102 VSPH 185/2012-73
69 ICm 3094/2011 102 VSPH 185/2012-73 (KSUL 69 INS 1828/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobce Ing. Pavla Tlustého, sídlem Sládkova 449/22, Děčín I., insolvenčního správce dlužnice Estiny Bartošové, zast. advokátem JUDr. Přemyslem Kamenářem, sídlem tamtéž, proti žalovanému PhDr. Františku Bartošovi, bytem Bořivojova 742/78, Praha 3, zast. advokátem JUDr. Karlem Brücklerem, sídlem U hrušky 63/8, Praha 5, o určení neúčinnosti právního úkonu o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 69 ICm 3094/2011-45 ze dne 2.března 2012

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 69 ICm 3094/2011-45 ze dne 2.března 2012 se v bodě II. výroku mění tak, že se žaloba o uložení povinnosti žalovaného vydat do majetkové podstaty dlužnice Estiny Bartošové pozemky parc. č. 504/7, 504/8, 504/9, 520/2, 520/3 a budovu č. p. 3111 postavenou na pozemku parc. č. st. 504/8, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 6239 pro katastrální území a obec Varnsdorf, u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště Rumburk, zamítá; v rozsahu bodů I. a III. výroku se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 6.360,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Přemysla Kamenáře. (KSUL 69 INS 1828/2011)

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným rozsudkem určil, že darovací smlouva ze dne 14.4.2010, kterou dlužnice Estina Bartošová (dále též jen dlužnice) darovala žalovanému do jeho vlastnictví tam specifikované nemovitosti nacházející se v katastrálním území a obci Varnsdorf, zapsané u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště Rumburk (dále též jen Nemovitosti), je neúčinná (bod I. výroku), žalovanému uložil, aby je vydal do majetkové podstaty dlužnice do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku), a rozhodl o tom, že žalovaný je v téže lhůtě povinen zaplatit žalobci 12.552,-Kč na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).

Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel soud z toho, že: 1) dne 14.4.2010 uzavřela dlužnice s výslovným souhlasem svého manžela PhDr. Františka Bartoše st. se svým synem PhDr. Františkem Bartošem ml. (žalovaným) darovací smlouvu (dále též jen Smlouva), jíž mu darovala Nemovitosti; právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly dnem 15.4.2010, 2) v době uzavření Smlouvy měla dlužnice splatné závazky vůči Raiffeisenbank, a.s. ve výši přesahující 3.000.000,-Kč a Hypoteční bance, a.s. ve výši téměř 7.500.000,-Kč, 3) dne 17.6.2011 rozhodl insolvenční soud o zjištění úpadku dlužnice a prohlášení (nepatrného) konkursu na její majetek a do funkce insolvenčního správce ustanovil žalobce.

V rovině právního posouzení věci soud cituje ust. § 240 insolvenčního zákona (dále jen IZ) konstatoval, že pro posouzení důvodnosti žaloby bylo významné zjištění, zda byla dlužnice v době uzavření Smlouvy v úpadku, či nikoli. Rozvedl, že IZ konstruuje v případě právního úkonu učiněného mezi blízkými osobami vyvratitelnou domněnku dlužníkova úpadku, a bylo tedy na žalovaném, aby ji vyvrátil, což ovšem neučinil, když v tomto směru neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní. Ve svém vyjádření se totiž omezil toliko na tvrzení, že dlužnice nebyla v době uzavření Smlouvy vůči W. A. G. minerální paliva, a.s. v postavení dlužníka, jak vyžaduje ust. § 240 IZ, ale v postavení ručitele, aniž by vzal v potaz existenci dalších závazků dlužnice. Proto žalobě vyhověl. Výrok o uložení povinnosti žalovanému vydat plnění z neúčinného právního úkonu (tedy Nemovitosti) do majetkové podstaty dlužnice opřel o ust. § 236 a § 237 IZ. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle míry úspěchu ve věci tak, že v řízení neúspěšnému žalovanému uložil zaplatit náhradu nákladů v řízení úspěšnému žalobci.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem se žalovaný včas odvolal a požadoval, aby ho odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítal, že se soud nevypořádal s jeho obranou, dle níž byla jeho matka Estina Bartošová v době uzavření Smlouvy v hmotně právní pozici (KSUL 69 INS 1828/2011) ručitele, a nikoli dlužníka. Dlužnicí se stala nejdříve dnem 27.4.2010, kdy ji W. A. G. minerální paliva, a.s. vyzvala, aby splnila závazek za FB automobil, s.r.o. Z insolvenčního spisu přitom podle žalovaného neplyne, že by Estina Bartošová byla dlužníkem rovněž ve vztahu k přihlášeným věřitelům. Závěrem zdůraznil, že soud pochybil i v tom, že nezkoumal, zda byla naplněna obecná definice neúčinného právního úkonu dle ust. § 235 IZ, a spokojil se pouze se závěrem, že byla naplněna skutková podstata dle ust. § 240 téhož zákona.

Žalobce se ve vyjádření k odvolání ztotožnil s napadeným rozsudkem a navrhl, aby ho odvolací soud potvrdil a přiznal mu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud je stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že Smlouva je dle ust. § 240 IZ neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění. O takový úkon jde především tehdy, pokud se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k němuž se zavázal dlužník. Neúčinnými jsou především neekvivalentní právní úkony, při nichž dochází k objektivnímu zmenšení dlužníkova majetku. Typickým neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění je přitom právě darování (vyjma příležitostného daru v přiměřené výši), jak tomu bylo v posuzované věci.

Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno i potud, že dalším předpokladem pro vyhovění žalobě bylo zjištění, že dlužnice učinila posuzovaný právní úkon v době, kdy byla v úpadku, a že ust. § 240 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelnou právní domněnku, dle níž se má zato, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, a že o takový případ šlo i v této věci, kdy dlužnice darovala Nemovitosti svému synovi (žalovanému).

Soud prvního stupně nepochybil ani v závěru, že se žalovanému nepodařilo tuto domněnku vyvrátit, jelikož ten nejenže v tomto směru neoznačil žádné důkazy, ale ani netvrdil, že dlužnice nebyla v době uzavření Smlouvy v úpadku. Navíc tím, že se nedostavil k jednání před soudem prvního stupně a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, znemožnil, aby mu bylo dle ust. § 118a OSŘ poskytnuto poučení o nutnosti doplnit vylíčení skutkových tvrzení a označit důkazy v rozsahu výše popsaném. V této situaci proto soudu nezbylo než vyjít ze zákonné domněnky úpadku dlužnice. Podle ust. § 133 OSŘ, které se dle ust. § 7 IZ použije přiměřeně i pro incidenční spory, totiž platí, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Dlužno dodat, že žádný důkaz, jímž by mohl prokázat platební (KSUL 69 INS 1828/2011) schopnost dlužnice, žalovaný neoznačil ani na jednání před odvolacím soudem konaném dne 11.10.2012.

Žalovaný má pravdu v tom, že podle ust. § 240 IZ lze odporovat toliko právním úkonům dlužníka, mýlí se však v úsudku, že toto ustanovení nelze v posuzovaném případě aplikovat, neboť jeho matka Estina Bartošová v rozhodné době (ještě) nebyla v hmotněprávní pozici dlužníka, ale pouze ručitele. Odvolací soud je toho názoru, že pojem dlužník užitý v ustanoveních IZ týkajících se neúčinnosti právních úkonů je třeba posuzovat z procesního hlediska tak, že dlužníkem je osoba, s níž je vedeno insolvenční řízení (viz ust. § 9 písm. b) IZ), které vyvolalo incidenční spor na základě odpůrčí žaloby (viz ust. § 159 odst. 1 písm. d) IZ), přičemž v posuzované věci není pochyb o tom, že touto osobou (dlužnicí) je právě Estina Bartošová, s níž je vedeno insolvenční řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 69 INS 1828/2011.

Ke zbytkové části odvolací argumentace považoval odvolací soud za potřebné uvést, že ust. § 235 IZ (toliko) uvozuje úpravu institutu neúčinnosti dlužníkových právních úkonů tak, že jde o úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných, a mechanizmu dovolání se této neúčinnosti tak, že se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům. V ust. § 240 až 243 IZ pak tuto obecnou úpravu specifikuje tím, že konstruuje skutkové podstaty zkracujících právních úkonů bez přiměřeného protiplnění (viz ust. § 240 IZ, jež bylo aplikováno v posuzovaném případě), úmyslně zkracujících právních úkonů (viz ust. § 243 IZ) a zvýhodňujících právních úkonů (viz ust. § 242 IZ). Pro vyhovění žalobě tedy postačovalo, že byla podána ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (viz ust. § 239 odst. 3 IZ), a byly splněny předpoklady zakotvené v ust. § 240 IZ, a žalovaný se mýlí, usuzuje-li jinak.

Za těchto okolností nezbylo než konstatovat, že žaloba byla v části, v níž se žalobce domáhal určení neúčinnosti Smlouvy, podána důvodně a soud prvního stupně rozhodl správně, pokud jí v tomto rozsahu vyhověl. Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 219 OSŘ a napadené rozhodnutí v bodě I. výroku a na něm závislém bodě III. výroku potvrdil.

Naopak, odvolací soud neshledal správným bod II. výroku napadeného rozsudku, jímž byla žalovanému uložena povinnost vydat Nemovitosti do majetkové podstaty dlužnice. Není sice zcela vyloučeno spojit žalobu na určení neúčinnosti právních úkonů se žalobou na vydání či žalobou na zaplacení, povaha této věci však takové rozhodnutí nepředpokládá. Žalobci, který se neúčinnosti Smlouvy úspěšně dovolal, totiž nic nebrání v tom, aby po právní moci tohoto rozsudku zapsal Nemovitosti do majetkové podstaty dlužnice. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ změnil v bodě II. výroku tak, že žalobu v této části zamítl.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem postupoval odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 OSŘ a přiznal žalobci, který byl neúspěšný jen v nepatrné části, náhradu nákladů, které v řízení před soudem prvního stupně účelně vynaložil na bránění svého práva, a to v rozsahu odměny za (KSUL 69 INS 1828/2011) zastupování advokátem ve výši 10.000,-Kč podle ust. § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. snížené o 50% podle ust. § 18 odst. 1 téže vyhlášky a z částky 300,-Kč představující jednu náhradu hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu (vyjádření k odvolání), což s připočtením 20% DPH ve výši 1.060,-Kč činí celkem 6.360,-Kč.

P o u č e n í: Proti potvrzující části tohoto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam; proti měnící části tohoto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem; proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 11.října 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kůtová