102 VSPH 227/2012-45
139 ICm 57/2012 102 VSPH 227/2012-45 (KSPL 20 INS 17347/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobkyně Santander Consumer Finance, a.s., sídlem Šafránkova 1, Praha 5, zast. advokátem Mgr. Karlem Volfem, sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, Praha 5, proti žalovanému Ing. Petru Bendlovi, sídlem Soukenická 5, Plzeň, insolvenčnímu správci dlužnice Jany Jonátové, o určení pravosti pohledávky o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 139 ICm 57/2012-25 ze dne 16. března 2012 takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 139 ICm 57/2012-25 ze dne 16.března 2012 se potvrzuje ve znění, že se zamítá žaloba na určení, že žalobkyně má za dlužnicí pohledávku ve výši 45.650,-Kč z titulu náhrady nákladů řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 247/2011.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení pravosti pohledávky ve výši 45.650,-Kč (dále též jen Pohledávka), již přihlásila do insolvenčního řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. KSPL 20 INS 17347/2011 ve věci Jany Jonátové (dále jen dlužnice) a jejíž pravost byla na přezkumném jednání konaném dne 13.12.2011 popřena žalovaným. Současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. (KSPL 20 INS 17347/2011)

Soud reprodukoval obsah žaloby tak, že Pohledávka představuje náklady řízení, které žalobkyně účelně vynaložila ve sporu vedeném proti dlužnici u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen nalézací soud) pod sp. zn. 20 C 247/2011. Žalobkyně tvrdila, že vzhledem k tomu, že toto řízení nebylo dosud pravomocně skončeno, a náhrada nákladů řízení jí proto dosud nebyla přiznána, má Pohledávka povahu podmíněné pohledávky. Vyslovila přesvědčení, že v situaci, kdy byla Pohledávka v přihlášce omylem označena jako nepodmíněná, měl ji žalovaný na toto pochybení upozornit postupem dle ust. § 188 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ). O oprávněnosti Pohledávky podle žalobkyně svědčí i to, že jistinu a úroky z prodlení, o něž je veden spor před nalézacím soudem, žalovaný ani dlužnice nepopřeli.

Dále soud konstatoval, že na jednání konaném dne 16.3.2012 učinili účastníci nesporným, že Pohledávka byla do insolvenčního řízení včas a řádně přihlášena a že výše nákladů, jež žalobkyně vynaložila v řízení před nalézacím soudem, vskutku činí 45.560,-Kč. Sporným zůstalo toliko právní posouzení Pohledávky, když se podle žalobkyně jedná o podmíněnou pohledávku s tím, že odkládací podmínkou je zde rozhodnutí nalézacího soudu, jímž by žalobkyni měla být přiznána náhrada nákladů řízení.

V rovině právního posouzení věci soud zdůraznil, že náhrada nákladů občanskoprávního řízení se stává pohledávkou až v okamžiku, kdy je přiznána rozhodnutím soudu. Jelikož v posuzované věci nebylo nalézacím soudem o náhradě nákladů řízení rozhodnuto, nemá Pohledávka povahu podmíněné pohledávky, neboť rozhodnutím vydaným po uplynutí přihlašovací lhůty již nelze tento nedostatek napravit, nehledě na to, že žalobkyně označila Pohledávku jako nepodmíněnou, což je (bylo) dalším důvodem k jejímu popření. Proto žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil tím, že v řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni se žalobkyně včas odvolala a požadovala, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví a určí, že je Pohledávka po právu. Poukazujíc na ust. § 173 odst. 3 IZ, jež určuje, že přihlásit lze i pohledávku vázanou na podmínku, vyslovila nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, dle něhož v situaci, kdy nebylo nalézacím soudem dosud rozhodnuto, nemá Pohledávka charakter podmíněné pohledávky. Rozvedla, že např. ust. § 183 IZ blíže popisuje možnost podmíněného přihlášení pohledávky ze strany ručitele pro případ, že by v průběhu insolvenčního řízení plnil věřiteli z titulu ručení za dlužníka.

Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že oba případy jsou totožné, jelikož jsou založeny na předpokladu, že přihlašované pohledávky v budoucnosti vzniknou, což v této věci platí tím spíše, že žalovaný ani dlužnice nepopřeli jistinu a úroky z prodlení, jejichž zaplacení se domáhala před nalézacím soudem. Proto byl důvodný předpoklad, že ve sporu před nalézacím soudem jí bude náhrada nákladů řízení zcela přiznána. Na podporu svých tvrzení uvedla, že po vydání napadeného rozsudku nalézací soud rozsudkem pro uznání ze dne 28.3.2012 žalobě zcela vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení ve výši, v níž přihlásila Pohledávku. (KSPL 20 INS 17347/2011)

Dále žalobkyně setrvala na své dosavadní argumentaci, dle níž sice v přihlášce označila Pohledávku za nepodmíněnou, ale z jejího znění jednoznačně vyplynulo, že spor před nalézacím soudem nebyl v té době ukončen, resp. že Pohledávka měla teprve vzniknout a že správně měla být označena jako podmíněná. Za těchto okolností měl podle ní žalovaný postupovat dle ust. § 188 IZ a vyzvat ji k odstranění této vady přihlášky.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a OSŘ, a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno v tom, že rozhodovací praxe soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 238/2007 ze dne 27.9.2007) je při řešení otázky vzniku pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení (o níž šlo i v této věci) ustálena v tom, že tento nárok má základ v procesním právu a vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. Rozhodnutí o nákladech řízení (nároku na náhradu nákladů řízení) je totiž zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé; v takovém případě pak platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně nepochybil ani při úvaze, že pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení nemá povahu pohledávky vázané na (odkládací) podmínku ve smyslu ust. § 173 odst. 3 IZ, jíž by podle názoru žalobkyně mělo být právě rozhodnutí nalézacího soudu o nákladech řízení.

Podmínkou se rozumí vedlejší ujednání v právním úkonu, kterým se právní následky (účinky) tohoto úkonu činí závislé na určité nejisté skutečnosti (události). Jedná se o typickou nahodilou složku právního úkonu, která je výrazem nejistoty ve skutkových okolnostech vážících se k zamýšlenému právnímu jednání. Smyslem tohoto ujednání je umožnit sjednat právní úkon i za situace, kdy nejsou známy veškeré skutkové okolnosti, které jsou pro uskutečnění úkonu z hlediska potřeb smluvních stran určující. Odkládací je taková podmínka, na jejímž splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Tedy právní následky nastupují, jestliže se určitá skutečnost stane (či nestane), resp. stala (či nestala). Podmíněný právní úkon je do doby splnění podmínky platný a závazný, nepůsobí však právní účinky. Odvolací soud je tudíž toho názoru, že konstitutivní pravomocné rozhodnutí soudu o nákladech řízení není odkládací podmínkou vzniku pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení, nýbrž, jak výše zdůrazněno, předpokladem jejího vzniku.

Odvolací soud se neztotožnil ani s tou částí odvolací argumentace, jíž žalobkyně vytýkala žalovanému, že ji v situaci, kdy Pohledávku v přihlášce omylem označila jako nepodmíněnou, nevyzval k odstranění (této) vady přihlášky. V kolonce 10 přihlášky Pohledávky bylo totiž jednoznačně uvedeno (zaškrtnuto), že se nejedná o podmíněnou pohledávku, čemuž odpovídalo i to, že přihláška neobsahovala popis toho, o jaký druh podmínky se jedná. Za těchto okolností přihláška nevzbuzovala pochybnosti o nepodmíněnosti Pohledávky, a tudíž nebyl důvod k její opravě či doplnění postupem dle ust. § 188 odst. 2 IZ. Důvodem ke změně napadeného rozsudku není ani okolnost, že po jeho vydání nalézací soud Pohledávku žalobkyni vskutku přiznal. Pro pohledávky, které věřitelé uplatňují vůči dlužníkovi (KSPL 20 INS 17347/2011) v insolvenčním řízení podáním přihlášky platí, že musí existovat zpravidla ke dni rozhodnutí o úpadku, nejpozději však ke dni přihlášení provedeného v propadné lhůtě vymezené rozhodnutím o úpadku, což se v tomto případě nestalo.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je nedůvodné, postupoval proto podle ust. § 219 OSŘ a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil ve znění, které odpovídá požadavkům, jež na formulaci výroku soudního rozhodnutí klade soudní praxe, jež dovozuje, že nezbytnou náležitostí výroku musí být určitost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva tak, aby z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak a o čem soud rozhodl. Tento požadavek platí nejen pro výroky, jimiž bylo žalobě vyhověno (u nichž je nutno na něm trvat především z důvodu jejich materiální vykonatelnosti), ale i pro zamítavé výroky, neboť není-li patrno, jaký návrh (jaký žalobní petit) je zamítán, chybí zde podklad pro zkoumání, zda projednání jiné věci týchž účastníků nebrání tzv. překážka věci rozhodnuté ve smyslu ust. § 159a odst. 5 OSŘ.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ s tím, že úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly ani v odvolacím řízení.

P o u č e n í : Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 15.listopadu 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kůtová