102 VSPH 153/2014-111
36 ICm 1174/2011 102 VSPH 153/2014-111 (KSPH 36 INS 9175/2009)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Heleny Horové, LL.M., sídlem V Luhu 754/18, Praha 4, insolvenční správkyně dlužnice CON INVEST, a.s., IČO: 25061607, zast. advokátem Mgr. Karlem Somolem, sídlem Karlovo náměstí 24, Praha 1, proti žalované Ruby Apartments, s.r.o., sídlem Paříkova 910/11a, Praha 9, IČO: 27889246, zast. advokátem Mgr. Stanislavem Němcem, sídlem Postupice č.p. 58, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované COMMERZBANK Aktiengesellschaft, pobočka Praha, sídlem Jugoslávská 1, Praha 2, IČO: 47610921, o určení neúčinnosti právních úkonů, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 36 ICm 1174/2011-87 ze dne 7. února 2014,

t a k t o:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 36 ICm 1174/2011-87 ze dne 7. února 2014 se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 8.228,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Stanislava Němce.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Praze v bodě I. výroku shora označeného rozsudku zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení neúčinnosti tam specifikovaných kupních (KSPH 36 INS 9175/2009) smluv ze dne 1. 4., 2. 11., 3. 11., 16. 11., 23. 11. a 30. 11. 2009 (dále jen Kupní smlouvy) uzavřených mezi dlužnicí a žalovanou, v bodě II. výroku žalobkyni uložil, aby žalované zaplatila 16.940,-Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce, a v bodě III. výroku rozhodl o tom, že ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soud reprodukoval obsah žaloby tak, že dlužnice vlastnila byty, nebytové prostory a spoluvlastnické podíly na společných částech budov a pozemků nacházející se v katastrálním území Vysočany, zapsané u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu na LV č. 6012, LV č. 5433 a LV č. 2933 (dále jen Nemovitosti), jež prodala na základě Kupních smluv žalované. Protože žalovaná řádně a včas nezaplatila kupní cenu, žalobkyně coby insolvenční správkyně dlužnice od Kupních smluv dopisem ze dne 10. 2. 2011 odstoupila a Nemovitosti zahrnula do soupisu majetkové podstaty (o čemž žalovanou dopisem ze dne 25. 3. 2011 vyrozuměla). Žalobkyně dále tvrdila, že dlužnice uzavřela Kupní smlouvy v době, kdy již byla v úpadku, a ve prospěch osoby s ní právně i fakticky propojené. Neúčinnost Kupních smluv coby právních úkonů bez přiměřeného protiplnění spatřovala v tom, že žalovaná jako kupující zaplatila pouze 2/3 kupní ceny a zbytek byl zaplacen samotnou dlužnicí. Žalobkyně měla i za to, že jsou Kupní smlouvy právními úkony zvýhodňujícími žalovanou, neboť jí dlužnice poskytla část kupní ceny v době, kdy již měla jiné závazky (jež jsou uplatňovány v insolvenčním řízení), přičemž dlužnice neobdržela náležité protiplnění, čímž došlo k faktickému zmenšení jejího majetku a k poškození jejích věřitelů.

Žalovaná oponovala, že není přihlášeným věřitelem dlužnice a že napadené právní úkony k úpadku dlužnice nevedly. Akcentovala, že Nemovitosti byly prodány za cenu obvyklou, o čemž (ostatně) nebylo mezi účastníky sporu, takže nelze aplikovat ust. § 240 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ). Z toho, že z účtu na účet odešla nějaká částka, nelze dle jejího názoru dovozovat, že z této částky byla uhrazena část kupní ceny a že tyto prostředky pocházely z účtu dlužnice; v této souvislosti poukazovala na předchozí pravomocně skončené řízení o vyloučení Nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužnice (dále jen Řízení o vyloučení Nemovitostí ze soupisu), jehož účastníky byly žalobkyně (tam žalovaná) a žalovaná (tam žalobkyně), v němž bylo dle ní prokázáno, že předmětné transakce proběhly v rámci běžného obchodního styku a že kupní cena byla zaplacena, a v němž byla objasněna i námitka týkající se provázanosti žalované s dlužnicí.

Vedlejší účastnice k věci uvedla, že nárok uplatněný žalobou neuznává. Poukázala na to, že měla Kupní smlouvy k dispozici, přičemž neshledala důvody jejich neplatnosti či neúčinnosti ani nezjistila žádnou propojenost mezi žalovanou a dlužnicí. V dalším se připojila k vyjádření žalované.

Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel soud v rovině skutkové zejména z toho, že: 1) dlužnice jako prodávající a žalovaná jako kupující uzavřely dne 1. 4., 2. 11., 3. 11., 16. 11., 23. 11. a 30. 11. 2009 dle ust. § 409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen ObchZ) 12 Kupních smluv, jejichž předmětem byly Nemovitosti, 2) jediným jednatelem a společníkem žalované byl od 9. 3. 2009 Martin Štěpánek, (KSPH 36 INS 9175/2009)

3) v období od 27. 6. 1996 do 24. 5. 2010 byl místopředsedou představenstva dlužnice Michal Štěpánek, v době od 2. 1. 2009 do 24. 6. 2010 byl předsedou jejího představenstva Jiří Štěpánek, přičemž jménem společnosti jednal každý člen představenstva samostatně, 4) jako vlastník Nemovitostí je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná, 5) mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že sjednaná kupní cena Nemovitostí ve výši 76.066.140,-Kč je cenou přiměřenou, 6) kupní ceny dle Kupních smluv byly dlužnici žalovanou uhrazeny, 7) v době podpisu Kupních smluv byla dlužnice v úpadku ve formě insolvence, 8) insolvenční řízení ve věci dlužnice bylo zahájeno dne 18. 12. 2009, 9) usnesením ze dne 12. 5. 2010 (č.d. A-32) byl zjištěn úpadek dlužnice a žalobkyně byla ustanovena do funkce insolvenční správkyně , a usnesením ze dne 13. 12. 2010 (č.d. B-56) byl na majetek dlužnice prohlášen konkurs.

V rovině právního posouzení věci soud poté, co vysvětlil, že při posuzování ekvivalence vzájemného plnění dle ust. § 240 IZ je namístě porovnávat sjednanou cenu s cenou obvyklou, konstatoval, že bylo na žalobkyni, aby prokázala naplnění obou zákonných podmínek neúčinnosti právního úkonu dle posledně citovaného ustanovení, tj. že se dlužnice zavázala poskytnout (či fakticky poskytla) plnění bezúplatně či za protiplnění podstatně nižší než za cenu obvyklou, a zároveň že tak učinila v době, kdy byla v úpadku, popř. že tento úkon k jejímu úpadku vedl. V tomto případě však žalobkyně prokázala pouze to, že dlužnice uzavřela Kupní smlouvy v době, kdy byla v úpadku; naplnění druhé podmínky neprokázala, neboť mezi účastníky nebylo sporu o tom, že sjednaná kupní cena Nemovitostí byla cenou obvyklou, resp. nebyla nepřiměřená. Soud přitom odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 102 VSPH 204/2012-142 ze dne 20. 4. 2012 vydaný v Řízení o vyloučení Nemovitostí ze soupisu, z něhož vyplývá, že dlužnice obdržela za převedené Nemovitosti cenu obvyklou, takže ke zkrácení jejích věřitelů ani ke zvýhodnění žalované dojít nemohlo. Z těchto důvodů žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze se žalobkyně včas odvolala a požadovala, aby jej odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví a vůči žalované jí přizná právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odvolání sice konstatovala, že se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně ohledně úpadku dlužnice v době podpisu Kupních smluv i ohledně toho, že výše sjednaných kupních cen Nemovitostí nebyla mezi účastníky řízení sporná (resp. že odpovídá jejich tržní ceně), nicméně zdůraznila, že napadá způsob, jakým došlo mezi žalovanou a dlužnicí k následnému vypořádání sjednaných kupních cen. Konkrétně namítala, že dlužnice fakticky od žalované neobdržela přiměřené protiplnění za prodej Nemovitostí, neboť podstatná část kupní ceny (ve výši 22.000.000,-Kč) byla de facto uhrazena z prostředků dlužnice.

V této souvislosti poukazovala na to, že z výpisu z účtu dlužnice č. 225273755/0300 vedeného u ČSOB, a.s. vyplývá, že dne 16. 6. 2009 dlužnice z blíže neurčeného důvodu převedla ze svého účtu částku 22.000.000,-Kč ve prospěch účtu žalované, která stejnou částku obratem (následující den) použila k částečné úhradě kupní ceny Nemovitostí (platbami ve výši 1.802.512,-Kč, (KSPH 36 INS 9175/2009)

2.761.157,-Kč, 8.571.230,-Kč a 8.865.101,-Kč); v dokumentaci dlužnice předané žalobkyni přitom neexistuje konkrétní smlouva (např. o úvěru či půjčce) či jiný právní titul, na jehož základě by se dlužnice k převodu této částky zavázala. Z toho žalobkyně dovozovala, že žalovaná reálně dlužnici nezaplatila za Nemovitosti sjednané kupní ceny (protiplnění) v plném rozsahu, neboť si dlužnice část plnění de facto poskytla sama, čímž žalovanou na úkor ostatních věřitelů zvýhodnila; dlužnice má sice vůči žalované pohledávku ve výši 22.000.000,-Kč, tu však žalovaná účelově popírá a její splnění není žádným způsobem zajištěno.

Žalovaná ve vyjádření k odvolání poukazovala především na to, že předmětem žaloby nebylo určení neúčinnosti 1 právního úkonu, ale celkem 12 Kupních smluv; žalobkyně měla proto konkretizovat, kterých Kupních smluv se úhrada částky 22.000.000,-Kč týkala a této skutečnosti měla přizpůsobit žalobní petit (domáhat se neúčinnosti pouze těchto Kupních smluv) nehledě na to, že žalobkyně tyto skutečnosti coby nová tvrzení již v odvolacím řízení uplatnit nemůže. Žalovaná sice připustila, že je možné polemizovat o tom, zda existoval (platný) právní důvod k (případnému) peněžitému plnění poskytnutému jí dlužnicí před úhradou některých kupních cen, nicméně zdůraznila, že tato otázka není předmětem tohoto řízení a že žalobkyně se již domáhá vrácení tohoto plnění v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 68/2012. Posouzení této otázky (zda existoval důvod pro peněžité plnění ze strany dlužnice a zda má dlužnice nárok na jeho vrácení), však podle ní nemůže nic změnit na závěru, že kupní ceny Nemovitostí byly řádně zaplaceny.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 19. 11. 2015, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud především konstatuje, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvého stupně, jež jsou v podstatné části reprodukovány shora a jež mají v obsahu spisu potřebnou oporu, když ani ve stádiu odvolacího řízení nevyšlo najevo nic, co by bylo s to je zpochybnit. V podrobnostech lze proto pro stručnost odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku.

Odvolací soud přitom považoval za potřebné zdůraznit, že v již výše zmiňovaném rozsudku č.j. 102 VSPH 204/2012-142 ze dne 11. 10. 2012 (kterým potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 36 ICm 1165/2011-82 ze dne 20. 4. 2012, jímž byly Nemovitosti vyloučeny ze soupisu majetkové podstaty dlužnice) dospěl při hodnocení totožné argumentace žalobkyně (tam žalované) k závěrům, dle nichž: -žalobkyně nebyla oprávněna odstoupit od Kupních smluv pro prodlení žalované dle ust. § 345 ObchZ, neboť jí to v situaci, kdy Kupní smlouvy byly zcela splněny dlužnicí, zapovídalo ust. § 253 odst. 1 IZ, -žalovanou (jejího jednatele) nelze považovat za osobu jednající ve shodě s dlužnicí (některým členem představenstva), a to ani dle ust. § 66b odst. 3 ObchZ, -neobstojí námitky žalobkyně, že Kupní smlouvy jsou absolutně neplatné, spočívající v tom, že dlužnice převedla Nemovitosti na žalovanou v době, kdy se nacházela v úpadku, a tím zmařila možné uspokojení pohledávek svých dalších věřitelů z případného výtěžku zpeněžení Nemovitostí v insolvenčním řízení; obdržela-li totiž (KSPH 36 INS 9175/2009) dlužnice za převedené Nemovitosti jejich obvyklou cenu (nenastalo-li v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení majetku dlužnice), ke zkrácení uspokojení pohledávek jejích věřitelů ani ke zvýhodnění žalobkyně dojít nemohlo.

Na těchto závěrech nemá odvolací soud důvodu cokoli měnit ani v projednávané věci, která vychází ze shodného skutkového stavu.

Ke stěžejnímu odvolacímu argumentu je pak třeba uvést, že dle ust. § 240 odst. 1 IZ platí, že právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník.

Při aplikaci tohoto ustanovení tak je (bylo) nutno v prvé řadě přihlédnout k tomu, k jakému plnění se dlužnice zavázala, resp. k tomu, zda obvyklá cena smluveného protiplnění ze strany žalované odpovídala obvyklé ceně smluveného plnění ze strany dlužnice. Jinými slovy, u úplatných smluv (jak tomu bylo v tomto případě) jde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. V situaci, kdy soud prvého stupně ani účastníci neměli pochybnosti o tom, že sjednaná kupní cena za převod Nemovitostí odpovídala jejich obvyklé ceně, nebylo dle názoru odvolacího soudu vskutku možno dovodit (jak správně uzavřel soud prvého stupně), že je převod vlastnického práva k Nemovitostem neúčinným právním úkonem dle ust. § 240 IZ. Tento závěr ostatně odpovídá i judikatornímu výkladu přijatému např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1089/2011 ze dne 29. 2. 2012 či sp. zn. 29 Odo 1486/2006 ze dne 26. 2. 2009 nebo v rozsudku téhož soudu sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 ze dne 29. 4. 2010, v nichž je dovozována neúčinnost právních úkonů tehdy, nedostane-li se majetkové podstatě reálného protiplnění, tedy zejména v případech, kdy bylo již v rámci posuzovaného právního úkonu sjednáno poskytnutí protiplnění (zaplacení kupní ceny) formou zápočtu vzájemných pohledávek, popř. tehdy, byla-li dlužníkem a druhou smluvní stranou následně uzavřena dohoda o zápočtu vzájemných pohledávek, a podstatě se tak žádného reálného protiplnění nedostalo. O tuto situaci se však v dané věci nejedná.

Ust. § 241 IZ pak dle názoru odvolacího soudu nelze na dané skutkové poměry aplikovat vůbec, neboť jeho skutková podstata spočívá v tom, že dlužník zvýhodňujícím úkonem poskytne některému z věřitelů na jeho již existující pohledávku na úkor ostatních věřitelů vyšší plnění, než jakého by se mu dostalo v konkursu; není-li tu však v době uskutečnění posuzovaného úkonu (již existující) závazek dlužníka a jemu odpovídající pohledávka věřitele, nelze ani hovořit o výši předpokládaného uspokojení této pohledávky v konkursu. Skutečnost, že by Kupními smlouvami byl uspokojován (již) existující závazek dlužnice vůči žalované (tedy např. že převodem vlastnictví k Nemovitostem byla /zcela/ uspokojena již existující pohledávka žalované) však žalobkyně netvrdila, stejně jako netvrdila ani okolnosti nasvědčující naplnění znaků skutkové podstaty uvedené v ust. § 242 IZ, tedy úmyslně zkracujícího právního úkonu.

Pro úplnost pak považoval odvolací soud za potřebné doplnit, že stejně jako projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, i poskytnutí (KSPH 36 INS 9175/2009)

(konkrétně specifikovaného) finančního plnění třetí osobě-ať již coby půjčky, úvěru či plnění bez právního důvodu-je (samostatným) právním úkonem ve smyslu ust. § 34 občanského zákoníku (ve znění účinném v rozhodné době), jehož neúčinnosti dle ust. § 235 a násl. IZ se v insolvenčním řízení lze dovolávat (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 677/2011 ze dne 27. 2. 2014 uveřejněný pod č. 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání důvodným, napadený rozsudek proto podle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná i vedlejší účastnice na její straně v něm byli zcela úspěšní. Náklady žalované spočívají v odměně advokáta ve výši 6.200,-Kč za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání u odvolacího soudu) a náhradě hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši 600,-Kč, vše dle ust. § 11 odst. 1 písm. g) a k), § 9 odst. 4 písm. c), § 7 bodu 5 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., což s připočtením 21 % daně z přidané hodnoty, činí celkem 8.228,-Kč. Vedlejší účastnici na straně žalované (ani) v odvolacím řízení žádné náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Praze k Nejvyššímu soudu ČR.

Proti bodům II. a III. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 19. listopadu 2015

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná