102 VSPH 137/2011-54
139 ICm 89/2011 102 VSPH 137/2011-54 (KSPL 20 INS 8380/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobce SMART Capital, a.s., sídlem Sokolská 536/22, Olomouc, zast. advokátem Mgr. Jiřím Kňavou, sídlem Sokolská 536/22, Olomouc, proti žalovanému Mgr. Karlu Touschkovi, sídlem Pařížská 1351/2, Plzeň, insolvenčnímu správci dlužnice Jaroslavy Holéczyové, o určení pravosti pohledávky o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 139 ICm 89/2011-25 ze dne 3.března 2011

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 139 ICm 89/2011-25 ze dne 3.března 2011 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že má za dlužnicí nevykonatelnou pohledávku ve výši 11.544,-Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice pohledávku v celkové výši 35.776,-Kč, která se skládá z jistiny-nesplaceného úvěru ve výši 22.500,-Kč, z úroku z prodlení ve výši 1.731,57 Kč a smluvní pokuty ve výši 11.544,-Kč. Žalovaný popřel pohledávku do výše 11.544,-Kč představující smluvní pokutu.

Dále soud zjistil, že podle smlouvy o úvěru č. 720092985 ze dne 29.6.2009 poskytl žalobce dlužnici úvěr ve výši 20.000,-Kč. Dlužnice mu uhradila 4 splátky po 2.500,-Kč, jež 139 ICm 89/2011 (KSPL 20 INS 8380/2010)

žalobce použil přednostně na uspokojení příslušenství ve formě smluvního měsíčního poplatku ve výši 962,-Kč. V preambuli smlouvy je obsažen text: tímto uzavírají smlouvu o úvěru dle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku za dále stanovených obchodních podmínek, s nimiž jsou smluvní strany srozuměny, což stvrzují podpisem této smlouvy , následují články I. až III. smlouvy, datum a podpisy. Jiný odkaz na obchodní podmínky smlouva neobsahuje.

Na základě těchto zjištění dospěl soud k závěru, že dohoda o smluvní pokutě není částí hlavní smlouvy, ale samostatnou obligací s akcesorickým vztahem ke smlouvě hlavní, takže ji nelze vklínit do textu připojených (a nepodepsaných) obchodních podmínek, neboť v podepsané části smlouvy není smluvní pokuta ani avizována s odkazem na podrobnosti obsažené v připojených podmínkách, když ve smlouvě o ní není žádná zmínka. Z tohoto důvodu měl soud zato, že tzv. obchodní podmínky nelze považovat za relevantní součást smlouvy o úvěru, neboť odkaz v preambuli smlouvy je neurčitý, způsobilý uvést příjemce úvěru (spotřebitele) v omyl. Pokud se v nepodepsané listině hovoří o smluvní pokutě, nemá podle soudu takový text žádný právní význam. Pohledávka ve výši 11.544,-Kč byla tedy podle něj popřena důvodně.

Proti tomuto rozsudku se žalobce včas odvolal a požadoval, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví. Argumentoval zejména tím, že ve smlouvě o úvěru jsou obchodní podmínky vytištěny na zadní straně smlouvy a již v úvodu smlouvy je jednoznačně uvedeno, že jsou její součásti. Proto byla splněna podmínka vyplývající z ust. § 273 obchodního zákoníku, neboť obchodní podmínky byly ke smlouvě připojeny neoddělitelným způsobem. Smluvní pokuta podle něj může být upravena jak ve smlouvě hlavní, tak v obchodních podmínkách, jež jsou její součástí. Při jednání před odvolacím soudem odkázal žalobce na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 17 VSOL 33/2011, který projednával obdobný spor a vyšel přitom z judikatury Nejvyššího soudu v České republice (rozsudků sp. zn. 23 Cdo 4286/2009, 31 Cdo 2707/2007, 32 Cdo 12081/2008, 33 Odo 810/2006 a 33 Odo 1385/2004), která se zabývá problematikou neplatnosti ujednání o smluvní pokutě podle obchodního zákoníku pro rozpor s dobrými mravy.

Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že se plně ztotožňuje s rozsudkem soudu prvního stupně. Tvrzení žalobce uvedená v odvolání jsou podle něj pouze účelová, protože se žalobce nevyrovnává s tím, že výše uplatněné smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o.s.ř., dokazování v potřebném rozsahu podle ust. § 213 odst. 1 a 2 o.s.ř. doplnil a zopakoval a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Ze smlouvy č. 720092985 ze dne 29.6.2009 odvolací soud zjistil, že mezi žalobcem a dlužnicí byla uzavřena smlouva o úvěru podle ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku za stanovených obchodních podmínek, jež byly její součástí a byly uvedeny na rubové straně smlouvy. Na základě této smlouvy byl dlužnici poskytnut úvěr ve výši 20.000,-Kč. Úrok byl sjednán ve výši 20%, dlužnice se kromě toho zavázala platit úplatu za správu úvěru ve výši 962,-Kč měsíčně a uhradit administrativní poplatek 600,-Kč. Celkem se tak zavázala uhradit žalobci 32.500,-Kč ve třinácti měsíčních splátkách. V bodě 3. obchodních podmínek je uvedeno, že pro případ, že dlužnice nesplní svůj závazek podle článku II. smlouvy, je žalobce oprávněn požadovat po ní navíc smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za 139 ICm 89/2011 (KSPL 20 INS 8380/2010) správu úvěru, a to za každý započatý měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně poplatku za správu úvěru a smluvní úrok ve výši 0,1% z jistiny za každý den prodlení.

S názorem soudu prvního stupně, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné, neboť není obsaženo ve formuláři smlouvy, nýbrž v připojených obchodních podmínkách, se odvolací soud neztotožnil. Smlouva o úvěru výslovně odkazuje na obchodní podmínky, které jsou nedílnou součástí smlouvy a jsou umístěny na její zadní straně, a dlužník potvrdil podpisem, že je s nimi srozuměn. Při aplikaci ust. § 273 odst. 1 obchodního zákoníku proto nelze dospět k jinému závěru, než že smluvní ujednání mající charakter obchodních podmínek je součástí smlouvy a nemuselo být samostatně podepsáno.

Smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou podřízenou obchodnímu zákoníku podle ust. § 261 odst.3 písm. d) tohoto zákona, u těchto typů smluv však platí ust. § 262 odst.4 obchodního zákoníku, podle něhož se na tento smluvní vztah použijí ustanovení obchodního zákoníku, ale z ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních předpisů (tj. předpisů na ochranu spotřebitele u spotřebitelských smluv) se použijí ta, která směřují k ochraně spotřebitele, tedy k ochraně smluvní strany, která není podnikatelem. Podle ust. § 56 odst. 1 občanského zákoníku nesmějí spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která zakládají značnou nerovnost v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele. Odvolací soud se proto zabýval tím, zda ujednání o smluvní pokutě není právě takovým ujednáním.

Ze shora popsané smlouvy vyplývá, že si v ní účastníci ujednali, že kromě dluhu z úvěru uhradí dlužnice žalobci dalších 12.500,-Kč (poplatek za správu úvěru zahrnující podle článku I. smlouvy úrok ve výši 20% jistiny a úplatu za poskytnutý úvěr) a poplatek ve výši 962,-Kč měsíčně po dobu 13 měsíců, což představuje více než 51% z poskytnutého úvěru.

Mimoto přihlásil žalobce do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 11.540,-Kč z titulu sjednané smluvní pokuty za prodlení se splácením poskytnutého úvěru. Odvolací soud považoval za nutné připomenout, že podle ust. § 517 občanského zákoníku je věřitel oprávněn v případě prodlení se splněním peněžitého závazku požadovat na dlužníkovi úroky z prodlení. Z toho je zřejmé, že sjednaná smluvní pokuta plní stejnou funkci, spočívající v zajištění splnění peněžitého závazku ze smlouvy o úvěru, navíc má ovšem funkci reparační. Vzhledem k tomu, že zákonné úroky z prodlení, na něž ostatně žalobci vznikl nárok, by za období, za něž je požadována smluvní pokuta, činily 2.105,60 Kč, domáhal se žalobce na smluvní pokutě téměř šestinásobku částky, jež by mu náležela z titulu úroků z prodlení. Přiměřenost sjednané smluvní pokuty je podle názoru odvolacího soudu třeba posuzovat i z hlediska závazku, jehož splnění zajišťuje: v daném případě se jedná o závazek hradit měsíční splátky ve výši 2.500,-Kč a sjednaná smluvní pokuta tedy odpovídá 38% z této částky. Protože ujednání o smluvní pokutě zjevně zakládá ve vztahu k dlužníci jako spotřebitelce značnou nerovnost, dospěl odvolací soud k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je v daném případě podle ust. § 39 občanského zákoníku neplatné pro rozpor s dobrými mravy.

Pokud jde o rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 17 VSOL 33/2011 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž tento soud ve svém rozhodnutí vyšel, je odvolací soud toho názoru, že na projednávaný případ nedopadají. Rozsudek sp. zn. 23 Cdo 4286/2008 se totiž zabýval problematikou smluvní pokuty ve vztahu mezi podnikateli, rozsudek sp. zn. 31 Cdo 2707/2007 řešil otázku, kdy je neplatné ujednání o smluvní pokutě v obchodně- 139 ICm 89/2011 (KSPL 20 INS 8380/2010) právních vztazích, rozsudek sp.zn. 32 Cdo 12081/2008 se zabýval problematikou nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty ve vztahu k ust. § 301 obchodního zákoníku a rozsudek sp. zn. 33 Odo 1385/2004 ze dne 23.10.2006 se zabýval otázkou, zda je přiměřenou smluvní pokuta ve výši 0,33% za den sjednaná mezi dvěma fyzickými osobami k zajištění včasného vrácení půjčky, a soud dospěl k závěru, že pokuta v této výši je přiměřená. Rovněž v rozsudku sp. zn. 33 Odo 810/2006 ze dne 27.7.2006 řešil soud otázku výše smluvní pokuty zajišťující nesplacenou půjčku a s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu dospěl k závěru, že pokuta ve výši 0,5% není neplatným ujednáním. Z obsahu rozsudků je zřejmé, že se Nejvyšší soud ani v jenom případě nezabýval otázkou přiměřenosti smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o spotřebitelském úvěru a tím, zda nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nezpůsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran. Navíc ani v případech, kdy ujednání o smluvní pokutě zajišťovalo půjčku uzavřenou mezi fyzickými osobami, nebyla předmětem posouzení smluvní pokuta přesahující 1% denně, jak tomu bylo v tomto případě.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání důvodným a napadený rozsudek jakožto ve výroku věcně správný podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst.1 ve spojení s ust. § 224 odst.1 o.s.ř., když žalovanému, který měl v odvolacím řízení úspěch, žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dospěje dovolací soud závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 22.března 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová