102 VSPH 117/2015-114
178 ICm 3273/2013 102 VSPH 117/2015-114 (MSPH 78 INS 29724/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Lucie Kovářové, sídlem Korunní 2569, Praha 10, insolvenční správkyni dlužníka Mgr. Miloše anonymizovano , anonymizovano , zast. advokátem JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, sídlem tamtéž, proti žalovaným 1) Ing. Oto anonymizovano , anonymizovano , bytem Na Poříčním právu 1914/6, Praha 2, a 2) Ing. Ivaně Mandysové, anonymizovano , anonymizovano , bytem Raisova 1727, Pardubice, obou zastoupených Mgr. Ing. Janem Vavřinou, advokátem, sídlem Na Poříčí 1046/24, Praha 1, o určení neúčinnosti právních úkonů, o odvolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 178 ICm 3273/2013-68 ze dne 11. listopadu 2014,

t a k t o:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 178 ICm 3273/2013-68 ze dne 11. listopadu 2014 se v bodech I. a II. výroku potvrzuje; v bodě III. výroku se mění tak, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalovaným vydat do majetkové podstaty dlužníka byt č. 4 nacházející se ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. 460, na pozemku parc. č. 2412, vše zapsáno na LV č.12992, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, pro k.ú. Libeň a obec Praha.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 37.026,-Kč na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Ing. Ondřeje Kubáta. (MSPH 78 INS 29724/2012)

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze v bodech I. a II. výroku shora označeného rozsudku určil, že dohoda o převodu členských práv a povinností v Bytovém družstvu Zenklova 86 (dále jen Bytové družstvo) ze dne 12. 9. 2012 (dále jen Dohoda o převodu), jíž dlužník převedl na žalované členská práva a povinnosti spojené s právem nájmu bytu č. 4 (dále jen Byt) nacházejícího se ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. 460 (dále jen Dům), na pozemku parc. č. 2412, vše zapsáno na LV č. 12992, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, pro k. ú. Libeň a obec Praha, a dohoda o finančním vyrovnání v souvislosti s převodem členských práv a povinností v Bytovém družstvu z téhož dne (dále jen Dohoda o vyrovnání), v níž byla sjednána cena za převod členských práv a povinností spojených s právem nájmu Bytu, jsou neúčinné, v bodě III. výroku určil, že žalovaní jsou povinni Byt vydat do majetkové podstaty dlužníka, a v bodě IV. výroku žalovaným uložil, aby žalobkyni zaplatili 24.684,-Kč na náhradu nákladů řízení k rukám jejího zástupce do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soud reprodukoval žalobní tvrzení tak, že ačkoli dlužník převedl na žalované členská práva a povinnosti spojená s právem nájmu Bytu za (obvyklou cenu) 2.250.000,-Kč, v hotovosti mu bylo uhrazeno toliko 100.000,-Kč, když zbytková část převodní ceny ve výši 2.150.000,-Kč byla uhrazena započtením proti pohledávce žalovaných vůči dlužníkovi plynoucí z dohody o úschově finančních prostředků ze dne 23. 8. 2012 (dále jen Dohoda o úschově) uzavřené mezi žalovanými jako oprávněnými a dlužníkem jako schovatelem v souvislosti s prodejem bytové jednotky žalovaných. Podle žalobkyně dlužník těmito právními úkony prominul žalovaným splnění dluhu a umožnil zánik své pohledávky na úhradu převodní ceny, čímž snížil svá aktiva na úkor ostatních věřitelů. V důsledku započtení tak došlo ke zvýhodnění žalovaných, kteří dosáhli vyššího uspokojení, než by se jim dostalo v konkursu. Žalobkyně navíc upozornila na to, že část pohledávky žalovaných ve výši 1.180.000,-Kč nebyla v době zápočtu splatná.

Žalovaní brojili proti žalobě tvrzením, že se o neúčinné právní úkony nejedná, neboť cena ve výši 2.250.000,-Kč odpovídá (odpovídala) hodnotě členských práv a povinnosti spojených s právem nájmu Bytu, a že v inkriminované době o ekonomických problémech dlužníka nevěděli.

Ve skutkové rovině vyšel soud z toho, že: 1) dlužník měl v říjnu 2011 aktiva ve výši 10.000.000,-Kč a pasiva vyšší než 30.000.000,-Kč a počínaje listopadem 2011 se disproporce mezi jeho aktivy a pasivy (v neprospěch aktiv) neustále zvětšovala (tento závěr učinil soud ze znaleckého posudku č. 741-51/08), 2) dne 12. 9. 2012 byla uzavřena Dohoda o převodu a Dohoda o vyrovnání (dále též jen sporné Dohody), na jejímž základě zaplatili žalovaní dlužníkovi 100.000,-Kč, a jíž došlo v rozsahu částky 2.150.000,-Kč k zápočtu vzájemných pohledávek, 3) do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka přihlásilo 63 věřitelů pohledávky ve výši 102.440.797,55 Kč, z toho byly zjištěny pohledávky v rozsahu cca (MSPH 78 INS 29724/2012)

86.000.000,-Kč; nominální hodnota majetku sepsaného v majetkové podstatě dlužníka (bez obchodních podílů) činí cca 7.000.000,-Kč.

V rovině právního posouzení věci dospěl soud k závěru, že sporné Dohody jsou jednak: -právními úkony bez přiměřeného protiplnění, neboť v důsledku započtení se dlužníkovi za převedená členská práva a povinnosti dostalo skutečné (reálné) protiplnění jen ve výši 100.000,-Kč, tedy výrazně nižší, než jaká byla hodnota převáděného majetku; potud soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 ze dne 29. 4. 2010 uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 10, ročník 2011, z něhož dovodil, že o tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada, -zvýhodňujícími právními úkony, neboť pohledávky žalovaných na úhradu ceny za převod členských práv a povinností by byly v konkursu uspokojeny v nižším rozsahu; potud soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 242/2004 ze dne 10. 3. 2004 uveřejněný pod č. 6/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Soud proto žalobě zcela (včetně požadavku na vydání Bytu do soupisu majetkové podstaty) vyhověl, přičemž pro úplnost uvedl, že v situaci, kdy žalovaní nejsou vlastníky Bytu a nemohou s ním disponovat, měl uložením povinnosti vydat Byt do majetkové podstaty na mysli, že žalovaní Byt zpřístupní žalobkyni. Nákladový výrok pak odůvodnil aplikací ust. § 142 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ).

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podali žalovaní včasné odvolání, v němž v první řadě namítali, že při posuzování toho, zda je právní úkon úkonem bez přiměřeného protiplnění, je s ohledem na dikci ust. § 240 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) rozhodující, k jakému plnění se dlužník zavázal, nikoli jaké plnění (reálně) obdržel. V posuzovaném případě je přitom zjevné, že smluvená hodnota protiplnění (cena za převod členských práv a povinností) nebyla nepřiměřená. I kdyby však soud dospěl k závěru, že jsou zde ve smyslu ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 IZ dány skutečnosti, které odůvodňují neúčinnost sporných Dohod, měl dále zkoumat, zda nebyly splněny podmínky výjimky dle ust. § 240 odst. 4 IZ a § 241 odst. 5 písm. b) IZ, podle něhož není zvýhodňujícím právním úkonem úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch. Žalovaní měli přitom za to, že v této věci byly podmínky pro aplikaci této výluky splněny.

Ke splnění první z podmínek, podle níž byly sporné Dohody učiněny za podmínek obvyklých v obchodním styku, uvedli, že provádění zápočtů je zcela obvyklou obchodní praxí, což lze dovodit i z judikatury prezentované např. rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 13 VSOL 8/2012 ze dne 28. 8. 2012. K námitce, že část jejich pohledávky z Dohody o úschově nebyla v době uzavření Sporných dohod splatná, upozornili na to, že vklad do katastru nemovitostí, který byl podmínkou pro splatnost pohledávky, byl proveden dne 13. 9. 2012, (MSPH 78 INS 29724/2012) tj. pouhý den po uzavření sporných Dohod. Jelikož z veřejně dostupných informací o vkladovém řízení bylo zřejmé, že zápis vlastnického práva bude proveden a podmínky pro splatnost (druhé) části pohledávky z Dohody o úschově budou v bezprostřední budoucnosti splněny, nelze zápočet nesplatných pohledávek považovat za úkon mimo podmínky obvyklé v obchodním styku, tím spíše, když žalovaní dlužníkovi jako profesionálovi důvěřovali.

Ke splnění druhé z podmínek, uvedli, že dlužník obdržel jiný přiměřený majetkový prospěch spočívající v tom, že na základě Sporných dohod došlo ke snížení jeho dluhů o částku odpovídající hodnotě majetku (členských práv a povinností), který na žalované převedl. Žalovaní zdůraznili, že pokud by (snad) chtěl soud (restriktivně) tvrdit, že jiným přiměřeným majetkovým prospěchem nejsou právě situace, kdy dlužník neobdrží faktické protiplnění v penězích (či jiném hodnotném majetku), nýbrž dojde pouze ke snížení dluhů dlužníka, vyvstala by otázka, co jiného tedy má být tímto jiným majetkovým prospěchem, když ne prospěch získaný vzájemným započtením. Možnost vypořádání závazků prostřednictvím zápočtů podle žalovaných připouští i judikatura prezentovaná např. rozsudkem Vrchního soudu v Praze sen. zn. 102 VSPH 184/2012 ze dne 4. 10. 2012. Závěry přijaté v tomto rozsudku je možné aplikovat i v této věci, v níž žalovaní s dlužníkem uzavřeli za zcela obvyklých obchodních podmínek Dohodu o úschově, na základě které jim vznikla pohledávka z úschovy, přičemž pokud by dlužník provedl úhradu této pohledávky v penězích, šlo by o prakticky totožnou situaci jako v citovaném rozsudku Vrchního soudu v Praze, a tento úkon by nemohl být napadán jako neúčinný. Postup dlužníka, jímž uhradil svůj závazek z Dohody o úschově vůči žalovaným nikoli v penězích, nýbrž tím, že na ně převedl svá jiná majetková práva (členská práva a povinnosti spojená s nájmem Bytu), je pak fakticky pouze jiným způsobem úhrady pohledávky z Dohody o úschově a jako takový nemůže být neúčinný, jelikož tato transakce nebyla pro něj o nic nevýhodnější než úhrada pohledávky z Dohody o úschově v penězích.

Žalovaní poukazovali rovněž na to, že pokud by-v situaci, kdy IZ připouští (zejména do rozhodnutí o úpadku dlužníka) započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele-k uzavření Dohody o vyrovnání nepřistoupili a pohledávku z Dohody o úschově přihlásili do insolvenčního řízení, mohli by jí (po splatnosti) jednostranně započíst vůči pohledávce dlužníka na úhradu ceny za převod členských práv a povinností, a žalobkyně by jejich jednání nemohla (právně) zpochybnit. Zejména z těchto důvodů požadovali, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a vůči žalobkyni jim přizná právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Žalobkyně ve vyjádření k odvolání přitakala závěru soudu prvního stupně, že sporné Dohody jsou právními úkony bez přiměřeného protiplnění, neboť se jimi dlužník zavázal k plnění, jehož hodnota zcela nepochybně podstatně přesahovala hodnotu protiplnění poskytnutého žalovanými, neboť hodnota tohoto protiplnění, spočívajícího v zániku pohledávek žalovaných vůči dlužníkovi (nadto dokonce nejméně zčásti nesplatných), vzhledem k úpadku dlužníka nemohla dosahovat ani poloviny své nominální hodnoty. Žalobkyně souhlasila se soudem prvního stupně i v tom, že sporné Dohody jsou zvýhodňujícími právními úkony, neboť v jejich (MSPH 78 INS 29724/2012) důsledku se dostalo žalovaným na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by jim (jinak) náleželo v konkursu.

Podle žalobkyně nelze snížení dluhů dlužníka považovat za přiměřený majetkový prospěch ve smyslu ust. § 241 odst. 5 písm. b) IZ. I pokud by bylo možno akceptovat názor, že započtení nebylo pro dlužníka o nic nevýhodnější než úhrada pohledávky z Dohody o úschově v penězích, ke stejnému závěru už nelze dospět při hodnocení výhodnosti pro ostatní věřitele dlužníka (potud žalobkyně poukazovala na to, že dlužník měl v inkriminované době nejméně dalších 12 věřitelů se splatnými pohledávkami), na jejichž úkor byli žalovaní zvýhodněni. Žalobkyně měla rovněž za to, že započtení pohledávky na úhradu ceny za převod členských práv a povinností oproti pohledávce na vydání finanční částky z advokátní úschovy není (nebylo) běžnou obchodní praxí. Proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a vůči žalovaným jí přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a OSŘ přezkoumal napadený rozsudek a řízení jeho vydání předcházející, a poté, co odvolání projednal na jednání konaných dne 5. 11. a 9. 11. 2015, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

K neúčinnosti Dohody o převodu a Dohody o vyrovnání:

Podle ust. § 235 odst. 1 věty první IZ jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných.

Podle ust. § 239 odst. IZ může odporovat právním úkonům dlužníka v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty, ve lhůtě do jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění.

Podle ust. § 240 odst. 1 a odst. 2 věty první IZ se právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, již dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (nebo který vedl k jeho úpadku), jímž se zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník.

Podle ust. § 240 odst. 4 písm. d) IZ není právním úkonem bez přiměřeného protiplnění právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při (MSPH 78 INS 29724/2012) náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

Podle ust. § 241 odst. 1 a odst. 2 věty první IZ se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí právní úkon, již dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (nebo který vedl k jeho úpadku), v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

Podle ust. § 241 odst. 5 písm. b) IZ není zvýhodňujícím právním úkonem právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

Odvolací soud je stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že Dohoda o převodu ve spojení s Dohodou o narovnání, které dlužník uzavřel v době, kdy byl v úpadku (o čemž nebylo mezi účastníky řízení sporu), je dle ust. § 240 IZ neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění. Ačkoli o takový úkon jde především tehdy, kdy se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k němuž se zavázal dlužník, není při posuzování ekvivalentnosti plnění bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání (nejde tedy jen o smluvenou bezúplatnost nebo nedostatečnost plnění, jak tvrdili žalovaní). O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde totiž jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada.

Tento závěr odpovídá i judikatuře prezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 ze dne 29. 4. 2010, na nějž přiléhavě poukazoval soud prvního stupně, v němž dovolací soud (byť v poměrech odpůrčí žaloby podle ust. § 16 zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV), formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož uzavře-li dlužník, který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, poté, co jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji movitých věcí, s kupujícím dohodu o započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, byla kupní smlouva právním úkonem zkracujícím dlužníkovy věřitele, neboť v době účinnosti kupní smlouvy se dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky, nebo usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1809/2007 ze dne 27. 5. 2009, v němž dovolací soud-v situaci, kdy úpadkyně kupní smlouvou pozbyla vlastnického práva k nemovitostem, aniž by se jí dostalo protiplnění využitelného k dosažení účelu konkursu-dovodil, že závěr o neúčinnosti právního úkonu podle ust. § 15 odst. 1 písm. c) ZKV lze založit i na jeho důsledcích pro majetkové poměry úpadce (ve vazbě na rozsah uspokojení pohledávek konkursních věřitelů). (MSPH 78 INS 29724/2012)

Tyto judikatorní závěry se obdobně prosadí i v projednávané věci, neboť je zjevné, že v důsledku započtení ceny za převod členských práv a povinností na pohledávky žalovaných z Dohody o úschově, sjednaného v Dohodě o vyrovnání uzavřené téhož dne jako Dohoda o převodu v rozsahu cca 95 % převodní ceny, se dlužníkovi za převedená členská práva a povinnosti žádného skutečného (reálného) protiplnění (z nějž by mohli jeho insolvenční věřitelé uspokojit své pohledávky) nedostalo. Se soudem prvního stupně a žalobkyní lze souhlasit i v tom, že dlužník spornými Dohodami (vzájemným zápočtem pohledávek) učiněnými v době, kdy byl v úpadku, zvýhodnil žalované, neboť v jejich důsledku se žalovaným na úkor ostatních věřitelů dostalo vyššího uspokojení, než jaké by jim jinak náleželo v konkursu.

Odvolací soud se přitom neztotožnil se stanoviskem žalovaných, že se v daném případě jednalo o situaci předvídanou v ust. § 240 odst. 4 písm. d), resp. § 241 odst. 5 písm. b) IZ, kdy se o neúčinný právní úkon nejedná. Na rozdíl od žalovaných je totiž toho názoru, že jednání spočívající v dohodě, že cena za převod členských práv a povinností bude uhrazena započtením na zčásti (v rozsahu 1.180.000,-Kč) nesplatnou pohledávku žalovaných z Dohody o úschově, nelze hodnotit jako běžný obchodní styk. Za běžný obchodní styk mezi dlužníkem a žalovanými by bylo možné označit především jednání, jež by mezi nimi probíhalo opakovaně a dlouhodobě, a jež by mezi nimi bylo zcela obvyklé a pravidelné. Pokud žalovaní v této souvislosti poukazují na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 13 VSOL 8/2012 ze dne 28. 8. 2012, opomíjejí, že v poměrech tam projednávané věci bylo prokázáno, že započítávání pohledávek a závazků bylo mezi dlužníkem a žalovaným obvyklé. Dlužno rovněž poznamenat, že Vrchní soud v Olomouci např. v rozsudku sen. zn. 13 Cmo 2/2010 ze dne 19. 8. 2010 v poměrech tam projednávané věci vyjádřil názor, že dlužník dohodou o vzájemném zápočtu pohledávek žalované zvýhodnil, pokud svojí pohledávku vůči nim na zaplacení kupní ceny započetl na jejich nesplatné pohledávky vůči němu z titulu smluv o půjčkách .

K té části odvolací argumentace, podle níž nebyl pro dlužníka postup, jímž namísto peněžité úhrady pohledávky žalovaných z Dohody o úschově převedl na žalované členská práva a povinnosti totožné hodnoty, o nic nevýhodnější, než kdyby pohledávku z Dohody o úschově uhradil v penězích, je třeba uvést, jak správně poznamenala i žalobkyně, že v situaci, kdy měl dlužník více věřitelů se splatnými pohledávkami, jež nebyl schopen plnit, šlo o transakci zvýhodňující žalované a znevýhodňující jiné věřitele dlužníka. K poukazu žalovaných na to, že IZ na rozdíl od ZKV připouští (zejména do rozhodnutí o úpadku dlužníka) započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele, je třeba uvést, že je nutno odlišit situaci, kdy kompenzační projev byl učiněn v době dlužníkova úpadku a byl součástí transakce nevýhodné pro jeho věřitele, jak tomu bylo v tomto případě, či nikoli.

Odvolací soud proto podle ust. § 219 OSŘ napadený rozsudek v bodech I. a II. výroku jako věcně správný potvrdil. (MSPH 78 INS 29724/2012)

K uložení povinnosti žalovaným vydat Byt do majetkové podstaty dlužnice:

Podle ust. § 239 odst. 4 IZ náleží dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.

Toto ustanovení insolvenčnímu správci umožňuje, aby se vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu domáhal (požadoval) vydání (úhradu) příslušného peněžitého plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Žalobní požadavek na vydání Bytu ovšem nesměřoval k vydání peněžitého plnění (a logicky ani nemohl, neboť neúčinným právním úkonem nebylo peněžité plnění) či peněžité náhrady za převod členských práv a povinnosti k Bytu (k takovému požadavku logicky nebyl důvod v situaci, kdy nebyly splněny podmínky obsažené v ust. § 236 odst. 2 IZ). Rozhodnutí, jímž soud žalovaným uložil, aby Byt vydali do majetkové podstaty dlužnice, již z tohoto důvodu správné nebylo. Dlužno přitom poznamenat, že pokud by snad žalovaní neumožnili žalobkyni nakládat s členskými právy a povinnostmi spojenými s právem nájmu Bytu, je možno sjednat nápravu dohledovým rozhodnutím insolvenčního soudu nebo podat odpovídající žalobu k nalézacímu soudu. Odvolací soud proto podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ změnil napadený rozsudek v bodě III. výroku tak, že žalobu na uložení povinnosti žalovaným vydat Byt do majetkové podstaty dlužníka zamítl.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud postupoval podle ust. § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 3 OSŘ, a přiznal žalobkyni, jež měla neúspěch pouze v nepatrné části, právo na náhradu nákladů, které v řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem účelně vynaložila na uplatnění svého práva.

Náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně byla žalobkyni přiznána v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 18.600,-Kč za 6 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, písemné podání soudu ve věci samé ze dne 4. 12. 2013 a 5. 9. 2014, účast na jednání před soudem konaném dne 2. 9. 2014 a dne 11. 11. 2014) po 3.100,-Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bodu 5 Advokátního tarifu, a 6 náhrad hotových výdajů po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, což s připočtením 21 % DPH z částky 20.400,-Kč (18.600 + 1.800) ve výši 4.284,-Kč, činí celkem 24.684,-Kč.

Náhrada nákladů odvolacího řízení byla žalobkyni přiznána v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 9.300,-Kč za 3 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a 2X účast na jednání před odvolacím soudem) podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bodu 5 Advokátního tarifu, a 3 náhrad hotových výdajů ve výši 900,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, což s připočtením 21 % daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) z částky 10.200,-Kč (9.300 + 900) ve výši 2.142,-Kč, činí celkem 12.342,-Kč. (MSPH 78 INS 29724/2012)

Celková suma účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů na straně žalobkyně tak činí 37.026,-Kč (24.684+12.342).

P o u č e n í: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím Městského soudu v Praze.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 9. listopadu 2015

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná