102 VSPH 226/2012-55
40 ICm 2831/2010 102 VSPH 226/2012-55 (KSPH 40 INS 12976/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobkyně Porr, a.s., sídlem Václavské náměstí 837/11, Praha 1, proti žalované První konkursní, v.o.s., sídlem Severozápadní II. 32/306, Praha 4, insolvenční správkyni dlužnice Kamax Strašice, s.r.o., o vyloučení pohledávky ze soupisu majetkové podstaty o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 40 ICm 2831/2010-22 ze dne 25.dubna 2012

tak to:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 40 ICm 2831/2010-22 ze dne 25.dubna 2012 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odův odně ní:

Krajský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (resp. její předchůdkyně Pražské silniční a vodohospodářské stavby, a.s.) domáhala toho, aby byla ze soupisu majetkové podstaty dlužnice vyloučena peněžitá částka 792.512 Kč, a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soud reprodukoval obsah žaloby tak, že žalobkyně v roce 2010 obchodovala jak s dlužnicí Kamax Strašice, s.r.o., tak s Kamax Račice, s.r.o., která žalobkyni za provedené výkony nákladní dopravy vyfakturovala částku (KSPH 40 INS 12976/2010)

729.512,-Kč (dále též jen sporná částka). Tuto částku však žalobkyně omylem poukázala na účet dlužnice, která ji posléze vrátila žalobkyni, která ji současně předala Kamax Račice, s.r.o. Přípisem ze dne 22.9.2011 vyrozuměla žalovaná žalobkyni o tom, že spornou částku zapsala do soupisu majetkové podstaty dlužnice. Žalobkyně označila tento postup žalované za nedůvodný, neboť spornou částku poukázala na účet dlužnice omylem (bez právního důvodu), a proto se nestala (nemohla stát) vlastnictvím dlužnice.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě učinila nesporným, že dne 26.10.2010 zaslala žalobkyně omylem na účet dlužnice spornou částku, čímž jí vůči dlužnici vznikla pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení. Za podstatnou označila skutečnost, že dlužnice vrátila spornou částku až v květnu 2011, tj. poté, co dne 3.11.2010 bylo vůči ní zahájeno insolvenční řízení, a že tak učinila z peněz, které obdržela jako úhradu z faktur vystavených v rámci své provozní činnosti. Z toho dovozovala, že dlužnice na úkor žalobkyně znevýhodnila ostatní věřitele a že sporná částka byla zapsána do soupisu majetkové podstaty oprávněně, neboť se dostala z majetkové dispozice dlužnice na základě neúčinného právního úkonu dle ust. § 111 insolvenčního zákona (dále jen IZ).

Ve skutkové rovině vyšel soud z toho, že: 1) dne 26.10.2010 žalobkyně omylem zaplatila dlužnici spornou částku, 2) dne 3.11.2010 bylo s dlužnicí zahájeno insolvenční řízení, 3) do insolvenčního řízení se přihlásilo celkem 28 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 14.240.606,48 Kč, přičemž značná část pohledávek byla splatná již v roce 2008, 3) dne 19.5., 20.5. a 23.5.2011 vrátila dlužnice spornou částku žalobkyni, která ji současně předala Kamax Račice, s.r.o., 4) dne 27.5.2011 byl zjištěn úpadek dlužnice, prohlášen konkurs na její majetek a do funkce insolvenční správkyně byla ustanovena žalovaná, 5) podáním ze dne 22.9.2011 vyzvala žalovaná žalobkyni k úhradě sporné částky do majetkové podstaty dlužnice, podle ust. § 224 IZ ji vyrozuměla o tom, že do soupisu majetkové podstaty zapsala pohledávku ve výši 729.512,-Kč, a současně ji poučila o možnosti podat žalobu na vyloučení sporné částky ze soupisu majetkové podstaty dlužnice.

V rovině právního posouzení věci soud cituje ust. § 111, 118, 205 a 225 IZ považoval stejně jako žalovaná za rozhodující, že dlužnice vrátila spornou částku (bezdůvodné obohacení) v době, kdy již bylo vůči ní zahájeno insolvenční řízení, a že tak učinila v rozporu s ust. § 111 IZ, podle něhož je dlužník od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení oprávněn k provozováni podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Zdůraznil, že dlužník je v této době oprávněn hradit pouze ty závazky, které jsou nutné pro provoz jeho podniku, např. závazky spojené s dodávkami elektřiny, vody, plynu a materiálu.

Podle soudu se však v tomto případě jedná o pohledávku z bezdůvodného obohacení, která dle IZ není prioritní. Skutečnost, že byla uhrazena v plném rozsahu v době, kdy vůči dlužnici již takřka sedm měsíců běželo insolvenční řízení a kdy své pohledávky přihlásilo osm věřitelů, posoudil jako neúčinný úkon učiněný v rozporu (KSPH 40 INS 12976/2010) s omezením stanoveným v důsledku účinků spojených ze zahájením insolvenčního řízení. Proto žalobu zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud aplikací ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) s tím, že v řízení úspěšná žalovaná žádné náklady řízení nepožadovala.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze se žalobkyně včas odvolala a požadovala, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná jí právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, nebo aby ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítala, že soud nepřihlédl k tomu, že se sporná částka dostala do dočasné dispozice dlužnice omylem, což nelze považovat za relevantní důvod pro její zápis do soupisu majetkové podstaty, a pokud tak žalovaná učinila, jedná se úkon, který je v rozporu s dobrými mravy a který nemůže požívat právní ochrany. Akcentovala, že vrácení sporné částky uskutečněné v souladu s ust. § 451 občanského zákoníku nelze považovat za neúčinný právní úkon podle ust. § 111 odst. 3 IZ. K vrácení bezdůvodného obohacení sice došlo v době, kdy s dlužnicí probíhalo insolvenční řízení, avšak v té době dlužnice nebyla v úpadku a na její majetek nebyl prohlášen konkurs. Podle žalobkyně proto není důvod k tomu, aby se v důsledku omylu dlužnice bez jakéhokoli protiplnění zvýšila hodnota její majetkové podstaty. Současně upozornila na to, že jí soud prvního stupně nesprávně vyměřil soudní poplatky za žalobu a odvolání ve výši 36.480,-Kč namísto toho, aby je vyměřil ve výši 2.000,-Kč.

Žalovaná ve vyjádření k odvolání přitakala soudu prvního stupně v tom, že dle ust. § 111 IZ nesmí dlužník peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení plnit jinak než za podmínek stanovených IZ s výjimkou provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření či odvracení hrozící škody a že úhrada pohledávky z bezdůvodného obohacení (o níž šlo i v tomto případě) do žádné z těchto kategorií nepatří. Vyslovila názor, že z morálního hlediska je pohledávka z bezdůvodného obohacení, vzniklá chybou žalobkyně, dokonce níže než pohledávky věřitelů za nezaplacené provedené práce, které nedostali uhrazeny, přestože sami žádnou chybu neudělali . Podle žalované je zřejmé, že vyplacením sporné částky žalobkyni došlo k poškození ostatních věřitelů dlužnice, kteří přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení, a že dlužnice postupovala v rozporu s ust. § 111 IZ, pokud těsně před prohlášením konkursu zcela uhradila pohledávku žalobkyně, aniž by uhradila mnohem starší pohledávky jiných věřitelů. Z těchto důvodů navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil s tím, že náhradu nákladů odvolacího řízení neuplatňuje.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a OSŘ, a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 224 IZ platí, že se do soupisu majetkové podstaty zapisují i věci, práva, pohledávky a jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí dlužníku nebo jejichž zahrnutí do majetkové podstaty je sporné zejména proto, že k nim třetí osoba uplatňuje práva, která to vylučují. Do soupisu se poznamená, komu sepisovaný majetek náleží, nebo kdo k němu uplatňuje své právo; tuto osobu insolvenční správce písemně vyrozumí o zahrnutí majetku do soupisu a na její žádost jí o tom (KSPH 40 INS 12976/2010) vydá osvědčení.

Ust. § 225 odst. 1 IZ pak určuje, že osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. Podle odstavce 2 téhož ustanovení musí být žaloba podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.

Z citovaných ustanovení je zřejmé, že aktivně legitimováni k podání vylučovací žaloby jsou především vlastníci věci, práv, pohledávek a jiných majetkových hodnot zahrnutých do soupisu majetkové podstaty. Proto je logické, že tyto osoby musí prokázat nejen to, že věc, právo, pohledávka či jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci, práva, pohledávky či jiné majetkové hodnoty do soupisu majetkové podstaty, svědčí jim.

V posuzované věci se ovšem žalobkyně v pozici domnělého dlužníka dlužnice domáhala vyloučení sporné částky (pohledávky) ze soupisu majetkové podstaty s argumentací, že dlužnice vůči ní žádnou pohledávku nemá, resp. že sporná částka (pohledávka) neměla být do soupisu majetkové podstaty dlužnice pojata. Žalobkyně přitom netvrdila, že by jí svědčilo právo k této pohledávce, ostatně to tvrdit ani nemohla, neboť jde (naopak) o pohledávku vůči ní. Za těchto okolností nelze dospět k jinému závěru, než že žalobkyně není aktivně legitimována k podání žaloby.

Tento závěr odpovídá ustálené judikatuře (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 951/2006 ze dne 22.3.2007), jež se sice vztahuje k zákonu o konkursu a vyrovnání, ale jež se s ohledem na shodu řešené problematiky uplatní i v poměrech IZ. Tato judikatura dovozuje, že typickým příkladem, kdy musí být vylučovací žaloba zamítnuta, je právě situace, kdy se vyloučení pohledávky zapsané do soupisu konkursní (majetkové) podstaty domáhá nikoli osoba, která tvrdí, že věřitelkou pohledávky je ona sama, nýbrž osoba, která je povinna úhradou této pohledávky (úpadcův dlužník). Dlužník má totiž možnost uplatnit (stejně jako kdyby konkursu nebylo) argumenty proti závěru, že ten, kdo se po něm domáhá splnění dluhu, věřitelem není, jako obranu ve sporu o zaplacení (sepsané) pohledávky.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je nedůvodné, postupoval proto podle ust. § 219 OSŘ a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ s tím, že zcela úspěšné žalované podle obsahu spisu žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.

Nad rámec výše uvedeného považoval odvolací soud za potřebné dodat, že je se žalobkyní zajedno v tom, že soud prvního stupně pochybil, když jí vyměřil soudní poplatek za žalobu a odvolání ve výši 36.380,-Kč. V projednávané věci totiž šlo (KSPH 40 INS 12976/2010) o incidenční spor, jehož předmětem nebylo peněžité plnění, nýbrž vyloučení pohledávky ze soupisu majetkové podstaty. Soudní poplatek za žalobu a odvolání měl být tudíž vyměřen podle položky 13 písm. d) a položky 22 bodu 11 Sazebníku soudních poplatků toliko ve výši 2.000,-Kč. Bude proto na soudu prvního stupně, aby postupem dle ust. § 10 zákona o soudních poplatcích žalobkyni vrátil přeplatky na soudních poplatcích, které zaplatila na základě jeho nesprávných výzev.

P o u č e n í: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 8.listopadu 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kůtová