102 VSPH 226/2014-37
44 ICm 1228/2013 102 VSPH 226/2014-37 (KSUL 44 INS 21725/2012)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobce Mgr. et Mgr. Milana Svobody, sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, insolvenčního správce dlužníka Rostislava Wasserbauera, nar. 17.10.1956, zast. advokátkou Mgr. Martinou Knickou, sídlem tamtéž, proti žalovanému Městu Česká Kamenice, sídlem Nám. Míru 219, Česká Kamenice, IČO: 00261220, zast. advokátkou JUDr. Hanou Záveskou, sídlem Blahoslavova 186/8, Mladá Boleslav, o popření pravosti vykonatelné pohledávky, o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 44 ICm 1228/2013-30 ze dne 7. března 2014,

t a k t o:

I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 44 ICm 1228/2013-30 ze dne 7. března 2014 se v bodě II. výroku mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a v bodě III. výroku se mění tak, že se žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ústí nad Labem v bodě I. výroku shora označeného usnesení dle ust. § 96 odst. 1 a 2 věty prvé občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) zastavil pro zpětvzetí žaloby řízení o žalobě, jíž se žalobce domáhal určení, že část vykonatelné pohledávky ve výši 900,-Kč (dále jen Pohledávka), již žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení ve věci dlužníka není po právu, v bodě II. výroku žalovanému dle ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. uložil, aby žalobci zaplatil 3.400,-Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám jeho zástupkyně, a v bodě III. výroku žalovanému uložil, aby v téže lhůtě zaplatil na specifikovaný účet tamního soudu soudní poplatek za žalobu ve výši 1.000,-Kč. S odkazem na ust. § 169 odst. 2 větu druhou o.s.ř. usnesení neodůvodnil.

Proti bodům II. a III. výroku tohoto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení a soudní poplatek, podal žalovaný včasné odvolání, v němž v prvé řadě namítal, že přihlášku Pohledávky doložil rozhodnutími, jež nabyla právní moci dne 3.7.2008 (což v přihlášce výslovně uvedl), a k přihlášce Pohledávky mimo jiné připojil usnesení Okresního soudu v Děčíně o nařízení exekuce ze dne 12.1.2008. Z toho dovozoval, isir.justi ce.cz (KSUL 44 INS 21725/2012)

že další listiny-výzvu k ohlášení poplatkové povinnosti a veřejnou vyhlášku o doručení, na jejichž základě vzal žalobce před jednáním žalobu zpět-nemusel k přihlášce přikládat. S poukazem na ust. § 47 a § 70 zákona č. 337/1992 o správě daní a poplatků snášel argumenty ve prospěch závěru, že Pohledávka nemohla být promlčena a že žalobce nebyl oprávněn napadnout pravomocné usnesení o uložení poplatkové povinnosti. Dále poukazoval na to, že měl-li žalobce pochybnosti o postupu správce daně (poplatku), mohl je konzultovat přímo s ním bez vynaložení vyšších nákladů. Podle názoru žalovaného je požadavek na úhradu nákladů za zastoupení žalobce, jenž je sám advokátem, jiným advokátem v této jednoduché věci nepřiměřený nehledě na to, že i výpočet těchto nákladů je chybný, pokud stanovuje odměnu za úkon právní služby na 3.100,-Kč, když jeho hodnota činí 2.500,-Kč. Proto požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení v napadeném rozsahu změnil tak, že žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřizná, a (naopak) žalovanému přizná právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a o.s.ř. přezkoumal usnesení soudu prvého stupně v části napadené odvoláním včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a aniž v souladu s ust. § 214 odst. 2 písm. e) téhož zákona nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Pro posouzení důvodnosti odvolání jsou významné především tyto skutečnosti: 1) z obsahu (insolvenčního) spisu se nepodává, že by žalobce před konáním přezkumného jednání poučil žalovaného o tom, že má za to, že doklady jím přiložené k přihlášce existenci Pohledávky neprokazují, a že by žalovaného vyzval k doplnění přihlášky Pohledávky, 2) na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 8.3.2013 popřel žalobce pravost Pohledávky z důvodu promlčení, 3) dne 8. 4.2013 podal žalobce žalobu na popření vykonatelné Pohledávky, 4) před zahájením prvního jednání vzal žalobce dne 28.2.2014 žalobu zpět s tím, že mu žalovaný předložil výzvu k ohlášení poplatkové povinnosti a veřejnou vyhlášku o doručení, jež nebyly připojeny k přihlášce Pohledávky.

Z ust. § 7 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) vyplývá, že se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení o.s.ř., nestanoví-li IZ jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Podle ust. § 163 IZ rozhodne o nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě insolvenční soud podle ustanovení o.s.ř., není-li v IZ stanoveno jinak.

Ust. § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř. určuje, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Z odst. 2 téhož ustanovení pak plyne, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). (KSUL 44 INS 21725/2012)

Soudní praxe je ustálena v tom, že zastavuje-li soud řízení z důvodu zpětvzetí žaloby (jak tomu bylo v tomto případě), zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění toho, že řízení muselo být zastaveno, může spočívat např. v tom, že žalobce vzal žalobu zpět. Zavinění je zde třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy procesního výsledku. Tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, přizná soud ostatním účastníkům (druhé straně) právo na náhradu nákladů řízení, které v něm účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění svého práva. Jinými slovy, ust. § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř. představuje ve vztahu k ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. normu obecnou ve vztahu k normě zvláštní. Aplikace ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. je tedy dána tam, kde je naplněna jeho hypotéza; není-li naplněna, platí obecné ust. § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř.

V tomto případě soud prvého stupně zavázal žalovaného k úhradě nákladů řízení žalobci dle ust. § 146 odst. 2 o.s.ř., aniž odůvodnil, proč má za to, že to byl právě žalovaný, kdo svým chováním z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno.

Odvolací soud považoval za nutné především zdůraznit, že k závěru, že se při zpětvzetí žaloby nejedná o zavinění žalobce, musí být zároveň (kumulativně) splněny obě podmínky stanovené ve druhé větě ust. § 146 odst. 2 o.s.ř., tj. že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného.

Na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, je nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce), tedy z hlediska toho, zda se žalobce ve výsledku domohl uplatněného nároku, či nikoli. Platí přitom, že ke zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného dochází většinou tehdy, jestliže žalovaný po podání žaloby uplatněný nárok zcela uspokojí. Nárok uplatněný žalobou přitom nelze z hlediska procesního výsledku chápat jen úzce, a chováním žalovaného proto může být i něco jiného než poskytnutí právě toho, co bylo žalobním petitem uplatněno.

Smyslem žaloby o popření pravosti (popř. výše) vykonatelné pohledávky dle ust. § 199 IZ, jak tomu bylo v této věci, je vydání rozhodnutí soudu o tom, že pohledávka žalovaného (věřitele) za dlužníkem není (v popřeném rozsahu) po právu (neexistuje); požadovaným důsledkem takového rozhodnutí pak je, že se žalovaný jako věřitel takové pohledávky v insolvenčním řízení neuspokojí.

V poměrech této věci je však výsledkem zpětvzetí žaloby, jíž žalobce požadoval určit, že Pohledávka žalovaného není po právu, ta skutečnost, že je Pohledávka dle ust. § 201 odst. 2 IZ (v důsledku zpětvzetí žaloby o popření) zjištěna, a proto nelze dovodit, že žaloba byla podána důvodně a vzata zpět pro chování žalovaného. Dlužno dodat, že měl-li žalobce za to, že listiny, jimiž žalovaný Pohledávku dokládal (zejména shora označená vykonatelná rozhodnutí a usnesení o nařízení exekuce), její existenci neprokazují, nic mu nebránilo v tom, aby žalovaného o této skutečnosti poučil a vyzvat jej k doplnění důkazů dle ust. § 188 odst. 2 IZ; že by tak učinil, se však z obsahu insolvenčního spisu ani žaloby nepodává. Důvod k tomu, aby žalovaný dle ust. § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. hradil (KSUL 44 INS 21725/2012)

žalobci náklady, jež účelně vynaložil při uplatnění práva, tudíž nebyl dán a soud prvého stupně nepostupoval správně, když žalovanému takovou povinnost uložil.

Lze proto shrnout, že žalobce zpětvzetím žaloby zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a měl by proto hradit jeho náklady. Dle ust. § 202 odst. 1 věty první IZ však ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci, a proto žalobci tuto povinnost uložit nelze.

Podle ust. § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích (dále jen ZoSP) je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Tuto povinnost však žalovaný nemá v řízení o rozvod nebo o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je či není. Tuto povinnost nemá žalovaný též v řízení o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci registrovaného partnerství.

Základní podmínkou přenesení poplatkové povinnosti dle uvedeného ustanovení tak je, že soud žalobci v řízení (zcela, popř. alespoň zčásti) vyhověl. Druhou podmínkou je pak osvobození žalobce od soudního poplatku v daném řízení; z povahy věci se přitom musí jednat o individuální osvobození na základě rozhodnutí soudu podle ust. § 138 odst. 1 o.s.ř., resp. ust. § 36 odst. 3 soudního řádu správního, popř. o osobní osvobození podle ust. § 11 odst. 2 ZoSP. Přenesená poplatková povinnost naopak nepřichází v úvahu v případě věcného osvobození podle ust. § 11 odst. 1 posledně zmiňovaného zákona, když zde vymezená řízení jsou od poplatku vzhledem ke své povaze osvobozena pojmově a vůči všem účastníkům těchto řízení.

Ze shora popsaného stavu se však podává, že v dané věci byla splněna toliko jedna z podmínek nutných k přenesení poplatkové povinnosti na žalovaného, a to osvobození žalobce coby insolvenčního správce od placení soudního poplatku v incidenčním sporu dle ust. § 11 odst. 2 písm. n) ZoSP /resp. dle písm. q) ve znění účinném do 31.12.2013/. Druhá z podmínek, totiž ta, že soud žalobě (alespoň zčásti) vyhověl, splněna nebyla, neboť řízení bylo zastaveno. Je proto zřejmé, že aplikace ust. § 2 odst. 3 ZoSP, tj. přenesení poplatkové povinnosti na žalovaného podle výsledku řízení, v posuzované věci nepřipadá v úvahu.

Vzhledem ke shora podané argumentaci, dle níž žalovaného nestíhá povinnost platit náklady řízení ani soudní poplatek za řízení, považoval odvolací soud za nadbytečné zabývat se odvolací argumentací spočívající v námitkách nepřípustnosti zastoupení žalobce advokátem a nesprávnosti určení výše jeho odměny.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání důvodným, usnesení soudu prvého stupně proto podle ust. ust. § 220 odst. 1 a § 167 odst. 2 o.s.ř. v napadených bodech II. a III. výroku změnil způsobem shora uvedeným. (KSUL 44 INS 21725/2012)

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. a ust. § 202 odst. 1 věty první IZ, dle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti (neúspěšnému) insolvenčnímu správci.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

V Praze dne 19. září 2016

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná