102 VSPH 215/2016-41
86 ICm 1427/2015 102 VSPH 215/2016-41 (KSLB 86 INS 32722/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a JUDr. Hany Homolové v právní věci žalobkyně Barlog Capital, a.s., IČO: 28210956, sídlem Moulíkova 2238/1, Praha 5, proti žalovaným 1) KOPPA, v.o.s., IČO: 25428578, sídlem Mozartova 679/21, Liberec, insolvenční správkyni dlužnice Marie anonymizovano , anonymizovano , a 2) Marii anonymizovano , anonymizovano , bytem Jiráskova 304/12, Liberec, o určení pravosti a výše pohledávky, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. 86 ICm 1427/2015-20 ze dne 27. listopadu 2015,

t a k t o:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. 86 ICm 1427/2015-20 ze dne 27. listopadu 2015 se mění tak, že se určuje, že žalobkyně má vůči dlužnici pohledávku ve výši 40.384,-Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 22.610,-Kč dle smlouvy o úvěru č. 32007-2557 ze dne 23. 9. 2007, úroku z prodlení ve výši 12.774,-Kč a paušální náhrady nákladů spojených s vymáháním dlužné částky ve výši 5.000,-Kč a pohledávku ve výši 17.008,-Kč z titulu smluvní pokuty.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že tam specifikované pohledávky, již žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení dlužnice vedené u tamního soudu pod sp. zn. 86 INS 32722/2014, jsou po právu, a v bodě II. výroku rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. isir.justi ce.cz (KSLB 86 INS 32722/2014)

Ve skutkové rovině vyšel soud zejména z toho, že: 1) dne 23. 9. 2007 byla mezi předchůdkyní žalobkyně jako věřitelkou a dlužnicí uzavřena smlouva o úvěru (dále jen Úvěrová smlouva), 2) v čl. 12 obchodních podmínek k Úvěrové smlouvě byla sjednána rozhodčí doložka, podle níž spory vzniklé v souvislosti s Úvěrovou smlouvou budou řešeny v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů rozhodcem, kterého jmenuje ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOST a.s. , 3) dne 1. 2. 2008 nastala splatnost úvěrových pohledávek, 4) dne 17. 6. 2010 vydal rozhodce Mgr. Veronika Fryšáková Šimánková ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně vůči dlužnici rozhodčí nález sp. zn. 1525/2010 (dále jen Rozhodčí nález), jenž nabyl právní moci dne 12. 7. 2010, -dne 4. 2. 2015 přihlásila žalobkyně do insolvenčního řízení dlužnice nevykonatelnou pohledávku v celkové výši 70.148,-Kč sestávající z: 5) dílčí pohledávky č. 1 tvořené jistinou ve výši 22.610,-Kč dle Úvěrové smlouvy, úrokem z prodlení ve výši 12.774,-Kč a paušální náhradou nákladů spojených s vymáháním dlužné částky ve výš 5.000,-Kč (dále jen Pohledávka č. 1), 6) dílčí pohledávky č. 2 tvořené smluvní pokutou ve výši 29.764,-Kč (dále jen Pohledávka č. 2), 7) na přezkumném jednání konaném dne 25. 3. 2015 popřeli žalovaní z důvodu promlčení Pohledávku č. 1 v celém rozsahu a Pohledávku č. 2 v rozsahu 17.008,-Kč (v rozsahu smluvních pokut, na které žalobkyni vznikl nárok do 4. 2. 2011).

V rovině právního posouzení věci soud v první řadě konstatoval, že rozhodčí doložka sjednaná v Úvěrové smlouvě je podle ust. § 39 občanského zákoníku (dále jen ObčZ) absolutně neplatná pro rozpor s tam specifikovanými ustanoveními zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen ZSÚ) účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy, neboť o výběru konkrétního rozhodce má (měl) rozhodnout třetí subjekt (ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOST, a.s.), který není (nebyl) stálým rozhodčím soudem; potud soud odkázal na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011 uveřejněném pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 121/2011).

Při posuzování důvodnosti námitky promlčení Pohledávky č. 1 a Pohledávky č. 2 vyšel soud zejména z toho, že: -běh promlčecí lhůty je i v případě spotřebitelské smlouvy podřízen režimu obchodního zákoníku (dále jen ObchZ); potud soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3337/2010 ze dne 24. 7. 2012 uveřejněný pod č. 135/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, -bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ust. § 408 odst. 1 ObchZ za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet; potud soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1595/2002 ze dne 26. 11. 2003 uveřejněné pod č. 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, -dle stávající judikatury Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR nelze akceptovat výsledek rozhodčího řízení, vedeného na základě neplatné rozhodčí doložky, právo přiznané takovým rozhodčím nálezem nelze vykonat. (KSLB 86 INS 32722/2014)

Na tomto základě dospěl soud k závěru, že Rozhodčí nález nemá účinky pravomocného rozhodnutí a na běh promlčecí lhůty tak nemá (neměl) žádný vliv. S přihlédnutím k tomu, že promlčecí lhůta, jež počala běžet dne 2. 2. 2008, marně uplynula dne 1. 1. 2012, byla přihláška Pohledávky č. 1 a Pohledávky č. 2 ze dne 4. 2. 2015 podána po marném uplynutí promlčecí lhůty a námitka promlčení je tak podle soudu důvodná. Soud neshledal opodstatněnou ani výhradu, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy; potud poukázal na to, že otázka (ne)platnosti sjednané rozhodčí doložky bylo postavena najisto v R 121/2011, jež bylo vydáno dne 11. 5. 2011, a proto měla žalobkyně v době do uplynutí promlčecí doby tj. do 1. 2. 2012 možnost uplatnit nárok z Úvěrové smlouvy u soudu. Z těchto důvodů soud žalobu zamítl.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci podala žalobkyně včasné odvolání, v němž setrvala na své dosavadní argumentaci ústící v závěr, že Pohledávka č. 1 ani popřená část Pohledávky č. 2 promlčeny nejsou, jelikož promlčení doba začala běžet zahájením rozhodčího řízení (byť vydaného na základě neplatné rozhodčí doložky) a jelikož námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Proto požadovala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadený rozsudek a řízení jeho vydání předcházející, a poté, co odvolání v souladu s ust. § 101 odst. 3 téhož zákona projednal na jednání konaném dne 6. 10. 2016 v nepřítomnosti účastníků, dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Právní závěr soudu prvního stupně, jímž odůvodnil zamítnutí žaloby, vycházející z toho, že Rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky, nemá na běh promlčecí lhůty žádný vliv, resp. že promlčecí doba nepřestala běžet v okamžiku, kdy právní předchůdkyně žalobkyně zahájila rozhodčí řízení, je totiž v rozporu s (aktuální) judikaturou Nejvyššího soudu ČR prezentovanou např. v rozsudku sen. zn. 23 ICdo 19/2015 ze dne 1. 6. 2016.

Podle tohoto rozsudku je při výkladu ust. § 403 odst. 1 ObchZ, podle něhož promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí rozhodčí řízení na základě platné rozhodčí smlouvy, nutné přihlížet ke smyslu a účelu daného ustanovení s přihlédnutím ke smyslu a účelu obdobného ustanovení obsaženého v ObčZ. Protože podle ust. § 112 ObčZ promlčecí doba neběží, bez ohledu na to, zda bylo rozhodčí řízení zahájeno na základě platné či neplatné rozhodčí doložky, je třeba posoudit, zda zákonodárce zamýšlel zcela odlišné právní účinky rozhodčího řízení zahájeného na základě neplatné rozhodčí doložky podle ObčZ, kdy by se promlčecí doba stavěla, a podle ObchZ, kdy by promlčecí doba dále běžela. Dovolací soud neshledal žádný důvod pro odlišný běh promlčecí doby v rozhodčích řízeních v závislosti na tom, zda jsou v těchto řízeních uplatňována práva podle ObchZ či ObchZ. Pokud by byl přijat doslovný výklad ust. § 403 odst. 1 ObchZ, tedy že promlčecí doba neběží pouze tehdy, bylo-li rozhodčí řízení zahájeno na základě platné rozhodčí doložky, účastníci řízení by se nacházeli v právní nejistotě. Jestliže by rozhodčí doložka byla následně (poté, co proběhlo rozhodčí řízení) v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu prohlášena za neplatnou, došlo by k odepření přístupu (KSLB 86 INS 32722/2014) ke spravedlnosti, neboť v důsledku trvání rozhodčího řízení by nárok mohl být promlčen.

Uvedený závěr koresponduje i s ust. § 14 odst. 1 in fine ZSÚ, podle něhož podání (rozhodčí) žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu. Toto ustanovení je nutno považovat za ustanovení speciální k ust. § 112 ObčZ i k ust. § 403 ObchZ; použije se tedy přednostně a důsledkem jeho aplikace je zachování účinků podané žaloby. Navíc je třeba aplikovat i zásadu lex posterior derogat legi priori, neboť ZSÚ byl přijat později než ObchZ. Vzhledem k tomu, že se jedná o předpisy stejné právní síly, je nutno aplikovat úpravu pozdější, tedy ZSÚ. Jinými slovy, ke stavění běhu promlčecí doby (v daném případě podle ust. § 403 ObchZ) dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky.

K těmto závěrům se Nejvyšší soud ČR přihlásil i v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 41/2014 ze dne 30. 6. 2016, v němž k výše řečenému doplnil, že dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí. Přijme-li totiž insolvenční soud v incidenčním sporu o pravost nebo výši věřitelovy pohledávky závěr, že rozhodčí nález nemá právní účinky, aniž byl takový rozhodčí nález formálně zrušen (jak tomu bylo v této věci), nemůže mít věřitel (zde žalobkyně) při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se mu jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen (pro nedostatek pravomoci rozhodce) soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v ZSÚ.

Jelikož v poměrech této věci bylo rozhodčí řízení završené Rozhodčím nálezem ze dne 17. 6. 2010 zahájeno v průběhu 4 leté promlčecí doby běžící od splatnosti Pohledávky č. 1 a Pohledávky č. 2, jež nastala dne 1. 2. 2008, a jelikož přihláška Pohledávky č. 1 a Pohledávky č. 2 byla uplatněna u insolvenčního soudu dne 4. 2. 2015, tedy v průběhu 10 leté promlčecí lhůty (její horní hranice) stanovené ust. § 408 odst. 1 ObchZ a běžící od splatnosti Pohledávky č. 1 a Pohledávky č. 2, nelze než konstatovat, že k promlčení Pohledávky č. 1 a popřené části Pohledávky č. 2 nedošlo.

Odvolací soud proto napadený rozsudek podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ změnil tak, že žalobě vyhověl.

O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 1 OSŘ s tím, že v řízení úspěšné žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly a s tím, že dle ust. § 202 odst. 1 věty první insolvenčního zákona nemá ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

P o u č e n í: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného (KSLB 86 INS 32722/2014)

nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 6. října 2016

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná