102 VSPH 258/2013-48
57 ICm 3103/2012 102 VSPH 258/2013-48 (KSLB 57 INS 8143/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobkyně Ekonomické stavby s.r.o., sídlem Ke Křižovatce 466, Zruč-Senec, zast. advokátkou JUDr. Hanou Kapitánovou, sídlem Sady 5. května 36, Plzeň, proti žalovaným 1) KONKURSNÍ v.o.s., sídlem Měsíčná 256/2, Liberec, insolvenční správkyni dlužníka Petra Jíry, DiS., zast. advokátem JUDr. Rudolfem Vaňkem, sídlem tamtéž, a 2) Petru Jírovi, DiS., bytem Tichá 672, Hrádek nad Nisou, o určení pravosti pohledávky o odvolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. 57 ICm 3103/2012-21 ze dne 12. dubna 2013,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č.j. 57 ICm 3103/2012-21 ze dne 12. dubna 2013 se v bodě I. výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku určil, že žalobkyně Ekonomické stavby, s.r.o. (dále jen žalobkyně) má za žalovaným 2) Petrem Jírou, DiS. (dále jen dlužník) nezajištěnou a nevykonatelnou pohledávku ve výši 301.615,42 Kč přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci pod (KSLB 57 INS 8143/2012) sp.zn. KSLB 57 INS 8143/2012 v rámci pohledávky č. P3 v celkové výši 306.239,-Kč; ve zbytku žalobu zamítl. V bodě II. výroku rozhodl o tom, že žalobkyně má proti dlužníkovi právo na náhradu nákladů řízení ve výši 17.826,-Kč s tím, že se tato pohledávka považuje za přihlášenou podle insolvenčního zákona (dále jen IZ) a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor, a v bodě III. výroku rozhodl o tom, že žalobkyně nemá proti insolvenční správkyni dlužníka KONKURSNÍ, v.o.s. (dále jen žalovaná 1/) právo na náhradu nákladů řízení.

Při posuzování důvodnosti žaloby soud vyšel z toho, že mezi účastníky nebylo sporu o skutkovém základu věci. Měl za prokázané, že dne 22.4.2010 žalobkyně a dlužník uzavřeli smlouvu o dílo č. 189/09 (dále jen Smlouva), v níž se žalobkyně jako zhotovitelka zavázala podle přiložené projektové dokumentace vybudovat dlužníkovi jako objednateli rodinný dům na pozemcích parc. č. 402/2, 511/1, 405/3 a č. 911/2 v kat. území Donín u Hrádku nad Nisou s tím, že dlužník uzavíral Smlouvu jako nepodnikající fyzická osoba (v postavení spotřebitele).

V čl. IV. odst. 1 Smlouvy se dlužník zavázal platit cenu díla bezhotovostním převodem na účet žalobkyně tak, že první zálohu ve výši 343.621,-Kč zaplatí do 5 dnů ode dne, kdy uzavře úvěrovou smlouvu, nejpozději však do 31.7.2010, druhou zálohu ve výši 269.000,-Kč zaplatí při dokončení základové desky, třetí zálohu ve výši 566.000,-Kč zaplatí při dokončení obvodových a nosných stěn prvního nadzemního podlaží, čtvrtou zálohu ve výši 606.000,-Kč zaplatí při dokončení vodorovných konstrukcí a nadezdívek druhého nadzemního podlaží, pátou zálohu ve výši 315.000,-Kč zaplatí při provedení střešního pláště a osazení výplní otvorů obvodového pláště (okna), šestou zálohu ve výši 325.000,-Kč zaplatí při dokončení hrubých instalací vody, elektřiny a kanalizace, sedmou zálohu ve výši 26.152,-Kč zaplatí na výzvu žalobkyně před zahájením prací na vnějších vedeních sítí technického vybavení (instalací) a částku 220.000,-Kč (doplatek ceny díla) zaplatí po předání díla a odstranění vad uvedených v předávacím protokolu. V čl. IV. odst. 5 větě druhé Smlouvy si smluvní strany sjednaly, že splatnost jednotlivých záloh podle čl. IV odst. 1 Smlouvy není dotčena splatností dílčích faktur, které zhotovitel vystaví pouze na žádost objednatele za účelem čerpání jeho hypotečního úvěru.

V čl. VIII odst. 1 Smlouvy smluvní strany sjednaly smluvní pokutu pro případ porušení smluvních povinností tak, že: -v případě prodlení žalobkyně s dokončením díla o více než 30 dnů činí smluvní pokuta 450,-Kč za každý den prodlení s dokončením díla, -nedokončí-li žalobkyně pro překážku na její straně celé dílo, činí smluvní pokuta 0,5 % z ceny nedokončeného díla a je povinna vrátit případná plnění, která v zálohách na tuto etapu díla převzala, -v případě prodlení dlužníka s úhradou zálohy a konečné faktury dle splatnosti stanovené v čl. IV. odst. 1 a 2 či na faktuře, kterou byly vyúčtovány případně objednané vícepráce, činí smluvní pokuta 450,-Kč za každý den prodlení, -nebude-li ani v přiměřené poskytnuté náhradní době do 15 dnů ode dne splatnosti peněžního závazku objednatele podle Smlouvy dlužníkem řádně zaplaceno, či zmaří-li svým jednáním vydání povolení stavby, činí smluvní pokuta 15 % z ceny nedokončeného díla. (KSLB 57 INS 8143/2012)

Dále soud uvedl, že: -dle protokolu o dokončení části díla č. *000226 ze dne 12.4.2011 byla dokončena a předána část díla-základová deska, přičemž jako den skutečného dokončení bylo uvedeno 8.4.2011, -dle protokolu o dokončení části díla č. *000502 ze dne 24.5.2011 byla dokončena a předána část díla-obvodové a nosné stěny prvního nadzemního podlaží, přičemž jako den skutečného dokončení bylo uvedeno 20.5.2011, -dle protokolu o dokončení části díla č. *000209 ze dne 4.10.2011 byla dokončena a předána část díla-vodorovné konstrukce a nadezdívky druhého nadzemního podlaží, přičemž jako den skutečného dokončení bylo uvedeno 4.10.2011.

Dlužník zcela zaplatil první zálohu ve výši 343.821,-Kč dne 16.2.2011, druhou zálohu ve výši 269.000,-Kč zaplatil zcela dne 9.8.2011, třetí zálohu ve výši 566.000,-Kč zaplatil zcela dne 21.10.2011 a čtvrtou zálohu ve výši 606.000,-Kč zaplatil toliko částečně. Dopisem ze dne 10.4.2012 doručeným dlužníkovi dne 16.4.2012 žalobkyně odstoupila od Smlouvy a vyzvala jej k úhradě smluvní pokuty ve výši 299.250,-Kč, jež odpovídá částce 450,-Kč za každý den prodlení s platbou dílčích záloh, a dále smluvní pokuty ve výši 152.991,-Kč, jež odpovídá 15% z ceny nedokončeného díla, přičemž k zaplacení mu určila lhůtu do 24.4.2012.

Soud dále konstatoval, že usnesením ze dne 13.8.2012 zjistil úpadek dlužníka a žalovanou 1) ustanovil insolvenční správkyní, dne 27.8.2012 přihlásila žalobkyně do řízení pohledávku za dlužníkem v celkové výši 306.239,-Kč sestávající z jistiny ve výši 299.250,-Kč z titulu vyúčtované smluvní pokuty (ve výši 450,-Kč za každý den prodlení) a úroku z prodlení ve výši 7,75% za období od 25.4.2012 do 12.8.2012, tj. 6.989,-Kč. Při přezkumném jednání konaném dne 8.10.2012 popřeli žalovaná 1) a dlužník pohledávku žalobkyně co do pravosti s odůvodněním, že ujednání o smluvní pokutě je jako část smlouvy neplatné pro nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve smyslu ust. § 56 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen OZ), jakož i pro rozpor obsahu ujednání s dobrými mravy podle ust. § 39 téhož zákona. Ve vyjádření k žalobě žalovaná 1) doplnila, že pokutu považuje za nemravnou, neboť žalobkyně si při uzavření Smlouvy byla vědoma, že dílo bude financováno z úvěrových prostředků, a přesto došlo ke sjednání splatnosti záloh odlišně od splatnosti faktur vystavených ve vztahu k úvěrující hypoteční bance; v důsledku toho vznikla dlužníkovi povinnost hradit smluvní pokutu bez ohledu na to, zda banka vystavené faktury v termínech splatnosti vyplácela.

V rovině právního posouzení věci soud citoval judikaturu Nejvyššího soudu ČR týkající se smyslu a účelu smluvní pokuty a platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů a její přiměřenosti. Při promítnutí těchto judikatorních závěrů do poměrů dané věci dospěl k závěru, že smluvní pokuta ve výši 450,-Kč denně je přiměřená; ujednáním o smluvní pokutě byla totiž zajištěna povinnost dlužníka platit (řádně a včas) sjednané zálohy na provedení výstavby rodinného domu (v částkách pohybujících se od cca 250.000,-Kč do 606.000,-Kč), jež odpovídala legitimnímu požadavku žalobkyně na včasnou platbu záloh tak, aby mohla své personální a technické prostředky použít k plnění dalších závazků (KSLB 57 INS 8143/2012) v rámci své podnikatelské činnosti. Z toho dovodil zvýšený význam motivační a sankční funkce smluvní pokuty. Přihlédl i k výši sjednané smluvní pokuty, kdy částka 450,-Kč za každý den prodlení odpovídá 0,07 až 0,18 % dlužné částky (zálohy ve výši 250.000 Kč až 606.000,-Kč), což znamená, že při prodlení se zaplacením některé ze záloh o 180 dní (což je dle názoru soudu již značné prodlení) by výše smluvní pokuty činila 81.000,-Kč, tedy částku adekvátní ve vztahu k celkové ceně díla ve výši cca 2.500.000,-Kč. Soud odmítl úvahu, že při dlouhodobém prodlení by mohla smluvní pokuta několikanásobně převýšit zajišťovanou pohledávku, potud vyslovil názor, že při prodlení s plněním některé ze záloh např. o rok, kdy by výše smluvní pokuty činila 164.250,-Kč, by již žalobkyně jako racionálně chovající se podnikatelský subjekt neměla zájem na dalším trvání smluvního vztahu, neboť by technické a personální prostředky potřebné k plnění Smlouvy nemohla využít jinde.

K námitce žalované 1) soud uvedl, že žalobkyně a dlužník sjednali splatnost záloh ve Smlouvě, přičemž se nejednalo o smlouvu formulářovou, již by dlužník jako objednatel nemohl nijak ovlivnit; jde proto toliko k jeho tíži, že si při jejím uzavírání nevymínil návaznost splatnosti záloh na splatnosti faktur vystavovaných pro úvěrující banku. Odmítl přitom námitku, že bylo povinností žalobkyně navrhnout uzavření dodatku ke Smlouvě tak, aby se lhůty splatností kryly, neboť čl. V odst. 17 Smlouvy zakládá pouze oprávnění, nikoli povinnost žalobkyně požádat formou dodatku o prodloužení termínu plnění v případě zpožděného plnění banky. Nadto soud zdůraznil, že z čl. IV. odst. 5 věty druhé Smlouvy vyplývá, že obě smluvní strany si byly při jejím uzavírání vědomy odlišných termínů splatnosti záloh a faktur pro úvěrující banku a na tuto skutečnost reagovaly ujednáním, že splatnost jednotlivých záloh podle čl. IV odst. 1 Smlouvy není dotčena splatností dílčích faktur vystavených za účelem čerpání dlužníkova hypotečního úvěru.

Soud neshledal ani důvody nasvědčující závěru, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Uvedl, že smluvní pokuta ve stejné výši (450,-Kč za den prodlení) byla sjednána i pro případ prodlení zhotovitele s dokončením díla i pro případ ukončení smlouvy z důvodu nedokončení díla nebo nezaplacení zálohy v dodatečné přiměřené lhůtě; rovněž bylo sjednáno, že žádná ze stran není oprávněna požadovat náhradu škody vzniklé porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou, a konečně u žádné ze stran nebylo právo na smluvní pokutu vyloučeno ani vázáno na splnění dodatečných podmínek. Z těchto důvodů dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je rovnovážné a ve smyslu ust. § 56 odst. 1 OZ značným způsobem nezvýhodňuje žalobkyni jako zhotovitele na úkor dlužníka coby objednatele a spotřebitele.

Z hlediska vzniku práva za zaplacení smluvní pokuty soud prvého stupně konstatoval, že dlužník měl při podpisu každého protokolu o dokončení části díla potvrdit, že byl seznámen se stavem díla, a měl vzít zpětně na vědomí, že k dokončení příslušné části díla dle čl. IV. odst. 1 Smlouvy došlo již před podpisem protokolu. Za situace, kdy smluvní pokuta byla účtována za každý den prodlení, soud při zvážení výkladových alternativ čl. IV. odst. 1 Smlouvy upřednostnil tu, jež vznik prodlení na straně dlužníka váže na den podpisu protokolu, neboť tento výklad odpovídá spravedlivému rozložení práv a povinností smluvních stran. Za absurdní označil výklad žalobkyně, podle něhož by dlužníku jako objednateli (KSLB 57 INS 8143/2012) vznikla povinnost uhradit zálohu dříve, než byl se stavem díla seznámen a mohl se k otázce dokončení příslušné části díla vyjádřit. V závislosti na uvedeném vypočetl dobu, po níž byl dlužník v prodlení s placením jednotlivých záloh dle Smlouvy a uzavřel, že žalobkyni vzniklo právo na smluvní pokutu za 655 dní prodlení, což při sazbě 450,-Kč za každý den prodlení činí 294.750,-Kč.

Úrok z prodlení ve výši 7,75 % p.a. z výše uvedené částky přiznal žalobkyni za období od 25.4.2012 (tj. ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty stanovené žalobkyní ve výzvě doručené dlužníku dne 16.4.2012) do 12.8.2012 (tj. do dne předcházejícího zjištění úpadku dlužníka) a vypočetl jej na 6.865,42 Kč.

S ohledem na shora popsané závěry soud určil, že žalobkyně má za dlužníkem pohledávku ve výši 301.615,42 Kč; ve zbytku tj. ohledně částky 4.623,58 Kč žalobu jako nedůvodnou zamítl.

O náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a dlužníkem rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1) dle ust. § 202 odst. 1 IZ.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, a to toliko v rozsahu části bodu I. výroku, jíž bylo žalobě vyhověno, podala žalovaná 1) včasné odvolání, v němž zdůraznila, že Smlouva je smlouvou spotřebitelskou, shrnula svá dosavadní vyjádření ve věci a doplnila, že ujednání o smluvní pokutě v paušální výši 450,-Kč za každý den prodlení bez rozlišení dlužné částky je v rozporu s dobrými mravy, neboť při prodlení se sebemenší platbou je ukládána dlužníkovi povinnost platit smluvní pokutu v denní výši 450,-Kč. Soudu prvého stupně vytýkala, že jediné vodítko pro něj byla přiměřenost sjednané smluvní pokuty, přičemž dospěl k závěru, že výše pokuty odpovídá cca 0,07-0,18 % denně; to by však platilo pouze v případě, že by dlužník byl v prodlení s celou splatnou platbou. Soud dle žalované 1) též vůbec nevzal v úvahu, že dlužník před uzavřením smlouvy o dílo složil zálohu ve výši 170.000,-Kč, jež sloužila k předfinancování díla a měla se zúčtovat až s konečnou fakturou. Poukázala dále na to, že soud neposoudil platnost ujednání o smluvní pokutě v kontextu se Smlouvou ani to, zda tato ujednání nezakládají sama o sobě rozpor s dobrými mravy a nerovnováhu mezi smluvními stranami; ze Smlouvy je přitom patrno, že si strany uvědomovaly možný nesoulad mezi splatností jednotlivých záloh a podmínkami financování z hypotečního úvěru, přesto dle čl. V. odst. 17 Smlouvy byl pouze zhotovitel (a nikoli dlužník v postavení spotřebitele) oprávněn formou dodatku vyloučit ujednání o smluvní pokutě (což však neučinil). Zdůraznila, že soudem prvého stupně akcentovaný (judikovaný) účel smluvní pokuty-donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému plnění povinností-v posuzované věci nemohl být naplněn, neboť cena díla byla placena prostřednictvím hypotečního úvěru a hypoteční banka měla pro financování díla svá pravidla. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že ve vyhovující části bodu I. výroku žalobu zamítne.

Žalobkyně označila odvolání žalované 1) za nedůvodné a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v rozsahu napadeném odvoláním potvrdil a přiznal jí právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedla, že její nárok vyplývá ze Smlouvy, jejímž předmětem byla stavba rodinného domu v hodnotě (KSLB 57 INS 8143/2012)

2.670.773,-Kč a podotkla, že každý subjekt právních vztahů musí při takto významné investici postupovat s potřebnou dávkou zodpovědnosti. Zdůraznila, že ve Smlouvě účastníci stanovili určitý postup prací, jemuž odpovídaly sjednané zálohy na cenu díla, aby dílo mohlo být plynule zhotovováno. Ohledně zálohy ve výši 170.000,-Kč uvedla, že byla zaplacena dlužníkem na základě smlouvy o budoucí smlouvě o dílo a byla určena a posléze použita na úhradu prvních přípravných prácí, zejména na vypracování projektové dokumentace stavby a inženýrskou činnost.

Při jednání před odvolacím soudem konaném dne 5.6.2014 žalovaná 1) označila ujednání o smluvní pokutě za sofistikované poškozování spotřebitele, neboť je konstruováno tak, že se dlužník v pozici spotřebitele musel vždy dostat do prodlení s placením záloh vzhledem k tomu, že jejich splatnost nekorespondovala s podmínkami úvěrující banky. Uvedla, že smluvní sankce vůči žalobkyni jako zhotoviteli jsou ve vztahu k sankcím vůči dlužníkovi nerovnovážné a navrhla, aby soud hodnotil věc i z pohledu ust. § 6 nového občanského zákoníku (dále jen NOZ) s ohledem na zásadu poctivosti a na zásadu, že nikdo nemůže těžit z protiprávního stavu, který vyvolal.

Odvolací soud dle ust. § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud především konstatuje, že soud prvého stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něj odpovídající skutkové závěry, a proto na tato zjištění a závěry, jež jsou v podstatné části reprodukované shora, pro stručnost odkazuje.

Soud prvého stupně zjištěný skutkový stav rovněž správně posoudil po právní stránce, když osvětlil smysl smluvní pokuty v občansko právních vztazích, odkázal přiléhavě na judikatorní závěry týkající se jejího smyslu, účelu, přiměřenosti a platnosti ujednání o ní z hlediska dobrých mravů, a následně tyto závěry za použití odpovídajících právních norem správně aplikoval na skutkové poměry dané věci. Odvolací soud proto pro stručnost odkazuje i na tyto (shora shrnuté) závěry.

K odvolacím námitkám uplatněným žalovanou 1) považoval odvolací soud za potřebné dodat následující:

Smluvní pokuta je jako jeden ze zajišťovacích prostředků upravena v ust. § 544 a § 545 OZ tak, že jde o peněžitou částku, již je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením povinnosti věřiteli nevznikne škoda (ust. § 544 odst. 1 OZ). Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost, již se týká např. peněžitého či jiného plnění. Zákon nevylučuje možnost sjednání smluvní pokuty ani za prodlení s placením peněžitého závazku. Pro smluvní ujednání o smluvní pokutě předepisuje obligatorně písemnou formu, jejíž nezbytnou náležitostí je uvedení její výše, příp. alespoň způsobu, jakým bude stanovena (ust. § 544 odst. 2 OZ). V OZ není obsažena úprava výše smluvní pokuty, ani se zde nestanoví způsob jejího určení; sjednání její výše či způsobu určení je tedy věcí dohody účastníků. Je proto možné sjednat si smluvní pokutu ve formě procentní částky za každý měsíc prodlení i ve formě pevně stanovené částky. (KSLB 57 INS 8143/2012)

Odvolací soud je se soudem prvého stupně zajedno v tom, že účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku; zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivý následek v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Samotné ujednání o smluvní pokutě ve spotřebitelské smlouvě přitom nezakládá nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 3053/2007 ze dne 28.2.2008).

Smluvní pokuta byla v dané věci sjednána nikoliv procentem z dlužné částky, nýbrž pevnou částkou ve výši 450,-Kč za každý započatý den prodlení s plněním závazku zaplatit (každou konkrétní) zálohu dle Smlouvy; výše pokuty tak činí, jak správně vypočetl soud prvého stupně, 0,07-0,18 % denně z dlužné částky v závislosti na výši zálohy, s jejímž placením se dlužník ocitl v prodlení (269.000,-Kč až 606.000,-Kč). Výše smluvní pokuty přitom nebyla sjednána v závislosti na výši dlužné částky, ale na délce prodlení s placením každé zálohy, čemuž odpovídá i požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty.

Dle ustálené judikatury platí, že např. ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně (z dlužné částky) může sice být považováno za neplatný právní úkon, jenž se příčí dobrým mravům (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 26 Odo 371/2006 ze dne 25.10.2007), ovšem závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 2247/99 ze dne 26.6.2000, v němž byla shledána přiměřenou smluvní pokuta ve výši 3% denně z dlužné částky). V projednávané věci je třeba především zohlednit to, že dlužník byl v prodlení s plněním svých závazků již od data splatnosti první zálohy (31.7.2010) ve výši 343.621,-Kč (již uhradil až dne 16.2.2011), v řádném termínu zcela nezaplatil ani jednu ze sjednaných záloh (tzn. že u všech se ocitl v prodlení), přičemž uhradil (byť opožděně) toliko tři zálohy ze sedmi a s úhradou části čtvrté byl v prodlení od 5.10.2011 až do 16.4.2012, kdy žalobkyně odstoupila od Smlouvy, tedy po dobu více než půl roku.

Byl-li by přitom dlužník v prodlení s placením toliko minimální částky (což jako hypotézu nabízí žalovaná 1), bylo by možno pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky (při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou s ohledem na (ne)poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty pouze tehdy, byl-li by dlužník takovou částku povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení; tato situace však vzhledem k částkám, s jejichž placením byl dlužník v prodlení, při sjednané smluvní pokutě ve výši 450,-Kč denně nenastala.

Stejné měřítko přitom nelze použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně závisí na době, po kterou dlužník svou povinnost zajištěnou smluvní pokutou neplní-čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní (KSLB 57 INS 8143/2012) pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty tak nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 772/2010 ze dne 26.4.2012)

Mezi smluvními stranami sjednaná smluvní pokuta ve výši 450,-Kč za každý den prodlení proto dle názoru odvolacího soudu nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a slouží k dostatečnému zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnost vzniknout. V posuzované věci byla konečná výše smluvní pokuty plně závislá na době, po kterou dlužník nedostál povinnosti, již sám smluvně převzal; výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která uplynula ode dne splatnosti jednotlivých zajištěných pohledávek.

Odvolací soud je se soudem prvého stupně zajedeno i v tom, že Smlouva nebyla smlouvou formulářovou, jejíž obsah by dlužník před podpisem nemohl ovlivnit či měnit; mohl si tak při sjednávání platebních podmínek vymínit nejen to, že splatnost jednotlivých záloh na zhotovování díla bude navázána na vyplacení prostředků financující hypoteční bankou (v návaznosti na faktury vystavené žalobkyní), ale i to, že sankční ujednání v případě zpoždění plnění ze strany úvěrující banky budou vyloučena. Stejně tak mohl požadovat doplnění přísnějších ujednání o smluvní pokutě za porušení povinností žalobkyní. Pokud tak neučinil a Smlouvu podepsal (a přistupoval tedy v tomto směru k ochraně svých práv nedbale), nemůže se dovolávat nerovnosti v postavení stran z důvodu znevýhodnění spotřebitele (nerovnováhy v postavení smluvních stran).

Odvolací soud z uvedených důvodů neshledal sjednanou smluvní pokutu nepřiměřeně vysokou a ujednání o ní nepovažuje za neplatné ani dle ust. § 39 OZ pro rozpor s dobrými mravy, ani z důvodu značné nerovnováhy v právech a povinnostech stran dle ust. § 56 odst.1 OZ. Ze stejných důvodů nelze kvalifikovat jednání žalobkyně ve smyslu ust. § 6 NOZ jako nepoctivé nebo protiprávní, popř. dovodit, že těží z protiprávního stavu, který vyvolala. K námitce, že soud nevzal při rozhodování v potaz to, že dlužník zaplatil žalobkyni před uzavřením Smlouvy zálohu ve výši 170.000,-Kč na předfinancování díla, nezbývá než konstatovat, že žádné takové tvrzení žalovaná (ani dlužník) ve svých vyjádřeních před soudem prvého stupně nenabídla; s ohledem na koncentraci řízení již odvolací soud nemůže k tomuto tvrzení v odvolacím řízení přihlédnout.

Závěrem považoval odvolací soud za potřebné upozornit na to, že žalovaná 1) nenabídla ani žádná konkrétní tvrzení, jež by nasvědčovala závěru, že dlužník porušení povinnosti nezavinil, a není proto dle ust. § 545 odst. 3 OZ povinen smluvní pokutu zaplatit. (KSLB 57 INS 8143/2012)

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je nedůvodné, postupoval proto podle ust. § 219 o.s.ř. a rozsudek soudu prvého stupně v části napadené odvoláním jako věcně správný potvrdil.

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 202 odst. 1 IZ, dle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci k Nejvyššímu soudu ČR.

V Praze dne 5. června 2014

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná