102 VSPH 130/2016-40
43 ICm 3370/2015 102 VSPH 130/2016-40 (KSCB 28 INS 10587/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců Mgr. Martina Lišky a JUDr. Hany Homolové v právní věci žalobkyně Insolvency Project, v.o.s., sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové, IČ: 28860993, insolvenční správkyně dlužníků Vlasty anonymizovano , anonymizovano a Romana Doubravy nar. 16. 11. 1967, zast. advokátem JUDr. Milanem Novákem, sídlem tamtéž, proti žalované Bohemia Faktoring, s.r.o., sídlem Letenská 121/8, Praha 1, IČ: 27242617, zast. advokátkou Mgr. Janou Sekyrovou, sídlem tamtéž, o popření pravosti vykonatelné pohledávky, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 43 ICm 3370/2015-21 ze dne 25. listopadu 2015,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 43 ICm 3370/2015-21 ze dne 25. listopadu 2015 se mění tak, že žaloba na určení, že žalovaná nemá vůči dlužníkům pohledávku z titulu úroků z prodlení ve výši 18.720,17 Kč, již přihlásila do insolvenčního řízení vedeného tamním soudem pod sp. zn. KSCB 28 INS 10587/2015, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným rozsudkem určil, že žalovaná nemá vůči dlužníkům Vlastě anonymizovano a Romanovi anonymizovano (dále jen dlužnice a dlužník, popř. dlužníci) pohledávku na příslušenství ve formě úroků z prodlení ve výši 18.720,17 Kč, již přihlásila v rámci přihlášky pohledávky isir.justi ce.cz 43 ICm 3370/2015 (KSCB 28 INS 10587/2015) pod č. P 17/1. Současně rozhodl o tom, že žalovaná je do 3 dnů od právní moci rozsudku povinna zaplatit žalobkyni 8.228,-Kč na náhradu nákladů řízení k rukám jejího zástupce a v téže lhůtě na účet tamního soudu soudní poplatek za žalobu ve výši 5.000,-Kč.

Ve skutkové rovině vyšel soud zejména z toho, že: 1) rozsudkem Okresního soudu v Písku č. j. 4 C 676/2004 ze dne 29. 9. 2004 (dále jen Rozsudek), jenž nabyl právní moci dne 17. 11. 2004, byla dlužníkovi uložena povinnost zaplatit předchůdkyni žalované 84.627,22 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 11.546,96 Kč a úrokem z prodlení ve výši 2 % z částky 84.627,22 Kč za období od 7. 5. 2004 do zaplacení a náklady řízení ve výši 24.083,-Kč, 2) dne 21. 3. 2011 podala žalovaná k vymožení pohledávky přiznané Rozsudkem návrh na nařízení exekuce, 3) usnesením Okresního soudu v Písku č. j. 18 EXE 628/2011-9 ze dne 28. 4. 2011, jež nabylo právní moci dne 24. 8. 2011, byla k uspokojení pohledávky žalované ve výši 96.173,-Kč (jistiny), úroku z prodlení ve výši 2 % z částky 84.627,22 Kč za období od 7. 5. 2004 do zaplacení, nákladů nalézacího řízení ve výši 24.083,-Kč, nákladů oprávněného a nákladů exekuce nařízena na majetek dlužníka exekuce, 3) dne 24. 6. 2015 přihlásila žalovaná do insolvenčního řízení dlužníků kromě jiného pohledávku z titulu úroku z prodlení (z částky 77.861,42 Kč od 5. 3. 2015 do 27. 5. 2015) ve výši 18.720,17 Kč (dále jen Pohledávka), 4) na přezkumném jednání konaném dne 28. 7. 2015 popřela žalobkyně pravost Pohledávky z důvodu promlčení.

V rovině právního posouzení věci soud-poukazuje na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 2160/2012 ze dne 15. 5. 2013 uveřejněného pod č. 70/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 70/2013), z něhož dovodil, že úroky z prodlení přiznané rozhodnutím soudu, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí, se jako celek promlčí v 3 leté promlčecí době plynoucí od právní moci rozhodnutí-přitakal žalobkyni v tom, že Pohledávka je promlčena. V situaci, kdy Rozsudek nabyl právní moci dne 17. 11. 2004, došlo k promlčení Pohledávky dne 17. 11. 2007, tedy předtím než byla dne 28. 4. 2011 k vymožení Pohledávky zahájena exekuce. Obranu žalované, že k promlčení Pohledávky s ohledem na ust. § 408 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ) nedošlo, opodstatněnou neshledal. Proto žalobě vyhověl.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala žalovaná včasné odvolání, v němž namítala, že soud pochybil, pokud na předmětný případ aplikoval R 70/2013, tedy úpravu promlčení obsaženou v občanském zákoníku (dále jen ObčZ), namísto toho, aby v situaci, kdy Pohledávka vznikla ze smlouvy o úvěru, postupoval dle ust. § 261 odst. 3 písm. d) ObchZ a aplikoval úpravu promlčení obsaženou v ObchZ.

Žalovaná-poukazujíc na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR prezentovanou např. usnesením sp. zn. 20 Cdo 565/2011 ze dne 31. 1. 2012, z níž dovodila, že bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu 43 ICm 3370/2015 (KSCB 28 INS 10587/2015) pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ust. § 408 odst. 1 ObchZ za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet a na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1471/2012 ze dne 23. 1. 2014, z něhož dovodila, že nemůže-li dlužník-povinný uplatnit námitku promlčení v exekučním řízení, nelze ohledně stejného práva tuto námitku uplatnit ani v konkursním řízení probíhajícím v době, kdy exekuční řízení není skončeno-setrvala na své dosavadní argumentaci, že Pohledávka není promlčena. Poukazovala na to, že 10 letá promlčecí doba začala plynout dne 12. 2. 2002, kdy došlo k (okamžité) splatnosti úvěrové pohledávky, a že návrh na nařízení exekuce podala (zahájila řízení o výkon Rozsudku) dne 21. 3. 2011, tedy v průběhu promlčecí lhůty. V situaci, kdy exekuční řízení není skončeno, nebyla žalobkyně oprávněna uplatnit námitku promlčení ani v probíhajícím insolvenčním řízení. Žalovaná proto požadovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadený rozsudek a řízení jeho vydání předcházející, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 13. 10. 2016, dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Soud prvního stupně totiž nezohlednil, že závěry obsažené v R 73/2013, podle nichž na úroky z prodlení, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí (zde Rozsudku), dopadá 3 letá promlčecí doba, byly přijaty při výkladu ust. § 110 odst. 3 ObčZ a je možno je aplikovat jen v občanskoprávním vztahu. V tomto případě však šlo o vztah obchodněprávní, neboť Pohledávka vznikla ze závazkového vztahu, v němž se práva a povinnosti stran řídili smlouvou o úvěru podle ust. § 497 ObchZ (viz odůvodnění Rozsudku), jež je dle ust. § 261 odst. 3 písm. d) téhož zákona tzv. absolutním obchodem, jenž se řídí bez ohledu na povahu účastníků ustanoveními části třetí ObchZ.

Jinými slovy, jelikož úprava promlčení v ObchZ má komplexní povahu, nemůže se úprava promlčení obsažená v ust. § 110 ObčZ uplatnit v obchodněprávních poměrech. Úpravu promlčení obsaženou v ObchZ je přitom třeba aplikovat i na vztah ze spotřebitelské smlouvy o úvěru-ustanovení ObčZ o promlčení totiž nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu ust. § 262 odst. 4 části první věty za středníkem ObchZ (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3337/2010 ze dne 24. 7. 2012 uveřejněný pod č. 135/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žalovaná přitom přiléhavě poukazovala na to, že judikatura je již ustálena v závěru, že bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ust. § 408 odst. 1 ObchZ za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet. Jelikož v posuzované věci bylo prokázáno, že žalovaná řízení o výkon rozhodnutí (Rozsudku) v této lhůtě zahájila (k okamžité splatnosti úvěrové pohledávky došlo dne 12. 2. 2002 a návrh na nařízení exekuce k vymožení úvěrové pohledávky včetně nároku na úrok z prodlení byl podán dne 21. 3. 2011), a jelikož námitku promlčení nelze uplatnit ani v insolvenčním řízení probíhajícím v době, kdy exekuční řízení není 43 ICm 3370/2015 (KSCB 28 INS 10587/2015) skončeno, je právní posouzení soudu prvního stupně ústící v závěr, že Pohledávka je promlčena, nesprávný.

Odvolací soud proto napadený rozsudek podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ změnil tak, že žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 202 odst. 1 věty první insolvenčního zákona, podle něhož nemá ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Poučení: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

V Praze dne 13. října 2016

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela