102 VSPH 246/2013-53
77 ICm 1863/2011 102 VSPH 246/2013-53 (KSUL 77 INS 1001/2011)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeněm z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr.Martina Lišky v právní věci žalobce lng. Martina Koubka, sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, insolvenčního správce dlužníka Josefa Koskuby, proti žalovaněmu SLAVIA INVEST, a.s., sídlem Křenová 439/7, Praha 6, zast. advokátem JUDr. Petrem Konečným, sídlem VTůních 1636/1, Praha 2, o důvodnost popření vykonatelně pohledávky o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 77 lCm 1863/2011-33 ze dne 19.prosince 2012 takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 77 ICm 1863/2011-33 ze dne 19.prosince 2012 se mění tak, že se žaloba, jíž se žalobce domáhal důvodnosti popření pohledávky žalovaného vůči dlužníkovi ve výši 1.017.000,-Kč ztitulu smluvní pokuty ve výši 3.000,-Kč denně od 27.května 2010 do 2.května 2011 vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 26.února 2010 a notářského zápisu ze dne 26.února 2010 sepsaného JUDr. Hanou Orletovou, notářkou sídlem v0|omouci, sp. zn. N 77/2010, Nz 7712010 vcelém rozsahu zamítá.

||. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odůvodněnh

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně shora uvedeným rozsudkem určil, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 1.017.000,-Kč



(KSUL 77|NS1001/2011) z titulu smluvní pokuty ve výši 3.000,-Kč denně od 27.5.2010 do 2.5.2011 vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 26.2.2010 a znotářského zápisu ze dne 26.2.2010 sepsaného JUDr. Hanou Orletovou, notářkou sídlem v Olomouci, sp.zn. N 77/2010, NZ 77/2010 (bod l. výroku), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod ll. výroku), a žalovanému uložil, aby zaplatil soudní poplatek ve výši 1.000,-Kč (bod lll. výroku).

V rozhodnutí vyšel soud ze zjištění, že dlužník s manželkou dne 26.2.2010 uzavřeli s žalovaným smlouvu o půjčce, na základě níž byla dlužníkovi poskytnuta půjčka ve výši 2.100.000,-Kč. Půjčku se zavázal splatit do tří měsíců od uzavření smlouvy spolu s úrokem ve výši 3 % měsíčně. Pro případ prodlení se dlužník zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 3.000,-Kč denně za každý započatý den prodlení. Za účelem zajištění závazků ze smlouvy byla uzavřena zástavní smlouva k nemovitostem ve vlastnictví dlužníka a jeho manželky zapsaným na listu vlastnictví č. 594 v k.ú. Radovesice u Libochovic. Podle notářského zápisu ze dne 26.2.2010 sepsaného notářkou JUDr. Hanou Orletovou dlužník a jeho manželka uznali dluh vůči žalovanému ze smlouvy o půjčce a svolili s jeho vykonatelností.

Poté, co byl usnesením insolvenčního soudu č.j. KSUL 77 INS 1001/2011-A-25 ze dne 2.5.2011 zjištěn úpadek dlužníka, přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení mimo jiné pohledávku ve výši 1.017.000,-Kč představující smluvní pokutu ve výši 3.000,-Kč denně od 27.5.2010 do 2.5.2011, tj. za 339 dnů prodlení, vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 26.2.2010 jako pohledávku vykonatelnou podle notářského zápisu NZ 77/2010 a zajištěnou majetkem dlužníka. Na přezkumném jednání konaném dne 24.6.2011 byla tato pohledávka popřena insolvenčním správcem zdůvodu, že smluvní pokuta byla sjednána vrozporu s dobrými mravy, je nepřiměřeně vysoká, a proto je její sjednání v rozporu s ust. § 39 občanského zákoníku.

Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná. Podle názoru soudu je v této věci částka 3.000,-Kč denně smluvní pokutou nepřiměřeně vysokou. Zvláštností dané věci je podle soudu krátká, toliko tříměsíční lhůta splatnosti půjčky ve výši 2.100.000,-Kč s 3 % úrokem měsíčně poskytnuté fyzickým osobám. Za tři měsíce od uzavření smlouvy, tj. do 26.5.2010, tak měl dlužník s manželkou uhradit žalovanému celkem 2.289.000,-Kč. Smluvní pokuta v dané věci ztratila svou funkci zajištění závazku, když sohledem na krátkou dobu splatnosti a výši dlužné částky bylo možné již při uzavření smlouvy více než důvodně předpokládat, že lhůta splatnosti nebude dlužníkem a jeho manželkou dodržena. Z incidenčního sporu ani z insolvenčního spisu přitom dle soudu nevyplývá, že by žalovaný při poskytnutí půjčky zjišt'oval poměry dlužníka a jeho manželky se závěrem, že jsou reálně schopni půjčené finanční prostředky s úrokem ve sjednané lhůtě splatit. Pobídková a motivační funkce smluvní pokuty spočívající v pohrůžce dostatečnou citelnou majetkovou sankcí pro případ nesplnění zajištěné povinnosti se totiž může uplatnit pouze v případě, že existuje reálná možnost dlužníka zajištěnou povinnost řádně a včas splnit. Je-li řádné a včasné splnění zajištěné povinnosti (s ohledem na její výši, sjednanou lhůtu plnění a poměry dlužníka) od počátku nereálné, nemůže smluvní pokuta plnit svůj účel a za takového stavu je její sjednání neplatné podle ust. § 39 občanského zákoníku.

'IUZ VSPH Z46/ZU13 (KSUL 77|NS1001/2011)

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., nebot' ve věci úspěšný žalobce se pro případ úspěchu výslovně vzdal práva na náhradu nákladů řízení. Soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Současně sohledem na přechodná ustanovení zákona č. 218/2011 Sb. podle ust. § 2 odst. 3, § 4 odst. 1 písm. h) a § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 31.8.2011 rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek podle položky 10 Sazebníku soudních poplatků ve znění účinném do 31.8.2011.

Proti tomuto rozsudku se žalovaný včas odvolal a požadoval, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne. Argumentoval zejména tím, že smluvní pokuta byla sjednána na základě vzájemného souhlasu jak žalovaného, tak dlužníka. Její výše odpovídá 0,14% jistiny za každý den prodlení. Přitom podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Odo 438/2005 lze smluvní pokutu v této výši považovat za přiměřenou. Jedná se totiž o situaci, kdy se konečná výše smluvní pokuty odvíjí od celkové délky doby prodlení dlužníka s vrácením dlužné částky. Tento názor plně odpovídá jiným rozhodnutím odvolacího soudu, například rozhodnutím č.j. 101 VSPH 293/2012-47 ze dne 25.10.2012 nebo 103 VSPH 230/2012-40 ze dne 20.2.2013. Doba splatnosti nebyla nepřiměřené krátká a byla stanovena po dohodě s dlužníkem, když jeho nemovitosti měly být odkoupeny jeho bratrem a ke splacení půjčky mělo dojít následně poté, co dlužník obdrží kupní cenu. Jestliže soud prvního stupně vyhodnotil splatnost půjčky jako důvod neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, nemá tento závěr žádnou oporu v provedeném dokazování.

Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že smluvní pokuta ve výši 3.000,-Kč za každý den prodlení postrádá prevenční a kompenzační funkci a záměrně poškozuje dlužníka. Za tři měsíce měl dlužník s manželkou uhradit celkem 2.289.000,-Kč. S ohledem na krátkou dobu splatnosti ztratila smluvní pokuta funkci zajištění závazku, protože žalovaný mohl předpokládat, že nebude dodržena. Pobídková a motivační funkce smluvní pokuty se může uplatnit pouze v případě, že existuje reálná možnost dlužníka zajištěnou povinnost řádně a včas splnit. Z těchto důvodů navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o.s.ř., dokazování podle ust. § 213 odst. 1 a 2 o.s.ř. doplnil a zopakoval a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle ust. § 544 odst. 1 občanského zákoníku sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda; podle druhého odstavce lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše smluvní pokuty nebo stanoven způsob jejího urcenI.

'IUZ VSPH Z46/ZU13 (KSUL 77|NS1001/2011)

Odvolací soud ze spisu zjistil, že dlužník společně smanželkou uzavřel sžalovaným dne 26.2.210 smlouvu o půjčce, na základě níž mu žalovaný poskytl půjčku ve výši 2.100.000,-Kč. Dlužník se zavázal vrátit půjčku do tří měsíců, tedy nejpozději do 26.5.2010. Pro případ prodlení s plněním těchto závazků se dlužník zavázal uhradit za každý den prodlení smluvní pokutu ve výši 3.000,-Kč. Poskytnutou půjčku dlužník nevrátil a poté, co byl zjištěn jeho úpadek, přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení přihlásil mimo jiné pohledávku ve výši 1.017.000,-Kč představující smluvní pokutu ve výši 3.000,-Kč denně za období od 27.5.2010 do 2.5.2011.

Aby byl právní úkon považován podle ust. § 39 občanského zákoníku za příčící se dobrým mravům, musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 4377/2008 ze dne 30.11.2010). Sjednaná smluvní pokuta ve výši 3.000,-Kč za prodlení s plněním smluvních závazků odpovídá poměrné částce 0,14 % zdlužné částky. Zrozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, například sp. zn. 30 Cdo 2247/99, 33 Odo 588/2003, 33 Odo 810/2006 a 29 Cdo 2495/98, lze dovodit, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,14% zjevně nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a slouží k dostatečnému zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnost vzniknout. V posuzované věci byla konečná výše smluvní pokuty plně závislá na době, po kterou žalovaný nedostál povinnosti, ke které se zavázal. Uplatněná výše smluvní pokuty je důsledkem relativně dlouhé doby, která uplynula ode dne splatnosti zajištěné pohledávky. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, pokud v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka nedosáhne celková výše smluvní pokuty během přibližně roku prodlení ani částky jistiny sjednané půjčky. Je zřejmé, že výše smluvní pokuty v daném případě



(KSUL 77|NS1001/2011) plně závisela na době, po kterou dlužník svou povinnost zajištěnou smluvní pokutou neplnil, a její celková výše odpovídá jeho prodlení po dobu téměřjednoho roku. Proto nepřiměřenost smluvní pokuty nelze posuzovat zjejí celkové výše vzhledem k tomu, že je důsledkem dlouhodobého neplnění povinnosti dlužníka vrátit poskytnutou půjčku. Důvodným neshledal odvolací soud ani závěr soudu prvního stupně, že smluvní pokuta vdané věci ztratila funkci zajištění závazku, a to sohledem na krátkou dobu splatnosti a výši dlužné částky. Ze žalobya opakovaně zodpovědi žalobce kdotazu odvolacího soudu a ve shodě stím i zodvolání a odpovědi žalovaného k dotazu odvolacího soudu totiž vyplývá, že důvodem sjednání tříměsíční lhůty splatnosti byl především záměr dlužníka použít půjčku ke splacení úvěru poskytnutého Raiffeisenbank, a.s. stím, že se mu ve lhůtě splatnosti půjčky podaří vyřešit svoji finanční situaci za pomoci bratra, jenž od něj po zajištění finančních prostředků nemovitosti sloužící kzajištění závazků z půjčky odkoupí. Lze proto dovodit, že nebylo záměrem žalovaného poskytnout dlužníkovi úvěr na krátkou dobu s tím, že závazky ze smlouvy nebude schopen splnit, ale stanovená doba splatnosti vyplývá ze vzájemného ujednání mezi dlužníkem a žalovaným postaveného na shora popsaných skutečnostech.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora změnil odvolací soud podle ust. § 220 o.s.ř. napadený rozsudek a žalobu v celém rozsahu zamítl. V souvislosti se změnou rozhodnutí ve věci samé rozhodl podle ust. § 224 odst. 2 o.s.ř. a ust. § 202 odst. 1 věty prvé insolvenčního zákona o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Vzhledem k tomu, že žaloba byla zamítnuta, nemohl být žalovaný zavázán k úhradě soudního poplatek za řízení, od jehož placení je žalobce ze zákona osvobozen.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje kzávěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 21 .listopadu 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kůtová