102 VSPH 211/2014-53
27 ICm 1274/2013 102 VSPH 211/2014-53 (KSCB 27 INS 827/2012)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném zpředsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky vprávní věci žalobce JUDr. Filipa Pundy, sídlem Klášterská 126/ll, Jindřichův Hradec, insolvenčního správce dlužnice Věry Jirsové, proti žalovanému Václavu Jirsovi, bytem Sídliště 573, Počátky, zast. advokátem JUDr. Jaroslavem Doudou, sídlem Tylova 242, Pelhřimov, o určení neúčinnosti právního úkonu oodvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 27 lCm 1274/2013-30 ze dne 22.|edna 2014 takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 27 ICm 1274/2013-30 ze dne 22.|edna 2014 ve znění opravného usnesení téhož soudu č.j. 27 lCm 1274/2013-36 ze dne 12.února 2014 se potvrzuje.

||. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 5.986,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku krukám advokáta JUDr. Jaroslava Doudy.

Odůvodněnh

Krajský soud vČeských Budějovicích ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení neúčinnosti darovací smlouvy se zřízením věcného břemene (dále jen Darovací smlouva), jejímž předmětem byla tam specifikovaná bytová jednotka s podílem na společných částech domu a pozemku nacházející se v katastrálním území a obci Počátky (dále jen Byt), uzavřená dne 30.3.2010 mezi dlužnicí a žalovaným, a žalobci uložil, aby zaplatil žalovanému 18.828,-Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce. Opravným usnesením ze dne 12.2.2014 pak doplnil označení žalobce v záhlaví rozsudku o slova insolvenční správce dlužníka Věry Jusovéť

Vodůvodnění rozsudku reprodukoval soud obsah žaloby tak, že žalobce tvrdil, že dlužnice Darovací smlouvou převedla Byt bezúplatně na žalovaného, jenž je jejím synem, v době, kdy byla v úpadku, resp. že Darovací smlouva je (byla) úkonem, který vedl kjejímu

102 VSPH 21//2014 (KSCB 27 INS 827/2012)

úpadku, a tudíž postupovala v rozporu s ust. § 240 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ).

Žalovaný žalobě oponoval tím, že v době uzavření Darovací smlouvy v březnu roku 2010 dlužnice nebyla vúpadku, nebot'-ačkoli dlužila asi 5 věřitelům-neměla splatné závazky; problémy s jejich splácením začala mít až v druhé polovině roku 2011. Dále namítal, že Darovací smlouva není právním úkonem bez přiměřeného protiplnění. Rozvedl, že v roce 1996 dostala dlužnice nabídku k odkoupení Bytu, jenž v té době užívala na základě nájemní smlouvy, od jeho tehdejšího vlastníka Města Počátky. Kupní cena byla stanovena tak, že při uzavření kupní smlouvy bylo třeba uhradit 24.000,-Kč a v průběhu dalších 5 let cca 57.000,-Kč. Jelikož tyto prostředky dlužnice neměla, dohodl se s ní, že si tento Byt koupí . Žalovaný ale tak nemohl učinit přímo uzavřením kupní smlouvy s městem, nebot' nebyl nájemcem Bytu. Bylo proto dohodnuto, že kupní smlouvu podepíše dlužnice a poté, co žalovaný zaplatí všechny náklady, bude Byt jeho. Právně neznalí účastníci smlouvy to nejprve vyřešili formou závěti z roku 2002, později zvolili pro ně jistější formu Darovací smlouvy se zřízením věcného břemene doživotního bezplatného užívání Bytu, čímž dlužnice plnila svůj závazek vůči žalovanému, jenž za ni zaplatil kupní cenu Bytu.

Ve skutkové rovině vyšel soud z toho, že výpovědí dlužnice, svědeckými výpověd'mi jejích dcer a sester žalovaného Věry Kratochvílové a Hany Sroufkové, kupní smlouvou o převodu vlastnictví Bytu uzavřenou mezi Městem Počátky jako prodávajícím a dlužnicí jako kupující ze dne 24.4.1996, závětí dlužnice sepsanou vŽirovnici dne 7.1.2002 a Darovací smlouvou bylo prokázáno, že se v roce 1996 dlužnici jako nájemkyni Bytu naskytla možnost koupit za výhodných podmínek, tj. v nižší než obvyklé ceně, Byt od Města Počátky. Proto se dohodla s žalovaným, že kupní smlouvu o převodu Bytu uzavře, finanční prostředky jí poskytne žalovaný a Byt se následně stane jeho vlastnictvím, čímž se naplní laická dohoda o tom, že si žalovaný Byt koupí . Na základě rad, jež jim byly poskytnuty, došlo mezi nimi k dohodě, že po zaplacení veškerých nákladů spojených s koupí Bytu sepíše dlužnice závět' ve prospěch žalovaného. Důvodem tohoto řešení byla jeho domnělá finanční výhodnost, když darování mělo být zatíženo daní. Později se však dlužnice od manžela své neteře geodeta Josefa Kolmana dozvěděla, že řešení přes závět' a formou darovací smlouvy se finančně neliší, a proto se rozhodla uzavřít Darovací smlouvu.

Na takto ustaveném skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že nebyla naplněna skutková podstata ust. § 240 odst. 1 IZ, jež určuje, že právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Soud zde považoval za rozhodující, že žalovaný poskytl dlužnici právě tu částku, kterou musela vynaložit na koupi Bytu, což platí bez ohledu na to, že tržní cena Bytu v době uzavření Darovací smlouvy byla několikanásobně vyšší. Soud měl současně zato, že jednání dlužnice lze posoudit jako právní úkon realizovaný v souladu s vyhověním ohledům slušnosti podle ust. § 240 odst. 4 písm. c) IZ, a proto nepovažoval za nutné zjišt'ovat znalecky tržní cenu Bytu zatíženého věcným břemenem doživotního užívání.

Podle soudu ovšem nebyla naplněna ani další podmínka pro vyhovění žalobě obsažená vust. § 240 odst. 2 IZ, podle něhož je právním úkonem bez přiměřeného protiplnění právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku, ačkoli u osoby blízké, kterou žalovaný jako syn dlužnice nepochybně je, se tento úpadek předpokládá. Soud zde vyšel z toho, že výpověd' dlužnice o tom, že se neschopnost platit splatné pohledávky u ní začala projevovat (až) v druhé polovině roku 2011, je souladná s obsahem seznamu přihlášených pohledávek, resp. s přihláškami pohledávek věřitelů, z nichž plyne, že jejich pohledávky vůči ní se vskutku staly

102 VSPH 21//2014 (KSCB 27 INS 827/2012) splatnými až v polovině roku 2011 nebo později. Ačkoli v době uzavření Darovací smlouvy měla dlužnice uzavřených 6 úvěrových smluv s 5 věřiteli, s plněním žádné z nich nebyla v prodlení, vté době u ní tudíž nebyly splněny podmínky úpadku zakotvené v ust. § 3 IZ, tedy že by měla více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti, které by nebyla schopna plnit (potud soud poukazoval na to, že její tehdejší měsíční příjem ve výši 18 až 20.000,-Kč přesahoval součet splátek, jež byla povinna splácet v březnu 2010, kdy uzavřela Darovací smlouvu). Soud měl rovněž zato, že uzavření Darovací smlouvy nevedlo k úpadku dlužnice. Zde vyšel zejména ztoho, že pokud by jí žalovaný neposkytl finanční prostředky na koupi Bytu, nikdy by jej nenabyla do vlastnictví. Za významné považoval rovněž to, že se žalovaný nestal vlastníkem Bytu na základě již dříve uzavřené darovací smlouvy jen zdůvodu vlastní laxnosti, aopakovaně zdůraznil, že kúpadkové situaci dlužnice došlo po více než roce od uzavření Darovací smlouvy. Proto žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu vČeských Budějovicích podal žalobce včasné odvolání, v němž vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu, že Darovací smlouva není úkonem bez přiměřeného protiplnění, když žalovaný poskytl dlužnici protiplnění spočívající v poskytnutí finančních prostředků ke koupi Bytu. Zdůraznil, že darovací smlouva je vždy úkonem bez protiplnění a že z Darovací smlouvy nevyplývá, že by šlo o zastřený právní úkon, resp. že by smluvní strany chtěly uzavřít smlouvu jiného typu, např. smlouvu kupní. Žalobce se neztotožnil se soudem prvního stupně ani vtom, že by darování Bytu jakožto jediného majetku dlužnice bylo možné považovat za jednání, jímž by bylo (mělo být) vyhověno ohledům slušnosti zvlášt' v situaci, kdy v době uzavření Darovací smlouvy výše závazků dlužnice dosahovala hodnoty Bytu a kdy se dlužnice zbavila jediného majetku použitelného k uspokojení věřitelů vsituaci, kdy vžádostech o poskytnutí úvěrů výslovně uvedla, že je vlastníkem Bytu.

Žalobce dále kritizoval soud prvního stupně za to, že nesprávně uzavřel na tom, že dlužnice nebyla v rozhodné době v úpadku; kvyvrácení zákonné domněnky úpadku totiž podle něj nestačí (nemůže stačit) pouhé tvrzení dlužnice o tom, že nebyla v úpadku a pouhý odkaz na seznam přihlášených pohledávek. Naopak vyslovil přesvědčení, že Darovací smlouva, jíž dlužnice převedla jediný svůj majetek, vedla k jejímu úpadku. Pokud by totiž Byt zpeněžila, nikoli darovala, byla by z výtěžku jeho zpeněžení schopna uhradit své závazky, a do úpadkové situace by se nedostala. Na jednání před odvolacím soudem konaným dne 19.6.2014 pak žalobce dal odvolacímu soudu v úvahu, zda Darovací smlouvu neposuzovat rovněž podle ust. §242 IZ jako úmyslně zkracující právní úkon. Proto požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále též jen OSŘ) přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co dle ust. § 213 odst. 2 téhož zákona zopakoval dokazování přihláškami pohledávek do insolvenčního řízení dlužnice, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud předně nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že Darovací smlouvu nelze hodnotit jako právní úkon bez přiměřeného protiplnění proto, že žalovaný poskytl dlužnici finanční prostředky na koupi Bytu, jenž mu posléze darovala. Potud je třeba dát žalobci zapravdu vtom, že s ohledem na to, že neúčinnými jsou především neekvivalentní právní úkony, při nichž dochází k objektivnímu zmenšení dlužníkova majetku, je typickým neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění právě darování (vyjma příležitostného daru vpřiměřené výši), jak tomu bylo vposuzované věci. Okolnost, že žalovaný poskytl dlužnici několik let před uzavřením Darovací smlouvy finanční prostředky na koupi Bytu sama o sobě nečiní Darovací smlouvu ekvivalentním právním úkonem. Ostatně, pokud bychom připustili, že by si finanční prostředky na koupi Bytu půjčila dlužnice,

102 VSPH 21//2014 (KSCB 27 INS 827/2012) jež v té době podle zjištění soudu prvního stupně byla schopna splácet své závazky, a Byt by zůstal vjejím vlastnictví, nedošlo by kobjektivnímu zmenšení jejího majetku vrozsahu odpovídajícímu tržní ceně Bytu, jež vté době podle tvrzení soudu byla několikanásobně vyšší než částka, kterou jí žalovaný poskytl na koupi Bytu.

Podle názoru odvolacího soudu nelze soudu prvního stupně přisvědčit ani v tom, že na základě výše popsaných okolností, jež předcházely uzavření Darovací smlouvy, bylo Darovací smlouvou žalovanému poskytnuto plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti.

Soud prvního stupně přesto nepochybil, pokud žalobu zamítl.

Je tomu tak proto, že v daném případě nebyl splněn další předpoklad pro vyslovení neúčinnosti Darovací smlouvy, totiž že ji dlužnice uzavřela vdobě, kdy byla vúpadku. Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno v tom, že žalovaný jako osoba blízká dlužnici vyvrátil právní domněnku obsaženou v ust. § 240 odst. 2 IZ, dle níž se má zato, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké je úkonem, který dlužník učinil vdobě, kdy byl vúpadku. Zpřihlášek pohledávek věřitelů do insolvenčního řízení dlužnice (č.d. P1 až P11 insolvenčního spisu) je totiž zřejmé, že se závazky dlužnice staly splatnými až v druhé polovině roku 2011, což ostatně koresponduje nejen s obsahem její výpovědi na jednání konaném dne 22.1.2014 (č.l. 27), nýbrž is vyjádřením žalovaného ze dne 28.11.2013 (č.l. 18), z něhož plyne, že vdobě uzavření Darovací smlouvy v březnu roku 2010 v úpadku nebyla , nebot'-ačkoli dlužila asi 5 věřitelům-nejednalo se o splatné závazky, když problémy s jejich splácením začala mít až v druhé polovině roku 2011.

Odvolací soud přitom nesdílí názor žalobce, že Darovací smlouva, jíž dlužnice převedla svůj jediný hodnotnější majetek, vedla k jejímu úpadku, nebot' v případě, že by ji neuzavřela a Byt zpeněžila, byla by zjeho výtěžku schopna uhradit své závazky, a do úpadkové situace by se nedostala. Podle názoru odvolacího soudu se totiž darováním Bytu v případě dlužnice, u níž jako u nepodnikající fyzické osoby nelze uvažovat o jiné formě úpadku než o insolvenci, její schopnost hradit své závazky z tehdejších příjmů z důchodu a pracovního poměru zhoršit nemohla, ledaže by její platební schopnost byla limitována příjmem, jenž by se odvíjel od jejího vlastnictví k Bytu, např. příjmem z pronájmu, co však nebylo v řízení prokázáno.

Konečně považoval odvolací soud za nutné zdůraznit, že nebyl oprávněn posuzovat, zda Darovací smlouva je úmyslně zkracujícím právním úkonem podle ust. § 242 IZ, jak navrhoval žalobce. Již proto ne, že vžalobě ani v průběhu řízení před soudy obou stupňů netvrdil žalobce žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by mohla být naplněna tato skutková podstata neúčinnosti právního úkonu.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud kzávěru, že odvolání je nedůvodné, postupoval proto podle ust. §219 OSR a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení aplikoval odvolací soud ust. §224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ a žalovanému je přiznal vrozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 3.100,-Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen Advokátní tarif), jedné náhrady hotových výdajů ve výši 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu (účast na jednání před soudem) a náhrady cestovných výdajů ve výši 1.547,-Kč za použití silničního motorového vozidla k soudnímu jednání dne 19.6.2014 na trase Pelhřimov-Praha a zpět vdélce 264 km, jež sestává ze základní náhrady ve výši 977,-Kč (3,70X264) a náhrady za spotřebovanou pohonnou

102 VSPH 21//2014 (KSCB 27 INS 827/2012) hmotu ve výši 570,-Kč (0,06x264x36), což s připočtením 21 % DPH ve výši 1.039,-Kč činí celkem 5.986,-Kč.

P o u č e n í: Proti bodu l. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která vrozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí kNejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu vČeských Budějovicích.

Proti bodu ll. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 19.června 2014

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Andrea Synková