102 VSPH 155/2013-175
79 ICm 1616 /2012 102 VSPH 155/2013-175 (KSUL 79 INS 19940 /2011)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeněm z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobce Mgr. Martina Koláře, sídlem Masarykovo nám. 3/3, Děčín l., insolvenčního správce dlužnice Jiřiny Roztočilově, zast. advokátkou Mgr. Martinou Knickou, sídlem Tyršova 1434/4, Děčín l., proti žalovaněmu Eduardu Fojtíkovi, bytem Chomutovská 71, Otvice, zast. advokátem Mgr. lng. Vlastimilem Němcem, sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, o důvodnost popření pravosti pohledávky o odvolání žalobce a žalovaněho proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 79 ICm 1616/2012-153 ze dne 19.března 2013 takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 79 |Cm1616/2012-153 ze dne 19.března 2013 se potvrzuje.

||. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodněnh

Krajský soud vÚstí nad Labem jako soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal důvodnosti popření pravosti vykonatelných pohledávek ve výši 134.305,-Kč přihlášených do insolvenčního řízení vedeněho na majetek dlužnice u Krajskěho soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 79 INS 19940/2011, a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Soud vyšel ze zjištění, že usnesením č.j.v KSUL 79 INS 19940/2011-A-13 ze dne 22.12.2011 byl zjištěn úpadek dlužnice. Zalovaný přihlásil do insolvenčního

(KSUL 79 INS 19940/2011)

řízení vykonatelně pohledávky v celkově výši 134.305,-Kč, jež tvoří směnečná suma ve výši 100.000,-Kč, směnečná odměna ve výši 333,-Kč a náklady řízení ve výši 33.972,-Kč. Všechny pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelně na základě směnečněho platebního rozkazu vydaněho Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 266/2010 dne 8.2.2011, který nabyl právní moci dne 8.3.2011. Ze spisu sp. zn. 33 Cm 266/2010 soud zjistil, že se žalovaný domáhal vůči dlužnici zaplacení částky 100.000,-Kč na základě směnky ze dne 25.6.2009 splatně dne 30.9.2010, na níž není žádně číslo. Zpříjmověho pokladního dokladu ze dne 20.12.2010 vyplývá, že žalovaný převzal od dlužnice 65.000,-Kč na úhradu směnečněho peníze ve výši 80.000,-Kč podle směnky č. 003. Dlužnice vypověděla, že si od žalovaněho vypůjčila peníze jen jednou, byt' ve dvou splátkách po 50.000,-Kč, když jí žalovaný dal první částku v srpnu 2009 a druhou měsíc až měsíc a půl na to. Nechtěl nic podepsat a říkal, že jí to bude strhávat zvýplaty, protože u něj začala znovu pracovat. Od 18.8.2009 do 17.1.2010 pobírala dlužnice podporu v nezaměstnanosti, k žalovaněmu nastoupila do zaměstnání od srpna 2009 a pracovala u něj do začátku srpna 2010. Žalovaný jí předal půjčku z ruky do ruky v kanceláři před paní Zábranskou, podepsala mu jedinou směnku. Spolu s manželem předala žalovaněmu 65.000,-Kč, žalovaný jim však směnku nevydal s tím, že tak učiní, až bude zaplacena celá dlužná částka. Manžel dlužnice uvedl, že se o dluhu, který měla mít manželka vůči žalovaněmu, dozvěděl vprosinci 2010, kdy mu žalovaný volal a sdělil mu, že z dluhu 20.000,-Kč odečte, ale 80.000,-Kč chce vrátit. Na dluh uhradili 65.000,-Kč stím, že až jim žalovaný vydá směnku, uhradí mu zbytek. Pro žalovaněho měl připraveno 80.000,-Kč, ale ty mu nedal, protože mu nepředal směnku. Na účtenku napsali 80.000,-Kč. Syn dlužnice Lubomír Roztočil uvedl, že se o směnkách doslechl až potom, co mělo dojít k placení. Jeho rodiče vezli žalovaněmu 65.000,-Kč, viděl to, protože seděl na zadním sedadle vozu. Otec předal žalovaněmu 65.000,-Kč, žalovaný si vložil peníze do kapsy a vydal jim proti tomu nějaký papír. Svědkyně Simona Zábranská uvedla, že o směnce nic neví, ale věděla, že si dlužnice chtěla půjčit od žalovaněho peníze. Uvedla, že dlužnice pracovala v kuchyni jeho podniku Hostinec U Bandity, nastoupila včervenci 2009 a potom jí žalovaný hned půjčoval, nejprve 50.000,-Kč a do týdne dalších 50.000,-Kč. Ze spisu Policie ČR vedeněho v trestní věci proti žalovaněmu soud zjistil, že dlužnice tvrdila, že si dlužnou částku u žalovaněho odpracovala a dne 23.3.2011 ji měl žalovaný fyzicky napadnout. Žalovaný uvedl, že půjčku ve výši 100.000,-Kč poskytl dlužnici dne 25.6.2009 v souvislosti s havárií jejího syna v SRN a další jí poskytl v polovině července 2010; na obě byly vydány směnky. Pokud dlužnice uhradila 65.000,-Kč, jednalo se o úhradu na směnku č. 3 znějící na 80.000,-Kč, kterou před ním po zaplacení dlužnice roztrhala.

Na základě těchto zjištění soud prvního stupně žalobu zamítl, protože nebylo prokázáno, že dlužnice pohledávku ze směnky, která byla přihlášena do insolvenčního řízení, uhradila. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 202 insolvenčního zákona .

Proti tomuto rozsudku se včas žalobce i žalovaný včas odvolali. Žalobce požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně kdalšímu řízení, případně aby ho změnil tak, že žalobě vcelěm rozsahu

(KSUL 79 INS 19940/2011) vyhoví. Argumentoval zejměna tím, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že se nepodařilo prokázat jeho tvrzení o úhradě pohledávky. Připomněl, že dlužnice ani žalovaný nepopírali skutečnost, že dlužnice uhradila částku 65.000,-Kč, byt' žalovaný uvedl, že tuto částku započetl na pohledávku z jině směnky, kterou měl mít vůči dlužnici. V průběhu řízení však žalovaný nikdy nepředložil žádně důkazy svědčící o tom, že by nějaká jiná směnka existovala. Bylo to pouze tvrzení žalovaněho, žádný ze svědků tuto skutečnost nepotvrdil. Soud prvního stupně měl podle jeho názoru vyzvat žalovaněho k doplnění důkazů ohledně tvrzení o existenci jině směnky. Žalobce má tak zato, že žalovaný existenci těto směnky ani existenci závazku, který měla zajišt'ovat, neprokázal a neunesl důkazní břemeno ohledně tohoto tvrzení. Pokud uvedl, že úhradu ve výši 65.000,-Kč započetl na směnku znějící na částku 80.000,-Kč, pak tento postup nebyl ani právně správný. Sám žalovaný totiž ve svěm vyjádření k žalobě připustil, že částku 65.000,-Kč převzal od manžela dlužnice, který si však zřejmě myslel, že hradí dlužnou částku na směnečný peníz 100.000,-Kč. Jak vypověděla dlužnice i její manžel, jejich úmyslem bylo hradit na směnku znějící na 100.000,-Kč, a nebylo v moci žalovaněho jakožto věřitele určit, na jaký dluh úhradu započte. V těto souvislosti odkázal žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 326/2004 ze dne 7.7.2004. Žalobce měl dále zato, že soud prvního stupně nikterak nezhodnotil výpovědi jednotlivých svědků, když je v odůvodnění rozhodnutí pouze rekapituloval. Řízení je proto vzhledem k provedení a vyhodnocení důkazů v rozporu s občanským soudním řádem postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci samě. Žalobce podotkl, že ve výpovědích svědků byly významně rozpory svědčící ve prospěch jeho tvrzení. Soud prvního stupně sice provedl všechny důkazy, kterě byly účastníky navrženy, ale neuvedl, zjakých důkazů při rozhodování vyšeL

Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v bodě l. výroku jako věcně správný potvrdil stím, že v odvolání jsou sice formálně uvedeny odvolací důvody, ale fakticky nejsou nijak doloženy. Soud prvního stupně se podle něj řádně vypořádal se všemi provedenými důkazy a vyvodil z nich správný závěr, že žaloba není důvodná.

Žalovaný se odvolal pouze proti bodu ll. výroku o náhradě nákladů řízení a požadoval, aby odvolací soud rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit mu na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 14.775,40 Kč. Podle žalovaněho je otázka nákladů řízení podrobena pravidlům uvedených v občanskěm soudním řádu a soud měl postupovat podle ust. § 142 o.s.ř. Použití ust. § 202 insolvenčního zákona je podle něj až přílišným formalistickým přístupem. Podání žaloby má za šikanozní uplatnění práva vzhledem ktomu, že pohledávka byla přiznána pravomocným rozhodnutím soudu. Žalovaný byl v důsledku podání žaloby nucen vynaložit další náklady na bránění sveho práva.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, kterě jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl ktěmto zjištěním azávěrům:

(KSUL 79 INS 19940/2011)

Odvolací soud konstatoval, že si soud prvního stupně opatřil pro své rozhodnutí dostatek důkazů, znichž dovodil správná skutková zjištění a znichž dovodil také správný právní závěr, že žalobce neprokázal, že dlužnice přihlášené pohledávky v celkové výši 134.305,-Kčjiž uhradila.

Ze zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že pohledávku proti dlužnici přihlášenou do insolvenčního řízení žalovaným žalobce vcelém rozsahu popřel, protože měl zato, že zanikla splněním. Z důkazů provedených soudem vyplynulo, že žalovaný půjčil dlužnici částku 100.000,-Kč a že dlužnice za účelem úhrady této půjčky vystavila dne 25.6.2009 v jeho prospěch směnku znějící na částku 100.000,-Kč. Zprovedených důkazů před soudem prvního stupně však nelze dovodit, že dlužnice tento dluh žalovanému uhradila, a to dokonce před vydáním směnečného platebního rozkazu, jak tvrdil žalobce. Tvrzení dlužnice, že podle příjmového dokladu ze dne 20.12.2010 uhradila na směnku ze dne 25.6.2009 částku 65.000,-Kč, nelze zpředloženého dokladu dovodit. Plyne zněj pouze to, že na úhradu směnky označené č. 003 znějící na směnečný peníz 80.000,-Kč zaplatila 65.000,-Kč. Žádný důkaz, z něhož by bylo možné dovodit, že dlužnice poskytla plnění na směnku ze dne 25.6.2009, však žalobcem předložen nebyl.

Odvolací soud proto stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že pohledávka byla dlužnicí uhrazena a zanikla splněním, a odvolání žalobce proto neshledal důvodným.

Důvodným ovšem neshledal ani odvolání žalovaného. Vyšel přitom z toho, že se podle ust. § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li insolvenční zákona jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Podle ust. § 163 insolvenčního zákona rozhodne insolvenční soud o nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě podle ustanovení občanského soudního řádu, není-li v insolvenčním zákona stanoveno jinak. Ust. § 202 odst. 1 téhož zákona určuje, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit.

Předmětem projednávané žaloby bylo určení důvodnosti popření pohledávky. Proto soud prvního stupně nemohl o povinnosti hradit náklady řízení rozhodnout podle ust. § 142 o.s.ř., jak namítal žalovaný, ale o náhradě nákladů řízení rozhodl správně podle ust. § 202 insolvenčního zákona.

(KSUL 79 INS 19940/2011)

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 219 občanského soudního řádu a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. § 142 odst.1 ve spojení sust. §224 odst.1 o.s.ř. a ust. § 202 odst. 1 věty prvé insolvenčního zákona.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 3.října 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Kůtová