102 VSPH 189/2015-42
56 ICm 2062/2012 102 VSPH 189/2015-42 (KSPA 56 INS 10871/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobkyně Ing. Jany Vodrážkové, sídlem Novoměstská 960, Chrudim, insolvenční správkyně dlužníků Zbyňka anonymizovano , anonymizovano , a Simony anonymizovano , anonymizovano , zast. advokátem Mgr. Martinem Červinkou, sídlem Čechova 396, Česká Třebová, proti žalované Cashdirect, s.r.o., sídlem Bozděchova 1840/7, Praha 5, IČO: 27080617, zast. advokátem Mgr. Marošem Tomkou, sídlem náměstí Republiky 1079/1, Praha 1, o popření pravosti vykonatelné pohledávky, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. 56 ICm 2062/2012-25 ze dne 2. února 2015,

t a k t o:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. 56 ICm 2062/2012-25 ze dne 2. února 2015 se mění tak, že se určuje, že žalovaná nemá vůči dlužnici pohledávku ve výši 43.180,03 Kč, jež byla přiznána rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu č.j. 1.257061 RAD-222091/99-IV-636 ze dne 27. května 1999.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 25.287,-Kč na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Martina Červinky.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že vykonatelná pohledávka ve výši 43.180,03 Kč (dále jen Pohledávka), již žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení vedeného týmž soudem pod sp. zn. KSPA 56 INS 10871/2011, není po právu. 56 ICm 2062/2012 (KSPA 56 INS 10871/2011)

V odůvodnění rozsudku soud v první řadě uvedl, že žalobkyně v žalobě tvrdila, že Pohledávku popřela proto, že je dle ust. § 408 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ), které určuje, že promlčecí doba skončí nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala běžet poprvé, promlčena. Rozvedla, že vykonatelné rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu č.j. 1.257061 RAD-222091/99-IV-636 ze dne 27. 5. 1999 (dále jen Rozhodnutí), o nějž se Pohledávka opírá, nabylo právní moci dne 24. 6. 1999, a promlčecí lhůta tak uplynula nejpozději dnem 24. 6. 2009. Pakliže žalovaná podala návrh na exekuci Rozhodnutí až dne 10. 8. 2009, učinila tak po uplynutí promlčecí doby. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že jako důvod popření může uvádět skutečnosti, které nastaly po vydání Rozhodnutí, jímž byla Pohledávka přiznána.

Žalovaná oponovala, že Pohledávka není promlčená, neboť byla řádně uplatněna u exekutora, přičemž dlužnice v exekučním řízení nevznesla námitku promlčení, ač tak učinit mohla.

Ve skutkové rovině vyšel soud zejména z toho, že:

1) dne 27. 5. 1999 vydalo Ministerstvo dopravy a spojů ČR-Český telekomunikační úřad Rozhodnutí, jež nabylo právní moci dne 24. 6. 1999 a vykonatelnosti dne 10. 7. 1999, jímž dlužnici uložil povinnost zaplatit Radiomobil, a.s. dlužné telekomunikační poplatky v celkové výši 17.053,90 Kč s příslušenstvím, 2) žalovaná nabyla Pohledávku smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 2. 2009 od T-Mobile Czech Republic, a.s. (nástupkyně RadioMobil a.s.), 3) dne 10. 8. 2009 žalovaná podala k vymožení Pohledávky návrh na nařízení exekuce a návrh na pověření soudního exekutora provedením exekuce, 4) dne 2. 9. 2009 nařídil Okresní soud v Ústí nad Orlicí exekuci a jejím provedením pověřil Mgr. Jana Pekárka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 10, 5) dne 13. 4. 2012 doručila žalovaná přihlášku Pohledávky insolvenčnímu soudu, 6) na přezkumném jednání konaném dne 11. 7. 2012 popřela žalobkyně pravost Pohledávky z důvodu jejího promlčení.

V rovině právního posouzení věci soud cituje ust. § 397 a § 408 odst. 1 ObchZ konstatoval, že jelikož Rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 6. 1999, dle posledně zmiňovaného ustanovení uplynula promlčecí doba nejpozději dnem 24. 6. 2009. Rozvedl, že v situaci, kdy byl návrh na nařízení exekuce žalovanou podán (až) dne 10. 8. 2009, mohla dlužnice v exekučním řízení uplatnit námitku promlčení, což však neučinila. Podle názoru soudu je však navíc námitka promlčení námitkou právní, nikoli námitkou skutkovou, a proto je dle ust. § 199 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) nepřípustná. Na podporu závěru, podle něhož důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky nemůže být jiné právní posouzení věci, poukázal soud na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze sen. zn. 29 ICdo 7/2013 ze dne 18. 7. 2013 uveřejněný pod č. 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 106/13), a na rozsudek Vrchního soudu v Praze sen. zn. 104 VSPH 105/2014 ze dne 9. 6. 2014. Z těchto důvodů žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 202 odst. 1 IZ.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích podala žalobkyně včasné odvolání, v němž setrvala na své dosavadní argumentaci, podle níž je (byla) ust. § 199 odst. 2 IZ při popření Pohledávky omezena v popěrných důvodech jen pokud šlo o skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání Rozhodnutí, nikoli pokud šlo o skutečnosti, které nastaly po vydání Rozhodnutí námitku promlčení nevyjímaje. S tím podle ní koresponduje i úprava obsažená v ust. § 410 odst. 3 IZ, podle něhož jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím 56 ICm 2062/2012 (KSPA 56 INS 10871/2011) příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená.

Poukaz soudu prvního stupně na rozsudek Vrchního soudu v Praze sen. zn. 104 VSPH 105/2014 ze dne 9. 6. 2014. označila za nepřiléhavý již (právě) proto, že v poměrech tam posuzované věci mělo dojít k promlčení pohledávky před vydáním rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu. Proto požadovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná jí vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Žalovaná ve vyjádření k odvolání rovněž setrvala na své dosavadní argumentaci, podle níž dlužnice rezignovala na svoji obranu nejen ve správním řízení, které předcházelo vydání Rozhodnutí, nýbrž i exekučním řízení, v němž dlužnice měla možnost námitku promlčení uplatnit. Pokud tak neučinila, v insolvenčním řízení tak již žalobkyně učinit nemůže, neboť námitka promlčení je jako námitka právní dle ust. § 199 odst. 2 IZ nepřípustná. Proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 19. 11. 2015, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

K výkladu ust. § 199 odst. 2 IZ:

Podle ust. § 199 odst. 2 IZ lze jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

Soud prvního stupně má sice pravdu v tom, že Nejvyšší soud ČR v R 106/2013 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, přičemž je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, nicméně odvolací soud je ve shodě s žalobkyní v tom, že z dikce ust. § 199 odst. 2 ani z R 106/2013 neplyne, že by byl insolvenční správce při popření přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu omezen v popěrných důvodech ohledně skutečností, které nastaly po vydání tohoto rozhodnutí.

Jiný (soudem prvního stupně a žalovanou preferovaný) výklad zmiňovaného ustanovení by mimo jiné znamenal, že by insolvenčnímu správci bylo např. zapovězeno popřít pravost vykonatelné pohledávky námitkou, že pohledávka po vydání pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu zcela (uhrazením) zanikla (ust. § 193 IZ). V poměrech projednávané věci je přitom zřejmé, že dlužnice ve správním řízení, které předcházelo vydání Rozhodnutí, důvodnou námitku promlčení Pohledávky vznést nemohla, neboť Pohledávka v té době (zjevně) promlčena nebyla. Tomu, že insolvenční správce je oprávněn popřít pravost vykonatelné pohledávky námitkou promlčení práva přiznaného pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, o nějž se pohledávka opírá, vskutku nasvědčuje i to, že takovou námitku má k dispozici i dlužník v oddlužení a reorganizaci (ust. § 410 odst. 3 a § 336 odst. 3 IZ). Nejeví se přitom účelným (a logickým), aby popěrné právo insolvenčního správce ve vztahu k vykonatelným pohledávkám přiznaným pravomocným rozhodnutím 56 ICm 2062/2012 (KSPA 56 INS 10871/2011) příslušného orgánu, bylo omezeno více než popěrné právo dlužníka. Na popěrné právo insolvenčního správce nemá vliv ani to, že dlužnice v exekučním řízení námitku promlčení Pohledávky neuplatnila.

Odvolací soud je tedy na rozdíl od soudu prvního stupně toho názoru, že žalobkyně byla oprávněna námitku promlčení jako důvod popření Pohledávky uplatnit.

K promlčení Pohledávky:

Odvolací soud v první řadě konstatuje, že bez ohledu na to, zda mezi smluvními stranami vznikl obchodní závazkový vztah nebo občanskoprávní vztah podléhá právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby promlčení (srov. ust. § 387 odst. 2 ObchZ a § 100 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen ObčZ). Jde-li o vztah občanskoprávní, běží promlčecí lhůta ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (ust. § 101 ObčZ); bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za 10 let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (ust. § 110 odst. 1 věta první ObčZ). Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží; to platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (ust. § 112 ObčZ).

Jedná-li se mezi účastníky o obchodní závazkový vztah, platí, že promlčecí doba běží ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (ust. § 392 odst. 1 věta první ObchZ); bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet (§ 408 odst. 1 ObchZ). Promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení nebo jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí (ust. § 402 a § 403 odst. 1 ObchZ).

V poměrech posuzované věci to znamená, že 10 letá promlčecí doba Pohledávky přiznané Rozhodnutím začala běžet (jednalo-li se o občanskoprávní vztah) dnem 10. 7. 1999 (dnem vykonatelnosti Rozhodnutí), resp. v závislosti na splatnosti jednotlivých dílčích závazků v období ode dne 15. 2. 1998 do 15. 1. 1999 (jednalo-li se o obchodně právní vztah), a (nejpozději) uplynula dnem 10. 7. 2009, tj. dříve než žalobkyně dne 10. 8. 2009 podala u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí k vymožení Pohledávky návrh na nařízení exekuce. Popěrný důvod žalobkyně opírající se o námitku, že je Pohledávka promlčena, byl tudíž uplatněn právem.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. Napadený rozsudek proto podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že žalovaná vůči dlužnici Pohledávku nemá.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud postupoval podle ust. § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 1 OSŘ, a přiznal úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů, které v řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem účelně vynaložila na uplatnění svého práva.

Náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně byla žalobkyni přiznána v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 9.300,-Kč za 3 úkony právní služby 56 ICm 2062/2012 (KSPA 56 INS 10871/2011)

(převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a písemné podání ve věci samé) po 3.100,-Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen Advokátní tarif), a 3 náhrad hotových výdajů po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, což s připočtením 21 % daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) z částky 10.200,-Kč (9.300 + 900) ve výši 2.142,-Kč, činí celkem 12.342,-Kč.

Náhrada nákladů odvolacího řízení byla žalobkyni přiznána v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 6.200,-Kč za 2 úkony právní služby (podání odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem) podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bodu 5 Advokátního tarifu, 2 náhrad hotových výdajů ve výši 600,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, náhrady cestovných výdajů ve výši 2.898,-Kč za použití silničního motorového vozidla k soudnímu jednání konanému dne 19. 11. 2015 na trase Česká Třebová-Praha a zpět v délce 362 km, jež sestává ze základní náhrady ve výši 1.339,-Kč (3,70 X 362) a náhrady za spotřebovanou pohonnou hmotu ve výši 1.559,-Kč (0,12 x 362 x 35,90), a náhrady za promeškaný čas ve výši 1.000,-Kč, což s připočtením 21 % DPH ve výši 2.247 Kč, činí celkem 12.945,-Kč.

Celková suma účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů na straně žalobkyně tak činí 25.287,-Kč (12.342+12.945).

P o u č e n í: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 19. listopadu 2015 Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová