102 VSPH 141/2015-78
29 ICm 2581/2014 102 VSPH 141/2015-78 (KSCB 26 INS 10816/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobkyně BP Intergralis Limited, reg.č. 255048, sídlem Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097, Nikósia, Kypr, zast. advokátem Mgr. Ivem Siegelem, sídlem Školská 695/38, Praha 1, proti žalovaným 1) JUDr. Filipu Pundovi, sídlem Klášterská 126/II, Jindřichův Hradec, insolvenčnímu správci dlužníků Ivany anonymizovano a Pavla Paluse, zast. advokátkou JUDr. Janou Kučeravou, sídlem Pravdova 1113/II., Jindřichův Hradec, 2) Ivaně anonymizovano , anonymizovano , a 3) Pavlu anonymizovano , nar. 28. 4. 1978, obou bytem sídl. Gigant 158, Třeboň, o určení pravosti a výše pohledávek, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 29 ICm 2581/2014-53 ze dne 8. prosince 2014,

t a k t o:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 29 ICm 2581/2014-53 ze dne 8. prosince 2014 se v bodě I. výroku mění tak, že se určuje, že dílčí pohledávka žalobkyně č. 2 vůči dlužníkům z titulu kapitalizovaného úroku a zákonného úroku z prodlení činí 284.663,45 Kč, a že žalobkyně má vůči dlužníkům dílčí pohledávku č. 3 ve výši 493.839,-Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s vrácením celé zesplatněné půjčky a dílčí pohledávku č. 4 ve výši 26.000,-Kč z titulu smluvní pokuty za neoznámení exekuce ve sjednaném termínu; v části, jíž byla zamítnuta žaloba o určení pravosti dílčí pohledávky č. 5 ve výši 26.000,-Kč z titulu paušální náhrady nákladů z důvodu donucení domáhat se svého práva v rozhodčím řízení a pohledávky č. 6 ve výši 27.484,80 Kč z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. (KSCB 26 INS 10816/2014)

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Českých Budějovicích v bodě I. výroku shora označeného rozsudku určil, že dílčí pohledávky č. 2, 3, 4, 5 a 6 u pohledávky P-19 v celkové výši 803.987,25 Kč nejsou po právu, v bodě II. výroku žalobkyni uložil, aby žalovanému 1) zaplatila 7.544,-Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce, a v bodě III. výroku rozhodl o tom, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soud předeslal, že se žalobkyně žalobou, která se týká dílčích pohledávek č. 2 až 6 evidovaných pod P19 a přihlášených do insolvenčního řízení vedeného u tamního soudu pod sp. zn. 26 INS 10816/2014, domáhala určení: -výše pohledávky č. 2 v rozsahu 284.663,45 Kč (dále jen Pohledávka č. 2) z titulu tzv. nové části jistiny vzniklé kapitalizací úroků smluvených ve smlouvě o půjčce č. 1F 101037/2009 ze dne 16. 12. 2009 (dále jen Smlouva o půjčce), -pravosti pohledávky č. 3 ve výši 493.839,-Kč (dále jen Pohledávka č. 3) z titulu smluvní pokuty ve výši 3 % ze zesplatněné a nevrácené půjčky za každý započatý měsíc prodlení, -pravosti pohledávky č. 4 ve výši 26.000,-Kč (dále jen Pohledávka č. 4) za neoznámení zahájení exekučního řízení ve sjednaném termínu, -pravosti pohledávky č. 5 ve výši 26.000,-Kč (dále jen Pohledávka č. 5) z titulu smluvní paušální náhrady z důvodu donucení domáhat se svého práva v rozhodčím řízení, a -pravosti pohledávky č. 6 ve výši 27.484,80 Kč (dále jen Pohledávka č. 6) z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení, jež jí byly přiznány rozhodčím nálezem č.j. 005SRKCR-010/2011 ze dne 13. 7. 2011 (dále jen Rozhodčí nález).

Žalovaný 1) s žalobou nesouhlasil s odůvodněním, že popřené Pohledávky (v případě Pohledávky č. 2 její část) byly uplatněny v rozporu s dobrými mravy a v rozporu s ustanoveními na ochranu spotřebitele. Podle žalovaného 1) je přitom nutno na Pohledávky hledět jako na nevykonatelné s důvodu neplatnosti rozhodčí doložky sjednané v Rozhodčím nálezu. Ve skutkové rovině vyšel soud zejména z toho, že: 1) dne 16. 12. 2009 uzavřela předchůdkyně žalobkyně 1. faktorská, s.r.o. (dále jen Původní věřitelka) s dlužníky Smlouvu o půjčce a dne 28. 3. 2011 dodatek ke Smlouvě o půjčce (dále jen Dodatek), v nichž: -sjednali rozhodčí doložku s tím, že účastníci se dohodli na tom, že jejich případný spor bude rozhodovat jediný rozhodce, který bude jmenován třetí osobou, a to tajemníkem Smírčí a rozhodčí komory České republiky, o. s., z osob uvedených v seznamu advokátů a advokátních koncipientů, vedeném Českou advokátní komorou (článek III bod 3 Dodatku), -Původní věřitelka se zavázala poskytnout dlužníkům půjčku ve výši 130.000,-Kč a dlužníci se zavázali půjčku vrátit ve 240 měsíčních splátkách po 1.890,-Kč s počátkem splácení od ledna 2010, (KSCB 26 INS 10816/2014)

-strany se dohodly na úroku v měsíční výši 1, 37 % (článek IV. bod I) a na možnosti tzv. kapitalizace úroků v budoucnu vzniklých v případě řádného nehrazení půjčky, když v tomto případě se úroky v budoucnu vzniklé slučují s dosavadní jistinou půjčky a stávají se i její součástí a zároveň sledují i veškeré ostatní podmínky náležející dosavadní jistině, např. úrok z prodlení či smluvní pokutu (článek IV. bod 2), -dlužníci se zavázali zaplatit smluvní pokutu ve výši 3 % opožděné platby za každý započatý měsíc prodlení ode dne vzniku prodlení do zaplacení celé opožděné splatné částky (článek VII bod 1), smluvní pokutu ve výši 20 % půjčené částky, pokud dlužníci neoznámí ve lhůtě 3 dnů skutečnost, že byla uvalena exekuce na jejich majetek přesahující 10 % půjčené částky (článek VII. bod 9 ve spojení článkem II. bodu 3 Dodatku), a smluvní pokutu ve výši 20 % z půjčené částky jako paušální náhradu nákladů rozhodčího či soudního řízení či jako paušální úhradu nákladů za podání návrhu na výkon rozhodnutí či exekuci (článek VII. bod 6), 2) Rozhodčím nálezem ze dne 13. 7. 2011 rozhodce JUDr. Michal Tintěra, CSc., jenž se v záhlaví Rozhodčího nálezu označil jako advokát zapsaný do seznamu advokátů a advokátních koncipientů České advokátní komory a jako rozhodce zapsaný v seznamu rozhodců Smírčí a rozhodčí komory České republiky, o.s., vyhověl (rozhodčí) žalobě Původní věřitelky směřující proti žalovaným 2) a 3) na zaplacení pohledávek ze Smlouvy o půjčce.

V rovině právního posouzení věci, pokud šlo o určení výše Pohledávky č. 2, soud konstatoval, že sice si je vědom závěrů obsažených v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 35 Odo 101/2002 ze dne 24. 3. 2004 uveřejněného pod č. 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 5/2006), podle nichž lze sjednat kapitalizaci smluvních úroků z jistiny dluhu do budoucnosti a požadovat z nich příslušenství, avšak v poměrech této věci měl za to, že předmětné ustanovení Smlouvy o půjčce (článek IV. bod 2) je rozporné s dobrými mravy a znamená (k újmě spotřebitele) značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Jako nemravné soud nepovažoval ujednání o 1,37 % měsíční výši úrokové sazby, nýbrž ujednání, které žalobkyni umožňuje (umožňovalo), aby v případě zesplatnění celého dluhu (k němuž mohlo dojít v krátkém časovém období po uzavření smlouvy) byla oprávněna požadovat jednak kapitalizované úroky přirostlé k jistině za celou původně předpokládanou dobu trvání smluvního vztahu (v tomto případě za dobu 240 měsíců, tj. 20 let), jednak (z takto vytvořené jistiny) další příslušenství, tj. úroky z prodlení, tedy objem peněz několikanásobně převyšující částku, již byla dlužníkům ve skutečnosti poskytnuta. V této souvislosti poukázal soud na to, že částka odpovídající úroku za celou předpokládanou dobu trvání Smlouvy o půjčce (tj. za 20 let) činí 323.600,-Kč/(1.890,-Kč X 240)-130.000,-Kč/, nicméně pokud dojde k zesplatnění za necelé 2 roky (jako v tomto případě), dosahuje úrok z prodlení téměř 300 %.

Pokud šlo o pravost Pohledávky č. 3, měl soud za to, že předmětné ustanovení Smlouvy o půjčce (článek VII. bod 1) je (rovněž) rozporné s dobrými mravy. Jako nemravné nepovažoval ujednání o tom, že výše smluvní pokuty činí 3 % měsíčně ze splatných částek, nýbrž ujednání (s přihlédnutím k článku IV. bodu 2) umožňující požadovat smluvní pokutu z celého zesplatněného dluhu včetně v budoucnu splatných kapitalizovaných úroků. V této souvislosti poukázal na to, že v situaci, kdy žalobkyně uplatnila (kapitalizovanou) smluvní pokutu ve výši (KSCB 26 INS 10816/2014)

13.347,-Kč měsíčně, dosahuje roční výše smluvní pokuty 160.164,-Kč, což v tomto případě (s ohledem na to, že výše jistiny činila 130.000,-Kč) znamená, že smluvní pokuta přesahuje 120 % ročně.

Pokud šlo o pravost Pohledávky č. 4, měl soud za to, že předmětné ustanovení Smlouvy o půjčce (článek VII. bod 9 ve spojení článkem II. bodu 3 Dodatku) je (rovněž) rozporné s dobrými mravy, neboť jde (pouze) o šikanózní ujednání, jehož účelem je dlužníka co nejvíc zatížit sankcemi. Probíhající exekuce na majetek dlužníka totiž nemůže ovlivnit smluvní vztah účastníků (splatnost pohledávky věřitele ani jiné parametry smlouvy) nehledě na to, že věřitel nemůže vstoupit do exekučního řízení jako účastník (a tudíž není zbaven možnosti uplatnit svá práva).

Pokud šlo o pravost Pohledávky č. 5, měl soud za to, že předmětné ustanovení Smlouvy o půjčce (článek VII bod 6) je neplatné. Právní řád České republiky totiž účastníku, jehož smluvní práva jsou porušena, umožňuje, aby se domáhal soudního či jiného přezkumu svých nároků, přičemž součástí takového přezkumu je též právo požadovat náhradu nákladů řízení. V tomto případě navíc Pohledávka č. 5 žalobkyni nevznikla (nemohla vzniknout) též proto, že ujednání o rozhodčí doložce obsažené v článku III bodu 3 Dodatku je z důvodů uvedených v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 uveřejněného pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 121/2011) neplatné.

Pokud šlo o pravost Pohledávky č. 6, ta dle soudu nemůže být po právu již (právě) proto, že Rozhodčí nález je z důvodu neplatně sjednané rozhodčí doložky nicotný. Proto soud žalobu zamítl s tím, že výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ).

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podala žalobkyně včasné odvolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Pokud šlo Pohledávku č. 2, v první řadě poukázala na to, že Vrchní soud v Praze v rozsudku sen. zn. 104 VSPH 88/2014 ze dne 27. 5. 2014 v obdobné věci dospěl k závěru, že pohledávka z titulu kapitalizovaných úroků je po právu. Současně zdůraznila, že akcelerace závazků v důsledku kvalifikovaného porušení smluvních podmínek dlužníkem je možná a u závazků tohoto typu běžná.

Pokud šlo o Pohledávku č. 3, s akcentem na to, že kapitalizace úroků je samostatné ujednání, které chrání věřitele před (hrozící) finanční ztrátou, uvedla, že smluvní pokuta byla sjednána platně, na podporu čehož odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007, v němž dovolací soud konstatoval, že smluvní pokuta ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení (tj. 182,5 % ročně) nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnosti vzniknout. Výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která uplynula ode dne splatnosti zajištěné pohledávky do jejího zaplacení. Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s (KSCB 26 INS 10816/2014) tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuty plnit.

Pokud šlo o Pohledávku č. 4, uvedla, že sjednaná informační povinnost dlužníků, jejíž nesplnění bylo sankcionováno smluvní pokutou, nebyla samoúčelná, neboť dávala věřiteli příležitost reagovat na nepříznivou situaci na straně dlužníka.

Pokud šlo o Pohledávku č. 5, uvedla, že hlavním účelem ujednání o paušální náhradě z důvodu donucení domáhat se svého práva v rozhodčím řízení je motivovat dlužníky k řádnému plnění jejich závazků tak, aby k žádnému rozhodčímu řízení nemuselo dojít.

Pokud šlo o Pohledávku č. 6, uvedla, že se dlužníci mohli proti rozhodčí doložce bránit v rozhodčím řízení nebo mohli podat žalobu na zrušení Rozhodčího nálezu, což neučinili. Zejména z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví s tím, že náhradu nákladů řízení vůči žalovaným 2) a 3) nepožaduje.

Žalovaný 1) ve vyjádření k odvolání vyjádřil souhlas se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal mu vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a OSŘ přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 13. 11. 2015, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

K výši Pohledávky č. 2:

Odvolací soud je toho názoru, že-v situaci, kdy se smluvní strany v souladu se závěry obsaženými v R 5/2006 v článku IV. bodu 2 Smlouvy o půjčce dohodly na tom, že se sjednané úroky stanou součástí jistiny-nemůže být nárok na zaplacení smluvního úroku závislý na platební morálce dlužníků, resp. že se žalobkyně (věřitelka) nemůže v důsledku porušování povinností ze strany dlužníků ocitnout v horším postavení, než v jakém by byla v případě, kdy by dlužníci své závazky plnili řádně. Teorie přitom dovozuje, že namísto (popř. vedle) možnosti odstoupení od smlouvy lze ve smlouvě sjednat možnost předčasného zesplatnění půjčky či úvěru (na základě úkonu věřitele či právní skutečnosti), a to za stejných či obdobných podmínek jako odstoupení od smlouvy; v takovém případě je po zesplatnění půjčky (úvěru) dlužník povinen doplatit zůstatek půjčky s úroky stejně jako při odstoupení od smlouvy, účinky smlouvy však nezanikají. Opačný výklad by vedl k absurdní situaci, že postavení dlužníka by se při zesplatnění půjčky v důsledku porušování povinností z jeho strany paradoxně zlepšovalo. Dohoda o předčasném zaplacení úroků z půjčky (nejen jistiny) tak není ničím jiným, než dohodou o ceně peněz , za níž Původní věřitelka půjčku dlužníkům poskytla. Úrok se přitom stejně jako dlužná jistina půjčky stal splatným před rozhodnutím o úpadku, (KSCB 26 INS 10816/2014) takže nepřirostl k jistině až v době po rozhodnutí o úpadku, jak požaduje ust. § 170 písm. a) insolvenčního zákona (dále též jen IZ), ani se nestal splatným po tomto rozhodnutí, jak požaduje ust. § 170 písm. b) téhož zákona.

K pravosti Pohledávky č. 3:

Smluvní pokuta je jako jeden ze zajišťovacích prostředků upravena v ust. § 544 a § 545 občanského zákoníku (dále jen ObčZ) tak, že jde o peněžitou částku, již je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením povinnosti věřiteli nevznikne škoda (ust. § 544 odst. 1 ObčZ). Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoli právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost, již se týká např. peněžitého či jiného plnění. Zákon nevylučuje možnost sjednání smluvní pokuty ani za prodlení s placením peněžitého závazku. Pro smluvní ujednání o smluvní pokutě předepisuje obligatorně písemnou formu, jejíž nezbytnou náležitostí je uvedení její výše, příp. alespoň způsobu, jakým bude stanovena (ust. § 544 odst. 2 ObčZ). V ObčZ není obsažena úprava výše smluvní pokuty, ani se zde nestanoví způsob jejího určení; sjednání její výše či způsobu určení je tedy věcí dohody účastníků. Je proto možné sjednat si smluvní pokutu ve formě procentní částky za každý měsíc prodlení i ve formě pevně stanovené částky.

Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku; zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivý následek v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Samotné ujednání o smluvní pokutě ve spotřebitelské smlouvě přitom nezakládá nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3053/2007 ze dne 28. 2. 2008).

V posuzované věci byla smluvní pokuta sjednána pro případ prodlení dlužníků s úhradou některé splatné částky dle Smlouvy o půjčce, a to ve výši 3 % opožděné platby za každý započatý měsíc prodlení ode dne vzniku prodlení do zaplacení celé opožděné splatné částky, což odpovídá výši cca 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení.

Dle ustálené judikatury platí, že např. ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně (z dlužné částky) může sice být považováno za neplatný právní úkon, jenž se příčí dobrým mravům (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Odo 371/2006 ze dne 25. 10. 2007), ovšem závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2247/99 ze dne 26. 6. 2000, v němž byla shledána přiměřenou smluvní pokuta ve výši 3% denně z dlužné částky).

V projednávané věci je třeba především zohlednit to, že dlužníci uhradili na splátkách půjčky toliko 8.700,-Kč (za 20 let měli uhradit 453.600,-Kč), a nic neuhradili ani poté, co jim Původní věřitelka dne 10. 3. 2011 poskytla dodatečnou (KSCB 26 INS 10816/2014) lhůtu k úhradě půjčky (přestože splatnost celé půjčky nastala dne 28. 7. 2010). Odvolací soud má za to, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Odvolací soud z uvedených důvodů neshledal sjednanou smluvní pokutu nepřiměřeně vysokou a ujednání o ní nepovažuje za neplatné ani dle ust. § 39 ObčZ pro rozpor s dobrými mravy, ani z důvodu značné nerovnováhy v právech a povinnostech stran dle ust. § 56 odst. 1 téhož zákona.

K pravosti Pohledávky č. 4:

Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažuje odvolací soud za neplatné ani další ujednání o smluvní pokutě ve výši 26.000,-Kč podle článku VII. bodu 9 Smlouvy o půjčce ve spojení článkem II. bodu 3 Dodatku. Touto smluvní pokutou byla totiž zajištěna povinnost dlužníků oznámit věřiteli ve stanovené lhůtě 3 dnů skutečnost, která by mohla mít za následek ohrožení řádného splácení půjčky, jako je např. zahájení exekučního řízení. Pokud strany sjednaly pro případ nedodržení uvedené povinnosti pokutu ve výši 20 % z půjčené částky, není účel sjednání smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy ani nezpůsobuje nerovnost v právech smluvních stran v neprospěch dlužníka, a ani výše smluvní pokuty není s ohledem na zajišťovanou povinnost ze smlouvy nepřiměřená.

K pravosti Pohledávek č. 5 a 6:

Odvolací soud je stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že v situaci, kdy je rozhodčí doložka sjednaná v článku III. bodu 3 Dodatku neplatná (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3660/2012 ze dne 26. 11. 2013, v němž dovolací soud shledal závěr odvolacího soudu o neplatnosti stejné (obdobné) rozhodčí doložky jako v tomto případě s odkazem na R 121/2011 správným), žalobkyni právo na paušální náhradu nákladů v souvislosti s uplatněným práva v rozhodčím řízení podle článku VII. bodu 6. Smlouvy o půjčce a právo na náhradu nákladů rozhodčího řízení na základě (neplatného) Rozhodčího nálezu nevzniklo. Na tomto závěru nic nemění ani to, že dlužníci neplatnost rozhodčí doložky (Rozhodčího nálezu) neuplatnili. Podle názoru Ústavního soudu ČR formulovaného v poměrech exekučního řízení v nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 totiž zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení, a to bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení námitku nedostatku pravomoci zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy nenamítl.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je z převážné části důvodné. Napadený rozsudek proto podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ změnil tak, že žalobě v části týkající se určení výše Pohledávky č. 2 a pravosti Pohledávek č. 3 a 4 vyhověl, a ve zbývající části, jíž byla zamítnuta žaloba na určení pravosti Pohledávek č. 5 a 6, ho dle ust. § 219 OSŘ potvrdil. (KSCB 26 INS 10816/2014)

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi v řízení převážně úspěšnou žalobkyní a žalovaným 1) postupoval odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1, 2, a § 202 odst. 1 IZ, dle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Nákladový výrok ve vztahu mezi v řízení převážně úspěšnou žalobkyní a žalovanými 2) a 3) je odůvodněn tím, že žalobkyně náhradu nákladů řízení vůči žalovaným 2) a 3) nepožadovala.

P o u č e n í: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 13. listopadu 2015

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná