102 VSPH 146/2012-65
129 ICm 3309/2011 102 VSPH 146/2012-65 (KSPL 29 INS 14892/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobkyně Oberbank Leasing, s.r.o., sídlem I. P. Pavlova 1789/5, Praha 2, zast. advokátem JUDr. Ladislavem Břeským, sídlem Botičská 1936/4, Praha 2, proti žalovaným 1) FRANZ EDER Tachov, a.s., sídlem u Ctiboře 1698, Tachov, zast. advokátkou Mgr. Janou Payne, sídlem Ovocný trh 8, Praha 1, a 2) Ing. Vladimíře Jechové Vápeníkové, sídlem Révová 3242/3, Praha 10, insolvenční správkyni dlužnice FRANZ EDER Tachov, a.s., zast. advokátem Mgr. Janem Baladou, sídlem Klimentská 10, Praha 1, o určení pravosti pohledávky o odvolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 129 ICm 3309/2011-24 ze dne 21.února 2012

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 129 ICm 3309/2011-24 ze dne 21.února 2012 se potvrzuje.

II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni 12.720,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Ladislava Břeského.

III. Žalobkyně a žalovaná 2) nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení .

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni ve výroku označeným rozsudkem vydaným jako rozsudek pro uznání určil, že žalobkyní přihlášená pohledávka č. 3 do insolvenčního řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. KSPL 29 INS 14892/2010 ve věci (KSPL 29 INS 14892/2010) dlužnice FRANZ EDER Tachov, a.s. ve výši 49.142.361,55 Kč (dále jen Pohledávka) je po právu a ve správné výši jako pohledávka podmíněná a nezajištěná (bod I. výroku), a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

Výrok ve věci samé odůvodnil tím, že žalovaným doručil žalobu a usnesení s výzvou (dále jen Výzva), aby se do 30 dnů od doručení Výzvy vyjádřili k žalobě. Ve Výzvě je poučil o tom, co má vyjádření obsahovat a pokud se ve stanovené lhůtě nemohou vyjádřit, jsou mu povinni před uplynutím lhůty sdělit, jaký vážný důvod jim v tom brání. Dále je poučil o tom, že pokud se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří a ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jim v tom brání, bude mít zato, že nárok, který je proti nim žalobou uplatňován, uznávají, a rozhodne proto rozsudkem pro uznání. Výzva byla žalované 1), resp. její zástupkyni doručena dne 29.12.2011, ta však na ni ve stanovené lhůtě nereagovala; žalovaná 2) žalobní nárok zcela uznala a navrhla vydání rozsudku pro uznání.

Soud maje za splněné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání postupoval podle ust. § 153a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále též jen OSŘ) ve spojení s ust. § 114b odst. 5 téhož zákona a rozhodl, jak uvedeno výše. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil ust. § 202 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ), jenž je podle něj třeba aplikovat nejen ve vztahu k žalované 2)-insolvenční správkyni, nýbrž i ve vztahu k žalované 1)-dlužnici.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni se žalovaná 1) včas odvolala a požadovala, aby ho odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítala, že v této věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. V první řadě uvedla, že se k Výzvě nemohla ve stanovené lhůtě vyjádřit, neboť v té době intenzivně jednala s investorem o podobě reorganizačního plánu a o zajištění jeho financování. Zdůraznila, že incidenční spor o určení pravosti pohledávky má vyústit (toliko) v deklaratorní rozhodnutí, proto absence vyjádření žalovaného k žalobě nemůže pohledávku vytvořit. Dovozovala, že ve sporech o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky nelze aplikovat ust. § 114b odst. 1 OSŘ, což podle ní potvrzuje i soudní praxe např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3375/2010 ze dne 29.9.2010 uveřejněný pod č. 41/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 41/2011) nebo usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 VSOL 40/2011 ze dne 24.11.2011.

Žalobce ve vyjádření k odvolání oponoval, že zákonné podmínky pro vydání Výzvy byly splněny a soud postupoval v souladu s OSŘ. Rozvedl, že je ve sporech o pravost, výši a pořadí pohledávek běžnou praxí, že soudy vydávají kvalifikované výzvy dle ust. § 114b odst. 1 OSŘ a potažmo rozsudky pro uznání podle ust. § 153a odst. 3 téhož zákona. Současně poukazoval na to, že se usnesením Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 29 INS 14892/2010-B-156 ze dne 10.7.2012 reorganizace žalované 1) přeměnila v konkurs, v důsledku čehož se již k popření Pohledávky nepřihlíží. Z těchto důvodů navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal mu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. (KSPL 29 INS 14892/2010)

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a OSŘ a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 114b odst. 1 OSŘ platí, že vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle ust. § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (ust. § 99 odst. 1 a 2), a ve věcech uvedených v ust. § 120 odst. 2. Z ust. § 114b odst. 5 OSŘ vyplývá, že pokud se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se zato, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (ust. § 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

Z ust. § 153a odst. 3 OSŘ se podává, že rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se zato, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (ust. § 114b odst. 5 a § 114c odst. 6).

Ust. § 205b téhož zákona pak určuje, že u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v ust. § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (ust. § 153a, 153b).

Posledně citované ustanovení tedy vylučuje obecnou přípustnost odvolání proti rozsudku pro uznání tak, že vedle odvolacího důvodu spočívajícího v nedostatku podmínek řízení je způsobilým odvolacím důvodem toliko okolnost, že nebyly splněny formální předpoklady pro jeho vydání. Současně platí, že jen z těchto důvodů je odvolací soud oprávněn přezkoumat správnost rozsudku pro uznání. K tvrzení žalobce, že po vydání napadeného rozsudku došlo k přeměně reorganizace žalované 2) v konkurs, tudíž v tomto odvolacím řízení nemohlo být přihlédnuto.

Rozsudek pro uznání je institutem formální povahy, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného, a jeho použití je proto vázáno na řádné a prokazatelné naplnění podmínek uvedených v ust. § 153a OSŘ. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že tyto podmínky byly v posuzované věci splněny, a to i ve vztahu k žalované 1), neboť tím, že se k Výzvě bez vážného důvodu včas nevyjádřila ani nesdělila jaký vážný důvod jí v tom bránil, došlo k fikci uznání nároku žalobce podle ust. § 114b odst. 5 OSŘ.

Odvolací námitka, že ve sporech o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky nelze aplikovat ust. § 114b odst. 1 OSŘ, by byla důvodná jen tehdy, pokud by se jednalo o spor vyvolaný konkursem prohlášeným podle zákona o konkursu (KSPL 29 INS 14892/2010) a vyrovnání (právě takový spor byl předmětem dovolacího přezkumu v R 41/2011, na nějž poukazovala žalovaná 2) nebo o spor vyvolaný insolvenčním řízením podle OSŘ účinného do 30.6.2009.

V posuzované věci se ovšem o žádný z výše uvedených případů nejedná, neboť předmětem řízení je spor vyvolaný insolvenčním řízením, jež bylo zahájeno dne 7.12.2010, tedy již za účinnosti novely OSŘ platné od 1.7.2009, kterou byla změněna ust. § 114b a § 118b OSŘ, jež vylučovala možnost rozhodovat rozsudkem pro uznání v incidenčních sporech vyvolaných insolvenčním řízením. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud v tomto sporu, jenž nepatří mezi spory, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (viz ust. § 153a odst. 2 OSŘ), rozhodl rozsudkem pro uznání.

Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 219 OSŘ a napadený rozsudek potvrdil.

Výrok o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) je odůvodněn ust. § 202 odst. 1 věty první IZ, jež stanoví, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Pokud jde o náhradu nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1), je odvolací soud toho názoru, že z ust. § 202 odst. 1 věty druhé IZ plyne, že zákon ve vztahu k dlužníkovi nestanoví jako v případě insolvenčního správce výjimku z obecného principu, podle něhož vzniká právo na náhradu nákladů řízení účastníku, který měl ve sporu úspěch vůči účastníku, který úspěch neměl. Odvolací soud proto postupoval podle ust. 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ a přiznal úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proti neúspěšné žalované 1). Tyto náklady sestávají z částky 10.000,-Kč představující odměnu za zastupování advokátem podle ust. § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z částky 600,-Kč představující dvě náhrady hotových výdajů po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu (vyjádření k odvolání a účast na jednání) a 20% DPH ve výši 2.120,-Kč, což činí celkem 12.720,-Kč.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 20.září 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Špinková