102 VSPH 158/2011-67
139 ICm 128/2011 102 VSPH 158/2011-67 (KSPL 20 INS 10393/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a.s., sídlem Jindřišská 24/941, Praha 1, zast. advokátem JUDr. Ervínem Perthenem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovaným 1) JUDr. Martinu Alešovi, sídlem Houškova 30, Plzeň, insolvenčnímu správci dlužníka Tomáše Vavřičky, a 2) Tomáši Vavřičkovi, bytem Líšťany 55, o určení pravosti pohledávky o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 139 ICm 128/2011-32 ze dne 12.dubna 2011 takto:

I.Rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 139 ICm 128/2011-32 ze dne 12.dubna 2011 se mění tak, že se určuje, že žalobce má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 27.274,-Kč.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni ve výroku uvedeným rozsudkem určil, že žalobce má za dlužníkem pohledávku ve výši 24.668,-Kč, ve zbývající části žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že má vůči dlužníkovi pohledávku v celkové výši 144.924,-Kč žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením č.j. KSPL 20 INS 10393/2010-A-10 ze dne 6.10.2010 byl zjištěn úpadek dlužníka, povolil řešení jeho úpadku oddlužením a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného 1). Při přezkumném jednání popřeli insolvenční správce i dlužník pohledávku žalobce co do pravosti a výše 144.924,-Kč. Žalobou se žalobce domáhal určení pravosti této pohledávky představující nedoplatek směnečné sumy ze zajišťující směnky. Pohledávka vyplývá ze smlouvy o revolvingovém úvěru č.9100245591 ze 4.8.2008, podle níž byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 106.386,- 139 ICm 128/2011 (KSPL 20 INS 10393/2010)

Kč, přičemž na účet dlužníka bylo vyplaceno 50.000,-Kč po započtení smluvní odměny ve výši 56.386,-Kč při RPSN 62,88%. Dlužník uhradil celkem 25.332,-Kč. V průběhu řízení vzal žalobce zpět žalobu v rozsahu smluvní pokuty ve výši 53.193,-Kč s tím, že nadále trvá na určení pohledávky ve výši 91.731,-Kč sestávající z nedoplatku jistiny úvěru ve výši 86.120,-Kč, smluvní pokuty ve výši 1.062,-Kč a směnečného peníze co do zbytku, když předmětná pohledávka byla zajištěna zajišťovací směnkou vyplněnou žalobcem na částku 137.842,-Kč a splatnou dne 4.8.2009.

Podle soudu je smlouva podle ust. § 497 obchodního zákoníku koncipována tak, že se věřitel v prvé fázi zavazuje rezervovat pro dlužníka a na požádání mu vyplatit sjednanou částku úvěru (tedy věřitel má v této fázi postavení dlužníka) a až po splnění tohoto závazku věřitele vzniká ve druhé fázi dlužníkovi povinnost vrátit peněžní prostředky a zaplatit úroky. Naproti tomu smlouva o revolvingovém úvěru č. 9100245591 je koncipována tak, že ještě dříve než věřitel splní svůj závazek vyplatit sjednanou částku 106.386,-Kč, si z ní strhne 56.386,-Kč, takže dlužník nemá ani na okamžik možnost disponovat s více než 60% úvěru. Sice pak neplatí úrok, zato ale splácí o 110% vyšší jistinu, než činila skutečně vyplacená částka. Taková koncepce, kdy věřitel předem inkasuje úhradu budoucích nákladů, je dle názoru soudu v rozporu s ust. § 497 obchodního zákoníku. Kromě toho míra RPSN i absolutní výše sjednané odměny odporují podle jeho názoru dobrým mravům. Soud nepovažuje za platný ani odkaz na všeobecné smluvní podmínky, pokud je obsažen ve smlouvě o spotřebitelském úvěru s tím, že text těchto podmínek je sestaven tak, aby byl pro spotřebitele nesrozumitelný, nepochopitelný a nečitelný, ač se jedná o spotřebitele jinak gramotného. Důvodem je velikost písma, hustota textu, délka souvětí o mnoha větách, zahalení podstatných bodů do spleti opakujících se klišé atd. Pokud jsou do takového nepodepsaného textu začleněna i pravidla pro vyplnění blankosměnky, ač v podepsané části smlouvy není o směnce žádná zmínka, jedná se o ujednání bez jakékoli právní relevance, byť by snad zbytek textu určitý význam měl ve smyslu ust. § 273 obchodního zákoníku. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru že mezi žalobcem a dlužníkem nebyla uzavřena žádná platná smlouva, a žalobci proto přiznal pouze pohledávku v rozsahu práva na vydání bezdůvodného obohacení, tedy ve výši rozdílu mezi částkou žalobcem skutečně vyplacenou a částkou dlužníkem splacenou.

Proti tomuto rozsudku se žalobce včas odvolal a požadoval, aby ho odvolací soud změnil tak, že určí, že žalobce má za dlužníkem pohledávku ve výši 91.731,-Kč. Argumentoval zejména tím, že není správný závěr soudu prvního stupně o tom, že úvěrová smlouva nebyla platně uzavřena. Podle něj byla smlouva uzavřena v souladu s ust. § 497 občanského zákoníku, když v ní bylo mimo jiné uvedeno, že RPSN činí 61,35%, a pohybuje se tedy v mezích přípustnosti. Dlužník, který smlouvu o úvěru uzavíral, si musel být vědom toho, že mu žalobce neposkytl finanční prostředky zadarmo, když v tomto případě byl úrok stanoven pevně uvedenou částkou. Výše smluvní odměny odpovídá tomu, že úvěr byl dlužníkovi poskytnut bez jakéhokoliv hmotného zajištění a bez ručitele. Smluvní odměna představuje jednorázovou částku sloužící žalobci na krytí nákladů za poskytnutí úvěrů. Žalobce dále tvrdil, že odměna byla v souladu se smlouvou započtena proti nároku dlužníka na vyplacení části úvěru, a nelze ji popírat, jelikož nebyla vůbec přihlašována. Protože dlužník byl informován o výši RPSN a svobodně se rozhodl uzavřít smlouvu o úvěru, je rozporování pravosti přihlášené pohledávky čistě účelové. Dle žalobce je maximální dovolenou sazbou pro nebankovní poskytovatele půjček RPSN ve výši 100% p.a. 139 ICm 128/2011 (KSPL 20 INS 10393/2010)

Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Podle jeho názoru je úvěrová smlouva absolutně neplatná pro obcházení zákona, protože ujednáním o smluvní odměně, které ve skutečnosti přestavuje úrok, se obchází ust. § 170 insolvenčního zákona.

Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Ze zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že mezi žalobcem a dlužníkem byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. 9100245591 ze dne 4.8.2008, podle níž byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 106.386,-Kč, z něhož představuje částka 56.386,-Kč odměnu za poskytnutí úvěru a dlužníkovi byla poskytnuta pouze částka 50.000,-Kč. Současně dlužník vystavil a žalobci předal vlastní blankosměnku s tím, že se s ním pro případ prodlení se splácením úvěru dohodl na vyplňovacím právu ohledně blankosměnky. Kromě toho se dlužník pro případ prodlení s úhradou splátek zavázal uhradit smluvní pokutu. Na úhradu poskytnutého úvěru uhradil dlužník deset splátek, to je 25.332,-Kč. Vzhledem k tomu, že dlužník úvěr dále nesplácel, žalobce podle zajišťovací směnky vyplněné v souladu se smlouvou po něm požadoval zaplacení částky 137.842,-Kč představující neuhrazenou jistinu, smluvní pokuty a směnečný úrok ve výši 9.615,-Kč. V průběhu řízení o žalobě před soudem prvního stupně upravil žalobu tak, že požaduje určení pravosti pohledávky ve výši 91.731,-Kč představující zaplacení nedoplatku z jistiny, která představuje neuhrazenou jistinu ve výši 24.668,-Kč, smluvní odměnu ve výši 56.386,-Kč, smluvní pokutu ve výši 1.062,-Kč a směnečný úrok, nepožaduje však určení pravosti ohledně pohledávky představující smluvní pokutu ve výši 53.193,-Kč.

Z těchto zjištění odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že mezi dlužníkem a žalobcem byla platně uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. 9100245591 ze dne 4.8.2008. K uzavření smlouvy došlo v souladu s ust. § 44 odst. 1 občanského zákoníku přijetím návrhu smlouvy, a to dne 4.8.2008, kdy dlužník smlouvu podepsal. Uvedená smlouva obsahuje všechny podstatné náležitosti podle ust. § 497 obchodního zákoníku, tedy závazek žalobce poskytnout dlužníkovi v jeho prospěch peněžní prostředky v určité výši. Odvolací soud nemá pochyb ani o tom, že byla platně uzavřena dohoda o vyplňovacím právu a že dlužník v souladu se smlouvou vystavil blankosměnku, kterou žalobci předal.

Na uvedenou smlouvu o úvěru dopadají ustanovení zákona č.321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, neboť v daném případě šlo o půjčku za úplatu a šlo o smlouvu uzavřenou mezi žalobcem jako dodavatelem (při uzavření smlouvy jednal v rámci své obchodní činnosti) a spotřebitelem, neboť žalobce v řízení neprokázal, že by dlužník jednal při uzavření smlouvy o úvěru v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti a že by mu úvěr poskytl nikoliv pro jeho osobní potřebu nebo pro potřebu jeho rodiny, tedy že by úvěr neposkytl k jeho osobní spotřebě. Na takovou smlouvu se proto subsidiárně vztahují ustanovení občanského zákoníku, a to jak ustanovení o spotřebitelských smlouvách (§ 52-§ 57 obč. zák.), tak ustanovení občanského zákoníku o platnosti právních úkonů, tedy i ust. § 39 obč.zák.

Z ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku plyne, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Toto ustanovení je nutné 139 ICm 128/2011 (KSPL 20 INS 10393/2010) vztáhnout i na výkon práv a povinností založených ujednáním smluvních stran o smluvní odměně. Z tohoto důvodu se odvolací soud zabýval tím, zda ujednání o odměně je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, zda je namístě odepřít žalobci požadovanou ochranu.

Z ust. § 499 obchodního zákoníku vyplývá, že za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky lze poskytnout úplatu. Občanský zákoník ani jiné právní předpisy přitom výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat výši této úplaty-smluvní odměny. Z této skutečnosti však nelze dovozovat, že by její výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy, a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Přitom soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy. Je nepochybné, že nepřiměřeně vysoká smluvní odměna sjednaná při poskytnutí úvěru je obecně považována za odporující obecně uznávaným pravidlům chování, vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu. V rámci úvahy o dobrých mravech vycházel odvolací soud rovněž z toho, že souladné s dobrými mravy je takové ujednání, jež vymezuje práva a povinnosti účastníků smlouvy vyváženě. To však v daném případě dovodit nelze, protože se dlužník za poskytnutí částky 50.000,-Kč, kterou byl povinen splatit čtyřiceti dvěma pravidelnými měsíčními splátky, zavázal zaplatit žalobci odměnu ve výši 56.386,-Kč odpovídající 32 % ročního úroku. Za tohoto stavu věci je odvolací soud přesvědčen o tom, že ujednání o smluvní odměně je v rozporu s dobrými mravy, a je tudíž neplatné ve smyslu ust. § 39 občanského zákoníku. Dlužno dodat, že jde jen o částečnou neplatnost smlouvy dle ust. § 41 občanského zákoníku, neboť důvod neplatnosti se vztahuje výlučně na toto ujednání.

Vzhledem k tomu, že dlužník na úhradu poskytnutého úvěru uhradil pouze 25.332,-Kč, vzniklo žalobci právo na určení pravosti pohledávky představují neuhrazenou část jistiny ve výši 24.668,-Kč, jak správně uvedl soud prvního stupně.

Naproti tomu neshledal odvolací soud důvodnou námitku rozporu s dobrými mravy v případě sjednané smluvní pokuty z dlužných splátek a nedůvodným shledal popření pohledávky ve výši 1.062,-Kč.

Žalobce v souladu se smlouvou o úvěru uplatnil nárok vyplývající ze zajišťovací směnky, proto mu vznikl i nárok na odpovídající část směnečného úroku ve výši 6% z částky 24.668,-Kč představující neuhrazený úvěr a smluvní pokuty ve výši 1.062,-Kč, proto směnečný úrok činí 1.544,-Kč.

Důvodnou neshledal odvolací soud námitku žalobce, že odměna byla v souladu se smlouvou započtena oproti nároku dlužníka na vyplacení části úvěru a že ji nelze popírat, jelikož nebyla vůbec přihlašována. K zániku pohledávky na zaplacení smluvní odměny z poskytnutého úvěru totiž nedošlo započtením ve smyslu článku 10 smluvních podmínek, protože žalobce si v nich svou pohledávku z titulu smluvní odměny započítává proti pohledávce, která v době uzavření smlouvy neexistovala, když dlužníkovi vzniklo k témuž okamžiku jen právo na poskytnutí úvěru, ale pouze ve výši částky, jež mu byla fakticky vyplacena. Smlouva o úvěru je totiž stejně jako smlouva o půjčce smlouvou reálnou a peněžité pohledávky z ní oběma smluvním stranám vzniknou až jejich reálným plněním. V době, kdy žalobce a dlužník uzavírali úvěrovou smlouvu však dlužník neměl vůči žalobci žádnou splatnou pohledávku z úvěru nad částku fakticky na úvěr vyplacenou, takže 139 ICm 128/2011 (KSPL 20 INS 10393/2010) k započtení smluvní odměny proti neexistující pohledávce z úvěru ve výši, v níž úvěr poskytnut nebyl, není právně možné. Navíc dohoda o započtení obsažená ve smlouvách o spotřebitelském úvěru je dohodou neplatnou i z hlediska ustanovení občanského zákoníku na ochranu spotřebitele. Podle ust. § 56 odst. 1 obč. zák. nemohou spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran. V rozporu s tím je tedy dohoda o započtení, kterou na sebe spotřebitel bere bez dalšího povinnost zaplatit smluvní odměnu, kterou žalobce okamžitě započetl proti maximální výši dohodnutého úvěru, který však fakticky v této výši spotřebiteli nikdy poskytnut nebyl. V tomto kontextu je dohoda o započtení dohodou, která má ve svém obsahu za následek zcela hrubý nepoměr mezi právy a povinnostmi obou smluvních účastníků v neprospěch spotřebitele-dlužníka, a je tudíž svým obsahem nevyvážená a nemravná, a proto absolutně neplatná podle ust. § 39 obč.zák. Pokud by odvolací soud akceptoval názor žalobce, že dohodnutá smluvní odměna ve spotřebitelské smlouvě je pouze kapitalizovaným smluvním úrokem z úvěru, pak smluvní úrok vždy je příslušenstvím úvěrové pohledávky a příslušenství pohledávky nelze započíst proti pohledávce, jejíž součástí jsou úroky ve formě příslušenství. Je proto pojmově vyloučeno započítávat příslušenství proti vlastní pohledávce, s níž příslušenství tvoří jeden celek, a pokud by šlo skutečně o kapitalizované příslušenství, musel by je žalobce jako příslušenství úvěrové pohledávky do insolvenčního řízení přihlásit, což neučinil.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud napadený rozsudek podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil pouze tak, že určil, že žalobce má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 27.274,-Kč.

V souvislosti se změnou rozhodnutí ve věci samé rozhodl podle ust. § 224 odst. 2 o.s.ř. a ust. § 202 odst. 1 věty prvé insolvenčního zákona též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni.

V Praze dne 12.dubna 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová