102 VSPH 186/2012-48
28 ICm 70/2011 102 VSPH 186/2012-48 (KSCB 28 INS 5077/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobce JUDr. Miloslava Havleny, sídlem J. P. Koubka 81, Blatná, insolvenčního správce dlužníka Václava Vlasatého, proti žalovanému Davidu Vlasatému, bytem Kestřany 82, pošta Písek, zast. advokátem Mgr. Pavlem Jezlem, sídlem Kostelní náměstí 16, Prachatice, o určení neúčinnosti právního úkonu o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 28 ICm 70/2011-25 ze dne 28.června 2011

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 28 ICm 70/2011-25 ze dne 28.června 2011 se potvrzuje ve znění, že se určuje, že smlouva ze dne 12.8.2008 uzavřená mezi dlužníkem a jeho manželkou Alenou Vlasatou na straně jedné a žalovaným na straně druhé je neúčinným právním úkonem.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1.505,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným rozsudkem určil, že darovací smlouva ze dne 12.8.2008, jejímž předmětem byl převod objektu bydlení č. p. 82 na stavební parcele č. 94, stavební parcely č. 94 a pozemkové parcely č. 1184/2 nacházejících se v katastrálním území Staré Kestřany a obci Kestřany, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrálního pracoviště Písek (dále též jen Nemovitosti), je vůči žalobci neúčinná (bod I. výroku), určil, že je vůči žalobci neúčinná rovněž smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 12.8.2008, jejímž předmětem bylo zřízení věcného břemene užívání Nemovitostí ve prospěch dlužníka a jeho manželky Aleny Vlasaté (bod II. výroku), a rozhodl o tom, že je (KSCB 28 INS 5077/2011)

žalovaný povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 3.110,40 Kč na náhradu nákladů řízení a státu 1.000,-Kč na úhradu soudního poplatku za žalobu na účet Krajského soudu v Českých Budějovicích (bod III. výroku).

Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel soud z toho, že: 1) dne 12.8.2008 byla mezi dlužníkem a jeho manželkou Alenou Vlasatou na straně jedné a synem dlužníka Davidem Vlasatým (žalovaným) na straně druhé uzavřena darovací smlouva (dále též jen Smlouva), jíž dárci darovali Nemovitosti žalovanému, a současně bylo v jejich prospěch zřízeno věcné břemeno doživotního užívání Nemovitostí, 2) ke dni uzavření Smlouvy měli vůči dlužníkovi splatné pohledávky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti Finanční úřad v Písku, Česká správa sociálního zabezpečení, Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a Milan Král, s.r.o., 3) dne 12.5.2010 bylo u Krajského soudu v Českých Budějovicích zahájeno insolvenční řízení proti dlužníkovi.

V rovině právního posouzení věci soud cituje ust. § 235 odst. 1 a 2, § 239 odst. 3 a § 240 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ) dospěl k závěru, že žalobce podal žalobu včas a prokázal, že dlužník uzavřel Smlouvu ve prospěch osoby jemu blízké v době, kdy byl v úpadku-tuto skutečnost navíc potvrdil i sám žalovaný na ústním jednání konaném dne 28.6.2011. Proto žalobě vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle míry úspěchu ve věci tak, že v řízení neúspěšnému žalovanému uložil zaplatit náhradu nákladů v řízení úspěšnému žalobci.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích se žalovaný včas odvolal a požadoval, aby ho odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání poukazoval na to, že na ústním jednání konaném dne 28.6.2011 byl sice srozuměn se skutkovým závěrem, že dlužník byl v době uzavření Smlouvy v úpadku, nicméně následně dospěl k závěru, že nelze vyloučit ani opak. Soudu prvního stupně vytýkal, že neprovedl jím navržené důkazy účetnictvím dlužníka a listinou označenou jako Příjmy a výdaje podle účtů za rok 2008 , z níž by bylo možno dospět k závěru, že dlužník měl a případně mohl očekávat z podnikatelské činnosti příjmy, jimiž by mohl odvrátit úpadek. Současně namítal, že se Smlouva týkala majetku náležejícího do společného jmění manželů (dále jen SJM), a napadené rozhodnutí tak dopadá i na jednání manželky dlužníka Aleny Vlasaté, kterou však za dlužníka z pohledu aplikace ust. § 240 IZ považovat nelze.

Žalobce ve vyjádření k odvolání zdůraznil, že žalovaný v průběhu řízení nezpochybnil závěr, že dlužník byl v době uzavření Smlouvy v úpadku. Akcentoval, že dlužník měl ke dni předcházejícímu podání návrhu na vklad Smlouvy do katastru nemovitostí více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky nebyl schopen plnit, tj. že byl v úpadku ve formě platební neschopnosti. Obrana žalovaného, že dlužník mohl očekávat příjmy z podnikatelské činnosti a úpadek mohl odvrátit, však podle něj směřovala proti závěru, že dlužník byl v úpadku ve formě předlužení, a označil ji proto za nedůvodnou. Žalobce dále poukázal na ust. § 145 odst. 3 a § 145 odst. 4 občanského zákoníku (dále jen ObčZ) a dovodil, že podmínkou pro vyslovení neúčinnosti právních úkonů podle IZ není výlučné vlastnictví dlužníka k převáděným Nemovitostem. Závěrem připomněl, že (KSCB 28 INS 5077/2011) s ohledem na ust. § 240 odst. 2 IZ bylo na žalovaném, aby prokázal, že v době uzavření Smlouvy nebyl dlužník v úpadku, což neučinil. Z těchto důvodů navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal mu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud je stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že Smlouva je dle ust. § 240 IZ neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění. O takový úkon jde především tehdy, pokud se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k němuž se zavázal dlužník. Neúčinnými jsou především neekvivalentní právní úkony, při nichž dochází k objektivnímu zmenšení dlužníkova majetku. Typickým neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění je přitom právě darování (vyjma příležitostného daru v přiměřené výši), jak tomu bylo v posuzované věci.

Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno i potud, že dalším předpokladem pro vyhovění žalobě bylo zjištění, že dlužník učinil posuzovaný právní úkon v době, kdy byl v úpadku. Soud prvního stupně však pochybil, pokud dovodil, že důkazní břemeno v tomto směru tíží žalobce. Podle ust. § 133 OSŘ, které se dle ust. § 7 IZ použije přiměřeně i pro incidenční spory, platí, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Žalobce přiléhavě poukazoval na to, že ust. § 240 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelnou právní domněnku, dle níž se má zato, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, a že o takový případ šlo i v této věci, kdy dlužník daroval Nemovitosti svému synovi (žalovanému), který mohl vyvrátit tuto domněnku průkazem, že v době uzavření Smlouvy nebyl dlužník v úpadku.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě (č.l. 10) navrhl k prokázání toho, že dlužník v rozhodné době nebyl v úpadku, resp. že v roce 2008 vykázal zisk, důkaz účetnictvím dlužníka, resp. listinou označenou jako Příjmy a výdaje podle účtů za rok 2008 . Těmito důkazy by však podle názoru odvolacího soudu mohl prokázat jen to, že dlužník nebyl předlužen podle ust. § 3 odst. 3 IZ, nikoli, že nebyl platebně neschopný podle ust. § 3 odst. 1 téhož zákona, tzn. že měl dostatek finančních prostředků k úhradě svých peněžitých závazků po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti vůči více věřitelům (Mercedes-Benz Financial Services Česká republika, s.r.o., Finančnímu úřadu v Písku, České správě sociálního zabezpečení, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a Milan Král, s.r.o.), jejichž existenci nerozporoval (viz vyjádření žalovaného na jednání konaném dne 28.6.2011-č.l. 33). Pro závěr o tom, že žalovaný nevyvrátil domněnku úpadku dlužníka, je tudíž rozhodující, že neoznačil žádný důkaz, jímž by mohl prokázat platební schopnost dlužníka, což ostatně potvrdil na jednání před odvolacím soudem konaném dne 4.10.2012. (KSCB 28 INS 5077/2011)

Ke zbytkové části odvolací argumentace považoval odvolací soud za potřebné uvést, že je přesvědčen o tom, že Smlouva je vůči věřitelům neúčinná v celém rozsahu, a že tedy dopadá i na jednání manželky dlužníka Aleny Vlasaté. Jak již Vrchní soud v Praze ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, právní úprava majetkové podstaty obsažená v ust. § 205 IZ stojí na zásadě, že majetek, který je ve SJM dlužníka a jeho manžela (viz ust. § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ) náleží do majetkové podstaty a že i v insolvenčním řízení přiměřeně platí pravidla, která v tomto ohledu stanoví ust. § 262a OSŘ, dle něhož lze nařídit výkon rozhodnutí na majetek patřící do SJM také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Z účelu a smyslu odpůrčí žaloby-jako právního prostředku sloužícího k uspokojení zjištěných pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku-vyplývá, že při splnění předpokladů uvedených v ust. § 235 a násl. je neúčinným též takový právní úkon, kterým věc ušla ze společného jmění dlužníka a jeho manžela. Skutečnost, že předmětem insolvenčního řízení není řešení úpadku dlužníkova manžela, je zde sama o sobě nerozhodná. Opačný výklad, jak správně uvedl žalobce, by znemožnil vyslovení neúčinnosti právního úkonu u dlužníka, který-ačkoli byl v úpadku-daroval třetím osobám majetek patřící do SJM.

S přihlédnutím k tomu, že byla splněna i zbývající podmínka pro vyhovění žalobě, když k uzavření Smlouvy došlo dle ust. § 240 odst. 3 IZ v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení, nezbylo než konstatovat, že žaloba byla podána důvodně a soud prvního stupně rozhodl správně, pokud jí vyhověl. Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 219 OSŘ a napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil ve znění, jež podle jeho názoru lépe vystihuje okolnost, že napadené právní úkony (darování Nemovitostí a zřízení věcného břemene jejich doživotního užívání) byly učiněny v jediné Smlouvě.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ a jejich náhrada byla přiznána úspěšnému žalobci v rozsahu cestovních výdajů za použití silničního motorového vozidla k soudnímu jednání dne 4.10.2012 na trase Blatná-Praha a zpět v délce 200 km.

P o u č e n í : Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 4.října 2012 JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kůtová