102 VSPH 287/2015-119
59 ICm 119/2012 102 VSPH 287/2015-119 (KSPA 59 INS 12308/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobkyně HELP FINANCIAL, s.r.o., sídlem Příčná 1217, Kosmonosy, IČO: 26440334, zast. advokátem JUDr. Romanem Ráczem, sídlem Kubánské náměstí 1391/11, Praha 10, proti žalované 1. správcovské a konkursní, v.o.s., sídlem Sladkovského 67, Pardubice, IČO: 26126788, insolvenční správkyni dlužnice Ivany Baštové, zast. advokátem Mgr. Martinem Červinkou, sídlem Čechova 396, Česká Třebová, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. 59 ICm 119/2012-101 ze dne 23. ledna 2015,

t a k t o:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č.j. 59 ICm 119/2012-101 ze dne 23. ledna 2015 se mění tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobkyně má vůči dlužnici pohledávku ve výši 11.016,-Kč z titulu odměny za poskytnutí půjčky.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 49.973,-Kč na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Martina Červinky.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích poté, co byl jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 2. 11. 2012 usnesením Vrchního soudu ze dne 16. 5. 2013 částečně (v bodech I. a III. výroku) zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, ve výroku označeným rozsudkem opětovně určil, že pohledávka ve výši 11.016,-Kč z titulu poplatku za poskytnutí půjčky, kterou žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení dlužnice vedeného u téhož soudu pod (KSPA 59 INS 12308/2011) sp. zn. KSPA 59 INS 12308/2011, je po právu, a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem.

Ve skutkové rovině vyšel soud zejména z toho, že: 1) dne 13. 11. 2010 uzavřela žalobkyně s dlužnicí smlouvu o půjčce č. 036433 (dále též jen Smlouva o půjčce), jíž jí poskytla půjčku ve výši 18.000,-Kč s tím, že se dlužnice zavázala půjčku společně s poplatkem za poskytnutí půjčky ve výši 11.016,-Kč vrátit v 52 týdenních splátkách po 558,-Kč, 2) dlužnice žalobkyni uhradila celkem 8.616,-Kč, 3) dne 5. 10. 2011 přihlásila žalobkyně do insolvenčního řízení vůči dlužnici: -pohledávku ve výši 20.400,-Kč sestávající z nevrácené půjčky ve výši 9.384,-Kč a poplatku za poskytnutí půjčky ve výši 11.016,-Kč (dále jen Pohledávka č. 1), -pohledávku z titulu smluvní pokuty ve výši 3.500,-Kč za prodlení s uhrazením jedné splátky (dále jen Pohledávka č. 2), 4) na přezkumném jednání konaném dne 2. 11. 2011 popřela žalovaná Pohledávku č. 1 co do důvodu a výše, neboť výše poplatku za půjčku je v rozporu s dobrými mravy, když roční procentní sazba nákladů přesahuje 177 %, 5) předmětem (obnoveného) řízení zůstalo posouzení pravosti Pohledávky č. 1 (žaloba o určení pravosti Pohledávky č. 2 již byla v předchozím řízení pravomocně zamítnuta).

V rovině právního posouzení věci se soud neztotožnil s argumentací žalované, že poplatek za poskytnutí půjčky, jenž činil 61,2 % jistiny (11.016,-Kč /18.000,-Kč), byl sjednán v rozporu s dobrými mravy. Naopak měl za to, že poplatek odpovídá službám, které dlužnice uzavřením Smlouvy o půjčce získala, a je nižší, než kolik by dlužnice zaplatila v běžném peněžním ústavu na úrocích a poplatcích, pokud by se jí takovou půjčku (vůbec) podařilo získat. Soud nesouhlasil ani s názorem žalované, že je Smlouva o půjčce absolutně neplatná zvlášť v situaci, kdy žalovaná popřela toliko část nároku plynoucího z této smlouvy (pohledávku z titulu neuhrazené jistiny půjčky ve výši 9.384,-Kč žalovaná uznala). Soud rovněž nepřehlédl, že žalovaná při popěrném úkonu (při popření výše Pohledávky č. 1) v rozporu s ust. § 194 věty druhé insolvenčního zákona (dále jen IZ) neuvedla, v jaké výši je ve skutečnosti Pohledávka č. 1; popěrný úkon žalované je tudíž nicotný a nelze k němu přihlížet. Proto žalobě na určení pravosti Pohledávky č. 1 vyhověl, přičemž nákladový výrok odůvodnil aplikací ust. § 202 odst. 1 IZ, dle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích podala žalovaná včasné odvolání, v němž setrvala na stanovisku, podle něhož nebyl poplatek za poskytnutí půjčky platně sjednán, neboť jeho uplatněním (sjednáním) žalobkyně evidentně obešla zákon a dlužnici coby spotřebitelku zcela záměrně uvedla v omyl; potud žalovaná poukazovala na to, že odměnou za poskytnutí peněz je pouze úrok, jehož výše je pro dlužníka vodítkem posouzení výhodnosti nabízeného produktu.

Podle žalované soud rovněž nesprávně vyhodnotil otázku přiměřenosti poplatku, neboť bylo nutno vzít v úvahu, že při anuitním splácení půjčky (splátkami, (KSPA 59 INS 12308/2011) jejichž výše se po celou dobu splácení nemění) činí (činila) faktická úroková sazba 103,16 %, což jen potvrzuje, že Smlouva o půjčce je (byla) smlouvou lichevní. Na podporu této argumentace odkázala např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004, podle něhož je rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen ObčZ), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.

Konečně žalovaná označila za přepjatě formální závěr soudu prvního stupně, že její popěrný úkon ve vztahu k Pohledávce č. 1 je nicotný, neboť z logiky věci vyplývá, že pokud pohledávku ve výši 20.400,-Kč uznala v rozsahu 9.384,-Kč, pak uvedla i její skutečnou výši. Proto požadovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a přizná jí právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 10. 12. 2015, na němž dle ust. § 213 a § 213a téhož zákona zopakoval a doplnil dokazování, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud v první řadě konstatuje, že Smlouva o půjčce je svojí povahou spotřebitelskou smlouvou, na níž dopadají ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, neboť byla uzavřena mezi žalobkyní jako osobou poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a dlužnicí, jež při uzavírání a plnění smlouvy nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Na tuto smlouvu se subsidiárně vztahují ust. § 52 a násl. ObčZ o spotřebitelských smlouvách a samozřejmě i ust. § 39 téhož zákona, jež označuje za neplatný takový právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí zájmům společnosti.

Odvolací soud nesouhlasí s žalovanou v tom, že poplatek za poskytnutí půjčky nebyl platně sjednán proto, že toto ujednání obchází zákon, neboť odměnou za poskytnutí peněz je pouze úrok. Judikatura prezentovaná např. usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 869/2012 ze dne 19. 3. 2013 dovozuje, že dispozitivní povaha ust. § 658 odst. 1 ObčZ upravujícího smlouvu o půjčce umožňuje dohodnout úroky při poskytnutí peněžité půjčky nejen stanovením procentní sazby a časového úseku, za který se úrok počítá (ročně, měsíčně, denně), a za dobu skutečného užívání jistiny dlužníkem, ale i pevnou částkou stanovenou za dobu od poskytnutí půjčky do její splatnosti, jejíž výše se nemění ani v případě, že dlužník jistinu ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí.

V posuzovaném případě se dlužnice ve Smlouvě o půjčce zavázala poskytnutou půjčku vrátit včetně poplatku za poskytnutí půjčky (souhrnného poplatku) v celkové výši 29.016,-Kč (18.000,-Kč + 11.016,-Kč). Vzhledem k tomu, že úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky jsou odměnou za užívání půjčené jistiny a že mohou být dohodnuty také pevnou částkou, nelze ze samotného ujednání o odměně (souhrnného poplatku) ve výši 11.016,-Kč obsaženého ve Smlouvě (KSPA 59 INS 12308/2011) o půjčce, v níž není výslovně uvedeno, že tento poplatek představuje dohodnutý úrok, dovozovat neurčitost tohoto ujednání, a tedy jeho neplatnost podle ust. § 37 odst. 1 ObčZ (aniž by takovému závěru předcházela interpretace projevu vůle podle pravidel uvedených v ust. § 35 odst. 2 ObčZ).

Nicméně zbytková část odvolací argumentace je z důvodů uvedených níže opodstatněná.

Z ust. § 3 odst. 1 ObčZ plyne, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Posledně citované ustanovení je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, mu umožňuje požadovanou ochranu odepřít. Toto ustanovení lze podle přesvědčení odvolacího soudu aplikovat i na výkon práv a povinností založených ujednáním smluvních stran o smluvní odměně.

ObčZ ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat smluvní odměnu. Z této skutečnosti však nelze dovozovat, že by její výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce, a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Přitom soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy. Je nepochybné, že nepřiměřeně vysoká smluvní odměna sjednaná při peněžité půjčce je obecně považována za odporující obecně uznávaným pravidlům chování, vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že ujednání o smluvní pokutě je v daném případě v rozporu s dobrými mravy.

V rámci úvahy o dobrých mravech vycházel odvolací soud rovněž z toho, že souladné s dobrými mravy je takové ujednání, jež vymezuje práva a povinnosti účastníků smlouvy vyváženě. To však v daném případě dovodit nelze, jelikož dlužnice se ve Smlouvě o půjčce zavázala zaplatit žalobkyni za poskytnutí částky 18.000,-Kč v průběhu 12 měsíců (52 týdnů) odměnu (poplatek) ve výši 11.016,-Kč, tedy odměnu odpovídající 61,2 % ročnímu úroku.

Jelikož, jak plyne např. z článku redakce Patria Online ze dne 8. 4. 2013 pod názvem: ČNB: Spotřebitelské úvěry od bank jsou nejdražší za deset let , činila úroková míra u spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v rozhodné době 14 až 15 % ročně, tj. podstatně (více jak čtyřnásobně) méně než ve Smlouvě o půjčce, je odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně přesvědčen o tom, že ujednání o smluvní odměně je v rozporu s dobrými mravy, a je tudíž neplatné ve smyslu ust. § 39 ObčZ. Tento právní závěr odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu ČR vyjádřené ve výši zmiňovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004, na nějž žalovaná přiléhavě poukazovala a z něhož plyne, že při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, (KSPA 59 INS 12308/2011) která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Dlužno dodat, že neplatnost ujednání o odměně (souhrnném poplatku) ve Smlouvě o půjčce dle ust. § 41 ObčZ nezpůsobuje sama o sobě neplatnost Smlouvy o půjčce jako celku, když z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 ICdo 12/2012 ze dne 28. 2. 2013).

Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně ani v tom, že popěrný úkon žalované je (byl) nicotný. Z protokolu o přezkumném jednání ze dne 2. 11. 2011 (č.d. B-1), jehož součástí je (byl) přezkumný list přihlášené pohledávky žalobkyně (č.d. B-5/13) totiž lze dovodit, že žalovaná popřela pravost Pohledávky č. 1 (poplatku za poskytnutí půjčky) pro rozpor s dobrými mravy.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je důvodné. Napadený rozsudek proto podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ změnil tak, že žalobu na určení pravosti Pohledávky č. 1 zamítl.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud postupoval podle ust. § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 1 OSŘ, a přiznal úspěšné žalované právo na náhradu nákladů, které v řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem účelně vynaložila na uplatnění svého práva.

Náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně byla žalované přiznána v rozsahu: -odměny za zastupování advokátem ve výši 10.500,-Kč za 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení ze dne 10. 1. 2012, písemné podání ve věci samé ze dne 26. 2. a 17. 9. 2012, účast na jednání konaném dne 31. 8. a 2. 11. 2012) po 2.100,-Kč podle ust. § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen Advokátní tarif) ve znění účinném do 31. 12. 2012, a ve výši 3.100,-Kč za 1 úkon právní služby (účast na jednání konaném dne 16. 1. 2015) podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bodu 5 Advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2013, -6 náhrad hotových výdajů ve výši 1.800,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, -2 náhrad cestovných výdajů ve výši 2.272,-Kč (1.136,-Kč x 2) za použití silničního motorového vozidla k soudním jednáním konaným dne 31. 8. a 2. 11. 2012 na trase Česká Třebová-Pardubice a zpět v délce 144 km, jež sestává ze základní náhrady ve výši 533,-Kč (3,70 x 144) a náhrady za spotřebovanou pohonnou hmotu ve výši 603,-Kč (0,12 x 144 x 34,90), -1 náhrady cestovných výdajů ve výši 1.153,-Kč za použití silničního motorového vozidla k soudnímu jednání konanému dne 16. 1. 2015 na trase Česká Třebová-Pardubice a zpět v délce 144 km, jež sestává ze základní náhrady ve výši 533,-Kč (3,70 x 144) a náhrady za spotřebovanou pohonnou hmotu ve výši 620,-Kč (0,12 x 144 x 35,90), a náhrady za promeškaný čas ve výši 1.500,-Kč (15x100), což s připočtením 21 % daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) z částky 20.325,-Kč (10.500 + 3.100 + 1.800 + 2.372 + 1.153 + 1.500) ve výši 4.268,-Kč, činí celkem 24.593,-Kč. (KSPA 59 INS 12308/2011)

Náhrada nákladů odvolacího řízení byla žalované přiznána v rozsahu: -odměny za zastupování advokátem ve výši 2.100,-Kč za 1 úkon právní služby (podání odvolání ze dne 14. 12. 2012) podle ust. § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 bodu 5 Advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012, a ve výši 9.300,-Kč za 3 úkony právní služby (podání odvolání ze dne 23. 2. 2015 a účast na jednání konaném dne 16. 5. 2013 a 10. 12. 2015) po 3.100,-Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bodu 5 Advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2013, -4 náhrad hotových výdajů ve výši 1.200,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, -1 náhrady cestovných výdajů ve výši 3.173,-Kč za použití silničního motorového vozidla k soudnímu jednání konanému dne 16. 5. 2013 na trase Česká Třebová-Praha a zpět v délce 400 km, jež sestává ze základní náhrady ve výši 1.440,-Kč (3,60 X 400) a náhrady za spotřebovanou pohonnou hmotu ve výši 1.733,-Kč (0,12 x 400 x 36,10), -1 náhrady cestovných výdajů ve výši 3.203,-Kč za použití silničního motorového vozidla k soudnímu jednání konanému dne 10. 12. 2015 na trase Česká Třebová-Praha a zpět v délce 400 km, jež sestává ze základní náhrady ve výši 1.480,-Kč (3,70 X 400) a náhrady za spotřebovanou pohonnou hmotu ve výši 1.723,-Kč (0,12 x 400 x 35,90), a náhrady za promeškaný čas ve výši 2.000,-Kč (20 x 100), což s připočtením 21 % DPH z částky 20.976,-Kč (2.100 + 9.300 + 1.200 + 3.173 + 3.203 + 2.000) ve výši 4.404,-Kč, činí celkem 25.380,-Kč.

Celková suma účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů na straně žalobkyně tak činí 49.973,-Kč (24.593+25.380).

P o u č e n í: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 10. prosince 2015

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná