102 VSPH 251/2017-35
70 ICm 939/2016 102 VSPH 251/2017-35 (KSUL 70 INS 22840/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lišky a soudců JUDr. Jiřího Karety a JUDr. Petra Vaňouse v právní věci žalobce České republiky-České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, IČO 00006963, adresa pro doručování Revoluční 3289/15, Ústí nad Labem, proti žalovanému Ing. Tomáši Zůzovi, sídlem Kodaňská 45, Praha 10, insolvenčnímu správci dlužníka Martina anonymizovano , anonymizovano , bytem Alej 17. listopadu 1759, Roudnice nad Labem, IČO 46026614, o určení pořadí pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 70 ICm 939/2016-21 ze dne 28. listopadu 2016,

t a k t o:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 70 ICm 939/2016-21 ze dne 28. listopadu 2016 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným rozsudkem určil, že pohledávka, již žalobce uplatnil v insolvenčním řízení proti dlužníkovi Martinu Nechybovi (dále jen dlužník) platebním výměrem č. 435/2015 ze dne 23. 6. 2015 (dále jen Platební výměr) z titulu nedoplatku na pojistném za rok 2014 ve výši 23.777,-Kč, je pohledávkou za majetkovou podstatou dle ust. § 168 odst. 2. písm. e) insolvenčního zákona (dále jen IZ), a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. isir.justi ce.cz 70 ICm 939/2016 (KSUL 70 INS 22840/2014)

Ve skutkové rovině vyšel soud prvního stupně zejména z toho, že: 1) usnesením ze dne 23. 9. 2014 (č. d. A-10) zjistil úpadek dlužníka, povolil jeho řešení oddlužením a do funkce insolvenčního správce ustanovil žalovaného, 2) usnesením ze dne 10. 11. 2014 (č. d. B-4), jež nabylo právní moci dne 10. 11. 2014, schválil oddlužení dlužníka formou splátkového kalendáře, 3) dne 23. 6. 2015 vydal žalobce Platební výměr, jenž nabyl právní moci dne 23. 7. 2015, jímž dlužníkovi uložil mimo jiné povinnost zaplatit doplatek na pojistném na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za rok 2014 ve výši 23.777,-Kč, jejž vyměřil na základě dlužníkem předloženého přehledu o příjmech a výdajích za kalendářní rok 2014 podaného dne 8. 4. 2015, 4) podáním ze dne 25. 2. 2016 žalobce vůči žalovanému uplatnil pohledávku ve výši 23.777,-Kč (dále jen Pohledávka) z titulu Platebního výměru, a to jako pohledávku za majetkovou podstatou dle ust. § 168 odst. 2 písm. e) IZ, 5) podáním ze dne 1. 3. 2016 odmítl žalovaný požadavek žalobce, aby uznal Pohledávku jako pohledávku za majetkovou podstatou, a navrhl, aby insolvenční soud dle ust. § 203a IZ vyzval žalobce k podání žaloby na určení pořadí Pohledávky, což žalobce ve lhůtě stanovené ve výzvě insolvenčního soudu ze dne 7. 3. 2016 (č. d. B-18) touto žalobou učinil.

V rovině právního posouzení věci považoval soud za rozhodující určení okamžiku, kdy došlo ke vzniku Pohledávky. V tomto směru poukázal na ust. § 6 zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve znění účinném do 30. 6. 2015 (dále jen ZPSZ), podle něhož je u osoby samostatně výdělečně činné (dále jen OSVČ) rozhodným obdobím, z něhož se zjišťuje vyměřovací základ pro pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, kalendářní rok, za který se toto pojistné a příspěvek platí, a na ust. § 13a ZPSZ, z něhož dovodil, že OSVČ je povinna platit zálohy na pojistné na důchodové pojištění. Rozvedl, že dle ust. § 14 odst. 1 ZPSZ se zálohy na pojistné platí za jednotlivé celé kalendářní měsíce a výše zálohy na pojistné se stanoví procentní sazbou uvedenou v ust. § 7 odst. 1 písm. c) z měsíčního (vyměřovacího) základu.

Pokračoval, že dle ust. § 14a ZPSZ je záloha na pojistné za kalendářní měsíc splatná od 1. do 20. dne následujícího kalendářního měsíce, a že doplatek na pojistném je splatný nejpozději do 8 dnů po dni, ve kterém byl, popřípadě měl být podle ust. § 15 odst. 1 téhož zákona podán přehled o příjmech a výdajích za kalendářní rok, za který se pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti platí. Tento přehled o příjmech a výdajích je osoba, která alespoň po část kalendářního roku vykonávala samostatnou výdělečnou činnost, povinna na předepsaném tiskopise podat příslušné okresní správě sociálního zabezpečení nejpozději do 1 měsíce ode dne, ve kterém měla podle zvláštního zákona podat daňové přiznání za tento kalendářní rok.

Na tomto základě soud zdůraznil, že OSVČ je sice povinna v každém kalendářním měsíci, ve kterém vykonává podnikatelskou činnost, platit zálohy, nicméně pohledávka na pojistném vzniká až doručením přehledu o příjmech a výdajích za kalendářní rok příslušné správě sociálního zabezpečení. Teprve z tohoto dokumentu lze totiž zjistit přesnou výši pohledávky z titulu pojistného 70 ICm 939/2016 (KSUL 70 INS 22840/2014) na sociální pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Zálohy jsou tak hrazeny před samotným vznikem pohledávky, neboť konečná výše pojistného plnění není (a nemůže být) až do podání přehledu známa ani poplatníkovi, natož správě sociálního zabezpečení. Nadto nelze pohledávku žádným relevantním způsobem v průběhu rozhodného období vypočítat, neboť osoba samostatně výdělečně činná nemůže zcela jistě vědět, jakých příjmů bude dosahovat a kolik budou činit její výdaje. V tomto ohledu lze podle soudu uzavřít, že pokud nelze žádným způsobem určit výši pohledávky, nemůže pohledávka platně vzniknout.

Argumentaci žalovaného spočívající v tvrzení, že je nutno rozdělit Pohledávku žalobce do zjištění úpadku a po zjištění úpadku s rozdílnými dopady na majetkovou podstatu, uspokojení a způsob jejího uplatnění v insolvenčním řízení, soud nepřisvědčil. Konstatoval, že lhůta stanovená k přihlašování pohledávek uplynula dnem 23. 10. 2014, přičemž od zjištění úpadku dlužníka do doby, kdy byli věřitelé povinni přihlásit svoje pohledávky, Pohledávka žalobce ze žalobního titulu neexistovala, neboť do té doby dlužník coby OSVČ nepodal přehled o příjmech a výdajích. Žalobce tudíž nemohl Pohledávku z titulu doplatku na pojistném přihlásit, když neznal její výši. Dovodil přitom, že nelze ani uvažovat o přihlášení Pohledávky žalobcem coby podmíněné, neboť až podáním přehledu o příjmech a výdajích vzniká žalobci pohledávka na doplatku na pojistném; ke dni 23. 9. 2014, tedy ke dni zjištění úpadku dlužníka, žalobce neznal výši pohledávky, která za zdaňovací období kalendářního roku 2014 vznikla teprve v budoucnu v roku 2015, a nebylo ji tak možno přihlásit coby podmíněnou.

S ohledem na to, že v konkrétním případě byl úpadek dlužníka zjištěn dne 23. 9. 2014, přehled příjmů a výdajů byl dlužníkem podán dne 8. 4. 2015 a na jeho základě byl dne 23. 6. 2015 vydán Platební výměr, jímž žalobce uložil dlužníkovi povinnost zaplatit mimo jiné doplatek na pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za rok 2014 ve výši 23.777,-Kč, soud uzavřel, že se v daném případě jedná o pohledávku za podstatou a jiný výklad IZ v ust. § 168 odst. 2 písm. e) nepřipouští.

Z těchto důvodů žalobě vyhověl (bod I. výroku).

O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 151 odst. 1 za použití ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) s tím, že žalobce, jenž měl plný úspěch ve věci, v řízení žádné náklady nevynaložil (bod II. výroku).

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal žalovaný včasné odvolání, v němž setrval na své dosavadní argumentaci ústící v závěr, že Pohledávka není pohledávkou za majetkovou podstatou, neboť pro posouzení data jejího vzniku je rozhodné datum, kdy skutečně vznikla, a nikoliv datum, kdy byla vyčíslena. Za datum vzniku Pohledávky není dle jeho názoru možno považovat datum podání přehledu o příjmech a výdajích dlužníka, neboť to je pouze datem vyčíslení, nikoliv datem vzniku nároku. Pohledávka věřitele tedy ke dni rozhodnutí o úpadku objektivně existovala, žalobce pouze nebyl schopen či ochoten určit její předpokládanou výši a uplatnit ji přihláškou. Jelikož dle ust. § 173 odst. 3 IZ lze přihlásit i pohledávku nesplatnou, nemůže žalobce argumentovat tím, že mohl 70 ICm 939/2016 (KSUL 70 INS 22840/2014)

Pohledávku přihlásit až poté, kdy se stala splatnou. Nic mu také nebránilo z opatrnosti přihlásit Pohledávku ve vyšší výši, tedy s rezervou, jako podmíněnou s tím, že její výše bude potvrzena po podání přehledu dlužníkem, případně po provedení kontroly u dlužníka. Žalovaný proto požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že určí, že Pohledávka není pohledávkou za majetkovou podstatou.

Žalobce navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.

Odvolací soud dle ust. § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 14. 12. 2017, dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Odvolací soud především konstatuje, že se v podstatě ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s právními závěry vyjádřenými v napadeném rozsudku (v podstatné části reprodukovanými shora), jež mají v obsahu spisu a v provedeném dokazování potřebnou oporu, když ani ve stádiu odvolacího řízení nevyšlo najevo nic, co by bylo s to je zpochybnit. V podrobnostech lze proto pro stručnost odkázat na rozhodnutí soudu prvého stupně, jež považuje odvolací soud za věcně správné a přesvědčivé, a to pouze s následujícím upřesněním:

Senát 102 VSPH zdejšího soudu je toho názoru, že ohledně okamžiku, kdy vzniká OSVČ povinnost platit pojistné na sociální pojištění a státní politiku zaměstnanosti, je třeba vycházet ze závěru obsaženého v usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 2 VSOL 509/2010, podle něhož OSVČ vzniká povinnost platit pojistné uplynutím rozhodného období, jímž je dle ust. § 6 odst. 2 ZPSZ u OSVČ kalendářní rok, tedy v daném případě uplynutím roku 2014.

Se soudem prvního stupně lze sice souhlasit v tom, že konečná výše pojistného a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti je u OSVČ určována teprve po zúčtování pojistného v následujícím kalendářním roce, jež je prováděno zejména na základě touto osobou předloženého přehledu o příjmech a výdajích (teprve na jeho základě je posuzováno, vyskytuje-li se u dané osoby přeplatek, či zda je naopak nutno požadovat doplatek na pojistném), nicméně je třeba rozlišovat mezi splatností pojistného a vznikem pojistného, jenž nelze vázat na podání přehledu o příjmech a výdajích, neboť k tomuto dni se váže jen vyčíslení (vyúčtování) již dříve vzniklé povinnosti platit pojistné. Nelze totiž připustit, aby povinnost platit pojistné byla závislá na vůli poplatníka (na tom, kdy podal, resp. kdy měl podat přehled o příjmech a výdajích za kalendářní rok).

Proto odvolací soud dospěl k závěru, že dlužníku, jenž je OSVČ, vznikla povinnost platit pojistné za kalendářní rok 2014 již dnem 1. 1. 2015. Pohledávka odpovídající povinnosti dlužníka platit pojistné za rok 2014 vznikla tedy tak jako tak po dni 23. 9. 2014, kdy byl zjištěn úpadek dlužníka. Jedná se tedy o pohledávku za podstatou ve smyslu ust. § 168 odst. 2 písm. e) IZ, jíž nebylo třeba uplatnit přihláškou. 70 ICm 939/2016 (KSUL 70 INS 22840/2014)

Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně dospěl k názoru, že Pohledávka na pojistném za rok 2014 vznikla po zjištění úpadku dlužníka, a tudíž se jedná o pohledávku za majetkovou podstatou.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je nedůvodné, postupoval proto podle ust. § 219 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, a to včetně akcesorického bodu II. výroku o nákladech řízení.

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce sice byl zcela úspěšný, avšak žádné náklady řízení mu nevznikly.

Poučení: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem k Nejvyššímu soudu ČR.

Proti bodu II. výroku není dovolání přípustné.

V Praze dne 14. prosince 2017

Mgr. Martin L i š k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela