102 VSPH 14/2011-73
69 ICm 825/2010 102 VSPH 14/2011-73 (KSUL 69 INS 5292/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a.s., sídlem Jindřišská 24/941, Praha 1, zast. advokátem JUDr. Ervínem Perthenem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalované SVOBODA-VRŠANSKÝ, v.o.s., sídlem Husitská 692/3, Teplice, insolvenční správkyni dlužníka Michala Kodeše, zast. advokátem JUDr. Janem Svobodou, sídlem Kollárova 18, Teplice, o určení pravosti pohledávky o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 69 ICm 825/2010-46 ze dne 19. listopadu 2010

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 69 ICm 825/2010- 46 ze dne 19.listopadu 2010 se v bodě I. výroku potvrzuje, v bodě II. výroku se mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 11.775,-Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jana Svobody

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 13.361,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jana Svobody.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení pravosti pohledávky ve výši 49.392,58 Kč (KSUL 69 INS 5292/2010) přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u téhož soudu pod sp.zn. KSUL 69 INS 5292/2010 ve věci dlužníka Michala Kodeše (bod I. výroku), a rozhodl o tom, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 12.426,-Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce (bod II. výroku).

Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel z toho, že: -dne 1.4.2008 uzavřela žalobkyně s dlužníkem smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100200162 (dále též jen smlouva), jíž se zavázala poskytnout mu úvěr ve výši 106.416,-Kč s tím, že částku 56.416,-Kč započte na úhradu odměny s poskytnutím úvěru, že dlužníkovi bude tudíž vyplaceno 50.000,-Kč a že úvěr bude uhrazen v 36 měsíčních splátkách po 2.956,-Kč, -dne 4.4.2008 uzavřela žalobkyně s dlužníkem dodatek ke smlouvě, jímž došlo ke snížení výše úvěru na 97.884,-Kč a výše měsíční splátky na 2.719,-Kč, přičemž dlužníku bylo namísto 50.000,-Kč vyplaceno 46.000,-Kč, -dlužník uhradil žalobkyni 17 splátek po 2.719,-Kč a 1 splátku ve výši 1.025,-Kč; jelikož od února 2010 již další splátky nehradil, žalobkyně mu dle článku 13.4 smlouvy vyúčtovala smluvní pokutu ve výši 48.942,-Kč a dle článku 6 smlouvy vyplnila směnečnou sumu ve výši 100.583,-Kč do dlužníkem vystavené blanko směnky, -dne 13.5.2010 vydal rozhodce Mgr. Marek Landsmann rozhodčí nález č.j. La 2705/10-12 (dále též jen rozhodčí nález), jímž bylo dlužníkovi uloženo, aby žalobkyni zaplatil 100.583,-Kč s 6% úrokem p.a. od 26.3.2010 do zaplacení, -dne 14.6.2010 přihlásila žalobkyně do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka směnečnou pohledávku ve výši 101.509,-Kč sestávající ze směnečné sumy ve výši 100.583,-Kč a směnečného úroku ve výši 926,-Kč (dále též jen pohledávka), -dne 21.5.2010 byl zjištěn úpadek dlužníka, povoleno jeho oddlužení a do funkce insolvenční správkyně byla ustanovena žalovaná, -na přezkumném jednání konaném dne 2.7.2010 popřela žalovaná pohledávku do výše 49.392,58 Kč s tím, že v popřeném rozsahu jde o smluvní pokutu ve výši 48.942,-Kč a směnečný úrok ze smluvní pokuty ve výši 450,58 Kč.

V rovině právního posouzení věci se soud nejprve zabýval otázkou platnosti rozhodčího nálezu, jež byla určující pro posouzení vykonatelnosti pohledávky. Při řešení této otázky vyhodnotil smlouvu jako smlouvu spotřebitelskou, na níž se vztahuje úprava obsažená v zákoně č. 321/2001 Sb. a v ust. § 52 až § 57 občanského zákoníku (dále jen ObčZ). Doplnil, že smlouva by neměla být v rozporu ani s evropským spotřebitelským právem, konkrétně se směrnicí č. 98/27 ES o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů a směrnicí č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách ze dne 5.4.1993. Konstatoval, že ust. § 3 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení předpokládá, že rozhodčí doložka bude přijata způsobem, z něhož je patrný souhlas druhé strany s obsahem rozhodčí smlouvy. V posuzované věci tomu tak nebylo, neboť v samotné smlouvě chybí zmínka o rozhodčí doložce, ta je ukryta v čl. 18 smluvních ujednání , která však dlužník nepodepsal. Proto soud označil rozhodčí nález za nicotný a pohledávku za nevykonatelnou.

Dále soud poukazuje na ust. § 39 a § 56 odst. 1 ObčZ dovodil, že ujednání o smluvní pokutě je právním úkonem příčícím se dobrým mravům, neboť povinnosti, (KSUL 69 INS 5292/2010) které dlužník ve smlouvě na sebe vzal, mnohonásobně převyšují to, co získal. Ve skutečnosti totiž obdržel půjčku toliko ve výši 46.000,-Kč, avšak zavázal se vrátit 97.884,-Kč, tj. více než dvojnásobek. Další závazek, že v případě prodlení s úhradou dvou splátek zaplatí navíc smluvní pokutu ve výši 50% ze schválené výše úvěru (tedy nikoli ze skutečně poskytnuté půjčky či z dlužné částky), je podle soudu ve zjevném nepoměru s ostatními smluvními právy a povinnostmi. Dle názoru soudu neplní takto koncipovaná smluvní pokuta reparační funkci, ale slouží jako prostředek k obohacení se na úkor dlužníka. Proto žalobu zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) s tím, že v řízení úspěšné žalované přiznal vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu odměny za zastupování advokátem, a to v sazbě 9.000,-Kč podle ust. § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen vyhláška) a tří náhrad hotových výdajů po 300,-Kč v celkové výši 900,-Kč, náhrady cestovních výdajů ve výši 255,-Kč, náhrady za promeškaný čas ve výši 200,-Kč, což s připočtením 20% DPH činilo celkem 12.426,-Kč.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem se žalobkyně včas odvolala a požadovala, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná jí právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odvolání tvrdila, že soud prvního stupně nebyl oprávněn přezkoumávat rozhodčí nález (rozhodčí doložku), neboť ke zvrácení výsledku rozhodčího řízení slouží řízení o zrušení rozhodčího nálezu, nikoli řízení incidenční. Zdůraznila, že rozhodčí nález nebyl zrušen, je pravomocný a zakládá překážku věci rozhodnuté. Pohledávka je tudíž vykonatelná a žalovaná postupovala v rozporu s ust. § 199 insolvenčního zákona (dále jen IZ), pokud ji popřela z důvodu jiného právního posouzení věci, než provedl rozhodce.

Žalobkyně nadto vyjádřila přesvědčení, že výše pohledávky je v souladu se smlouvou a obchodními zvyklostmi a že její přiměřenost je nutno posuzovat s ohledem na riziko, jež je s poskytováním spotřebitelských úvěrů spojeno, a s ohledem na okolnost, že splácení úvěru nebylo nijak zajištěno.

Žalobkyně nesouhlasila ani s nákladovým výrokem, když uvedla, že bez ohledu na výsledek řízení by žalované neměla být přiznána odměna za zastupování advokátem, neboť na jednání soudu ji (účelově) zastupoval její společník Mgr. Marek Andrášek.

Žalovaná se ve vyjádření k odvolání zcela ztotožnila se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznila, že rozhodčí doložka je neplatná jednak pro absenci předepsané písemné formy, jednak pro rozpor s ust. § 56 odst. 1 ObčZ (podle něhož spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran). Toto ustanovení stejně jako ust. § 55 odst. 1 téhož zákona (podle něhož se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele, jenž se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení) je třeba interpretovat tak, že rozhodčí doložky jsou ve spotřebitelských smlouvách zakázány. (KSUL 69 INS 5292/2010)

K účasti jejího společníka v pozici zástupce na jednání soudu žalovaná poukazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 560/2004 ze dne 10.5.2005 uvedla, že statutární orgán obchodní společnosti nebo družstva sice nemůže vystupovat v občanském soudním řízení jako její zástupce na základě plné moci, neboť za ni jedná přímo dle ust. § 21 odst. 1 písm. a) OSŘ, avšak zdůraznila, že v posuzované věci tento závěr nelze aplikovat. Akcentovala, že Mgr. Marek Andrášek je dle ust. § 24 odst. 2 IZ a § 5 odst. 1 písm. d) zákona o insolvenčních správcích neohlášeným společníkem, jenž v insolvenčním řízení ani v incidenčních sporech není oprávněn vykonávat funkci jejího statutárního orgánu. Proto požadovala, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a OSŘ a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno v tom, že smlouva o revolvingovém úvěru je svojí povahou spotřebitelskou smlouvou, na níž dopadají ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, neboť byla uzavřena fakticky jako smlouva o půjčce za úplatu mezi žalobkyní jako dodavatelkou jednající v rámci své obchodní činnosti a dlužníkem jako spotřebitelem, jenž při uzavírání a plnění smlouvy nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Na smlouvu se subsidiárně vztahují ust. § 52 až § 57 ObčZ.

Soud prvního stupně nepochybil ani při úvaze, že ustanovení o spotřebitelských smlouvách je nutno interpretovat komunitárně konformním způsobem, neboť implementují směrnice EU o ochraně spotřebitele. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že směrnice č. 93/13/EHS (dále jen směrnice) považuje podle čl. 1 písm. e) přílohy za nepřiměřený požadavek, aby spotřebitel, který neplní svůj závazek, platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Toto ustanovení sice nelze aplikovat přímo, neboť směrnice jako pramen komunitárního práva nemá přímý účinek, leč podle judikatury Evropského soudního dvora jsou soudy povinny vykládat vnitrostátní právo způsobem slučitelným se směrnicí. Jinými slovy, při interpretaci a aplikaci vnitrostátního práva je nutno pohlížet na směrnici jako na výkladové vodítko.

Pokud šlo o právní posouzení skutečnosti, že v dané věci byl vydán rozhodčí nález, je odvolací soud ve shodě se žalovanou a se závěry, jež na dané téma vyslovil Krajský soud v Ostravě v rozsudku č.j. 33 Cm 13/2009 ze dne 8.3.2010, toho názoru, že ust. § 55 odst. 1 a § 56 odst. 1 ObčZ je nutno vykládat tak, že ve spotřebitelských smlouvách jsou rozhodčí doložky v zásadě zakázány. Směrnice totiž v čl. 1 písm. q) přílohy považuje za nepřiměřené, aby byl spotřebitel zbaven práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména aby byl povinen předkládat spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních přepisů. Tuto úpravu je třeba chápat tak, že podnikatel jako druhá smluvní strana spotřebitelské smlouvy nesmí zneužívat své silnější postavení-dané tím, že spotřebitel není fakticky schopen prosadit jakékoliv změny formulářových smluvních podmínek a že u úvěrových smluv jedná pod tlakem finanční tísně-k získání unfair výhody, jíž je (KSUL 69 INS 5292/2010) právě přenesení sporu ze soustavy nezávislých soudů k rozhodci, s nímž podnikatel dlouhodobě spolupracuje, poskytuje mu zdroj příjmu apod.

Evropský soudní dvůr k výše uvedenému v rozhodnutí C-168/05, Mostaza Claro uvedl, že směrnice musí být vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby vnitrostátní soud posoudil neplatnost rozhodčí dohody a zrušil rozhodčí nález již v důsledku toho, že uvedená dohoda obsahuje zneužívající klauzuli, i když spotřebitel neplatnost rozhodčí dohody uplatnil nikoli v rámci rozhodčího řízení, ale pouze v rámci žaloby na neplatnost. Z toho lze dovodit, a žalobkyně se mýlí, usuzuje-li jinak, že rozhodčí nález ve sporu ze spotřebitelské smlouvy není třeba odklidit způsobem předpokládaným národním právem, ale že soud má kdykoli z úřední povinnosti přihlížet k jeho neplatnosti či nicotnosti.

Odvolací soud je toho názoru, že výše uvedené platí zvlášť v situaci, kdy jsou rozhodčí nálezy (jako v posuzované věci) vydávány soukromými rozhodčími institucemi. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud uzavřel, že rozhodčí nález vykonatelnost uplatněné pohledávky nezakládá.

Při přezkumu závěru soudu prvního stupně, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, vycházel odvolací soud z toho, že souladné s dobrými mravy je takové ujednání, jež vymezuje práva a povinnosti účastníků smlouvy vyváženě. To však v daném případě dovodit nelze, jelikož dlužník se za poskytnutí částky 46.000,-Kč zavázal zaplatit žalobkyni částku ve výši 97.884,-Kč. Jinak vyjádřeno, podle smlouvy se žalobkyni mělo dostat více než dvojnásobku poskytnutého plnění, aniž by dlužník porušil jakékoli smluvní povinnosti. O tom, že mezi vzájemnými povinnostmi smluvních stran byl hrubý nepoměr, svědčí i to, že se dlužník v čl. 13.4. smluvních ujednání zavázal, že v případě prodlení s úhradou dvou splátek uhradí (mimo dalších smluvních pokut stanovených v procentních sazbách v čl. 13.1) ještě jednorázovou smluvní pokutu ve výši 50% z částky 97.884,-Kč (označené ve smlouvě jako výše úvěru). Za tohoto stavu věci je i odvolací soud přesvědčen o tom, že ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s dobrými mravy, a je tudíž neplatné ve smyslu ust. § 39 ObčZ. Dlužno dodat, že jde jen o částečnou neplatnost smlouvy dle ust. § 41 ObčZ, neboť důvod neplatnosti se vztahuje výlučně na toto ujednání.

Odvolací argumentace je částečně opodstatněna jen v části týkající se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud je na rozdíl od žalované přesvědčen o tom, že společník veřejné obchodní společnosti, která je insolvenčním správcem dlužníka, nemůže tuto společnost-je-li jejím statutárním orgánem (srovnej ust. § 85 odst. 1 obchodního zákoníku)-zastupovat v řízení před soudem, tj. ani ve sporu o určení pravosti, výše či pořadí přihlášených pohledávek projednávaném v rámci insolvenčního řízení, jako její advokát na základě procesní plné moci nebo jako zástupce jejího advokáta. Z tohoto důvodu nelze žalované přiznat právo na náhradu nákladů tohoto řízení spočívajících v náhradě hotových výdajů vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby spočívající v účasti Mgr. Marka Andráška na jednání před soudem konaném dne 19.11.2010. Okolnost, že jde o advokáta, který není ohlášeným společníkem společnosti, má význam toliko z hlediska posuzování oprávnění k výkonu funkce insolvenčního správce. Z hledisek výše popsaných je však bez významu. (KSUL 69 INS 5292/2010)

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné jen částečně, napadený rozsudek proto v bodě I. výroku podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil a v bodě II. výroku ho podle ust. § 220 odst. 2 téhož zákona změnil jen tak, že žalované přiznal na náhradu nákladů řízení namísto 12.426,-Kč částku 11.775,-Kč.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 OSŘ a jejich náhrada byla přiznána žalovanému, jenž měl neúspěch jen v nepatrné části. Náklady odvolacího řízení sestávají z částky 9.000,-Kč představující odměnu za zastupování advokátem podle ust. § 8 vyhlášky, z částky 600,-Kč představující dvě náhrady hotových výdajů po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu (vyjádření k odvolání a účast na jednání), z částky 1.134,-Kč představující náhradu cestovních výdajů za použití silničního motorového vozidla k soudnímu jednání dne 10.3.2011 na trase Teplice-Praha a zpět v délce 180 km a z částky 400,-Kč (4 x 100) představující náhradu za promeškaný čas, což s připočtením 20% DPH (2.227,-Kč) činí celkem 13.361,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 10. března 2011

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Špinková