102 VSPH 225/2015-83
178 ICm 3372/2013 102 VSPH 225/2015-83 (MSPH 78 INS 27452/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobce Ing. Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem Okružní 234, Litomyšl, zast. advokátem JUDr. Jiřím Slezákem, sídlem Ulrichovo nám. 737, Hradec Králové, proti žalovanému JUDr. Ing. Miroslavu Kořenářovi, sídlem Radniční 133/1, České Budějovice, insolvenčnímu správci dlužnice AUTOSPACE, s.r.o., IČO: 26116715, zast. advokátem Mgr. Martinem Kolaříkem, sídlem Pod Zámkem 477/18, Rudolfov, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 178 ICm 3372/2013-45 ze dne 26. listopadu 2014,

t a k t o:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 178 ICm 3372/2013-45 ze dne 26. listopadu 2014 se v bodě I. výroku mění tak, že se určuje, že žalobce má za dlužnicí pohledávku ve výši 1.037.200,-Kč z titulu zálohy zaplacené dne 1.12.2010 na kupní cenu automobilu Lamborghini; v části týkající se pohledávky z titulu nákladů řízení ve výši 120.006,-Kč se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze v bodě I. výroku shora označeného rozsudku zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávky v celkové výši 1.157.206,-Kč přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice (MSPH 78 INS 27452/2012) jsou po právu, a v bodě II. výroku žalobci uložil, aby žalovanému zaplatil 10.414,-Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Při posuzování důvodnosti žaloby soud vyšel z toho, že: 1) dne 22. 11. 2010 uzavřel žalobce s dlužnicí kupní smlouvu č. 8/2010 (dále jen Smlouva 1), jejímž předmětem byl osobní automobil tovární značky Lamborghini LP700-4 (dále jen Vozidlo), přičemž sjednaná kupní cena činila 283.000,-EUR, 2) žalobce uhradil dlužnici na kupní cenu dle Smlouvy 1 zálohu 40.000,-EUR (dále jen Záloha), 3) dlužnice Vozidlo dle Smlouvy 1 nedodala, a proto žalobce dne 28. 5. 2012 od Smlouvy 1 odstoupil, 4) dne 6. 6. 2012 uzavřel žalobce s prodejcem Lamborghini Wien Exclusive Cars Vertriebs GmbH (dále jen Prodejce) novou kupní smlouvu (dále jen Smlouva 2), jejímž předmětem bylo vozidlo zn. Lamborghini LP700-4, přičemž sjednaná kupní cena ve výši 251.374,-EUR byla nižší o Zálohu, 5) žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice jednak pohledávku ve výši 1.037.200,-Kč z titulu nevrácené Zálohy (dále jen Pohledávka 1), jednak pohledávku ve výši 120.006,-Kč z titulu nepravomocně přiznaných nákladů řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 74/2012, jehož předmětem je vrácení Zálohy (dále jen Pohledávka 2), 6) na přezkumném jednání konaném dne 19. 8. 2013 popřel žalovaný pravost Pohledávek 1 a 2 s odůvodněním, že závazek nevznikl z důvodu vedeného soudního řízení sp. zn. 26 Cm 74/2012 .

V rovině právního posouzení věci soud k Pohledávce 2 konstatoval, že není vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku téhož soudu sp. zn. 26 Cm 74/2012, neboť jeho účastníkem nebyl žalovaný v této věci (insolvenční správce). S ohledem na to, že rozsudek (dosud) není v právní moci, dovodil, že nelze vzít ani za zjištěné, že přisouzená náhrada nákladů tohoto řízení ve výši 120.006,-Kč, je pohledávkou žalobce za dlužníkem a že nelze postavit najisto, zda a jakou výši představuje náhrada nákladů řízení ve věci sp. zn. 26 Cm 74/2012 . Proto žalobu na určení pravosti Pohledávky 2 zamítl.

K Pohledávce 1 soud konstatoval, že Vozidlo nedodala žalobci dlužnice, ale Prodejce na základě Smlouvy 2, v níž se smluvní strany dohodly na tom, že žalobce-z důvodu již dlužnici zaplacené Zálohy na kupní cenu Vozidla-Prodávajícímu zaplatí kupní cenu sníženou (právě) o (již) zaplacenou Zálohu (toto ujednání přitom soud vyložil tak, že zaplacení Zálohy si od dlužnice vymůže sám Prodávající). Dále soud konstatoval, že Pokud se účastníci této smlouvy dále ve smlouvě dohodli, že pokud žalobce nezíská od dlužnice z titulu zaplacené zálohy žádné prostředky, tak si tyto prostředky rozdělí ve smlouvě popsaným způsobem, jedná se o ujednání neplatné pro svoji nesrozumitelnost. Nelze totiž rozdělovat mezi žalobce a Prodejce takovou částku, rozdělení které je podmíněno tím, že ji žalobce vůbec nezíská. I kdyby se ale jednalo o srozumitelné a platné ustanovení kupní smlouvy, nic by to neměnilo na závěru, že žalobci byl předmětný automobil prodán za cenu sníženou právě proto, že již zaplatil, byť jinému subjektu, zálohu ve výši 40.000,-EUR. (MSPH 78 INS 27452/2012)

Podle názoru soudu tak žalobce nemá právo požadovat ekvivalent Zálohy v korunách českých po dlužnici, neboť takové právo by mohlo svědčit pouze Prodejci, jenž se rozhodl prodat Vozidlo žalobci za cenu sníženou o Zálohu. Soud uzavřel na tom, že ačkoli dlužnice Vozidlo žalobci nedodala, přijetím Zálohy jí bezdůvodné obohacení nevzniklo, neboť žalobce získal Vozidlo za cenu obvyklou. Proto žalobu na určení pravosti Pohledávky 1 rovněž zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce včasné odvolání, v němž soudu prvého stupně vytýkal, že procesně pochybil, pokud věc projednal a rozhodl bez jeho přítomnosti (čímž mu mj. zabránil v možnosti klást dotazy svědkovi), a pokud napadený rozsudek dostatečně neodůvodnil. Ve věcné rovině shrnul skutkový stav věci a poukázal na ujednání Smlouvy 2-dle něhož měl kupující vynaložit veškeré možné úsilí, aby získal již uhrazenou Zálohu kupní ceny zpět, a v případě, že ji nezíská zpět v celé výši, měla být vypořádána v poměru 33,3 % pro kupujícího a 66,6 % pro Prodejce-a konstatoval, že měli-li soud toto ujednání za nejasné, měl nechat (avšak nenechal) zpracovat kvalitnější překlad, jenž by nejasnosti odstranil.

Žalobce dále poukazoval zejména na to, že: -dlužnice porušila své povinnosti vyplývající ze Smlouvy 1, když Vozidlo nedodala, což ho vedlo k odstoupení od Smlouvy 1, -dlužnice se na dodání Vozidla nijak nepodílela, -přes poučení soudu prvého stupně nenavrhl žalovaný důkazy k prokázání toho, že by dlužnice Zálohu poukázala Prodejci, či že by Vozidlo bylo žalobci dodáno na základě Smlouvy 1, a tyto skutečnosti proto nebyly prokázány, -sleva z kupní ceny ve výši 40.000,-EUR byla samostatnou dohodou (jen) mezi ním a Prodávajícím, aniž jí předcházela jakákoli dohoda s dlužnicí, -kupní cena Vozidla sjednaná ve Smlouvě 2 nemá žádný vztah ke kupní ceně sjednané ve Smlouvě 1, z obsahu Smlouvy 2 je naopak zřejmé, že Záloha není součástí kupní ceny.

Na základě uvedeného žalobce uzavřel, že sleva z kupní ceny poskytnutá Prodejcem neopravňuje dlužnici ponechat si Zálohu uhrazenou na základě již zaniklé Smlouvy 1, a proto požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, popř. aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, přičemž zdůraznil, že žalobce neprokázal existenci Pohledávek č. 1 a 2, a proto navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal mu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 5. 11. 2015, dospěl k těmto zjištěním a závěrům: (MSPH 78 INS 27452/2012)

K Pohledávce 1:

Odvolací soud především konstatuje, že žalobce (jak plyne z obsahu protokolu o jednání ze dne 26. 11. 2014) před druhým jednáním ve věci informoval soud prvého stupně o tom, že zůstal stát ve vlaku těsně před Prahou a že se pokusí dorazit v průběhu jednání; o odročení jednání (ovšem) nepožádal. Soud prvého stupně proto nepochybil, když dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl bez přítomnosti žalobci.

Doplněním dokazování (pak) odvolací soud zjistil, že Smlouva 2 byla vyhotovena v anglickém jazyce, přičemž Prodejce (Seller) a žalobce (Buyer) v ní (dle překladu provedeného odvolacím soudem) sjednali dodání nového vozidla Lamborghini Aventador LP700-4 (MLP70012) za cenu 291.374,71 EUR bez daní. Ve Zvláštním ujednání strany sjednaly, že Prodejce sníží fakturovanou cenu Vozidla o 40.000,-EUR, tedy na 251.374,71 EUR, a to z důvodu, že kupující již zaplatil zálohu 40.000,-EUR bývalému dealerovi Lamborghini v Praze. Dále strany sjednaly, že Prodejce a kupující souhlasí, že kupující vyvine veškeré možné úsilí a právní kroky, aby získal tuto již zaplacenou zálohu od bývalého dealera Lamborghini v Praze zpět. Ujednání, jejž měl soud prvého stupně za nejasné, pak zní: If the buyer will get any money back out of this case, the buyer and the seller agree to share this amount as follows: Received amount minus costs for legal action = net pay back, to be shared 33, 3% to the buyer and 66,6 % to the seller. Dle tohoto znění tedy strany sjednaly, že Pokud kupující získá z tohoto případu nějaké peníze zpět, kupující a prodávající souhlasí s rozdělením této částky následovně: přijatá částka mínus výdaje za právní kroky = vrácená částka netto, jež bude rozdělena v poměru 33,3 % pro kupujícího a 66,6 % pro prodávajícího.

Soud prvého stupně postavil svůj úsudek o neprokázání existence Pohledávky 1 především na závěrech, že ze Smlouvy 2 vyplývá, že Prodávající si vymůže vrácení Zálohy od dlužnice sám, a že ujednání o rozdělení částky, již žalobce nezíská, je nesrozumitelné, a tedy neplatné, neboť částku, již nikdo nezíská, nelze rozdělit. Z toho dovodil, že právo na vrácení Zálohy by mohlo svědčit pouze Prodávajícímu, jenž se rozhodl prodat žalobci Vozidlo za cenu nižší o Zálohu zaplacenou dlužnici.

S těmito závěry se však odvolací soud neztotožňuje. V řízení bylo z hlediska skutkového prokázáno (a mezi účastníky o tom nebylo sporu), že žalobce zaplatil dlužnici dle Smlouvy 1 Zálohu na kupní cenu Vozidla, dlužnice ve stanoveném termínu Vozidlo nedodala, žalobce (dne 28. 5. 2012) od Smlouvy 1 odstoupil a dlužnice mu Zálohu nevrátila. Dále bylo prokázáno, že žalobce následně uzavřel s Prodejcem Smlouvu 2, v níž mu Prodejce snížil fakturovanou cenu Vozidla o částku odpovídající Záloze s tím, že ji žalobce zaplatil bývalému dealerovi vozů Lamborghini v Praze. Zároveň se smluvní strany dohodly na tom, že žalobce coby kupující vyvine veškeré úsilí k vymožení Zálohy od dlužnice, a v případě úspěchu si čistou vrácenou částku (po odečtení nákladů na vymáhání) rozdělí v poměru 33,3 % : 66,6 % ve prospěch Prodejce.

Z takto zjištěného skutkového stavu ovšem nelze dle přesvědčení odvolacího soudu dovodit nic jiného, než že Prodejce poskytl žalobci slevu z kupní ceny Vozidla (MSPH 78 INS 27452/2012) ve výši Zálohy toliko na základě vlastní (dobré) vůle, aniž by mezi ním a dlužnicí došlo k jakékoli dohodě o vypořádání Zálohy. Tomuto závěru zřetelně nasvědčuje znění Zvláštního ujednání ve Smlouvě 2, dle něhož je k vymáhání (zjevně dosud nevypořádané) Zálohy po dlužnici oprávněn (toliko) žalobce (nikoli tedy Prodejce, jak dovozoval soud prvého stupně), jenž se v případě úspěchu zavázal zaplatit Prodejci 66,6 % vrácené čisté částky.

Žalovaný přitom přes poučení dané mu soudem prvého stupně při jednání konaném dne 3. 6. 2014 nenabídl žádné důkazy, na jejichž základě by bylo možno uzavřít, že se dlužnice podílela na dodání Vozidla žalobci, popř. že dlužnice, Prodejce či žalobce právním jednáním převedli Zálohu či právo na její vrácení na Prodejce, či že nárok na vrácení Zálohy žalobci zanikl jinak (např. jejím vrácením). Dovozovat zánik nároku žalobce na vrácení Zálohy pouze z toho, že mu třetí osoba (Prodejce) poskytla v jiné smlouvě slevu z kupní ceny ve výši shodné se Zálohou, nelze. Žalobce tak prokázal, že mu svědčí právo na vrácení zaplacené Zálohy dle ust. § 451 odst. 2 občanského zákoníku coby plnění z právního důvodu, který odpadl, čímž prokázal i pravost Pohledávky 1.

K Pohledávce 2:

Odvolací soud především konstatuje, že rozhodovací praxe prezentovaná např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 238/2007 ze dne 27. 9. 2007 uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, č. 7, ročník 2008, pod pořadovým číslem 92) dovozuje, že nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem, jenž má základ v procesním právu a jehož vznik je vázán až na okamžik nabytí právní moci rozhodnutí, kterým je přiznáváno právo na náhradu nákladů řízení. Protože rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 26 Cm 74/2012-40 ze dne 22. 11. 2012-jímž byla žalobci ve sporu s dlužnicí přisouzena náhrada nákladů řízení ve výši 120.006,-Kč uplatněná přihláškou pohledávky jako Pohledávka 2-dosud nenabyl právní moci, nevznikl žalobci ani nárok na náhradu nákladů řízení. Závěr soudu prvého stupně je proto v tomto směru prost pochybení.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobce je zčásti důvodné. Proto postupoval podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a napadený rozsudek v části týkající se Pohledávky 1 změnil tak, že žalobě vyhověl; v části, jíž byla žaloba o určení pravosti Pohledávky 2 zamítnuta, rozsudek dle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů přihlédl odvolací soud k tomu, že žalobce sice byl úspěšný v převážné části předmětu řízení (1.037.200,-Kč : 120.006,-Kč), avšak ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Proto postupoval podle ust. § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 202 odst. 1 insolvenčního zákona a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

P o u č e n í: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo (MSPH 78 INS 27452/2012)

procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Městského soudu v Praze k Nejvyššímu soudu ČR.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 5. listopadu 2015

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná