102 VSPH 214/2016-180
68 ICm 4210/2014 102 VSPH 214/2016-180 (KSPH 68 INS 8069/2014)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců Mgr. Martina Lišky a JUDr. Hany Homolové v právní věci žalobkyně LOGIK, s.r.o., sídlem Radošovická 996/4, Praha 10, IČO:25748483, zast. advokátem Mgr. Pavlem Uhlířem, sídlem Karla IV. 468/18, Hradec Králové, proti žalované Horizont ISPL, v.o.s., sídlem Koněvova 177/61, Ostrava, IČO: 28599373, insolvenční správkyni dlužnice BRANALDI, s.r.o., IČO: 25110659, zast. advokátkou Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, sídlem Husova 1285/2, Ostrava, o vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty, o odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 68 ICm 4210/2014-150 ze dne 14. prosince 2015,

t a k t o:

Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 68 ICm 4210/2014-150 ze dne 14. prosince 2015 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Praze v bodě I. výroku shora označeného rozsudku vyloučil ze soupisu majetkové podstaty dlužnice blokovou trafostanici 2x630/LSM6-M-24 (dále jen Trafostanice), a v bodě II. výroku rozhodl o tom, že žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Ve skutkové rovině vyšel soud zejména z toho, že: 1) dne 28. 6. 2013 byla mezi Deutsche Leasing ČR, s r.o., IČO:25723758 (dále jen Společnost D) jako nabyvatelem a dlužnicí jako převodcem uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva (dále jen Smlouva), jíž dlužnice převedla na Společnost D vlastnické právo k Trafostanici s účinností stanovenou k podpisu Smlouvy, 2) Smlouvou byly zajištěny pohledávky Společnosti D vůči dlužnici z tam specifikovaných leasingových smluv; jelikož dlužnice své závazky z leasingových smluv neplnila, Společnost D dne 31. 1. 2014 leasingové smlouvy vypověděla, 3) Společnost D nechala zpracovat znalecký posudek č. 8935/035/14 ze dne 23. 1. 2014, jenž stanovil cenu Trafostanice na 225.000,-Kč, 4) dne 3. 2. 2014 bylo dlužnici doručeno oznámení o připravovaném prodeji předmětu zajištění, v němž je uvedena cena Trafostanice dle znaleckého posudku s tím, že dlužnice byla vyzvána, aby ve lhůtě 30 dnů zajistila osobu, která předmět zajištění koupí za cenu 225.000,-Kč s připočtením daně z přidané hodnoty s tím, že pokud takového kupce dlužnice navrhne, prodá Trafostanici Společnost D s tím, že výnos z tohoto prodeje po odečtení všech nákladů s prodejem souvisejících započte isir.justi ce.cz (KSPH 68 INS 8069/2014)

Společnost D na úhradu svých pohledávek vůči dlužnice s tím, že pokud výnos z prodeje převýší všechny náklady s prodejem související a (zajištěné) pohledávky Společnosti D vůči dlužnici, bude dlužnici zbylý rozdíl vyplacen, 5) dne 10. 3. 2014 byla mezi Společností D a žalobkyní uzavřena kupní smlouva (dále jen Kupní smlouva), jejímž předmětem byl prodej Trafostanice za 225.000,-Kč.

V rovině právního posouzení věci soud-poukazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 495/2006 ze dne 15. 10. 2008 uveřejněný pod č. 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 45/2009)-nepřitakal žalované v tom, že Smlouva je absolutně neplatná, neboť neobsahuje ujednání o tom, jak se strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí. Podle názoru soudu Společnost D dodržela všechny podmínky stanovené ve Smlouvě, když nechala vypracovat znalecký posudek a písemně oznámila dlužnici, že hodlá předmět zajištění prodat, jak to ukládá bod 2.9 Smlouvy. Na to však dlužnice nereagovala, žádného kupce Společnosti D neoznámila, proto Společnost D započala s prodejem, při kterém dodržela všechny podmínky stanovené ve Smlouvě ve smyslu bodů 2.7, 2.9 a 2.10 Smlouvy, přičemž předmět zajištění byl žalobkyní koupen za částku, která plně odpovídala ceně stanovené znaleckým posudkem. Společnosti D nevznikla povinnost provést vyúčtování, neboť hodnota neuhrazených leasingových splátek mnohonásobně převyšovala cenu Trafostanice.

Na tomto základě dospěl soud k závěru, že Smlouva i následně uzavřená Kupní smlouva jsou platné, a proto žalobě vyhověl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 150 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), přičemž důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšné žalobkyni shledal v tom, že žalobkyně nepředložila žalované všechny potřebné důkazy a doklady prokazující její vlastnické právo k Trafostanici před podáním ani při podání žaloby, ale až v průběhu incidenčního sporu poté, kdy byla poučena soudem. V situaci, kdy žalobkyně nepředložila a neoznačila všechny důkazy, aby bylo možno rozhodnout ve věci již při prvním jednání (a až do té doby bylo stanovisko žalované zcela opodstatněné), to byla žalobkyně, která způsobila vznik sporu.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podaly včasná odvolání jak žalobkyně (která napadla jen bod II. výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení), tak žalovaná, která setrvala na své dosavadní argumentaci ústící v závěr, že je Smlouva neplatná.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a OSŘ přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 1. 12. 2016, dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Soud prvního stupně sice postupoval správně, pokud odkazem na ustálenou judikaturu prezentovanou R 45/2009 dovodil, že zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (jak (KSPH 68 INS 8069/2014) tomu bylo v tomto případě), nicméně nevzal v potaz (viz opět R 45/2009), že takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky) se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění. Soud prvního stupně takto nedůsledně aplikoval závěry obsažené v R 45/2009 přesto, že žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 15. 3. 2015 (č. l. 33) kromě jiného namítala, že v souladu s R 45/2009 ve Smlouvě absentuje i další ujednání, zda dlužník může splnit dluh (uhradit zajištěnou pohledávku) s účinky splnění rozvazovací podmínky (s účinky automatického navrácení vlastnického práva) i kdykoli v době svého prodlení s úhradou zajištěné pohledávky .

Jinými slovy, soud prvního stupně věc právně posoudil v rozporu s judikaturou obsaženou nejen v R 45/2009, nýbrž např. i v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 344/2011 ze dne 31. 3. 2011 nebo usnesení téhož soudu sp. zn. 30 Cdo 1958/2013 ze dne 12. 9. 2013, pokud-v situaci, kdy Smlouva neobsahuje dohodu o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele (Společnosti D) k převedenému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužnicí z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzniklé ze zajištění-dovodil, že Smlouva je platná. Dlužno dodat, že smlouva o zajišťovacím převodu musí obsahovat všechny obligatorní náležitosti, byť k naplnění situací, které tyto náležitosti upravují, nedošlo. Jinými slovy, na platnost smlouvy z hlediska toho, zda splňuje podstatné náležitosti, nelze usuzovat až z hlediska posléze nastalých (případně nenastalých) skutečností.

Důvody pro změnu napadeného rozsudku však přesto (zatím) nejsou dány.

Žalobkyně totiž v žalobě (č. l. 2-3) tvrdila, že vycházela při koupi Trafostanice v dobré víře ze skutečnosti, že Společnost D je jediným a oprávněným vlastníkem Trafostanice a je oprávněna vlastnické právo na žalobkyni převést .

Podle ust. § 1109 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku-jenž je s ohledem na datum uzavření Kupní smlouvy (10. 3. 2014) třeba při posuzování její platnosti aplikovat-se vlastníkem věci stane (i) ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku.

Protože soud prvního stupně-veden nesprávným právním závěrem o platnosti Smlouvy-se nezbýval tím, zda žalobkyně nabyla vlastnické právo od neoprávněného na základě Kupní smlouvy dle výše citovaného ustanovení, odvolacímu soudu nezbylo než postupovat podle ust. § 219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) OSŘ, napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

S ohledem na kasaci napadeného rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně o náhradě nákladů vzniklých v řízení před soudem prvního stupně (potud odvolací soud konstatuje, že odvolací argumentaci žalobkyně, byť neměla vliv na kasační (KSPH 68 INS 8069/2014) rozhodnutí odvolacího soudu, považuje za důvodnou) a v odvolacím řízení v novém rozhodnutí ve věci.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku; lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem.

V Praze dne 1. prosince 2016

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná