102 VSPH 250/2015-122
29 ICm 2582/2014 102 VSPH 250/2015-122 (KSCB 25 INS 7950/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobkyně Bohemia Faktoring, s.r.o., sídlem Letenská 121/8, Praha 1, IČO: 27242617, zast. advokátem Mgr. Robertem Němcem, LL.M., sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti žalované Penz a Hadraba, v.o.s., sídlem Novohradská 745/21, České Budějovice, IČO: 28122330, insolvenční správkyni dlužníka Miroslava Nového, zast. advokátem JUDr. Janem Mrázkem, sídlem Jana Wericha 576, Blatná, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 29 ICm 2582/2014-92 ze dne 19. ledna 2015,

t a k t o:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 29 ICm 2582/2014-92 ze dne 19. ledna 2015 se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.394,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jana Mrázka.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že má za dlužníkem pohledávku P8 ve výši 62.248,87 Kč (dále též jen Pohledávka) přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného týmž soudem pod sp. zn. 25 INS 7950/2014, a současně rozhodl o tom, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 14.201,-Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce. (KSCB 25 INS 7950/2014)

Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel soud prvého stupně zejména z toho, že: 1) na základě návrhu ze dne 1.9.2005 uzavřela předchůdkyně žalobkyně (dále jen Banka) s dlužníkem smlouvu o revolvingovém úvěru č. 1020932751 (dále Úvěrová smlouva), k níž mu poskytla kreditní kartu č. 1091951291, 2) dne 7.4.2008 Banka pro nesplácení úvěru od Úvěrové smlouvy odstoupila, 3) smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10.12.2012 (dále též jen Postupní smlouva) postoupila Banka žalobkyni pohledávky již vzniklé ze smluv o úvěrech (článek I. bod 1) s tím, že každou postupovanou pohledávku tvoří součet jistiny, poplatků obchodních úroků, úroků z prodlení za dobu do ukončení smlouvy o úvěru a sankce uplatněné postupitelem jako věřitelem dle této smlouvy kalkulované ke dni jejího ukončení (článek II. bod 2), 4) v článku II. bodu 1 Postupní smlouvy je postupovaná pohledávka definovaná celkovou výši pohledávky a výší úplaty, 5) v seznamu postupovaných pohledávek a v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21.12.2012 je jako celková výše pohledávky uvedena částka 17.204,66 Kč, 6) dne 4.1.2013 uhradil dlužník na pohledávku žalobkyně ve výši 17.254,08 Kč včetně příslušenství částku 26.278,-Kč, 7) žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka Pohledávku ve výši 62.248,87 Kč vzniklou na základě Úvěrové smlouvy s tím, že Pohledávka je tvořena: -úrokem z úvěru ve výši 44.637,14 Kč, -úrokem z prodlení jdoucím ze zůstatku jistiny za období od 7.4.2008 do 17.1.2013 (zaplacení jistiny úvěru) ve výši 8.996,53 Kč, -z odměny za 2 úkony právní služby v celkové výši 8.615,20 Kč, 8) při přezkumném jednání konaném dne 2.7.2014 žalovaná popřela pravost Pohledávky s odůvodněním, že nárok z úvěru byl dlužníkem plně uhrazen, nároky na úrok a úroky z prodlení nebyly žalobkyni postoupeny a právní služby poskytnuté žalobkyni nelze v insolvenčním řízení dle ust. § 170 písm. f) insolvenčního zákona (dále jen IZ) uspokojit.

V rovině právního posouzení věci soud v první řadě uvedl, že ke dni 10.12.2012, kdy byla uzavřena Postupní smlouva, již nemohly být postupovány pohledávky spojené s Úvěrovou smlouvou, neboť ta na základě odstoupení ze dne 7.4.2008 zanikla. Z toho dovodil, že předmětem postoupení mohla být pouze mezi účastníky specifikovaná pohledávka, jež byla v Postupní smlouvě jasně definována jako pohledávky již vzniklé ze smluv o úvěru, skládající se z jistiny, poplatků a úroků za dobu do ukončení smlouvy , a poukázal na to, že na tuto skutečnost stejným způsobem reaguje i oznámení o postoupení pohledávky . Měl proto za zřejmé, že Banka žalobkyni v původní úvěrové smlouvě sjednané úročení úvěru, ani případné úroky z prodlení za dobu do postoupení pohledávky přesahující zde přesně specifikovanou výši nepostoupila, a že na žalobkyni přešla pohledávka pouze ve specifikované výši s možností přírůstku úroků z prodlení od doby postoupení.

Protože tato (postoupená) pohledávka byla dlužníkem uspokojena dne 4.1.2013, uzavřel soud na tom, že po právu nemůže být jednak část přihlášené pohledávky představující úroky a úroky z prodlení z jistiny za inzerované období , jednak nárok na odměnu za advokátní zastoupení, neboť úkony při něm byly provedeny v návaznosti na pohledávku, jíž žalobkyně nikdy nedisponovala. Proto (KSCB 25 INS 7950/2014)

žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala žalobkyně včasné odvolání, v němž shrnula (mezi účastníky nesporný) skutkový stav tak, že: -dlužník uzavřel s Bankou Úvěrovou smlouvu a prostřednictvím kreditní karty čerpal peněžní prostředky, -Banka pro nedodržení smluvních podmínek ze strany dlužníka ke dni 6.4.2008 (správně 7.4.2008) od Úvěrové smlouvy odstoupila a celý úvěr zesplatnila, -ke dni zesplatnění činil úvěr 69.204,66 Kč, z toho dále úročená jistina 59.473,58 Kč, dále neúročené úvěrové poplatky 3.094,-Kč a dále neúročené nesplacené úroky za dobu do zesplatnění 6.637,08 Kč ( k tomu žalobkyně připojila přehled plateb, dle něhož dlužník od 21.4.2008 do 17.1.2013 zaplatil 78.278,-Kč).

Žalobkyně vysvětlila, že v souladu se stanoveným pořadím zápočtů byla uhrazená částka započtena postupně nejdříve na úrok do zesplatnění (v částce 6.637,08 Kč), poté na poplatky (v částce 3.094,-Kč), poté na jistinu (v částce 59.473,58 Kč) a ve zbylé části (9.073,34 Kč) na zákonný úrok z prodlení běžící po zesplatnění z postupně splátkami umořované jistiny. Poukazovala přitom na to, že ke dni postoupení pohledávky činila dlužná částka 17.204,66 Kč na jistině (nikoli na součtu jistiny, poplatků a úroků), 17.939,14 Kč na zákonném úroku z prodlení běžícím od zesplatnění a 44.252,40 Kč na nesplaceném komerčním úroku z jistiny, a zdůraznila, že užívá-li Postupní smlouva pojmu Pohledávka a je-li v její příloze (seznamu postoupených pohledávek) pod pojmem Výše pohledávky uvedena částka 17.204,66 Kč, je nutno jazykovým výkladem dospět k tomu, že jde o označení jistiny.

Žalobkyně dále, poukazujíc na právní následky odstoupení od smlouvy ve smyslu ust. § 506 Obchodního zákoníku (dále jen ObchZ), tvrdila, že: -věřitel se nemůže ocitnout v horším právním postavení, než v jakém byl před odstoupením od smlouvy, -úrok z úvěru je možno požadovat i po datu zesplatnění, -Banka vůči dlužníkovi nedeklarovala vůli úroky dále nepožadovat, -údaj o výši pohledávky uvedený v příloze Postupní smlouvy, resp. oznámení o postoupení, nelze za neexistence pozdějšího platného ujednání mezi Bankou a dlužníkem vykládat tak, že ve zbytku zbavuje dlužníka povinnosti k úhradě úrokového příslušenství dle Úvěrové smlouvy, -Postupní smlouva nemusí vyčíslovat příslušenství, neboť to ze zákona přechází spolu s pohledávkou bez dalšího, -ke dni poslední splátky (jíž došlo k úplnému splacení jistiny a zastavení úročení), tj. ke dni 17.1.2013, činila dlužná částka 8.996,53 Kč na váznoucím zákonném úroku z prodlení a 44.637,14 Kč na nesplaceném komerčním úroku.

Zejména z těchto důvodů požadovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná jí právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovaná ve vyjádření k odvolání poukazovala především na to, že žalobkyní zmiňované pořadí zápočtu úhrad provedených dlužníkem by bylo v rozporu (KSCB 25 INS 7950/2014) s ustanovením článku 6.7 obchodních podmínek k Úvěrové smlouvě, a že tvrzení, že částka 17.204,66 Kč představuje pouze jistinu pohledávky, nikoli celou dlužnou částku včetně příslušenství, neodpovídá obsahu provedených listinných důkazů. Proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal jí právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud především konstatuje, že se ztotožňuje se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, jež jsou v podstatné části popsány shora a jež mají v obsahu spisu a v provedeném dokazování potřebnou oporu, když ani ve stádiu odvolacího řízení nevyšlo najevo nic, co by bylo s to je zpochybnit. V podrobnostech proto pro stručnost lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že k odvolacím námitkám považoval odvolací soud za potřebné dodat následující:

Odvolací soud je se žalobkyní zajedno v tom, že nárok na zaplacení smluvního úroku nemůže být závislý na platební morálce dlužníka, resp. že se věřitel nemůže v důsledku porušování povinností ze strany dlužníka ocitnout v horším postavení, než v jakém by byl v případě, kdy by dlužník své závazky plnil řádně. ObchZ proto mj. v ust. § 506 pro případ odstoupení věřitele od smlouvy o úvěru v důsledku prodlení na straně dlužníka stanoví právo věřitele požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku (jistinu) i s úroky. Teorie přitom dovozuje, že namísto (popř. vedle) možnosti odstoupení od smlouvy lze ve smlouvě sjednat možnost předčasného zesplatnění úvěru (na základě úkonu věřitele či právní skutečnosti), a to za stejných či obdobných podmínek jako odstoupení od smlouvy; v takovém případě je po zesplatnění úvěru dlužník povinen doplatit zůstatek úvěru s úroky stejně jako při odstoupení od smlouvy, účinky smlouvy však nezanikají. Opačný výklad by vedl k absurdní situaci, že postavení dlužníka by se při zesplatnění úvěru v důsledku porušování povinností z jeho strany paradoxně zlepšovalo.

Nicméně další části odvolací argumentace již přisvědčit nelze.

Podle ust. § 524 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen ObčZ) může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle odst. 2 téhož ustanovení s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

Podle ust. § 2 odst. 3 ObčZ si účastníci občanskoprávních vztahů mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Soudní praxe prezentovaná např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 1250/2006 ze dne 27.9.2007 přitom dospěla k závěru, že právní úprava obsažená v ust. § 524 odst. 2 ObčZ je normou dispozitivního charakteru a nelze ji aplikovat bez dalšího, aniž by soud zjišťoval projev vůle postupníka a postupitele, tedy co konkrétně bylo předmětem postoupení. Pravidlo vyplývající z ust. § 524 odst. 2 ObčZ, podle něhož s postoupenou pohledávkou přechází i její (KSCB 25 INS 7950/2014) příslušenství a všechna práva s ní spojená, tedy platí pouze tehdy, není-li výslovně dohodnuto něco jiného.

V dané věci je z dokazování provedeného soudem prvého stupně zřejmé, že při odstoupení od Úvěrové smlouvy vyčíslila Banka pohledávku vůči dlužníku ke dni 7.4.2008 na 69.204,66 Kč, z čehož činily dlužné poplatky 3.094,-Kč a dlužné úroky 6.637,08 Kč. V článku I. Postupní smlouvy Banka s žalobkyní sjednala, že postupuje pohledávky vzniklé ze smluv o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty, přičemž průměrná výše dluhu pohledávek bude 25.000,-Kč s tolerancí +/-15 %, kdy se dluhem rozumí součet jistiny, případných poplatků, obchodních úroků, úroků z prodlení za dobu do ukončení Úvěrové smlouvy a další sankce kalkulované ke dni ukončení smlouvy. Dle článku II. Postupní smlouvy měly být pohledávky specifikovány v příloze mj. údajem o celkové výši pohledávky, nikoli tedy jistiny, v seznamu pohledávek, jenž je přílohou Postupní smlouvy, pak byla u dlužníka uvedena výše pohledávky 17.204,66 Kč ke dni postoupení. S tím koresponduje i oznámení Banky o postoupení pohledávky ze dne 21.12.2012 adresované dlužníku, podle něhož výše jeho dluhu ke dni 19.12.2012 činila 17.204,66 Kč.

Z takto zjištěného skutkového stavu se nepochybně podává, že smluveným předmětem postoupení (jenž odpovídá písemně vyjádřené vůli postupitele i postupníka posuzované z hlediska ust. § 2 odst. 3 ObčZ), byla pohledávka skládající se ze součtu jistiny, případných poplatků, obchodních úroků a úroků z prodlení (toliko) do ukončení Úvěrové smlouvy a dalších sankcí kalkulovaných rovněž (toliko) za dobu do ukončení této smlouvy, a takto specifikovaná pohledávka přitom dle vyčíslení ke dni 19.12.2012 činila 17.204,66 Kč. Pokud za popsané situace dlužník dne 4.1.2013 uhradil žalobkyni na úhradu této postoupené pohledávky 26.278,-Kč (o čemž mezi stranami nebylo sporu), nelze než dovodit, že jeho dluh vůči žalobkyni zcela zanikl zaplacením. Na zaplacení požadovaných úroků z úvěru a zákonných úroků z prodlení ze zůstatku jistiny za období od 7.4.2008 (od ukončení Úvěrové smlouvy) do 17.1.2013 ve výši 53.633,67 Kč, jež předmětem Postupní smlouvy nebyly, pak již žalobkyně nárok nemá.

Část přihlášené Pohledávky ve výši 8.615,20 Kč spočívající v odměně zástupce žalobkyně za dva úkony právní služby při sepisu přihlášky je nákladem žalobkyně coby věřitelky vzniklým jí účastí v insolvenčním řízení, a je proto dle ust. § 170 písm. f) IZ, jak správně uvedla žalovaná, vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení. Protože taková pohledávka nemá být dle ust. ust. § 189 odst. 1 IZ do seznamu přihlášených pohledávek vůbec zařazena, nemohla být při přezkumném jednání ani účinně popřena; v závislosti na tom nemůže být ani předmětem incidenčního sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky ve smyslu ust. § 159 odst. 1 písm. a) IZ. Závěr soudu prvého stupně, že žaloba (ani) v tomto rozsahu není důvodná, je proto správný, byť z odlišných důvodů.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné, a rozsudek soudu prvého stupně podle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. (KSCB 25 INS 7950/2014)

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná v něm byla zcela úspěšná. Její náklady spočívají v odměně advokáta ve výši 6.200,-Kč za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání u odvolacího soudu), náhradě hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši 600,-Kč, vše dle ust. § 11 odst. 1 písm. g) a k), § 9 odst. 4 písm. c), § 7 bodu 5 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen Vyhláška), cestovném ve výši 1.790,-Kč (za cestu z Blatné do Prahy a zpět dne 22.10.2015, kdy při vzdálenosti 184 km bylo použito vozidlo Ford Focus RZ 4C2 6611 s průměrnou spotřebou 5,8 litru nafty na 100 km a kdy dle vyhlášky č. 328/2014 Sb. činí cena 1 litru motorové nafty 36,10 Kč a základní náhrady za 1 km jízdy 3,70 Kč), v náhradě za promeškaný čas dle ust. § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 Vyhlášky za čas strávený cestou na jednání odvolacího soudu do Prahy v rozsahu 6 půlhodin, tj. 600,-Kč, parkovném ve výši 123,97 Kč a odpovídající DPH k výše uvedeným položkám ve výši 1.804,-Kč, celkem tedy 10.394,-Kč.

P o u č e n í: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích k Nejvyššímu soudu ČR.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 22. října 2015

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná