102 VSPH 217/2013-96
139 ICm 2205/2012 102 VSPH 217/2013-96 (KSPL 20 INS 4679/2011)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobce AP insolvence, v.o.s., sídlem Divadelní 2728/3a, Plzeň, insolvenčního správce dlužníka Františka Loudy, zast. advokátkou Mgr. Lenkou Vítkovou, sídlem Borská 13, Plzeň, proti žalované Kateřině Benešové, bytem Příchovice 92, pošta Přeštice, zast. advokátkou JUDr. Juditou Jakubčíkovou, sídlem Krameriova 139, Klatovy, o neúčinnosti darovacích smluv o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 139 lCm 2205/2012-67 ze dne 13.|istopadu 2012 takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 139 ICm 220512012-67 ze dne 13.|istopadu 2012 se v bodech l., ||. a IV. výroku potvrzuje.

||. V bodě |||. výroku se rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 139 ICm 220512012-67 ze dne 13.|istopadu 2012 zrušuje a věc se postupuje Okresnímu soudu v Domažlicích.

|||. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám advokátky Mgr. Lenky Vítkové do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku 10.320,-Kč.

'IUZ VSPH Z'I /IZU'Iö (KSPL 20 INS 4679/2011)

Odůvodněnh

Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně shora uvedeným rozsudkem určil, že darovací smlouva ze dne 9.7.2010, kterou dlužník převedl na žalovanou nemovitosti uvedené vbodě l. výroku, je neúčinná (bod l. výroku) a darovací smlouva ze dne 11.8.2010, kterou dlužník převedl na žalovanou nemovitosti-spoluvlastnické podíly uvedené vbodě ll.výroku, je neúčinná (bod ll. výroku), žalované uložil vydat do majetkové podstaty dlužníka plnění přijatá jako dar darovacími smlouvami ze dne 9.7.2010 a 11.8.2010, a pokud to není možné, poskytnout rovnocennou náhradu (bod lll. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (bod lV. výroku).

V rozhodnutí vyšel soud ze zjištění, že účinky rozhodnutí o úpadku spojeného s rozhodnutím o konkursu v insolvenční věci dlužníka Františka Loudy nastaly dnem 18.8.2011. Dne 9.7.2010 a 11.8.2010 byly uzavřeny darovací smlouvy, podle nichž daroval dlužník své dceři-žalované nemovitosti v Železné Rudě popsané v bodech l. a ll. výroku (dále jen nemovitosti). Žalovaná prodala nemovitosti kupní smlouvou ze dne 5.10.2010 manželům Hronovým za kupní cenu 1.500.000,-Kč. Žalobce považuje darovací smlouvy ve smyslu ust. § 240 odst.2 insolvenčního zákona za právní úkony bez přiměřeného protiplnění, protože v době jejich uzavření byl dlužník již vúpadku. Žalovaná nenavrhla žádné důkazy, jimiž by prokázala, že její otec vdobě darování v úpadku nebyl, a nevyvrátila tedy domněnku o úpadku, ač byla soudem řádně poučena o nezbytnosti učinit tak.

Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že darovací smlouvy ze dne 9.7.2010 a 11.8.2010 jsou neúčinnými úkony bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ust. § 240 insolvenčního zákona, nebot' bezplatnými převody nemovitého majetku měl být z dosahu věřitelů odstraněn majetek dlužníka a takto zkráceno uspokojení jejich pohledávek. Vzhledem ktomu, že žalobci nevznikly žádné náklady řízení, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto rozsudku se žalovaná včas odvolala a požadovala, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobu zamítne a žalované přizná právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Namítala, že rozsudek je nevykonatelný a spočívá na nesprávných právních závěrech. Uvedla, že nemůže prokázat, že v době uzavření darovacích smluv nebyl její otec zadlužen, nebot' by se jednalo o prokázání negativních skutečností. poukazovala však na to, že může bezpečně prokázat, že o dluzích svého otce-dlužníka nevěděla ani vědět nemohla. Důkazy, kterými chtěla tuto skutečnost prokázat, však soud prvního stupně v rozporu s ust. § 42a odst. 2 občanského zákoníku neprovedl a nevzal do úvahy skutečnost, že eventuální úmysl dlužníka zkrátit odporovatelným úkonem své věřitele nemohla žalovaná ani při náležité pečlivosti poznat. Za tímto účelem navrhla, aby soud provedl důkaz výslechem jejího bratra lng. Aleše Loudy a žalované.

Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu potvrdil s tím, že odvolání považuje za nedůvodné.

'IUZ VSPH Z'I /IZU'Iö (KSPL 20 INS 4679/2011)

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud konstatoval, že si soud prvního stupně opatřil pro své rozhodnutí dostatek důkazů, znichž dovodil správná skutková zjištění a znichž dovodil také správný právní závěr, že darovací smlouvy ze dne 9.7.2010 a 11.8.2010, na základě nichž nabyla žalovaná do vlastnictví nemovitosti, jsou neúčinnými právními úkony.

Ust. § 235 odst. 1 insolvenčního zákona určuje, že neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že se neúčinnost dlužníkových právních úkonů zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen odpůrčí žaloba). Smyslem institutu neúčinnosti vinsolvenčním řízení, jak je vymezen ve shora citovaném uvozujícím ustanovení, je-uvažováno zpohledu žalujícího insolvenčního správce-dosažení rozhodnutí soudu, jímž bude určeno, že je vůči věřitelům neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, který zkracuje uspokojení jejich pohledávek v insolvenčním řízení nebo který zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Nad rámec úpravy odporovatelnosti právních úkonů obsažené v ust. § 42a občanského zákoníku vymezuje insolvenční zákon skutkové podstaty neúčinnosti tak, že jde o právní úkony bez přiměřeného protiplnění (ust. § 240), zvýhodňující právní úkony (ust. § 241) a úmyslně zkracující právní úkony (ust. § 242). Zvýhodňujícím právním úkonem se dle ust. § 240 insolvenčního zákona rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odst. 1) za předpokladu, že jej dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku nebo že jde o úkon, který vedl k jeho úpadku, přičemž se má zato, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2).

Ze zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že darovací smlouvy ze dne 9.7.2010 a 11.8.2010, na základě nichž daroval dlužník daroval dceři-žalované nemovitosti, byly uzavřeny vdobě, kdy dlužník byl již vúpadku, přičemž za poskytnuté plnění neobdržel odpovídající protiplnění. V tomto případě, kdy darovací smlouvy byly uzavřeny mezi rodičem a dítětem, nevyžaduje insolvenční zákon zjištění, zda dlužník v úpadku byl, protože takový stav se v souladu s ust. § 240 odst. 2 insolvenčního zákona nastoluje prostřednictvím vyvratitelné právní domněnky. Ztohoto důvodu není důvodná námitka žalované, že jí soud prvního stupně nesprávně odepřel obranu, kterou předpokládá úprava odporovatelnosti právních úkonů v ustanovení § 42a občanského zákoníku. Posouzení neúčinnosti právního úkonu, jenž byl učiněn za okolností předjímaných v ust. § 240 insolvenčního zákona se řídí (též jde-li o právní důsledky vědomosti žalovaného o dlužníkově úmyslu krátit věřitele) výlučně úpravou obsaženou v insolvenčním zákoně. lnstitut neúčinnosti právních úkonů nahrazuje v insolvenčním řízení institut odporovatelnosti, jehož úprava je obsažena v ust. § 42a občanského zákoníku, a od této obecné úpravy se liší především tím, že se neúčinnost právních úkonů dlužníka zakládá jen pravomocným rozhodnutím insolvenčního soudu (odporovatelnost nastává ze

'IUZ VSPH Z'I /IZU'Iö (KSPL 20 INS 4679/2011) zákona a rozhodnutí soudu má jen deklaratorní povahu) a tím, že plnění ušlé neúčinným právním úkonem z dlužníkova majetku náleží do majetkové podstaty. Proto bylo na žalované, aby tvrdila a prokázala, že vdobě uzavření uvedených darovacích smluv nebyl dlužník v úpadku. V průběhu řízení však žalovaná netvrdila ani neprokazovala, že by dlužník v té době v úpadku nebyl. Ostatně z obsahu spisu vyplývá, že již ke dni 29.10.2009 činily splatné závazky dlužníka nejméně 2.168.030,76 Kč.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání žalobkyně důvodným a podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil napadený rozsudek v bodech l., ll. a lV. výroku jako věcně správný.

Odvolací soud změnil napadený rozsudek toliko v bodě lll. výroku, jímž byla žalované uložena povinnost vydat (blíže neurčené) plnění z dlužníkova neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty. Takový výrok by sám o sobě neobstál již pro neurčitost a tedy nevykonatelnost rozhodnutí. Především však soud prvního stupně přehlédl, že žalované uložil povinnost, která jí ještě nevznikla, jakož i to, že k rozhodnutí o povinnosti vydat plnění z neúčinného právního úkonu nebyla dána věcná příslušnost krajského soudu.

Jak vyslovil Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. Ncp 2311/2010 ze dne 18.11.2010, neúčinnost právního úkonu dlužníka se zakládá pravomocným rozhodnutím, jímž insolvenční soud vyhoví odpůrčí žalobě, a až dnem právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu náleží dlužníkovo plnění do majetkové podstaty (ust. § 239 odst. 4 insolvenčního zákona). Insolvenční zákon tedy předpokládá dvě fáze uplatnění právních následků neúčinných úkonů a v návaznosti na to vedení dvou sporů. V první fázi jde (zde) o zjištění neúčinnosti rozhodnutím insolvenčního soudu na základě žaloby insolvenčního správce. Jakmile byla neúčinnost právního úkonu zjištěna pravomocným rozhodnutím insolvenčního soudu, zapíše insolvenční správce dlužníkovo plnění do soupisu majetkové podstaty a o zápisu vyrozumí osobu, která byla žalovanou vtomto incidenčním sporu, nebot' tato osoba má povinnost vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty.

Jestliže tato osoba neplní dobrovolně, je insolvenční správce povinen vymáhat plnění ve prospěch majetkové podstaty. V této druhé fázi uplatnění neúčinnosti právního úkonu jde o vymáhání pohledávek ve prospěch majetkové podstaty ve smyslu ust. § 294 odst. 1 insolvenčního zákona. Peněžitou pohledávku či jiný nárok vymáhá insolvenční správce žalobou na plnění (zaplacení). Právním důvodem (ve smyslu skutečností, na nichž se uplatněné právo zakládá) této žaloby je pravomocné rozhodnutí insolvenčního soudu o zjištění neúčinnosti právního úkonu a soupis majetkové podstaty; o jakou smlouvu či jiný neúčinný právní úkon šlo podle hmotného práva, není již v sledovaných souvislostech významné. Není významné ani postavení účastníků, tedy zda jsou podnikateli, protože nemá význam, zda původní vztah byl vztahem obchodně závazkovým. Insolvenční správce uplatňuje žalobou na vydání plnění z neúčinného právního úkonu nárok, na který nepamatuje žádné z ust. § 9 odst. 2 a 3 o.s.ř., proto spory vzniklé na základě žalob podle ust. § 294 insolvenčního zákona nejsou incidenčními spory. Pro určení věcné příslušnosti soudu se v těchto sporech nepoužije ust. § 9 odst. 4 o.s.ř. Z uvedeného plyne, že o povinnosti žalovaného vydat do majetkové podstaty dlužníka plnění

'IUZ VSPH Z'I /IZU'Iö (KSPL 20 INS 4679/2011) z neúčinného právního úkonu rozhodl soud prvního stupně předčasně, a nadto rozhodoval, aniž by byla k projednání a rozhodnutí o takovém nároku dána jeho věcná příslušnost. Věcně příslušnými totiž byly okresní soudy (ust. § 9 odst. 1 o.s.ř.). Místně příslušným okresním soudem je podle ust. § 88 písm. i) o.s.ř. okresní soud, vjehož obvodu jsou nemovitosti. Odvolací soud proto podle ust. § 219a odst. 1 písm.a) o.s.ř. zrušil napadený rozsudek v bodě lll. výroku a rozhodl o postoupení vecr

O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Protože žalobce měl ve věci plný úspěch, přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení, jež mu vznikly vsouvislosti sjeho zastoupením. Přiznaná náhrada zahrnuje odměnu advokáta podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/196 Sb., jež činí 3.100,-Kč za úkon stím, že jeho zástupkyně učinila dva úkony, a to převzetí zastupování a účast na jednání, náhradu hotových výdajů ve výši 300,-Kč za úkon a jízdné za cestu autem z Plzně do Prahy a zpět ve výši 1.129,-Kč, což s připočtením daně z přidané hodnoty činí celkem 10.320,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni.

V Praze dne 7.listopadu 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kůtová