102 VSPH 248/2012-61
41 ICm 518/2012 102 VSPH 248/2012-61 (KSPH 41 INS 13414/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobkyně LAURENCE AND PARTNERS LIMITED, Bohemia Faktoring, sídlem 1 st floor, 32, Farringdon Street, EC4A 4HJ Londýn, Velká Británie, zast. advokátem Mgr. Jaromírem Kráčalíkem, sídlem Lipová alej 6, Hodonín, adresa pro doručování: Václavské nám. 1, Praha 1, proti žalovaným 1) Aleně Kollárové, bytem Husovo nám. 27, Rakovník, zast. Mgr. Markem Čechem, bytem Na Královkách 930, Kuřim, a 2) Mgr. Pavlu Ubrovi, sídlem Senovážné nám. 24, Praha 1, insolvenčnímu správci dlužnice Aleny Kollárové, zast. advokátem JUDr. Přemyslem Krausem, sídlem tamtéž, o určení pravosti pohledávky o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 41 ICm 518/2012-27 ze dne 22.června 2012

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 41 ICm 518/2012-27 ze dne 22.června 2012 se v bodě I. výroku mění tak, že se určuje, že žalobkyně má vůči dlužnici pohledávku z titulu smluvní pokuty ve výši 250.000,-Kč a pohledávku ve výši 125.375,09 Kč z titulu dlužných splátek jistiny a části úroku ze smlouvy o úvěru, ve zbytku se v bodě I. výroku potvrzuje.

II. Ve vztahu mezi žalovanou 1) a žalobkyní nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) 19.440,-Kč na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci tohoto (KSPH 41 INS 13414/2011) rozsudku k rukám advokáta JUDr. Přemysla Krause.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení pravosti pohledávky ve výši 1.296.385,-Kč přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. KSPH 41 INS 13414/2011 ve věci dlužnice Aleny Kollárové (bod I. výroku). Současně rozhodl o tom, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2)11.880,-Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (bod III. výroku).

Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel soud z toho, že: 1) dne 3.7.2008 uzavřela žalovaná 1) a Helena Šulcová jako dlužnice (dále též jen dlužnice) na straně jedné s FAST HYPO, a.s. jako věřitelkou na straně druhé smlouvu o úvěru č. 2008800048 (dále též jen Smlouva), v níž: a) se FAST HYPO, a.s. zavázala poskytnout dlužnicím úvěr ve výši 550.000,-Kč za účelem opravy a údržby bytu s tím, že úvěr bude úročen úroky ve výši 55.000,-Kč ročně, b) se dlužnice zavázala -splatit úvěr v 240 měsíčních splátkách po 6.875,-Kč (celkem 1.650.000,-Kč) -zaplatit smluvní pokutu ve výši 8 % z dlužné splátky v případě, že bude v prodlení s úhradou splátky více než 15 dnů po termínu splatnosti, -zaplatit další smluvní pokutu ve výši 0,2 % z úvěru za každý den prodlení s úhradou jakékoli splátky nebo jakéhokoli peněžitého závazku dle Smlouvy, c) si smluvní strany sjednaly ztrátu výhody splátek, pokud se dlužnice dostane do prodlení se splácením jakéhokoli závazku ze Smlouvy, 2) téhož dne uzavřela dlužnice s FAST HYPO, a.s. dohodu o přímé vykonatelnosti notářského zápisu NZ 143/2008, N 163/2008 sepsaného notářem JUDr. Josefem Holobrádkem (dále jen Notářský zápis) pro případ, že pohledávky ze Smlouvy představující dlužnou částku 550.000,-Kč a sjednané roční úroky ve výši 55.000,-Kč nebudou řádně a včas zaplaceny, 3) dlužnice zaplatila zcela splátky č. 1 až 13 a splátku č. 14 v rozsahu 6.000,-Kč, celkem tedy 95.375,-Kč, 4) dne 2.5.2011 uzavřela FAST HYPO, a.s. jako postupitelka a žalobkyně jako postupnice smlouvou o postoupení pohledávek ze Smlouvy, 5) usnesením Okresního soudu v Rakovníku č.j. 24 EXE 1637/2011-35 ze dne 15.08.2011 byla dle Notářského zápisu nařízena exekuce k uspokojení pohledávky žalobkyně ve výši 1.554.625,-Kč a nákladů exekuce, 6) dne 4.10.2011 byl zjištěn úpadek dlužnice, povoleno její oddlužení a do funkce insolvenčního správce byl ustanoven žalovaný 2), 7) dne 25.10.2011 přihlásila žalobkyně do insolvenčního řízení vůči dlužnici pohledávku v celkové výši 1.846.385,-Kč (dále jen Pohledávka) sestávající z: a) pohledávky označené jako Pohledávka č. 1 ve výši 1.596.385,-Kč sestávající z : -pohledávky ve výši 1.554.625,-Kč z titulu dlužných splátek jistiny ve výši 518.791,20 Kč a části úroků ve výši 1.035.833,80 Kč, (KSPH 41 INS 13414/2011)

-pohledávky ve výši 41.760,-Kč z titulu náhrady nákladů právního zastoupení v exekučním řízení dle příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 9.9.2011 vydaného soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, b) pohledávky ve výši 250.000,-Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení se splácením splátek dle článku 10.1 Smlouvy, 8) na přezkumném jednání konaném dne 7.12.2011 a) popřela žalovaná 1) Pohledávku do výše 1.296.385,-Kč s tím, že ji uznala v rozsahu dlužné jistiny včetně odpovídajícího (zákonného) úroku a náhrady nákladů exekuce, b) popřel žalovaný 2) Pohledávku ohledně úroků do výše 920.982,10 Kč s tím, že jde o rozdíl mezi přihlášenými úroky vypočtenými za sjednanou dobu splacení úvěru a úroky vypočtenými a neuhrazenými ke dni rozhodnutí o úpadku dlužnice.

V rovině právního posouzení věci dospěl soud k závěru, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,2 % z úvěru za každý započatý den prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo peněžitého závazku ze Smlouvy odpovídající roční smluvní pokutě ve výši 73 % z úvěru je podle ust. § 39 občanského zákoníku (dále jen ObčZ) absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Podle jeho názoru je takto sjednaná výše smluvní pokuty nemravná, nepřiměřená a způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch dlužnice jako spotřebitelky. Poukazuje na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 13 Cmo 3/2009 ze dne 18.2.2010 a rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 102 VSPH 72/2011 ze dne 22.9.2011 rozvedl, že nemravnost smluvní pokuty nelze spatřovat pouze v hrubém nepoměru její výše k významu zajišťované povinnosti (poskytnutému úvěru ve výši 550.000,-Kč), ale též v tom, že je počítána z celkové výše poskytnutého úvěru, aniž by zohlednila již zaplacenou část úvěru. Tato smluvní pokuta tak podle něj postrádá svoji prevenční a reparační funkci a stává se toliko prostředkem generování zisku žalobkyně.

Absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy shledal soud i ujednání o výši úroku za poskytnutý úvěr, který byl v článku 1.3 Smlouvy sjednán ve výši 55.000,-Kč ročně. Vyšel z toho, že splatnost úvěru byla sjednána na 20 let a úrok, resp. odměna za půjčení peněz neboli hrubý zisk žalobkyně, by tak měl činit celkem 1.100.000,-Kč (200 %), což je v hrubém nepoměru k poskytnuté výši úvěru. Z těchto důvodů žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) a v řízení úspěšnému žalovanému 2) přiznal právo na jejich náhradu vůči neúspěšné žalobkyni, nákladový výrok ve vztahu mezi žalovanou 1) a žalobkyní odůvodnil tím, že žalované 1) žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze se žalobkyně včas odvolala a požadovala, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná jí právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odvolání zdůraznila, že z ust. § 497 a § 502 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ) vyplývá, že smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná a že povinnost dlužníka platit věřiteli úroky z poskytnutých peněžních prostředků je pojmovým znakem smlouvy o úvěru. Dále poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3516/2009 ze dne 26.5.2011, z něhož dovodila, že i v případě, kdy by byl úrok ve Smlouvě sjednán neplatně, měla by mít právo na úrok obvyklý, a na rozsudek Nejvyššího (KSPH 41 INS 13414/2011) soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007, z něhož dovodila, že v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, existuje výrazně vyšší míra rizikovosti, a proto nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů, a nepřiměřená a odporující dobrým mravům je pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje obvyklou úrokovou míru. Vyslovila proto přesvědčení, že roční úroková sazba ve výši 55.000,-Kč (10 %) je přiměřená okolnostem uzavření Smlouvy a není nepřiměřeně vysoká ani v porovnání s úrokovými sazbami poskytovanými peněžními ústavy.

Žalobkyně na rozdíl od soudu považovala za přiměřenou a v souladu s dobrými mravy rovněž smluvní pokutu ve výši 0,2 % z úvěru (1.100,-Kč) za každý den prodlení. Takto sjednaná výše pokuty není podle jejího názoru v praxi neobvyklá, což dokumentuje i judikatura Nejvyššího soudu prezentovaná v rozsudcích sp. zn. 33 Odo 204/2001 ze dne 9.8.2001, sp. zn. 33 Odo 588/2003 ze dne 23.6.2004, sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 a sp. zn. 33 Odo 810/2006 ze dne 27.7.2006, dle níž nelze na nepřiměřenost smluvní pokuty usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. V poměrech této věci žalobkyně navíc upozornila na to, že smluvní pokutu neuplatnila v plné výši.

Žalovaná 1) se ve vyjádření k odvolání ztotožnila s napadeným rozsudkem a akcentovala, že původní věřitelka FAST HYPO, a.s. jí nedoručila oznámení o postoupení pohledávek ze Smlouvy, a tudíž je namístě otázka, zda je žalobkyně oprávněna v této věci vystupovat. Proto požadovala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil, žalobu zamítl a oběma žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a OSŘ přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 213 OSŘ zopakoval důkazy provedené již před soudem prvního stupně a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

K přiměřenosti smluvní pokuty:

V daném případě je podstatou odvolací argumentace názor, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,2 % denně z úvěru není nepřiměřeně vysoká, a právo na její uspokojení tudíž není v rozporu s dobrými mravy.

Z ust. § 544 ObčZ se podává, že pokud si strany pro případ porušení smluvní povinnosti sjednají smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Z odstavce 2 téhož ustanovení plyne, že smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Podle ust. § 39 ObčZ je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. (KSPH 41 INS 13414/2011)

Při úvaze o přiměřenosti výše sjednané pokuty je třeba posoudit, zda odpovídá účelu smluvní pokuty, který spočívá v pohrůžce dostatečnou citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ nesplnění zajištěné povinnosti. Závěr o přiměřenosti výše smluvní pokuty závisí i na úvaze, zda je smluvní pokuta sjednána v odpovídající, nikoli přemrštěné výši, a jaký je vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (je třeba přihlédnout i k výši zajištěné částky). Zároveň je třeba posoudit, zda pokuta přiměřeně zabezpečuje věřitele proti případným škodám, tedy zda zahrnuje všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením smluvní povinnosti očekávat. Úvaha, zda konkrétní smluvní ujednání je či není v rozporu s dobrými mravy se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně, a závěry učiněné v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit.

V posuzované věci zdůvodnil soud prvního stupně závěr o nepřiměřenosti smluvní pokuty tím, že její roční výše činí 73 % z poskytnutého úvěru a že nezohledňuje již (případně) zaplacenou část úvěru. Odvolací soud je na rozdíl od soudu prvního stupně toho názoru, že smluvní pokuta ve výši 0,2 % z úvěru, tj. 1.100,-Kč za každý den prodlení, je v daném případě akceptovatelná a přiměřená a že její výše nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající, jak vysvětleno shora, zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužnici pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost. V dané věci byla výše smluvní pokuty koncipována tak, že byla plně závislá na době, po níž by dlužnice byla v prodlení s úhradou úvěrových splátek, popř. s úhradou jiného peněžitého závazku ze Smlouvy.

Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je třeba hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde totiž výše smluvní pokuty plně závisí na době, po kterou dlužník svou povinnost zajištěnou smluvní pokutou neplní-čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.

Na nepřiměřenost výše smluvní pokuty tudíž nelze usuzovat (jen) z toho, že její roční výše činila 73 % z poskytnutého úvěru; soudní praxe již v řadě rozhodnutí (např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4377/2008 ze dne 30.11.2010) dovodila, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze považovat za přiměřenou, a proto i v souladu s dobrými mravy. Dlužno dodat, že poukaz soudu prvního stupně (KSPH 41 INS 13414/2011) na výše specifikovanou judikaturu vrchních soudů je nepřiléhavý, neboť v tam posuzovaných případech byla sjednána pevně stanovená smluvní pokuta. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že pohledávka žalobkyně z titulu smluvní pokuty ve výši 250.000,-Kč je po právu.

K neplatnosti ujednání o úrocích :

Odvolací soud souhlasí se žalobkyní v tom, že z ust. § 497 a § 502 odst. 1 ObchZ přímo vyplývá, že smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru, a pokud je smluvní ujednání o úrocích neplatné, má věřitel právo na obvyklé úroky ve výši stanovené ObchZ (jež není stanovena fixně, ale je závislá na tom, jaké úroky obvykle požadují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy za úvěry jimi poskytované). Současně je však odvolací soud stejně jako žalovaný 2) toho názoru, že žalobkyně má právo na úhradu přiměřených úroků vypočtených (jen) ke dni rozhodnutí o úpadku dlužnice, a nikoli za celou sjednanou dobu splacení úvěru.

Odvolací soud považuje ujednání obsažené v článku 10.2 Smlouvy o tom, že v případě, kdy v důsledku prodlení dlužnice se splácením kteréhokoli peněžitého závazku, nastane splatnost celého zůstatku dluhu, je žalobkyně oprávněna požadovat okamžitou úhradu všech úroků vypočtených za celou předpokládanou dobu dvaceti let splácení úvěru, za absolutně neplatné dle ust. § 39 ObčZ pro rozpor s ust. § 56 odst. 1 téhož zákona, jež určuje, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Lze totiž jen stěží hodnotit jako vyvážené ujednání, podle něhož by měla dlužnice jako spotřebitelka v důsledku prodlení se splácením byť jen jediné úvěrové splátky uhradit žalobkyni kromě dlužné jistiny a úroků vypočtených ke dni vrácení jistiny i zbylé úroky, jež by měly k jistině přirůstat po dobu dalších dvaceti let. Je třeba vzít v úvahu, že úrok, jak správně zmínil soud prvního stupně, je fakticky projevem časové preference a že se jedná o cenu, kterou dlužník nabízí věřiteli za zapůjčení prostředků na dohodnutý časový interval.

Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaný 2) nepochybil, pokud popřel Pohledávku v rozsahu 920.928,20 Kč odpovídající úrokům přihlášeným ode dne zjištění úpadku dlužnice do dne předpokládaného ukončení splácení úvěru (15.7.2028), resp. pokud ji shledal oprávněnou (jen) v rozsahu neuhrazeného úroku ke dni rozhodnutí o úpadku, jehož výši odpovídající cca 10 % ročně neshledal ani odvolací soud za nepřiměřeně vysokou v porovnání s úrokovými sazbami, jež v rozhodné době poskytovaly banky.

K argumentaci žalované 1), že jí nebylo doručeno oznámení o postoupení pohledávek ze Smlouvy, považoval odvolací soud za potřebné uvést, že v řízení byl prokázán opak, jak ostatně plyne nejen z odůvodnění napadeného rozsudku, nýbrž i z protokolu o jednání před odvolacím soudem. Navíc platí, že skutečnost, kdy jí bylo oznámeno postoupení Pohledávky, má vliv jen na to, komu mohla plnit s účinky zániku dluhu. Bylo-li tvrzení o postoupení Pohledávky součástí žalobních tvrzení a bylo-li doloženo přiloženými důkazy (jako v tomto případě), lze dovodit, že jí bylo oznámeno postoupení Pohledávky (též) doručením žaloby. (KSPH 41 INS 13414/2011)

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné, proto rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ změnil tak, že žalobě vyhověl co do určení pravosti Pohledávky z titulu smluvní pokuty ve výši 250.000,-Kč, a s ohledem na rozsah popření žalované 1) i co do určení pravosti Pohledávky z titulu dlužných splátek jistiny a části úroku ze smlouvy o úvěru ve výši 125.375,09 Kč. Ve zbývajícím rozsahu napadený rozsudek ve výroku o věci samé dle ust. § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil.

Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 OSŘ s tím, že žalobkyně nemá s ohledem na výsledek řízení právo na náhradu svých nákladů a žalované 1) podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly (vyjádření k odvolání bylo podáno prostřednictvím zmocněnce, přičemž vznik nákladů v něm nebyl tvrzen ani prokazován).

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) postupoval odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 OSŘ a přiznal žalovanému 2) náhradu nákladů, které v řízení před soudem prvního stupně účelně vynaložil na bránění svého práva, a to v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 10.000,-Kč podle ust. § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen vyhláška), tří náhrad hotových výdajů po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen advokátní tarif) a 20% DPH z částky 10.900,-Kč ve výši 2.180,-Kč, což činí celkem 13.080,-Kč. Náhrada nákladů odvolacího řízení byla žalovanému 2) přiznána v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 5.000,-Kč podle ust. § 8 a 18 odst. 1 vyhlášky, jedné náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,-Kč a 20% DPH z částky 5.300,-Kč ve výši 1.060,-Kč, což činí celkem 6.360,-Kč. Žalovaný 2) má tudíž právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 19.440,-Kč (13.080 + 6.360).

P o u č e n í : Proti potvrzující části tohoto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proti měnící části tohoto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Praze. Proti té části tohoto rozsudku, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné.

V Praze dne 13.prosince 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost: Kůtová