekutor výši odměny za zastupování žalobce advokátem, a zníž žalobce vycházel při vyčíslení výše přihlašovaného nároku. Při absenci této vyhlášky jako zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení vjednom stupni je (bylo) dle ust. § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o.s.ř. třeba při rozhodování o výši odměny za zastupování advokátem aplikovat příslušná ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů anáhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen Advokátní tarif), a to dle znění účinného v době poskytnutí právní služby.

Vpoměrech dané věci to znamená, že žalobci vzniklo právo na odměnu za zastupování advokátem v exekučním řízení v rozsahu dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení a podání návrhu na nařízení exekuce) ve výši 1.700,-Kč dle ust. § 7 bodu 5 a § 11 odst. 2 písm. e) Advokátního tarifu ve znění účinném do 31.12.2012 a dvou náhrad hotových výdajů po 300,-Kč dle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, což s připočtením 21 % DPH ve výši 483,-Kč činí celkem 2.783,-Kč.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud kzávěru, že odvolání žalobce je zčásti důvodné; napadený rozsudek proto podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil v bodě l. výroku tak, že žalobě v části týkající se určení pravosti Pohledávky č. 2 ve výši 11.500,-Kč a Pohledávky č. 3 ve výši 2.783,-Kč vyhověl, a ve zbývající části týkající se určení pravosti Pohledávky č. 3 ve výši 4.817,-Kčjej podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. a ust. § 202 odst. 1 věty první IZ, dle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků (byt' měl v převážné části věci úspěch) právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která vrozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem k Nejvyššímu soudu ČR.

V Praze dne 19. června 2014

Mgr. Tomáš B r a u n, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Andrea Synková