102 VSPH 159/2016-44
79 ICm 1131/2015 102 VSPH 159/2016-44 (KSUL 79 INS 24708/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců Mgr. Martina Lišky a JUDr. Hany Homolové v právní věci žalobkyně AB 4 B. V., soukromá společnost s ručením omezeným, sídlem Strawinskylaan 933, Amsterdam, Nizozemsko, zast. advokátem Mgr. Romanem Pospiechem, LL. M., sídlem Svobodova 136/9, Praha 2, proti žalované Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s., IČO: 29414873, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, insolvenční správkyni dlužnice Zdeňky anonymizovano , anonymizovano , zast. advokátkou Mgr. Evou Řeháčkovou Gruzovskou, sídlem Dobětická 2333/10, Ústí nad Labem, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 79 ICm 1131/2015-19 ze dne 15. prosince 2015,

t a k t o:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 79 ICm 1131/2015-19 ze dne 15. prosince 2015 se mění tak, že se určuje, že žalobkyně má vůči dlužnici pohledávku v celkové výši 125.044,-Kč, již přihlásila do insolvenčního řízení vedeného tamním soudem pod sp. zn. KSUL 79 INS 24708/2014.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným rozsudkem určil, že žalobkyně nemá vůči dlužnici Zdeňce anonymizovano (dále jen dlužnice) pohledávku ve výši 125.044,-Kč, již přihlásila přihláškou P9 do insolvenčního řízení vedeného tamním soudem pod sp. zn. KSUL 79 INS 24708/2014, a současně rozhodl o tom, že žalobkyně je do 3 dnů od právní moci rozsudku povinna zaplatit žalované 8.228,-Kč na náhradu nákladů řízení k rukám její zástupkyně. isir.justi ce.cz (KSUL 79 INS 24708/2014)

Ve skutkové rovině vyšel soud zejména z toho, že: 1) dne 30. 11. 2010 byla mezi předchůdkyní žalobkyně (Home Credit, a.s., IČO: 26978636) jako věřitelkou a dlužnicí uzavřena smlouva o úvěru (dále jen Úvěrová smlouva), dle níž: -byl dlužnici poskytnut úvěr ve výši 50.000,-Kč, -dlužnice se zavázala poskytnutý úvěr spolu s úrokem a poplatky zaplatit v 84 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1.659,-Kč, -dlužnice uhradila toliko 2 splátky dne 13. 1. a 14. 1. 2011, a poté, co byla v prodlení s úhradou (dalších) 5 splátek, došlo dne 11. 7. 2011 k zesplatnění úvěru, 2) dne 22. 6. 2012 vydal rozhodce Mgr. Vít Lukáš rozhodčí nález sp. zn. F/2012/00464 (dále jen Rozhodčí nález), jenž nabyl právní moci dne 17. 7. 2012 a jímž bylo dlužnici uloženo, aby do 3 dnů od právní moci Rozhodčího nálezu zaplatila žalobkyni 56.760,11 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 480,-Kč a s úrokem z prodlení ve výši 0,0212 % denně z částky 56.760,11 Kč ode dne 27. 7. 2011 do zaplacení, a dále smluvní pokutu ve výši 67.803,89 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,0212 % denně z částky 67.803,89 Kč ode dne 27. 7. 2011 do zaplacení, a dále náhradu nákladů řízení ve výši 37.756,80 Kč, 3) dne 12. 11. 2014 přihlásila žalobkyně do insolvenčního řízení dlužnice nevykonatelnou pohledávku v celkové výši 125.044,-Kč (dále jen Pohledávka) sestávající z: -dílčí pohledávky č. 1 tvořené jistinou ve výši 49.253,25 Kč dle Úvěrové smlouvy, úrokem z prodlení ve výši 12.774,-Kč a úrokem ve výši 6.605,86 Kč, -dílčí pohledávky č. 2 tvořené smluvní pokutou ve výši 67.058,89 Kč za porušení Úvěrové smlouvy, -dílčí pohledávky č. 3 tvořené jednorázovou smluvní pokutou a poplatkem ve výši 2.126,-Kč, 4) na přezkumném jednání konaném dne 17. 12. 2014 popřela žalovaná pravost Pohledávky z důvodu promlčení.

V rovině právního posouzení věci soud v první řadě konstatoval, že rozhodčí doložka sjednaná v Úvěrové smlouvě je podle ust. § 39 občanského zákoníku (dále jen ObčZ) absolutně neplatná, neboť ujednání o tom, jakým způsobem byl rozhodce určen, je znevýhodňující pro spotřebitele (potud poukazoval soud na to, že žalobce nesporoval tvrzení žalovaného, že rozhodčí doložka je nyní ve světle judikatury Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR neplatná a podle ní vydaný Rozhodčí nález nelze považovat za exekuční titul).

Soud shledal námitku promlčení Pohledávky důvodnou; vyšel přitom zejména z toho, že: -promlčecí lhůta činila podle tehdy platného ObčZ 3 roky, -promlčecí lhůta začala plynout dne 21. 4. 2011, protože k tomuto dni byla dlužnice v prodlení se zaplacením dvou splátek a původní věřitelka mohla celou pohledávku zesplatnit, -promlčecí lhůta uplynula dne 21. 4. 2014, tedy o několik měsíců dříve, než byla Pohledávka dne 12. 11. 2014 přihlášena do insolvenčního řízení dlužnice; promlčecí lhůta uplynula (by) přitom uplynula i v případě, že by její běh začal plynout dnem 11. 7. 2011 (kdy došlo k zesplatnění úvěru), -žalobkyně zavinila marné uplynutí promlčecí lhůty, protože během jejího plynutí došlo ke změně judikatury ohledně platnosti rozhodčích doložek a žalobkyně (KSUL 79 INS 24708/2014) tak měla možnost dozvědět se, že Rozhodčí nález nezakládá dlužnici žádné povinnosti, a mohla uplatnit Pohledávku jinak, aby běh promlčecí lhůty zastavila.

Z těchto důvodů soud žalobu zamítl.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podala žalobkyně včasné odvolání, v němž v první řadě odkázala na svojí dosavadní (žalobní) argumentaci ústící v závěr, že Pohledávka není promlčena, neboť námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy a Rozhodčí nález, který nebyl odstraněn způsobem předpokládaným v zákoně o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen ZSÚ), má účinky pravomocného soudního rozhodnutí (včetně jeho vlivu na běh promlčecí lhůty). Nicméně skutečnost, přes kterou opravdu nejede vlak je podle žalobkyně okolnost, že Úvěrová smlouva je (byla) dle ust. § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku (dále jen ObchZ) tzv. absolutním obchodem, což znamená, že na ni s výjimkou ustanovení na ochranu spotřebitele, se použijí ustanovení ObchZ včetně ust. § 397, jež určuje (určovalo), že obecná promlčecí doba je 4 letá. Z toho, že žalobkyně podala přihlášku Pohledávky dne 12. 11. 2014, tedy v průběhu 4 leté promlčecí lhůty, která (by) uplynula nejdříve dne 11. 7. 2015, je zřejmé, že Pohledávka není promlčena.

Žalobkyně proto požadovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že určí, že Pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice je po právu a rozhodne o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadený rozsudek a řízení jeho vydání předcházející, a poté, co odvolání v souladu s ust. § 101 odst. 3 téhož zákona projednal na jednání konaném dne 10. 11. 2016 v nepřítomnosti žalované, dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Se žalobkyní je totiž třeba souhlasit již v tom, že v posuzovaném případě šlo o vztah obchodněprávní, neboť Pohledávka vznikla ze závazkového vztahu, v němž se práva a povinnosti stran řídili smlouvou o úvěru podle ust. § 497 ObchZ, jež dle ust. § 261 odst. 3 písm. d) téhož zákona je tzv. absolutním obchodem, jenž se řídí bez ohledu na povahu účastníků ustanoveními části třetí ObchZ. Jinými slovy, jelikož úprava promlčení v ObchZ má komplexní povahu, nemůže se úprava promlčení obsažená v ust. § 110 ObčZ uplatnit v obchodněprávních poměrech. Úpravu promlčení obsaženou v ObchZ je přitom třeba aplikovat i na vztah ze spotřebitelské smlouvy o úvěru-ustanovení ObčZ o promlčení totiž nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu ust. § 262 odst. 4 části první věty za středníkem ObchZ (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3337/2010 ze dne 24. 7. 2012 uveřejněný pod č. 135/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rovněž další právní závěr soudu prvního stupně, jímž odůvodnil zamítnutí žaloby, vycházející z toho, že Rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky, nemá na běh promlčecí lhůty žádný vliv, resp. že promlčecí doba nepřestala běžet v okamžiku, kdy žalobkyně zahájila rozhodčí řízení, je v rozporu s (aktuální) (KSUL 79 INS 24708/2014) judikaturou Nejvyššího soudu ČR prezentovanou např. v rozsudku sen. zn. 23 ICdo 19/2015 ze dne 1. 6. 2016.

Podle tohoto rozsudku je při výkladu ust. § 403 odst. 1 ObchZ, podle něhož promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí rozhodčí řízení na základě platné rozhodčí smlouvy, nutné přihlížet ke smyslu a účelu daného ustanovení s přihlédnutím ke smyslu a účelu obdobného ustanovení obsaženého v ObčZ. Protože podle ust. § 112 ObčZ promlčecí doba neběží, bez ohledu na to, zda bylo rozhodčí řízení zahájeno na základě platné či neplatné rozhodčí doložky, je třeba posoudit, zda zákonodárce zamýšlel zcela odlišné právní účinky rozhodčího řízení zahájeného na základě neplatné rozhodčí doložky podle ObčZ, kdy by se promlčecí doba stavěla, a podle ObchZ, kdy by promlčecí doba dále běžela. Dovolací soud neshledal žádný důvod pro odlišný běh promlčecí doby v rozhodčích řízeních v závislosti na tom, zda jsou v těchto řízeních uplatňována práva podle ObchZ či ObchZ. Pokud by byl přijat doslovný výklad ust. § 403 odst. 1 ObchZ, tedy že promlčecí doba neběží pouze tehdy, bylo-li rozhodčí řízení zahájeno na základě platné rozhodčí doložky, účastníci řízení by se nacházeli v právní nejistotě. Jestliže by rozhodčí doložka byla následně (poté, co proběhlo rozhodčí řízení) v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu prohlášena za neplatnou, došlo by k odepření přístupu ke spravedlnosti, neboť v důsledku trvání rozhodčího řízení by nárok mohl být promlčen.

Uvedený závěr koresponduje i s ust. § 14 odst. 1 in fine ZSÚ, podle něhož podání (rozhodčí) žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu. Toto ustanovení je nutno považovat za ustanovení speciální k ust. § 112 ObčZ i k ust. § 403 ObchZ; použije se tedy přednostně a důsledkem jeho aplikace je zachování účinků podané žaloby. Navíc je třeba aplikovat i zásadu lex posterior derogat legi priori, neboť ZSÚ byl přijat později než ObchZ. Vzhledem k tomu, že se jedná o předpisy stejné právní síly, je nutno aplikovat úpravu pozdější, tedy ZSÚ. Jinými slovy, ke stavění běhu promlčecí doby (v daném případě podle ust. § 403 ObchZ) dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky.

K těmto závěrům se Nejvyšší soud ČR přihlásil i v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 41/2014 ze dne 30. 6. 2016, v němž k výše řečenému doplnil, že dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí. Přijme-li totiž insolvenční soud v incidenčním sporu o pravost nebo výši věřitelovy pohledávky závěr, že rozhodčí nález nemá právní účinky, aniž byl takový rozhodčí nález formálně zrušen (jak tomu bylo v této věci), nemůže mít věřitel (zde žalobkyně) při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se mu jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen (pro nedostatek pravomoci rozhodce) soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v ZSÚ.

Jelikož v poměrech této věci bylo rozhodčí řízení završené Rozhodčím nálezem ze dne 22. 6. 2012 zahájeno v průběhu 4 leté promlčecí doby běžící od splatnosti Pohledávky, jež nastala dne 11. 7. 2011, a jelikož přihláška Pohledávky byla uplatněna u insolvenčního soudu dne 12. 11. 2014, tedy v průběhu 10 leté (KSUL 79 INS 24708/2014) promlčecí lhůty (její horní hranice) stanovené ust. § 408 odst. 1 ObchZ a běžící od splatnosti Pohledávky, nelze než konstatovat, že k promlčení Pohledávky nedošlo.

Odvolací soud proto napadený rozsudek podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ změnil tak, že žalobě vyhověl.

O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1, 2 a ust. § 202 odst. 1 věty první insolvenčního zákona, podle něhož nemá ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

P o u č e n í: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 10. listopadu 2016

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná