102 VSPH 246/2012-130
69 ICm 801/2012 102 VSPH 246/2012-130 (KSUL 69 INS 17620/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobce Ing. Petra Beneše, sídlem Na Jezerce 1339/43, Praha 4, insolvenčního správce dlužnice KOVOVÝROBA FABIÁN LIBOČANY, s.r.o. v likvidaci, zast. advokátem Mgr. Karlem Somolem, sídlem Karlovo náměstí 24, Praha 1, proti žalovanému Františku Fabiánovi, bytem Libočany 112, zast. advokátem JUDr. Petrem Moravcem, sídlem Senovážné náměstí 1375/19, Praha 1, o určení neúčinnosti právního úkonu o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 69 ICm 801/2012-96 ze dne 15.června 2012

tak to:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 69 ICm 801/2012-96 ze dne 15.června 2012 se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 12.720,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Karla Somola.

Odův odně ní:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným rozsudkem určil, že smlouva o převodu vlastnického práva ze dne 26.4.2010 k tam specifikovaným nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 187 pro katastrální území a obec (KSUL 69 INS 17620/2011)

Libočany u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště Žatec (dále též jen Nemovitosti) uzavřená mezi dlužnicí jako prodávající a žalovaným jako kupujícím je vůči věřitelům a majetkové podstatě dlužnice neúčinná, a rozhodl o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 14.726,40 Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce.

Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel soud zejména z toho, že: 1) dne 26.4.2010 byla mezi dlužnicí a jednatelem dlužnice (žalovaným) uzavřena smlouva o převodu vlastnického práva k Nemovitostem (dále jen Kupní smlouva) za kupní cenu 6.025.970,-Kč. Úhrada pohledávky z kupní ceny byla provedena započtením proti a) pohledávce žalovaného vůči dlužnici ve výši 5.738.351,40 Kč, již nabyl postoupením od Top Credit, a.s., a b) manželky žalovaného Evy Fabiánové vůči dlužnici ve výši 4.100.000,-Kč, již nabyla v době trvání manželství postoupením od Miroslava Jirkovského, 2) s převodem Nemovitostí souhlasil jediný společník vykonávající působnost valné hromady (žalovaný) a kupní cena byla stanovena na základě znaleckého posudku soudem jmenovaného znalce, 3) dne 30.9.2011 byl insolvenčnímu soudu doručen insolvenční návrh dlužnice, která v něm uvedla, že má 10 věřitelů, jimž dluží celkem 4.619.712,-Kč, a její aktiva jsou tvořena pouze pohledávkami ve výši 2.285.715,-Kč, 4) usnesením ze dne 1.11.2011 rozhodl o úpadku dlužnice, prohlásil na její majetek konkurs a do funkce insolvenčního správce ustanovil žalobce, 5) do insolvenčního řízení se přihlásilo 12 věřitelů, jejichž pohledávky byly zjištěny v celkové výši 2.078.389,-Kč.

V rovině právního posouzení věci soud cituje ust. 235, § 240 a § 241 insolvenčního zákona (dále jen IZ) v první řadě konstatoval, že jelikož žalovaný byl v době převodu jednatelem a jediným společníkem dlužnice a Kupní smlouvu (fakticky) uzavíral sám se sebou, existoval mezi ním a dlužnicí vztah osob blízkých a vztah koncernový. V posuzované věci bylo tudíž namístě aplikovat ust. § 240 odst. 2 věty druhé a § 241 odst. 2 věty druhé IZ, jež stanoví zákonnou vyvratitelnou domněnku, dle níž se má zato, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění či zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Podle názoru soudu žalovaný tuto domněnku nevyvrátil nehledě na to, že úpadek dlužnice prokazuje i to, že pohledávky, které byly započteny na úhradu kupní ceny, koupil žalovaný a jeho manželka v roce 2004 a 2006 jen za zlomek jejich nominální hodnoty (za 9 % a 4 %).

Soud dále zdůraznil, že při posuzování toho, zda se jedná o právní úkon bez přiměřeného protiplnění, není důležitá jen sjednaná cena, ale také způsob její úhrady. V poměrech posuzované věci považoval za rozhodující, že kupní cena byla zaplacena zápočtem, čímž se do majetku dlužnice nedostalo žádné plnění, resp. že dlužnice neobdržela za prodej Nemovitostí plnění (např. peníze), z něhož by mohla uspokojit své věřitele. Navíc dlužnice zvýhodnila žalovaného tím, že na něj převedla svůj jediný hodnotný majetek, zatímco ostatní věřitele pominula. Soud uzavřel na tom, že Kupní smlouva je jednak právním úkonem bez přiměřeného protiplnění, jednak zvýhodňujícím právní úkonem. Proto žalobě vyhověl. O náhradě nákladů (KSUL 69 INS 17620/2011)

řízení rozhodl podle míry úspěchu ve věci tak, že v řízení neúspěšnému žalovanému uložil zaplatit náhradu nákladů v řízení úspěšnému žalobci.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem se žalovaný včas odvolal a požadoval, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobu zamítne a přizná mu právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, nebo aby ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání setrval na své dosavadní argumentaci, dle níž byla dle ust. § 196a odst. 3 obchodního zákoníku hodnota Nemovitostí stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem a podle ust. § 132 odst. 1 téhož zákona rozhodl o převodu Nemovitostí jediný společník dlužnice, který vůči ní měl pohledávky v celkové výši 9.838.351,40 Kč.

Žalovaný nesouhlasil s tím, že by byl osobou dlužnici blízkou a že by platila zákonná domněnka, že dlužnice uzavřela Kupní smlouvu v době, kdy byla v úpadku. Rozvedl, že problematiku osob blízkých upravuje ust. § 116 občanského zákoníku (dále jen ObčZ) tak, že osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec, manžel a partner a jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Podle jeho názoru však v případě právnické osoby (dlužnice) nelze uvažovat o tom, že by mohla mít city, vyjadřovat je a jakkoli pociťovat újmu. Současně namítal, že soud prvního stupně neprovedl důkaz jeho výslechem, jímž se chtěl vyjádřit k tomu, co mu bylo známo o finanční situaci dlužnice, výslechem účetních, které měly sdělit, zda ho informovaly o ekonomické situaci dlužnice, ani výslechem likvidátora dlužnice, který měl sdělit, kdy zjistil úpadek dlužnice a jak na tato zjištění reagoval žalovaný.

Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že Kupní smlouva nenaplňuje znaky právního úkonu bez přiměřeného protiplnění, neboť kupní cena nebyla sjednána náhodně, nýbrž vycházela ze znaleckého posudku soudního znalce, a vzájemná plnění spočívající v započtení pohledávek v poměru 1:1 byla ekvivalentní. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 ze dne 29.4.2010 zdůraznil, že dlužnice má (měla) ve svém vlastnictví i jiný majetek než Nemovitosti, konkrétně pohledávky v celkové výši 2.285.715,-Kč, přičemž jedna z nich-pohledávka za úpadkyní AGS ASTRA, a.s. v likvidaci ve výši 2.070.000,-Kč-byla konkursním soudem vzata na vědomí . Žalovaný rovněž namítal, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku pasivní legitimace, když žaloba měla směřovat i proti jeho manželce Evě Fabiánové, neboť Nemovitosti se dle ust. § 143 ObčZ staly součástí společného jmění manželů.

Konečně, v průběhu odvolacího řízení upozornil žalovaný na to, že soud prvního stupně pochybil i v tom, že napadený rozsudek doručil jeho zástupci-advokátovi, jenž je současně insolvenčním správcem, do datové schránky insolvenčního správce, namísto toho, aby ho doručil do datové schránky advokáta. Vyslovil přesvědčení, že napadený rozsudek mu nebyl řádně doručen, a proto navrhl, aby odvolací soud-bez projednání věci-vrátil věc soudu prvního stupně za účelem řádného doručení napadeného rozsudku.

Žalobce ve vyjádření k odvolání přitakal skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, především setrval na tom, že sjednaný způsob vypořádání (KSUL 69 INS 17620/2011) vzájemných pohledávek žalovaného a dlužnice, kdy žalovaný nejprve za zlomek nominální hodnoty odkoupil od vybraných věřitelů pohledávky za dlužnicí a následně jejich započtením oproti kupní ceně vyvedl z dlužnice jedinou významnou majetkovou hodnotu, aniž by za ni dlužnice reálně obdržela protiplnění, představuje neúčinný právní úkon podle ust. § 240 a § 241 IZ. Námitku nedostatku pasivní legitimace odmítl s tím, že jde-li o závazek náležející do SJM, je věřitel dle ust. § 511 ObčZ oprávněn požadovat plnění po kterémkoli z manželů samostatně, v daném případě vůči žalovanému jakožto účastníkovi Kupní smlouvy. Z těchto důvodů navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal mu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se s ohledem na námitku žalovaného, že mu napadený rozsudek nebyl řádně doručen, nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady k tomu, aby odvolání projednal, a dospěl k závěru, že tomu tak je.

Ust. § 4 odst. 3 zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů umožňuje, aby (jedna) podnikající fyzická osoba měla více datových schránek, např. datovou schránku advokáta a současně datovou schránku insolvenčního správce (jako tomu bylo v případě zástupce žalovaného). Jelikož je každá z těchto schránek v informačním systému datových schránek jednoznačně odlišena dle číselníku typů datových schránek, a tudíž nemůže dojít k záměně při volbě adresáta datové zprávy, je s žalovaným třeba souhlasit potud, že soud prvního stupně měl napadený rozsudek doručit jeho zástupci, jenž je advokátem, do advokátní , nikoli správcovské datové schránky. Nicméně z obsahu spisu je zjevné, že žalovaný (jeho zástupce) byl s obsahem napadeného rozsudku seznámen, o čemž svědčí nejen to, že proti němu podal včasné a řádné odvolání, ale i to, že v něm výslovně uvedl, že rozsudek mu (jeho zástupci) byl doručen dne 11.7.2012, tedy v den doručení do datové schránky určené pro insolvenčního správce (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č.l. 96). V situaci, kdy žalovaný dostal napadený rozsudek do své dispozice jiným nezpochybněným způsobem, nebyl zkrácen na svých právech, a nebylo důvodu, aby mu byl napadený rozsudek doručován opětovně.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) a dospěl k těmto zjištěním a závěrům :

Odvolací soud je stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že Kupní smlouva je dle ust. § 240 IZ neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění. Ačkoli o takový úkon jde především tehdy, kdy se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k němuž se zavázal dlužník, není při posuzování ekvivalentnosti plnění bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde totiž jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. Soud prvního stupně správně vystihl, že vzhledem k tomu, že kupní cena byla uhrazena zápočtem, se dlužnice uzavřením Kupní smlouvy zbavila majetku, který mohl sloužit k poměrnému uspokojení věřitelů, aniž by za tento majetek získala (KSUL 69 INS 17620/2011) reálné protiplnění, z něhož by mohli uspokojit své pohledávky i jiní věřitelé.

Tento závěr odpovídá ustálené judikatuře (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1809/2007 ze dne 27.5.2009) a není v rozporu ani se závěry, jež Nejvyšší soud prezentoval v žalovaným zmiňovaném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 ze dne 29.4.2010, podle nichž uzavře-li dlužník, který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu, v níž byla kupní cena započtena proti pohledávce kupujícího, byla kupní smlouva právním úkonem zkracujícím dlužníkovy věřitele, neboť v době její účinnosti se dlužníkovi za prodaný majetek nedostalo žádného reálného protiplnění, z něhož by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky. Soud prvního stupně přitom přiléhavě vysvětlil, že další žalovaným tvrzený majetek dlužnice sestávající z pohledávky ve výši 2.070.000,-Kč za AGS Astra, a.s., s níž je u téhož soudu vedeno konkursní řízení, nepostačuje k uspokojení zjištěných pohledávek věřitelů ve výši 2.078.389,-Kč v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice.

Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno i potud, že Kupní smlouva byla uzavřena mezi osobami navzájem blízkými, resp. že žalovaný jako jednatel a jediný společník dlužnice a dlužnice jsou ve vztahu osob blízkých. U fyzických osob, které činí (mohou činit) jménem právnické osoby právní úkony, je třeba zejména s přihlédnutím k tomu, že jejich prostřednictvím se utváří vůle právnické osoby, uvažovat s tím, že mají z titulu svého postavení (a z něj vyplývající odpovědnosti) k této právnické osobě takový vztah, že by újmu, kterou utrpěla právnická osoba, důvodně pociťovaly jako újmu vlastní. Z analogického užití ust. § 116 ObčZ proto vyplývá, že tyto fyzické osoby jsou-i z hlediska ust. § 240 odst. 3 IZ-osobami blízkými této právnické osobě.

V daném případě byl splněn i další předpoklad pro vyslovení neúčinnosti Kupní smlouvy, totiž že ji dlužnice uzavřela v době, kdy byla v úpadku. Soud prvního stupně správně poukazoval na to, že IZ stanoví vyvratitelnou právní domněnku, dle níž se má zato, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, a že se žalovanému nepodařilo vyvrátit tuto domněnku průkazem, že dlužnice v době uzavření Kupní smlouvy v úpadku nebyla. Žalovaný v tomto směru neuvedl žádná konkrétní tvrzení a soud prvního stupně nepochybil, pokud jeho návrhy na doplnění dokazování jako nadbytečné zamítl. Prokázání toho, že žalovanému nebyla známa ekonomická situace dlužnice v době uzavření Kupní smlouvy (byť se to s ohledem na jeho postavení v dlužnici ani nejeví možným), neznamená, že by dlužnice nebyla v inkriminované době v úpadku.

Ke zbytkové části odvolací argumentace považoval odvolací soud za potřebné uvést, že otázku pasivní věcné legitimace u odpůrčí žaloby v insolvenčním řízení řeší ust. § 239 odst. 1 IZ ve spojení s ust. § 237 odst. 1 a 2 téhož zákona tak, že insolvenční správce podává tuto žalobu proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty, jimiž jsou především osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch. Osobou, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn, lze rozumět druhého účastníka dvoustranného právního úkonu (smlouvy), resp. osobu, (KSUL 69 INS 17620/2011) která s dlužníkem sjednala posuzovaný právní úkon, jímž byl v tomto případě žalovaný, a nikoli i jeho manželka Eva Fabiánová. Okolnost, že se Nemovitosti staly součástí SJM, na tom podle názoru odvolacího soudu nic nemění. Soud prvního stupně proto posoudil otázku pasivní věcné legitimace správně.

S přihlédnutím k tomu, že byla splněna i zbývající podmínka pro vyhovění žalobě, když k uzavření Kupní smlouvy (dne 26.4.2010) došlo dle ust. § 240 odst. 3 IZ v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení (dne 30.9.2011), nezbylo než konstatovat, že žaloba byla podána důvodně a soud prvního stupně rozhodl správně, pokud jí vyhověl. Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 219 OSŘ a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení aplikoval odvolací soud ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ a žalobci je přiznal v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 10.000,-Kč podle ust. § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., dvou náhrad hotových výdajů po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu (vyjádření k odvolání a účast na jednání před soudem), což s připočtením 20 % DPH ve výši 2.120,-Kč činí celkem 12.720,-Kč.

P o u č e n í : Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 22.listopadu 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kůtová