102 VSPH 160/2017-39
60 ICm 4466/2016 102 VSPH 160/2017-39 (KSPA 56 INS 25264/2012)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lišky a soudců JUDr. Jiřího Karety a JUDr. Petra Vaňouse v právní věci žalobce BONUS PRAHA Investment, a.s., sídlem Vinohradská 1511/230, Praha 10-Strašnice, IČO 28214374, zastoupeného Mgr. Michalem Müllerem, advokátem, sídlem tamtéž, v insolvenční věci dlužníka Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , bytem Hnátnice 270, adresa pro doručování Doubravice u Dvora Králové nad Labem 22, o žalobě pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 VSPH 822/2016-B-38 (KSPA 56 INS 25264/2012) ze dne 16. září 2016, o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č. j. 60 ICm 4466/2016-19 ze dne 24. ledna 2017,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č. j. 60 ICm 4466/2016-19 ze dne 24. ledna 2017 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ve výroku označeným usnesením v bodě I. výroku zamítl žalobu pro zmatečnost, již se BONUS PRAHA Investment, a.s., (dále jen žalobce) domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 VSPH 822/2016-B-38 ze dne 16. 9. 2016 (dále jen Usnesení), a v bodě II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Při posuzování důvodnosti žaloby soud vyšel mj. z toho, že: 1) Usnesením bylo Vrchním soudem v Praze odmítnuto odvolání žalobce proti bodům II., IV., V. a VI. výroku usnesení insolvenčního soudu č. j. KSPA 56 INS 25264/2012-B-27 ze dne 29. 1. 2016, -uvedené odvolání podal žalobce jako zajištěný věřitel a navrhoval, aby je odvolací soud zrušil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení, -v odvolání žalobce neuplatnil žádné námitky proti rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů správce (tzn. proti napadeným bodům II. a IV. výroku), ohledně bodů V. a VI. výroku tvrdil, že jsou nesprávné a v rozporu se zásadami, na nichž spočívá insolvenční zákon (dále jen IZ), jakož i v rozporu s Listinou základních práv a svobod, isir.justi ce.cz 60 ICm 4466/2016 (KSPA 56 INS 25264/2012)

2) Vrchní soud v Praze odůvodnil Usnesení tím, že: -proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud přizná dlužníkovi osvobození podle § 414 a § 415 IZ, je oprávněn podat odvolání v souladu s § 416 odst. 2 IZ jen ten věřitel ve smyslu § 14 IZ, jenž byl účastníkem insolvenčního řízení a jehož nezajištěná pohledávka vůči dlužníku nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena, a nikoliv každý věřitel dlužníka; subjektivní legitimaci k podání odvolání tak nemají (vedle věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, ručitelů a jiných osob, jenž měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu, a to bez ohledu na to, že soudem přiznané osvobození má přesah i na jejich pohledávky), ani zajištění věřitelé, již se při oddlužení uspokojují výlučně ze zpeněžení předmětu zajištění (a již se neuspokojují ve splátkovém kalendáři nebo ze zpeněžení ostatního majetku dlužníka), neboť těch se ekonomická nabídka dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. b/ IZ) nijak nedotýkala; současně odkázal na závěry vyjádřené např. v usneseních Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 VSPH 1873/2014 ze dne 30. 6. 2015 nebo sp. zn. 4 VSPH 1346/2015 ze dne 1. 9. 2015, dle nichž je k podání odvolání dle § 416 odst. 2 věty třetí IZ legitimován pouze přihlášený nezajištěný věřitel, jehož zjištěná (nezajištěná) pohledávka nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena; -domněnka žalobce, že se okamžikem zpeněžení předmětu zajištění stala neuspokojená část jeho pohledávky nezajištěnou, není správná, -zajištěný věřitel se v případě řešení dlužníkova úpadku oddlužením uspokojuje výlučně ze zpeněžení zajištěného majetku, a proto nemá rovněž subjektivní legitimaci k podání odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu ohledně odměny a náhrady hotových výdajů správce za oddlužení plněním splátkového kalendáře, jelikož se nijak nedotýká jeho práv a povinností (své námitky a příp. odvolání může zajištěný věřitel v oddlužení uplatnit toliko ve vztahu k odměně a náhradě výdajů ze zpeněžení předmětu zajištění), -odvolání proti napadenému usnesení podala osoba, jež k tomu není oprávněna; dle § 218 písm. b) o.s.ř. proto odvolání žalobce odmítl;

3) Usnesení napadl žalobce včas podanou žalobou pro zmatečnost s tím, že: -není správný závěr, že mu subjektivní legitimace k podání odvolání nesvědčí, neboť dle ust. § 299 odst. 1 IZ ve znění účinném v době zahájení insolvenčního řízení se neuspokojená část pohledávky zajištěného věřitele považuje za pohledávku přihlášenou a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky, -žalobce obdržel plnění ze zajištění jen do výše 167.260,-Kč, v rozsahu zbývající části pohledávek ve výši 407.645,30 Kč je tedy věřitelem nezajištěným a měl být zahrnut do splátkového kalendáře dlužníka, -opačný výklad vede k absurdní situaci, že zatímco nezajištění věřitelé byli uspokojení do 100 %, žalobce eviduje neuspokojenou pohledávku ve výši téměř 71 % původního dluhu, -je nejednotná rozhodovací praxe ohledně možnosti rozdělení jedné hmotněprávní pohledávky na část zajištěnou a nezajištěnou,

4) Z insolvenčního spisu sp. zn. KSPA 56 INS 25264/2012 soud prvního stupně zjistil následující skutečnosti: -k návrhu dlužníka byl usnesením ze dne 7. 1. 2013 (č. d. A-11) zjištěn jeho úpadek a povoleno oddlužení, 60 ICm 4466/2016 (KSPA 56 INS 25264/2012)

-do insolvenčního řízení se mimo jiné přihlásila jako věřitel P4 Equa Bank, a.s., s pohledávkou ve výši 574.905,30 Kč, jež byla přihlášena a následně zjištěna jako zajištěná; na místo původního věřitele následně vstoupil žalobce (č. d. P4-3); -oddlužení bylo schváleno formou plnění splátkového kalendáře (č. l. B-6) a byli do něj zahrnuti nezajištění věřitelé s pohledávkami ve výši 266.934,91 Kč; žalobce, resp. jeho právní předchůdce, jakožto zajištěný věřitel nebyl do splátkového kalendáře zahrnut, -insolvenční správce v souladu s pokyny žalobce zpeněžil nemovitosti, jež byly předmětem zajištění (č. l. B-21/2 až B-21/5), a insolvenční soud vyslovil souhlas s vydáním výtěžku ve výši 167.260,-Kč (č. l. B-23) žalobci; -nezajištění věřitelé byli uspokojení do výše 100 % jejich pohledávek a insolvenční soud usnesením č. j. KSPA 56 INS 25264/2012-B-27 ze dne 29. 1. 2016 vzal na vědomí splnění oddlužení (bod I. výroku), rozhodl o odměně a hotových výdajích správce za dobu trvání splátkového kalendáře (bod II. výroku), rozhodl o odměně správce ze zpeněžení majetkové podstaty (bod III. výroku), uložil správci vrátit dlužníkovi přeplatek (bod IV. výroku), zprostil správce funkce (bod V. výroku) a osvobodil dlužníka od placení pohledávek (bod VI. výroku).

V rovině právního posouzení věci soud-cituje ust. § 229 a § 234 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a ust. § 398 odst. 3, § 413, § 414 a § 416 odst. 2 IZ-dospěl k závěru, že žaloba pro zmatečnost je sice včasná a přípustná, ale není důvodná. Tento závěr odůvodnil tím, že: -žalobce odkazoval na ust. § 299 odst. 1 IZ, dle něhož-ve znění účinném do 31. 12. 2013-platilo, že zajištění věřitelé se uspokojí podle pořadí, v jakém vznikl právní důvod zajištění, z té části výtěžku, který na ně připadá, nedohodnou-li se písemně jinak, a neuspokojená část jejich pohledávky se považuje za pohledávku přihlášenou a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky; -pak sice platí, že v případě prohlášení konkursu se zajištění věřitelé se svojí neuhrazenou částí zajištěné pohledávky uspokojují stejně jako nezajištění věřitelé, tj. že jejich zbývající část pohledávky je zařazena do rozvrhového usnesení a je hrazena poměrně s ostatními nezajištěnými věřiteli, avšak v daném případě je řešením úpadku oddlužení, a to formou splátkového kalendáře, a pro ten případ je stanoven jiný postup uspokojování zajištěných věřitelů oproti řešení úpadku konkursem v ust. § 398 odst. 3 IZ (věta třetí), kde je výslovně uvedeno, že zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; -v případě schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zajištění věřitelé se svojí neuspokojenou pohledávkou nezařazují (a to ani dodatečně) do splátkového kalendáře, a tento závěr je plně respektován současnou soudní praxí; -je vždy na zajištěném věřiteli, zda si svoji pohledávku přihlásí jako zajištěnou či nezajištěnou, případně si může jako zajištěnou přihlásit pouze její část, -pokud žalobce tvrdí, že ohledně možnosti rozdělení hmotněprávní pohledávky na zajištěnou a nezajištěnou nepanuje v soudní praxi shoda, pak to samo o sobě není důvodem pro to, aby žalobě o zmatečnost bylo vyhověno, neboť předmětem tohoto řízení není to, zda si může zajištěný věřitel svoji pohledávku přihlásit částečně jako nezajištěnou, ale to, zda věřitel, jenž si svoji pohledávku již jako zajištěnou přihlásil v celém rozsahu, je oprávněn podat odvolání dle § 416 odst. 2 IZ; pokud si zajištěný věřitel celou svoji pohledávku přihlásil jako zajištěnou, nese si sám riziko, že výtěžek zpeněžení případně nebude dostatečný k uspokojení jeho pohledávky, přičemž následkem jeho rozhodnutí může být i to, že jeho pohledávka bude 60 ICm 4466/2016 (KSPA 56 INS 25264/2012) uspokojena v nižším rozsahu než pohledávky nezajištěných věřitelů; -zajištěný věřitel s ohledem na to, že je uspokojován pouze z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, není oprávněn hlasovat o způsobu oddlužení ani podávat námitky proti schválení oddlužení (srov. ust. § 42 odst. 1 a ust. § 103 IZ), a vzhledem k tomu, že se neuspokojoval ze srážek z příjmů dlužníka v rámci schváleného splátkového kalendáře, není ani subjektivně oprávněn podávat odvolání proti usnesení o vzetí na vědomí splnění oddlužení dle ust. § 413 IZ ani proti usnesení o osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek dle ust. § 416 odst. 2 IZ; -v případě odměny a hotových výdajů správce je zajištěný věřitel subjektivně oprávněn podat odvolání pouze ve vztahu k odměně a náhradě výdajů za zpeněžení předmětu zajištění; ohledně odměny (resp. zálohy na ni) plynoucí ze zpeněžení majetkové podstaty (předmětu zajištění) již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením č. j. KSPA 56 INS 25264/2012-B-23 ze dne 29. 1. 2016, proti němuž žalobce odvolání nepodal.

Z těchto důvodů soud prvého stupně žalobu pro zmatečnost zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu náhrada nákladů řízení nepřísluší, a žádnému dalšímu účastníku v průběhu řízení náklady nevznikly.

Toto usnesení napadl žalobce včasným odvoláním, v němž setrval na námitce, že pohledávku za dlužníkem uplatnil přihláškou dne 14. 1. 2013 jeho právní předchůdce Equa Bank, a.s., přičemž v té době rozhodovací praxe soudů zastávala názor, že jednu hmotněprávní pohledávku rozdělit na část zajištěnou a část nezajištěnou nelze; jeho právní předchůdce tak de facto jinou možnost, než přihlásit pohledávku celou jako zajištěnou (nechtěl-li přijít o možnost inkasovat výtěžek zpeněžení předmětu zajištění a nevzdat se a priori zástavního práva), neměl. Dále zdůrazňoval, že dle výkladového ustanovení § 2 písm. g) IZ se zajištěným věřitelem rozumí věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, jenž náleží do majetkové podstaty, a to zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy, a dovozoval, že ve zbývající části pohledávky přesahující hodnotu zajištění je takový věřitel věřitelem nezajištěným. V souvislosti s tím namítal, že nesprávnou aplikací IZ věřitel, jenž oproti jiným věřitelům více dbal svých práv a svoji pohledávku měl zajištěnou zástavním právem, vychází z insolvenčního řízení uspokojen v nepoměrně nižší výši než věřitelé nezajištění, což je v rozporu se zásadou rovné ochrany práv u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vyjádřil proto přesvědčení, že ve zbytku své neuspokojené zajištěné pohledávky je ex lege věřitelem nezajištěným, a svědčí mu tak dle ust. § 416 odst. 2 IZ aktivní legitimace k podání odvolání proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud přiznal dlužníkovi osvobození podle § 414 a § 415 IZ. Na základě toho uzavřel, že Usnesení mu odňalo možnost uplatnit opravný prostředek proti rozhodnutí dle ust. § 416 odst. 2 věty třetí IZ, což zakládá důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 4 o.s.ř. Navrhoval proto, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že Usnesení zruší. 60 ICm 4466/2016 (KSPA 56 INS 25264/2012)

K odvolání se nikdo z účastníků insolvenčního řízení nevyjádřil.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

Podle § 229 odst. 4 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.

Podle ust. § 235e odst. 2 o.s.ř. žalobu pro zmatečnost soud usnesením buď zamítne, nebo napadené rozhodnutí zruší.

Žaloba pro zmatečnost je koncipována jako mimořádný opravný prostředek, jenž slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem (trpí zmatečností), popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, jež vydání rozhodnutí předcházelo. Žaloba pro zmatečnost je tak právním institutem, pomocí něhož lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž došlo k závažným procesněprávním nedostatkům. Jednotlivé důvody zmatečnosti jsou pak taxativně uvedeny v ustanovení § 229 o.s.ř. Je třeba zdůraznit, že žaloba jako mimořádný opravný prostředek je především určena k nápravě rozhodnutí ve věci samé.

Z důvodů formulovaných v § 229 odst. 4 o.s.ř. napadl žalobce žalobou pro zmatečnost pravomocné Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení insolvenčního soudu č. j. KSPA 56 INS 25264/2012-B-27 ze dne 29. 1. 2016, a argumentoval v podstatě shodně, jako v odmítnutém odvolání.

Z insolvenčního spisu odvolací soud ověřil, že žalobce podal odvolání proti Usnesení za situace, kdy jeho pohledávka byla přihlášena a zjištěna-a to v celém rozsahu-jako zajištěná a byla ze zpeněžení předmětu zajištění uspokojena pouze částečně. Názor, že se okamžikem zpeněžení předmětu zajištění stala neuspokojená část jeho pohledávky pohledávkou nezajištěnou, přitom není správný. Judikatura se totiž ustálila na závěru, a to ve vztahu k oběma formám oddlužení, že pokud věřitel v insolvenčním řízení včas (v přihlašovací lhůtě) uplatnil právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění, pak v případě řešení úpadku dlužníka oddlužením má právo na uspokojení této pohledávky jedině z výtěžku zpeněžení zajištění, a tato pohledávka nemůže být v oddlužení nikdy uspokojována jako nezajištěná, ani kdyby se věřitel práva na uspokojení ze zajištění dodatečně vzdal. Tímto způsobem se již zajištěný věřitel při oddlužení nemůže v rámci distribučního systému dostat do jiné skupiny, tj. zůstane zajištěným věřitelem s právem na uspokojení své pohledávky (pouze) ze zajištění (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 VSPH 1709/2015 ze dne 6. 10. 2015 nebo sp. zn. 3 VSPH 220/2013-P7 ze dne 23. 8. 2013).

Žalobce jako jedinou věcnou námitku proti bodu VI. výroku (jímž insolvenční soud osvobodil dlužníka od placení zbytku pohledávek) uplatnil to, že uspokojení jeho (zajištěné) pohledávky činní cca 29 %, tj. méně než zákonem požadovaných 60 ICm 4466/2016 (KSPA 56 INS 25264/2012)

30 %, zatímco ostatní (nezajištění) věřitelé byli uspokojeni do 100 %. Tato námitka však nemůže obstát, neboť dle ust. § 395 a § 415 IZ musí hodnota plnění, jež při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, činit alespoň 30 %; nezajištění věřitelé přitom obdrželi 100 %. Odvolací soud se přitom zcela shoduje se závěrem soudu prvního stupně, že je třeba vycházet pouze z toho, že pohledávka žalobce byla přihlášena a zjištěna v celém rozsahu jako zajištěná, přičemž eventuální vývoj judikatury ohledně rozdělení pohledávky na zajištěnou a nezajištěnou část je irelevantní; právnímu předchůdci žalobce totiž objektivně nic nebránilo, aby svoji pohledávku již v přihlášce uvedeným způsobem rozdělil .

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí právo odvolání proti jím napadenému bodu VI. (a závislému bodu V.) výroku usnesení insolvenčního soudu; v řadě svých rozhodnutí citovaných též v odůvodnění Usnesení (viz např. usnesení sp. zn. 3 VSPH 1873/2014, sp. zn. 4 VSPH 1346/2015, ale též např. usnesení č. j. 3 VSPH 2324/2015-B-51 ze dne 30. 5. 2016, v němž se řešilo skutkově obdobné odvolání žalobce), totiž vyslovil závěr, že k podání odvolání dle § 416 odst. 2 věty třetí IZ je legitimován pouze přihlášený nezajištěný věřitel, jehož zjištěná nezajištěná pohledávka nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena. Zbývá přitom dodat, že ústavní stížnost žalobce v posledně označené věci byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3728/16 ze dne 29. 11. 2016).

Odvolací soud v souvislosti s tím odkazuje též na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3727/16 ze dne 21. 2. 2017, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost, jíž se žalobce domáhal zrušení usnesení insolvenčního soudu č. j. KSPA 56 INS 25264/2012-B-27 ze dne 29. 1. 2016 a navrhoval zrušení ust. § 398 odst. 3 věty poslední IZ. Ústavní soud se v rámci odůvodnění zabýval i Usnesením, ačkoliv je žalobce stížností nenapadal, a konstatoval, že ani v postupu Vrchního soudu v Praze nelze spatřovat žádné pochybení, neboť v odůvodnění Usnesení správně analyzuje postavení věřitele uplatňujícího zajištěnou pohledávku v řízení o oddlužení a odkazuje na své dřívější závěry ve shodné věci, jimž není z pohledu Ústavního soudu třeba nic vytknout. Ústavní soud též konstatoval, že postup insolvenčního soudu při rozhodování o osvobození dlužníka od placení pohledávek po splnění povinností plynoucích z rozhodnutí o jeho oddlužení a při stanovení odměny insolvenčního správce i zproštění správce funkce (tj. usnesení č. j. KSPA 56 INS 25264/2012-B-27 ze dne 29. 1. 2016) byl plně v souladu s podústavním právem a nelze mu vytýkat žádnou ústavně relevantní kvalifikovanou vadu, přičemž v plném rozsahu odkázal zejména na závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3271/13 ze dne 6. 2. 2014, jež se problematikou postavení zajištěného věřitele v insolvenčním řízení, v němž bylo povoleno oddlužení dlužníka formou splátkového kalendáře, podrobně zabývá a od jehož závěrů nemá Ústavní soud žádný důvod se odchýlit.

Z insolvenčního spisu dále odvolací soud ověřil, že žalobce nepředestřel žádnou odvolací argumentaci proti rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů správce (tzn. proti napadeným bodům II. a IV. výroku usnesení insolvenčního soudu), přičemž-z důvodů zmíněných již soudem prvního stupně a předtím i v odůvodnění Usnesení-mu jako zajištěnému věřiteli v této části právo odvolání nesvědčí. 60 ICm 4466/2016 (KSPA 56 INS 25264/2012)

Odvolací soud proto neshledal, že by Usnesení o odmítnutí odvolání žalobce bylo věcně nesprávné, a dospěl k závěru, že Usnesení ani řízení jeho vydání předcházející zmatečností postiženo není.

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. ve spojení s ust. § 142 o.s.ř., neboť žalobce sice neměl ve věci úspěch, avšak nikomu z ostatních účastníků náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í: Proti bodu I. výroku tohoto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích k Nejvyššímu soudu ČR.

Proti bodu II. výroku tohoto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 16. listopadu 2017

Mgr. Martin L i š k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela