102 VSPH 143/2016-199
č. j. 40 ICm 1016/2010 102 VSPH 143/2016-199 (KSPH 40 INS 4940/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lišky a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Petra Vaňouse ve věci žalobce: Ing. Lee Louda, sídlem Vodičkova 41, Praha 1, insolvenční správce dlužnice Hany Voňavkové, narozené 5. dubna 1952 zastoupený advokátem JUDr. Miroslavem Houškou, sídlem V Jámě 1, Praha 1 proti žalované: SMart Credit, s.r.o., IČO: 26884828, sídlem Technická 2935/23, Královo Pole, Brno zastoupená advokátem JUDr. Daliborem Vaigertem, sídlem Hlinky 80, Brno o důvodnost popření vykonatelné pohledávky, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. prosince 2015, č. j. 40 ICm 1016/2010-166

takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. prosince 2015, č. j. 40 ICm 1016/2010-166 se v části týkající se důvodnosti popření jistiny pohledávky ve výši 1,162.401,50 Kč a úroků z prodlení ve výši 315 822,90 Kč potvrzuje; v části týkající se důvodnosti popření pohledávky z titulu nákladů řízení ve výši 49.500 Kč se mění tak, že se žaloba zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 41.926,50 Kč na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Miroslava Houšky.

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. isir.justi ce.cz 40 ICm 1016/2010 (KSPH 40 INS 4940/2010)

Odůvodnění: 1. Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku určil, že žalobce jako insolvenční správce dlužnice Hany Voňavkové (dále jen dlužnice popř. povinná ) popřel oprávněně co do pravosti vykonatelnou pohledávku žalované ve výši 1,527.724,40 Kč přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 40 INS 4940/2010, a v bodě II. výroku uložil žalované zaplatit žalobci 37.026 Kč na náhradu nákladů řízení do 10 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce. 2. V dané věci se jedná již o druhé rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci. Rozsudkem ze dne 10. května 2011, č. j. 40 ICm 1016/2010-43, totiž nejprve žalobu zamítl, přičemž vyšel z toho, že: -usnesením ze dne 22. června 2010, č. j. KSPH 40 INS 4940/2010-A-16 zjistil úpadek dlužnice, na její majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil žalobce, -žalovaná přihlásila přihláškou č. P6 ze dne 21. července 2010 do insolvenčního řízení vykonatelnou pohledávku v celkové výši 1,527.724,40 Kč přiznanou jí platebním rozkazem Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2007, č. j. Ro 923/2007-7 (dále jen platební rozkaz ), který nabyl právní moci 14. prosince 2007; platebním rozkazem přitom soud uložil dlužnici, aby zaplatila žalované částku 1,162.401,50 Kč s úroky z prodlení v platebním rozkaze specifikovanými (dále jen Pohledávka 1) a na náhradě nákladů řízení 49.500 Kč (dále jen Pohledávka 2), -podle protokolu o přezkumném jednání ze dne 11. srpna 2010 obě pohledávky popřeli co do pravosti a výše insolvenční správce i dlužnice, -Pohledávka 1 za dlužnicí vznikla původně věřiteli SYVA-group, s.r.o. (dále jen společnost S ) za dodávky zboží dle daňových dokladů č. 27100072, č. 27100074, č. 27100080, č. 27100082 a č. 27100083 vystavených v období od 19. dubna 2007 do 2. května 2007, -podle rámcové smlouvy o úplatném postoupení pohledávek ze dne 11. dubna 2007 a příloh č. 1 ze dne 24. dubna 2007 a č. 2 ze dne 3. května 2007 postoupila společnost S Pohledávku 1 za dodávky zboží (dle daňových dokladů shora) žalobkyni, -dlužnice podáním ze dne 6. října 2008, adresovaným společnosti S, odstoupila od uzavřené kupní smlouvy na dodávku zboží, a to z důvodu, že sjednané zboží neobdržela . 3. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že měla-li dlužnice eventuální námitky vůči Pohledávce 1 z titulu vztahů se společností S, tyto vůči žalované nemůže vznášet. Pohledávka 1 v době postoupení existovala a byla uznána. Pokud bylo (možná) následně od smlouvy odstoupeno, jednalo by se o ryze obchodněprávní vztah mezi účastníky smlouvy, kdy účinky odstoupení od smlouvy nastávají tzv. ex nunc. Pokud před tímto úkonem došlo k postoupení pohledávky vzniklé na základě řádně existujícího smluvního vztahu (platného a účinného, nedotčeného v okamžiku postoupení odstoupením), nemůže mít následné (byť třeba i platně učiněné) odstoupení vliv na existenci postoupené pohledávky. Tato pohledávka i nadále trvá a odstupující účastník má pouze eventuální právo (nárok) vůči původnímu oprávněnému. Práva faktoringové společnosti (rozuměj žalované) nemohou být odstoupením od smlouvy dotčena, pokud nedošlo k uplatnění námitek postupem dle ustanovení § 529 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) . 4. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. března 2012, č. j. 40 ICm 1016/2010, 102 VSPH 119/2011-90 (KSPH 40 INS 4940/2010), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že žalovaná nemá vůči dlužnici vykonatelnou pohledávku v celkové výši 1,527.724,40 Kč podle platebního rozkazu č. j. Ro 923/2007 ze dne

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 40 ICm 1016/2010 (KSPH 40 INS 4940/2010)

22. listopadu 2007 ; ve zbývající části (tj. ohledně pohledávky ve výši 49.500 Kč z titulu nákladů řízení přiznaných platebním rozkazem) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud-odkazuje na zjištění insolvenčního soudu a cituje ustanovení § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)-akcentoval, že dlužnice v řízení, jež skončilo vydáním platebního rozkazu, neuplatnila žádné skutečnosti, jimiž by zpochybnila právo na zaplacení pohledávek z titulu práva na zaplacení kupní ceny zboží, které předchůdce žalované nedodal. Proto byl žalobce oprávněn uplatnit v řízení o určení pravosti této vykonatelné pohledávky námitku, že právo na zaplacení pohledávek zaniklo . Z výše uvedených zjištění dále vyvodil, že dříve než byl vydán platební rozkaz, potvrdila společnost S dobropisy dlužnici, že vůči ní nemá právo na zaplacení vyúčtované ceny objednaného zboží. V důsledku odstoupení dlužnice od rámcové kupní smlouvy zanikly podle ustanovení § 351 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), pohledávky společnosti S za dlužnicí, jakkoli byly mezitím postoupeny žalované. Z toho vyplývá-pokračoval odvolací soud-že společnost S svým postupem způsobila, že postoupené pohledávky zanikly, týmž okamžikem přestala být žalovaná věřitelem dlužnice a vznikl jí vůči společnosti S nárok na vrácení úplaty za postoupené pohledávky . Proto odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce důvodně popřel vykonatelnou Pohledávku 1 žalované v rozsahu jistiny a úroku z prodlení; ohledně Pohledávky 2 ve výši 49.500 Kč naopak dovodil, že jde o pohledávku vzniklou nově v řízení vedeném pod sp. zn. Ro 923/2007, a to z titulu náhrady nákladů tohoto řízení, pročež žalobu v tomto rozsahu důvodnou neshledal. 5. Nejvyšší soud ČR k dovolání žalované rozsudek Vrchního soudu v Praze-s výjimkou zamítavého výroku ve věci samé-zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. S odkazem na svůj rozsudek ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněný pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že skutková námitka ohledně vystavení dobropisů společností S, popřípadě odstoupení od smlouvy, na základě které pohledávka přiznaná platebním rozkazem vznikla, je způsobilým důvodem popření pravosti vykonatelné pohledávky ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Neměl přitom pochybnosti o tom, že platebním rozkazem přiznaná pohledávka (její jistina) je pohledávkou na zaplacení kupních cen, které byly (podle dohody smluvních stran-společnosti S a dlužnice) splatné před dodáním zboží, tj. dříve než společnost S (jako prodávající) splnila ve vztahu ke dlužnici (jako kupující) povinnost dodat sjednané zboží (srov. § 409 a § 450 odst. 1 obch. zák.). Dále uvedl, že je zcela zjevné, že nesplnila-li následně společnost S povinnost dodat dlužnici sjednané zboží (dostala-li se se splněním této povinnosti do prodlení), vzniklo dlužnici právo od uzavřených smluv odstoupit. Výhrady dovolatelky založené na tom, že dlužnice neodstoupila od smlouvy bez zbytečného odkladu, respektive že nevyzvala společnost S k dodatečnému plnění (rozuměj neposkytla společnosti S dodatečnou lhůtu k plnění), shledal (v obecné poloze) právně nevýznamnými. Případné nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu pro odstoupení z důvodu podstatného porušení smluvní povinnosti (§ 345 odst. 1 obch. zák.) a absence určení dodatečné přiměřené lhůty k plnění pro odstoupení z důvodu nepodstatného porušení smluvní povinnosti, má totiž za následek jen to, že prodlení společnosti S s dodáním zboží lze hodnotit (jen) jako nepodstatné porušení smluvní povinnosti a že účinky odstoupení od smlouvy nastávají teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být poskytnuta k plnění povinnosti. Konečně měl za nepochybné, že se strany kupní smlouvy mohou dohodnout (nejde-li o situaci, kdy smlouva již zanikla splněním oběma smluvními stranami-k tomu obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2006, sp. zn. 29 Odo 331/2006, uveřejněné pod číslem 70/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) na jejím zrušení; skutečnost, že obchodní zákoník (ani občanský zákoník)

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 40 ICm 1016/2010 (KSPH 40 INS 4940/2010)

v rozhodném znění takový způsob zániku smlouvy výslovně neupravoval, je v tomto směru nevýznamná. 6. Dále Nejvyšší soud vyložil, že smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, tj. do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí na místo původního věřitele (postupitele) věřitel nový (postupník), aniž by došlo ke změně v obsahu závazku. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal. Ke změně v osobě věřitele přitom může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněného pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 360/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2007, pod číslem 83). Jinými slovy, důsledkem (platné) smlouvy o postoupení pohledávky není změna stran kupní smlouvy. Postupitele (prodávajícího) tak i nadále tíží povinnost dodat kupujícímu sjednané zboží a kupující má-bez ohledu na změnu v osobě věřitele pohledávky z titulu kupní ceny-této povinnosti odpovídající právo požadovat po prodávajícím dodání zboží; kupujícímu zůstává bez dalšího zachováno i právo od kupní smlouvy pro porušení této povinnosti prodávajícím odstoupit, přičemž nic nebrání stranám kupní smlouvy, aby se (za takové situace) dohodly na zrušení kupní smlouvy. Jelikož se postupník nestal stranou kupní smlouvy (namísto prodávajícího-postupitele), je zcela zjevné, že odstoupení od kupní smlouvy musí druhá smluvní strana (kupující) učinit ve vztahu k prodávajícímu; stejně tak dohodu o zrušení kupní smlouvy nemůže s kupujícím uzavřít postupník, nýbrž postupitel, který zůstává nadále stranou kupní smlouvy (prodávajícím). Odstoupí-li (platně a účinně) kupující do kupní smlouvy nebo dohodnou-li se smluvní strany (platně a účinně) na zrušení kupní smlouvy, smlouva zaniká a smluvním stranám vzniká povinnost vrátit si poskytnutá plnění (srov. § 351 odst. 2 obch. zák. a § 457 obč. zák.). V případě, že žádná ze smluvních stran doposud ani zčásti neplnila, spočívají důsledky odstoupení od kupní smlouvy, popřípadě zrušení kupní smlouvy (jen) v zániku práv a povinností kupní smlouvou založených (s výjimkami stanovenými zákonem nebo dohodou smluvních stran). Skutečnost, že v mezidobí prodávající pohledávku na zaplacení kupní ceny postoupil třetí osobě, není způsobilá na důsledcích odstoupení od kupní smlouvy (dohody o zrušení kupní smlouvy), tj. na zániku pohledávky z titulu zaplacení kupní ceny a zániku pohledávky na dodání zboží, nic změnit. V souvislosti s tím zdůraznil, že původní věřitel (postupitel) pohledávky na zaplacení kupní ceny si musel být vědom toho, že bez ohledu na splatnost této pohledávky před dodáním zboží, má-vzhledem k povaze kupní smlouvy jako smlouvy o vzájemném plnění (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1170/2006, uveřejněného pod číslem 42/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)-vzájemnou povinnost dodat sjednané zboží, tj. že případné nesplnění této povinnosti může mít v konečném důsledku (ve spojení s reakcí kupujícího na porušení povinnosti dodat zboží) vliv na další existenci pohledávky z titulu kupní ceny. 7. Na základě uvedeného Nejvyšší soud uzavřel, že v poměrech projednávané věci bylo rozhodující, zda kupní smlouvy, na základě kterých vznikly společnosti S vůči dlužnici pohledávky z titulu kupních cen, jež společnost S postoupila žalované, vskutku zanikly. Se závěrem odvolacího soudu o zániku pohledávky v důsledku odstoupení od rámcové kupní smlouvy přitom nesouhlasil s tím, že ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že tzv. rámcová smlouva nezakládá závazkový vztah, pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají. Význam rámcové smlouvy spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 40 ICm 1016/2010 (KSPH 40 INS 4940/2010)

jejím prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Rámcová smlouva tak nemá jiný význam (jinou funkci), než že stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačních smluv, tj. v tom či onom rozsahu předurčuje jejich obsah. Při vzniku realizační smlouvy uzavřené na základě rámcové smlouvy se tedy v rozsahu, v němž strany nesjednaly v realizační smlouvě jinak, stávají pravidla (smluvní podmínky) sjednaná v rámcové smlouvě součástí obsahu realizační smlouvy. I kdyby tedy v důsledku odstoupení ze strany dlužnice zanikla (podle ustanovení § 349 a násl. obch. zák.) rámcová kupní smlouva , nemělo by takové odstoupení vliv ani na existenci již uzavřených realizačních kupních smluv, ani na existenci pohledávek na zaplacení kupních cen dle těchto smluv. Odvolacímu soudu v souvislosti se zrušením jeho rozsudku uložil, aby v další fázi řízení jednak opětovně posoudil, zda dlužnice vskutku odstoupila (jen) od rámcové smlouvy, nebo od realizačních kupních smluv, jednak vyhodnotil právní důsledky skutečnosti, že společnost S vystavila dlužnici dobropisy na faktury, jimiž původně vyúčtovala dlužnici kupní ceny zboží, které měla dlužnici následně dodat; v této souvislosti se měl vypořádat i se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. března 2013, sp. zn. 20 Cdo 1237/2012. 8. Vrchní soud v Praze následně rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. května 2011, č. j. 40 ICm 1016/2010-43 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je nutné doplnit dokazování v rozsahu, který zjevně přesahuje rámec funkční působnosti odvolacího soudu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu uvedl, že platebním rozkazem přiznaná Pohledávka 1 (její jistina) je pohledávkou představující kupní ceny, které byly (podle dohody smluvních stran-společnosti S a dlužnice) splatné před dodáním zboží, tj. dříve než společnost S (jako prodávající) splnila ve vztahu ke dlužnici (jako kupující) povinnost dodat sjednané zboží. Současně měl za zjevné, že nesplnila-li následně společnost S povinnost dodat dlužnici sjednané zboží (dostala-li se splněním této povinnosti do prodlení), vzniklo dlužnici právo od uzavřených smluv odstoupit. Z tohoto důvodu měl za nezbytné zabývat se tím, zda dlužnice vskutku odstoupila jen od rámcové smlouvy, nebo také od realizačních kupních smluv, a dále vyhodnotit právní důsledky skutečnosti, že společnost S vystavila dlužnici dobropisy na faktury, jimiž původně vyúčtovala dlužnici kupní ceny zboží, které jí měla následně dodat. 9. Soud prvého stupně následně vydal odvoláním napadený rozsudek, v němž zreprodukoval dosavadní průběh řízení a v rovině skutkové vyšel z toho, že: -usnesením sp. zn. KSPH 40 INS 4940/2010-A-16 ze dne 23. 6. 2010 byl zjištěn úpadek dlužnice, prohlášen konkurs na její majetek a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce, -přihláškou pohledávky č. P6 ze dne 21. 7. 2010 ve znění doplnění žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení vykonatelnou pohledávku ve výši 1,527.724,40 Kč na základě pravomocného platebního rozkazu, -na přezkumném jednání dne 11. 8. 2010 insolvenční správce a dlužnice popřeli přihlášenou pohledávku žalované co do pravosti a výše, -faktury č. 27100072 ze dne 19. 4. 2007, č. 27100074 ze dne 18. 4. 2007, č. 27100080 ze dne 2. 6. 2007, č. 27100082 ze dne 3. 5. 2007 a č. 27100083 ze dne 2. 5. 2007 byly vystaveny společností S za dodávky zboží v těchto listinách specifikovaných, odběratelem zboží byla dlužnice, -k faktuře č. 27100072 na 489.324,50 Kč vystavené 19. 4. 2007 se splatností 19. 7. 2007 byl společností S vystaven dobropis č. 27100149 se splatností dne 30. 12. 2007,

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 40 ICm 1016/2010 (KSPH 40 INS 4940/2010)

-k faktuře č. 27100074 na 226.642,50 Kč vystavené 18. 4. 2007 se splatností 18. 7. 2007 byl společností S vystaven dobropis č. 27100157 dne 31. 10. 2007 se splatností dne 24. 1. 2008, -k faktuře č. 27100080 na 168.456,50 Kč vystavené 2. 5. 2007 se splatností 2. 8. 2007 byl společností S vystaven dobropis č. 27100156 dne 30. 10. 2007 se splatností dne 29. 12. 2007, -k faktuře č. 27100082 na 186.467 Kč vystavené 3. 5. 2007 se splatností 3. 8. 2007 byl společností S vystaven dobropis č. 27100154 dne 30. 10. 2007 se splatností dne 23. 12. 2007, -k faktuře č. 27100083 na 91.511 Kč vystavené 2. 5. 2007 se splatností 2. 8. 2007 byl společností S vystaven dobropis č. 27100153 dne 30. 10. 2007 se splatností dne 23. 12. 2007, -písemným uznáním závazků dlužnice vůči společnosti S uznala dne 28. bez udání měsíce roku 2007 pohledávku ve výši 715.967 Kč z faktur č. 27100072 a 27100074 a dne 7. 5. 2007 pohledávku ve výši 446.434,50 Kč z faktur č. 27100080, 27100082 a 27100083, -pravomocným platebním rozkazem byla dlužnice uznána povinnou zaplatit žalovanému pohledávku ve výši 1,162.401,50 Kč s příslušenstvím, -usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. 2. 2008, č. j. 9 Nc 87/2008-4 byla k uspokojení pohledávky žalované ve výši 1,642.401,50 Kč s příslušenstvím nařízena exekuce na majetek dlužnice, -usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 557/2009-325 ze dne 29. 3. 2010 bylo výše uvedené usnesení zrušeno s tím, aby bylo zkoumáno, zda až po vydání exekučního titulu vymáhaná pohledávka zanikla či nikoliv, -písemným podáním ze dne 6. 10. 2008 adresovaným společnosti S dlužnice odstoupila od uzavřené kupní smlouvy na dodávku zboží z důvodu, že sjednané zboží neobdržela, -rámcovou smlouvou o úplatném postoupení pohledávek ze dne 11. 4. 2007 uzavřenou mezi společností S a žalovaným ve znění přílohy č. 1 ze dne 24. 4. 2007 a přílohy č. 2 ze dne 3. 5. 2007 byly žalované postoupeny pohledávky za dlužnicí specifikované výše s tím, že v čl. 5 smlouvy byla sjednána úplata za jejich postoupení ve výši 100 % nominální hodnoty, -písemným podáním ze dne 24. 4. 2007 společnost S jako postupitel v souladu s čl. 3 smlouvy oznámila dlužnici postoupení pohledávky v celkové výši 715.967 Kč žalované, -dlužnice vypověděla, že uzavřela se společností S smlouvu o dodávce zboží, závazky z této smlouvy vzniklé neuhradila, společnost S postoupila pohledávku žalované někdy v roce 2007, přičemž na základě doporučení a ujištění jednatele společnosti S podepsala dlužnice uznání závazků žalované po postoupení pohledávky; od smlouvy na dodávku zboží uzavřené se společností S odstoupila až cca po 6 měsících, neboť uvěřila jednateli společnosti S, že dá vše do pořádku, a dále i z osobních a obchodních důvodů, -usnesením Nejvyššího soudu ČR č. j. 20 Cdo 1237/2012-523 ze dne 26. 3. 2013 bylo odmítnuto odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 20 C 403/2011-479 ze dne 16. 11. 2011 v exekuční věci s tím, že bylo prokázáno, že vymáhaná pohledávka zanikla dohodou o zrušení kupní smlouvy, a to před vydáním exekučního titulu. 10. Soud prvého stupně dále konstatoval, že se zabýval otázkou odstoupení dlužnice od rámcové smlouvy, popř. od jednotlivých kupních smluv v rozsahu faktur č. 27100072, 27100074, 27100080, 27100082 a 27100083 a zjistil, že odstoupení od jednotlivých případů nebylo učiněna a že toto odstoupení učinila dlužnice dne 6. 10. 2008, které směřovalo k otázkám všech nároků

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 40 ICm 1016/2010 (KSPH 40 INS 4940/2010)

mezi dlužnicí a SYVA-group s.r.o, tedy jak rámcové tak dílčích smluv, neboť obsahuje zcela konkrétní odkazy na jednotlivé dílčí pohledávky . 11. Na základě uvedeného pak soud-cituje příslušná zákonná ustanovení-dospěl k závěru, že pohledávka žalované ve výši 1,527.724,40 Kč zanikla před podáním její přihlášky do insolvenčního řízení, a to včetně příslušenství. Vysvětlil, že ze strany společnosti S došlo k prodlení s dodávkou sjednaného zboží, čímž dlužnici vzniklo právo odstoupit od uzavřených smluv, a tím dochází k zániku těchto smluv a smluvní straně vzniká povinnost vrátit si poskytnutá plnění, přičemž v případě postoupení pohledávky třetí osobě na uvedeném závěru ničeho nemění . Odkázal přitom na skutková zjištění i právní závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 20 Cdo 1237/2012-523 ze dne 26. 3. 2013, dle nichž k zániku přihlášené pohledávky došlo již před zahájením insolvenčního řízení na základě dohody dlužnice a společnosti S o zrušení závazku a na základě vystavení dobropisů ze dne 31. 10. 2007. 12. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). 13. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání a navrhovala, aby jej odvolací soud změnil a žalobu zamítl, popř. aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání argumentovala zejména tím, že: -jednala v dobré víře v existenci pohledávky, -v dobré víře byla ubezpečena dlužnicí, jež jí uznala svůj závazek, a pak se (možná) účelově a po více než roce dohodla" s jejím původním věřitelem, že smlouvu zruší a poškodí tak žalovanou, -v daném případě se tedy nejednalo o případ § 529 odst. 1 tehdy platného obč. zák., -nemohla zasáhnout do vztahů mezi společností S a dlužnicí, nemohla jako věřitel rozporovat důvodnost za jejími zády realizovaného odstoupení ani jej jakkoli napadnout, -ve věci byl dne 22. 11. 2007 proti dlužnici vydán platební rozkaz, jenž nabyl právní moci 14. 12. 2007, -pohledávky tak zcela jednoznačně nezanikly po vydání platebního rozkazu neboť, dlužnice nic neplnila ani nezapočetla, -dlužnice tvrdí, že dne 6. 10. 2008-tedy 18 měsíců po postoupení splatných pohledávek a téměř rok po pravomocném rozhodnutí soudu-zaslala společnosti S odstoupení od smlouvy, -dobropisy vystavené společností S jsou účelové a vystavené osobou, která již neměla k pohledávkám jakékoli dispoziční právo, -odstoupení od smlouvy nebylo učiněno bez zbytečného odkladu, přičemž povinná ani nevyzvala svého dodavatele k dodatečnému splnění jeho smluvní povinnosti, -dlužnice odstupovala pouze od rámcové smlouvy (nikoli od jednotlivých dodávek), proto s ohledem na existenci rámcové smlouvy na straně jedné a existenci jednotlivých dodávek a tomu odpovídajících daňových dokladů-faktur je nutno odlišovat život" smlouvy jako takové a jednotlivých nároků z ní vyplývajících, ale žijících samostatným životem , -dlužnice nikdy neodstupovala od ničeho (ani od dodávek, ani od rámcové smlouvy) ve vztahu k žalované (jakožto nositeli pohledávek za ní), ale pouze vůči společnosti S, -v obchodně právních vztazích platí ust. § 349 odst. 1 obch. zák., jež účinky smlouvy nerozvazuje již od počátku, ale bere stav k momentu doručení odstoupení druhé straně, a teprve

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 40 ICm 1016/2010 (KSPH 40 INS 4940/2010)

k tomuto momentu smlouva zaniká; účinky odstoupení se nedotýkají již následných právních vztahů, -dlužnice je tedy (i pokud by teoreticky oprávněně odstoupila) povinna plnit žalované, a pokud by plnila nedůvodně , měla by pouze regresní nárok na vydání bezdůvodného prospěchu od společnosti S, -závěry soudu o zániku Pohledávky 1 a odstoupení od smluv neobstojí, neboť existuje-li pohledávka, je dlužníkem učiněna nespornou a následně vyvstanou nějaké problémy , existují pouze dva logické způsoby řešení-buď postup podle § 529/1 obč. zák., tedy uplatnění námitek vůči novému věřiteli, anebo zaplacení pohledávky novému věřiteli a uplatnění regresních nároků vůči původnímu věřiteli; ani jedno dlužnice neučinila, -dohodou s původním věřitelem k zániku postoupené pohledávky vůči žalované nemohlo dojít, -dlužnice nedoručila odstoupení od smlouvy druhé straně (svému jedinému věřiteli-žalované), ale třetí straně, s níž již nebyla v žádném vztahu, a neposkytla ani náhradní lhůtu k plnění, -napadený rozsudek tak dává přednost ochraně dlužníka před věřitelem, aniž by mu dal možnost se bránit, neboť nabyvatel pohledávky nemá možnost ovlivnit stav ujednání mezi původními účastníky vztahu, což legalizuje podvod na věřitele. 14. Žalobce ve vyjádření k odvolání zdůraznil, že Nejvyšší soud ČR hned ve dvou svých rozhodnutích (č. j. 29 ICdo 26/2012-139 ze dne 29. září 2014 a 20 Cdo 1237/2012-523 ze dne 26. března 2013) shodně vyslovil názor, že vykonatelná pohledávka 1,527.724.40 Kč, kterou žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení, neexistuje, resp. zanikla před podáním přihlášky do insolvenčního řízení. Dále poukazoval na to, že pohledávky byly postupovány v době, kdy nebyly splatné, kdy zboží nebylo dodáno, a dlužnicí byl uznán dluh, který ještě neexistoval; žalovaná přitom nesjednala písemné převzetí závazků dodat zboží (ani jako faktoringová společnost nemohla), takže následky jejího jednání je nutno přičíst k její tíži. Navrhoval proto, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen. 15. Odvolací soud dle ust. § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k těmto zjištěním a závěrům: 16. Zopakováním dokazování zjistil odvolací soud následující: -fakturou č. 27100072 ze dne 19. 4. 2007 vyúčtovala společnost S dlužnici částku 489.324,50 Kč splatnou dne 19. 7. 2007 za dodávku zboží a dobropisem č. 27100149 ze dne 30. 10. 2007 splatným dne 31. 12. 2007 jí tutéž částku dobropisovala, -fakturou č. 27100074 ze dne 18. 4. 2007 vyúčtovala společnost S dlužnici částku 226.642,50 Kč splatnou dne 18. 7. 2007 za dodávku zboží a dobropisem č. 27100157 ze dne 31. 10. 2007 splatným dne 24. 1. 2008 jí tutéž částku dobropisovala, -fakturou č. 27100080 ze dne 2. 5. 2007 vyúčtovala společnost S dlužnici částku 168.456,50 Kč splatnou dne 2. 8. 2007 za dodávku zboží a dobropisem č. 27100156 ze dne 30. 10. 2007 splatným dne 19. 12. 2007 jí tutéž částku dobropisovala, -fakturou č. 27100082 ze dne 3. 5. 2007 vyúčtovala společnost S dlužnici částku 186.467 Kč splatnou dne 3. 8. 2007 za dodávku zboží a dobropisem č. 27100154 ze dne 30. 10. 2007 splatným dne 23. 12. 2007 jí tutéž částku dobropisovala,

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 40 ICm 1016/2010 (KSPH 40 INS 4940/2010)

-fakturou č. 27100083 ze dne 2. 5. 2007 vyúčtovala společnost S dlužnici částku 91.511 Kč splatnou dne 2. 8. 2007 za dodávku zboží a dobropisem č. 27100153 ze dne 30. 10. 2007 splatným dne 23. 12. 2007 jí tutéž částku dobropisovala. 17. Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1237/2012, v němž jako předběžnou otázku (v řízení o návrhu dlužnice na zastavení exekuce nařízené na návrh žalované k vymožení zde přihlášené pohledávky) posuzoval existenci pohledávky žalované, reprodukoval následující skutková zjištění Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího vyslovená v usnesení č. j. 20 Co 403/2011-479 ze dne 16. listopadu 2011: -Dlužnice do protokolu vyšetřovacího spisu (dlužnice podala na jednatele společnosti S trestní oznámení pro trestný čin podvodu, případně zpronevěry) dne 21. 8. 2008 výslovně uvedla, že se společností S byla dohodnuta fakturace před dodáním zboží, a to prostřednictvím faktoringové společnosti (v tomto řízení žalované), na což dlužnice přistoupila z důvodu prodloužení splatnosti faktur na tři měsíce po jejich vystavení. -Bylo dohodnuto, že nebude-li zboží dodáno do 45 dnů od vystavení faktury, bude na ně vystaven dobropis, na základě něhož povinná nebude mít povinnost fakturu uhradit . Když se blížila splatnost předmětných faktur a zboží stále nebylo dodáno, povinná při telefonickém a osobním jednání jednateli společnosti S sdělila, že zboží již neodebere , protože by je již nestihla prodat a tím získat finanční prostředky. -Jednatel, ač tím nebyl nadšen , nakonec dne 30. 10. 2007 dobropisy vystavil, čímž povinná považovala svůj dluh za vyřízený a vycházela z toho, že faktury nebude muset zaplatit . -Jednatel společnosti S v rámci podávaného vysvětlení do protokolu vyšetřovacího spisu 7. 5. 2008 potvrdil způsob provádění fakturace ještě před dodáním zboží prostřednictvím faktoringové společnosti (žalované). Uvedl, že v tomto konkrétním případě bylo vystaveno pět faktur na celkovou částku 1,162.401,50 Kč, že zboží bylo poté připraveno ve skladu, že však povinná jeho dodání oddalovala s odůvodněním, že někteří její odběratelé jí zatím nezaplatili a že nakonec odřekla úplně . Na toto zboží pak byly vystaveny dobropisy, které byly zaslány na vědomí i oprávněné (zde žalované) jako postupníkovi. 18. Nejvyšší soud konstatoval, že s ohledem zejména na tato zjištění učiněná z vyšetřovacího spisu odvolací soud uzavřel, že zrušení objednávek zboží před vystavením dobropisů tvrdila samotná povinná a že tato skutečnost plyne i z její korespondence s jednatelem společnosti S (viz dopis ze 17. 10. 2007, jímž povinná asi tři týdny před zahájením nalézacího rozkazního řízení žádá jednatele prodávajícího, aby-protože zakázka nebyla v dohodnuté době realizována-vystavil dobropisy na uvedené faktury ), z výpovědi jednatele prodávající společnosti ve vyšetřovacím spise, z odůvodnění odporu podaného proti exekučnímu titulu i z obsahu předchozího návrhu na zastavení exekuce z 24. 6. 2008, v závěru jehož bodu III. povinná výslovně dovodila, že neexistuje-li pohledávka oprávněné, ač přiznaná vykonatelným platebním rozkazem, z důvodu jejího zániku (což nastalo nejpozději dne 30. a 31. 10. 2007, je exekuce podle ní ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. nepřípustná . Vzhledem k těmto zjištěním odvolací soud uzavřel, že ke zrušení kupních smluv (zrušení dodávek zboží ze strany povinné, které dodavatel akceptoval) došlo prokazatelně před vystavením dobropisů, tj. před 31. 10. 2007, jelikož ty byly vystaveny až poté, co bylo mezi účastníky kupní smlouvy postaveno najisto, že zboží dodáno nebude. Za této situace je podání ze dne 6. 10. 2008, doručené prodávajícímu 8. 10. téhož roku, jímž povinná písemně odstoupila od smlouvy, neúčinné, neboť již zaniklou smlouvu nelze znovu zrušit a uvedené odstoupení tak nemohlo mít za následek zánik vymáhané pohledávky . Vymáhaná pohledávka tedy zanikla před vydáním exekučního titulu, i v řízení o druhém návrhu na zastavení exekuce se tedy uplatní ustálená judikatura, že k takovému zániku

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 40 ICm 1016/2010 (KSPH 40 INS 4940/2010)

vymáhaného práva přihlédnout nelze, neboť by vlastně šlo o nepřípustný přezkum věcné správnosti exekučního titulu. 19. Nejvyšší soud pak výše uvedené skutkové a právní závěry zhodnotil tak, že odvolací soud po provedení jednotlivých shora uvedených důkazů vzal za prokázaná dílčí skutková zjištění, z nichž dovodil konečný souhrnný skutkový závěr, že vymáhaná pohledávka zanikla-dohodou o zrušení kupní smlouvy-před vydáním exekučního titulu, a z toho pak vyvodil správný závěr právní, že kupní smlouva nemohla zaniknout až v důsledku odstoupení od smlouvy, tedy po vydání exekučního titulu, a že tudíž důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. dán není. 20. V poměrech projednávané věci nelze odhlédnout od toho, že-na rozdíl od exekučního řízení, v němž nelze přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu-může insolvenční správce dle ust. § 199 odst. 2 insolvenčního zákona jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu uplatnit (jen) skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; skutečnost, že pohledávka zanikla, takovou skutečností (viz závěry shora) je. 21. Odvolací soud se v dané věci s ohledem na shora uvedené ztotožnil-v rozsahu Pohledávky 1-s výše popsanými skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Soud prvního stupně postupoval (procesně) správně, pokud svůj závěr o neexistenci Pohledávky 1 založil na (předběžném) závěru, že zanikla-dohodou o zrušení kupních smluv-před vydáním exekučního titulu (platebního rozkazu), a tedy i před podáním přihlášky pohledávky žalované do insolvenčního řízení. 22. Soud prvního stupně totiž dle ust. § 135 odst. 2 o.s.ř. správně vycházel z posouzení předběžné otázky týkající se zániku Pohledávky 1 v řízení před Krajským soudem v Praze a Nejvyšším soudem (jež byla v jejich rozhodnutích řešena v souvislosti s návrhem dlužnice na zastavení exekuce), tedy otázky, jež byla předmětem sporu i v této věci. Okolnost, že o řešení této otázky nerozhodovaly soudy ve výroku rozhodnutí, ale vypořádaly se s ní v jejich odůvodnění, neznamená, že insolvenční soud mohl závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi nebyl vázán ve smyslu ust. § 159a odst. 4 o.s.ř., postupoval správně, pokud v tomto směru vyšel ze shora popsaných skutkových zjištění a právních závěrů obsažených v označených rozhodnutích v situaci, kdy se s nimi ztotožnil a kdy se od nich nehodlal odchýlit (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 647/02 ze dne 27. 8. 2004 a sp. zn. II. ÚS 2742/07 ze dne 10. 7. 2008). Opačný postup by byl v rozporu s požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. Jinými slovy, bylo by v rozporu s požadavkem na celkovou harmonii soudních rozhodnutí podmiňující důvěru v právo, pokud by soud v tomto řízení posoudil otázku okolností, za nichž došlo k zániku Pohledávky 1, jinak, než jak tuto otázku jako předběžnou posoudil Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud, aniž tu byly pro jiné její posouzení skutečně pádné důvody, zejména jiná-v důsledku jiné procesní aktivity účastníků-skutková zjištění o příslušných právně významných skutečnostech. 23. Shrnuto shora uvedené, dohodla-li se dlužnice a společnost S-před uplatněním Pohledávky 1 žalovanou v insolvenčním řízení ve věci dlužnice-na zrušení kupních smluv, smlouvy zanikly a smluvním stranám vznikla povinnost vrátit si poskytnutá plnění (srov. § 351 odst. 2 obch. zák. a § 457 obč. zák.). Protože žádná ze smluvních stran doposud ani zčásti neplnila, spočívají důsledky zrušení kupních smluv (jen) v zániku práv a povinností kupními smlouvami založenými, tedy na straně dlužnice v zániku povinnosti zaplatit (za nedodané zboží) kupní cenu. Skutečnost, že v mezidobí prodávající společnost S pohledávku na zaplacení kupní ceny postoupila žalované,

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 40 ICm 1016/2010 (KSPH 40 INS 4940/2010)

není způsobilá na důsledcích dohody o zrušení kupních smluv, tj. na zániku Pohledávky 1 z titulu zaplacení kupní ceny a zániku pohledávky na dodání zboží, nic změnit. 24. Nad rámec uvedeného považoval odvolací soud za potřebné doplnit, že i v situaci, kdy by nebyla prokázána existence dohody o zrušení realizačních kupních smluv, došlo by k zániku Pohledávky 1 nejpozději splatností dobropisů vystavených Společností S, tedy rovněž před podáním přihlášky pohledávky žalovanou. 25. K odvolací argumentaci žalované týkající se odstoupení dlužnice od rámcové smlouvy či realizačních kupních smluv je pak třeba uvést, že-vzhledem k prokázanému dřívějšímu zániku Pohledávky 1-postrádá relevanci. Ostatní odvolací argumenty (nemožnost žalované ovlivnit vztahy mezi dlužnicí a společností S, námitka, že dohodou s původním věřitelem k zániku postoupené pohledávky vůči žalované nemohlo dojít atd.) jsou pak vyvráceny závěry dovolacího soudu reprodukovanými v odstavcích 5. a 6. shora. 26. Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalované v části týkající se Pohledávky 1 je nedůvodné, postupoval proto podle ust. § 219 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu jako věcně správný potvrdil. 27. K opačnému závěru však dospěl odvolací soud při posuzování důvodnosti popření Pohledávky 2. Náhrada nákladů řízení, v němž byl vydán platební rozkaz, ve výši 49.500 Kč totiž byla pravomocně přiznána přímo žalované (a nikoli společnosti S), a dohoda dlužnice se Společností S o zrušení kupních smluv na její existenci nemá žádný vliv. Za situace, kdy platební rozkaz nebyl odklizen a důvodem popření Pohledávky 2 bylo toliko tvrzení, že náklady řízení jsou příslušenstvím Pohledávky 1, nemůže popěrný úkon obstát. Odvolací soud proto napadený rozsudek v části týkající se Pohledávky 2 podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl. 28. Pro úplnost považoval odvolací soud za potřebné dodat, že žalovaná přihlásila za dlužnicí pohledávku v celkové výši 1,527.724,40 Kč skládající se z jistiny 1,162.401,50 Kč, úroku z prodlení ve výši 365.322,90 Kč a nákladů řízení 49.500 Kč. Odvolací soud přitom v rozsudku ze dne 15. 3. 2012 rozhodl o důvodnosti popření (celé) pohledávky ve výši 1,527.724,40 Kč, přičemž ve zbývající části žalobu zamítl, a Nejvyšší soud tento rozsudek s výjimkou zamítavého výroku ve věci samé zrušil. Je přitom zjevné, že celý předmět řízení byl vyčerpán již výrokem o pohledávce ve výši 1,527.724,40 Kč, takže žádná zbývající část , o níž by mělo být rozhodováno, nezůstala. 29. O náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a 2, § 243g odst. 1 a § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce byl neúspěšný toliko v nepatrné části. Jeho náklady řízení spočívají v: -odměně advokáta za 5 úkonů právní služby po 2.100 Kč (převzetí věci, žaloba, účast na dvou jednáních, písemný závěrečný návrh) dle ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), ust. § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen Vyhláška) ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dle přechodných ustanovení č. l. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), 5 paušálních náhradách jeho hotových výdajů po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 3 Vyhlášky a odpovídající DPH, celkem 14.520 Kč za část řízení před Krajským soudem v Praze, jež byla ukončena rozsudkem č. j. 40 ICm 1016/2010-43 ze dne 10. 5. 2011, -odměně advokáta za 2 úkony právní služby po 2.100 Kč (odvolání a účast na jednání dne 15. 3. 2012) dle ust. § 11 odst. 1 písm. k) a g), ust. § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 bodu 5 Vyhlášky ve znění účinném do 31. 12. 2012, 2 paušálních náhradách hotových výdajů po 300 Kč

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 40 ICm 1016/2010 (KSPH 40 INS 4940/2010) a odpovídající DPH, celkem 5.808 Kč za odvolací řízení, jež bylo ukončeno rozsudkem č. j. 102 VSPH 119/2011-90 ze dne 15. 3. 2012, -odměně advokáta za 1 úkon právní služby po 2.100 Kč (vyjádření ze dne 12. 7. 2012 k dovolání) dle ust. § 11 odst. 1 písm. k), ust. § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 bodu 5 Vyhlášky ve znění účinném do 31. 12. 2012, 1 paušální náhradě hotových výdajů po 300 Kč a odpovídající DPH, celkem 2.904 Kč za dovolací řízení, -odměně advokáta za 2 úkony právní služby po 3.100 Kč (účast na jednání dne 23. 9. 2015, písemný závěrečný návrh) a 1 úkon po 1.550 Kč (účast na jednání k vyhlášení rozhodnutí) dle ust. § 11 odst. 1 písm. d) a g) a § 11 odst. 2 písm. f), ust. § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bodu 5 Vyhlášky v aktuálním znění, 3 paušálních náhradách hotových výdajů po 300 Kč a odpovídající DPH, celkem 10.466,50 Kč za část řízení před Krajským soudem v Praze ukončenou vydáním napadeného rozsudku, -odměně advokáta za 2 úkony právní služby po 3.100 Kč (vyjádření k odvolání, účast na jednání dne 8. 2. 2018) dle ust. § 11 odst. 1 písm. k) a g), ust. § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bodu 5 Vyhlášky v aktuálním znění, 2 paušálních náhradách hotových výdajů po 300 Kč a odpovídající DPH, celkem 8.228 Kč za toto odvolací řízení. Náklady řízení na straně žalobce před soudy všech stupňů tak činí celkem 41.926,50 Kč.

Poučení: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Praze k Nejvyššímu soudu ČR. Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

Praha 8. února 2018

Mgr. Martin L i š k a, v.r. předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.