102 VSPH 165/2012-65
39 ICm 2110/2011 102 VSPH 165/2012-65 (KSPH 39 INS 13617/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobce JUDr. Aleše Pokorného, bytem Bratří Burianů 1477, Rakovník, zast. advokátem Mgr. Petrem Malcem, sídlem Korunní 127/2206, Praha 3, proti žalované První konkursní, v.o.s., sídlem Severozápadní II č. 32/306, Praha 4, insolvenční správkyni dlužnice BARC, s.r.o., o určení pravosti pohledávky o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 39 ICm 2110/2011-26 ze dne 20.dubna 2012

tak to:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 39 ICm 2110/2011-26 ze dne 20.dubna 2012 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odův odně ní:

Krajský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem vydaným jako rozsudek pro uznání určil, že žalobce má za dlužnicí BARC, s.r.o. (dále jen dlužnice) vykonatelnou pohledávku z titulu příslušenství a smluvní pokuty ze smluv o půjčce ze dne 17.12.2007 a 10.1.2008 ve výši 125.589,-Kč (bod I. výroku), a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). (KSPH 39 INS 13617/2010)

Výrok ve věci samé odůvodnil tím, že usnesením č.j. 39 ICm 2110/2011-9 ze dne 20.9.2011 (dále též jen Výzva) žalovanou vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení Výzvy k žalobě písemně vyjádřila. Ve Výzvě ji poučil o tom, že pokud se ve věci písemně nevyjádří a ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod ji v tom brání, bude mít zato, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává. Výzva byla žalované doručena dne 30.9.2011, tak se však ve věci písemně vyjádřila až poté, co jí dne 31.10.2011 lhůta k vyjádření uplynula.

Soud maje za splněné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání postupoval podle ust. § 153a občanského soudního řádu (dále též jen OSŘ) ve spojení s ust. § 114b odst. 5 téhož zákona rozhodl, jak uvedeno výše. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil ust. § 202 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ), podle něhož nemá ve sporu o pravost, výši či pořadí přihlášených pohledávek žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze se žalovaná včas odvolala a požadovala, aby ho odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítala, že v daném případě došlo k atypické situaci, když žalobce podal žalobu společně se svojí matkou Ing. Evou Pokornou a řízení o této žalobě bylo v oddílu C insolvenčního rejstříku evidováno pod sp. zn. 39 ICm 1333/2011, aniž by v něm byla uvedena informace o tom, že následně došlo k vyloučení věci týkající se žaloby žalobce k samostatnému řízení, jež je vedeno pod sp. zn. 39 ICm 2110/2011. Žalovaná zdůraznila, že se k žalobě v řízení vedeném pod sp. zn. 39 ICm 1333/2011 (dále jen původní řízení) vyjádřila podáním ze dne 20.9.2011, v němž snášela argumenty proti žalobě jako celku, tedy i proti oddělené části. Rozvedla, že poté jí byla doručena Výzva, aby se vyjádřila k (totožné) žalobě v tomto řízení, a usnesení vydané v původním řízení, aby doplnila své původní vyjádření, čímž byla soudem uvedena v omyl, neboť se z původní jediné žaloby začala míchat další rozhodnutí soudu k polovinám této žaloby .

Nad rámec výše uvedeného vyjádřila žalovaná pochybnost o tom, zda je správné a zákonné, aby byla v incidenčních sporech vůči insolvenčnímu správci aplikována fikce uznání nároku, a zda lze v incidenčních sporech uzavřít a schválit soudní smír, potažmo rozhodnout rozsudkem pro uznání. Na podporu své argumentace poukazovala na (blíže neoznačený) judikát Vrchního soudu v Praze, jehož výtah byl zveřejněn v Konkursních novinách č. 19/2012.

Žalobce ve vyjádření k odvolání oponoval, že žalovaná byla stejně jako on vyrozuměna o vyčlenění části žaloby k samotnému projednání, a to cca 4 měsíce předtím, něž byla vyzvána k tomu, aby se vyjádřila k žalobě. Z toho dovozoval, že byly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, a požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a OSŘ a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 114b odst. 1 OSŘ platí, že vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, (KSPH 39 INS 13617/2010) elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle ust. § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (ust. § 99 odst. 1 a 2), a ve věcech uvedených v ust. § 120 odst. 2. Z ust. § 114b odst. 5 OSŘ vyplývá, že pokud se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se zato, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (ust. § 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

Z ust. § 153a odst. 3 OSŘ se podává, že rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se zato, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (ust. § 114b odst. 5 a § 114c odst. 6).

Ust. § 205b téhož zákona pak určuje, že u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v ust. § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (ust. § 153a, 153b).

Posledně citované ustanovení tedy vylučuje obecnou přípustnost odvolání proti rozsudku pro uznání tak, že vedle odvolacího důvodu spočívajícího v nedostatku podmínek řízení je způsobilým odvolacím důvodem toliko okolnost, že nebyly splněny formální předpoklady pro jeho vydání. Současně platí, že jen z těchto důvodů je odvolací soud oprávněn přezkoumat správnost rozsudku pro uznání. Rozsudek pro uznání je institutem formální povahy, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného, a jeho použití je proto vázáno na řádné a prokazatelné naplnění podmínek uvedených v ust. § 153a OSŘ.

V posuzované věci je odvolací argumentace postavena jednak na tom, že povaha a okolnosti této věci neumožňovaly postup dle ust. § 114b odst. 1 OSŘ, jednak tom, že je pochybné, zda zákon vůbec umožňuje v incidenčních sporech vydat rozsudek pro uznání.

Při posuzování první části odvolací argumentace je třeba vyjít z toho, že: 1) dne 25.5.2011 byla soudu doručena společná žaloba, jíž se žalobkyně a) Ing. Eva Pokorná domáhala určení, že její pohledávka vůči dlužnici ve výši 3.827.776,71 Kč je po právu, a žalobce b) se domáhal určení, že jeho pohledávka vůči dlužnici ve výši 125.589,-Kč je po právu, 2) usnesením ze dne 2.6.2011, jež nabylo právní moci dne 7.7.2011, rozhodl soud o tom, že se řízení o věci žalobce b) vylučuje k samostatnému řízení, 3) usnesením ze dne 31.8.2011 vydaným v původním řízení byla žalovaná vyzvána, aby se vyjádřila k žalobě Ing. Evy Pokorné, 4) podáním ze dne 20.9.2011 se žalovaná vyjádřila k žalobě v původním řízení, (KSPH 39 INS 13617/2010)

5) Výzvou ze dne 20.9.2011, jež obsahovala všechny náležitosti zakotvené v ust. § 114b odst. 1 OSŘ, vydanou v tomto řízení, byla žalovaná vyzvána, aby se vyjádřila k žalobě žalobce, 6) podáním ze dne 2.11.2011 se žalovaná vyjádřila k žalobě v tomto řízení.

Na základě výše uvedeného odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky uvedené v ust. § 153a OSŘ byly v posuzované věci splněny, neboť tím, že se žalovaná k Výzvě bez vážného důvodu včas nevyjádřila ani nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom bránil, došlo k fikci uznání nároku žalobce podle ust. § 114b odst. 5 OSŘ. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, že jí byla doručena dvě usnesení o výzvě k vyjádření se k žalobě, jedna v původním a jedna v tomto řízení. Rozhodující je, že (téměř 3 měsíce) před vydáním těchto usnesení rozhodl soud o vyloučení věci týkající se žaloby žalobce k samostatnému řízení a že žalovaná v tomto řízení na Výzvu včas nereagovala. K okolnosti, že se k žalobě vyjádřila v původním řízení, nebylo možno přihlédnout právě proto, že šlo o jiné řízení. Ostatně, o tom, že žalovaná věděla o existenci Výzvy, svědčí i to, že na ni podáním označeným jako Č.j. 39 ICm 2110/2011-Vyjádření žalované , byť opožděně, reagovala. Za opodstatněnou neshledal odvolací soud ani výhradu, že se údaj o vyloučení věci k samotnému řízení neobjevil v insolvenčním rejstříku. Především proto ne, že dle ust. § 215 c) instrukce Ministerstva spravedlnosti ze 3.12.2001, č.j. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, se do oddílu C insolvenčního spisu, jenž poskytuje (toliko) informaci o jednotlivých incidenčních sporech, zakládají (jen) vybrané dokumenty týkající se incidenčního sporu (zejména kopie incidenčních žalob a rozhodnutí ve věci samé).

Odvolací námitka, že v incidenčních sporech nelze vůči insolvenčnímu správci aplikovat ust. § 114b odst. 5 OSŘ, by byla důvodná jen tehdy, pokud by se jednalo o spor vyvolaný konkursem prohlášeným podle zákona o konkursu a vyrovnání (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3375/2010 ze dne 29.9.2010 uveřejněný pod č. 41/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo o spor vyvolaný insolvenčním řízením podle OSŘ účinného do 30.6.2009.

V posuzované věci se ovšem o žádný z výše uvedených případů nejedná, neboť předmětem řízení je spor vyvolaný insolvenčním řízením, jež bylo zahájeno dne 15.11.2010, tedy již podle novely OSŘ účinné od 1.7.2009, kterou byla změněna ust. § 114b a § 118b OSŘ, jež možnost rozhodovat rozsudkem pro uznání v incidenčních sporech vyvolaných insolvenčním řízením vylučovala. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud v tomto sporu, jenž nepatří mezi spory, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (viz ust. § 153a odst. 2 OSŘ), rozhodl rozsudkem pro uznání.

Pro úplnost považoval odvolací soud za vhodné uvést, že soudní praxe je již ustálena v tom, že pokud se žalovaný včas na výzvu dle § 114b odst. 1 OSŘ nevyjádřil, jako v tomto případě, soud má povinnost, a nikoli pouze možnost rozhodnout rozsudkem pro uznání. To vyplývá např. z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 91/06 ze dne 16.11.2006, dle něhož jestliže se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle ust. § 114b OSŘ, nelze mít vydání rozsudku pro uznání (ve smyslu ust. § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 OSŘ) za výraz "přepjatého formalizmu" ani za rozporné (KSPH 39 INS 13617/2010) s pravidly spravedlivého procesu. Naopak, nevydání rozsudku pro uznání, ačkoli zákonem stanovené předpoklady pro takový postup byly splněny, by sloužilo důvodné námitce nedostatku spravedlivého procesu z pozice druhé strany v řízení, a to argumentem procesu nepředvídatelného, resp. svévolného.

Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 219 OSŘ a napadený rozsudek potvrdil. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl stejně jako v řízení před soudem prvního stupně odůvodněn ust. § 202 odst. 1 věty první IZ.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nevyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 20.září 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kůtová