102 VSPH 104/2013-132
70 ICm 996/2010 102 VSPH 104/2013-132 (KSUL 70 INS 3735/2010)

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeněm z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci žalobce lng. Aleše Klaudyho, sídlem Masarykovo náměstí 191/18, Děčín 1, insolvenčního správce dlužníka Jiřího Kučery, bytem Huntířov 34, Děčín, zast. advokátem Mgr. Martinem Kolářem, sídlem Masarykovo náměstí 3/3, Děčín 1, proti žalovaněmu CORSAIR (Luxembourg) N° 11 8.A., sídlem L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenaeur 2, Lucemburskě velkověvodství, zast. advokátkou Mgr. Soňou Bernardovou, sídlem Koliště 55, Brno, o určení pravosti vykonatelně pohledávky o odvolání žalovaněho proti rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem č.j. 70 lCm 996/2010-115 ze dne 22. října 2012 takto:

|. Rozsudek Krajského soudu Ústí nad Labem č.j. 70 ICm 996/2010-115 ze dne 22. října 2012 se v bodě |||. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1.561,30 Kč na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Martina Koláře.

||. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení.

Odůvodněnh

Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným rozsudkem v bodě l. výroku určil, že CORSAIR (Luxembourg) N° 11 8.A. (dále jen žalovaný) nemá za dlužníkem Jiřím Kučerou vykonatelnou pohledávku ve výši 137.908,2O Kč přiznanou pravomocným platebním rozkazem Krajskěho soudu v Ústí nad Labem č.j. 20 Ro 897/94-12 ze dne 9.8.1994, v bodě ll. výroku zamítl žalobu v části, jíž se insolvenční správce lng. Aleš Klaudy (dále jen žalobce) domáhal určení, že žalovaný nemá za dlužníkem Jiřím Kučerou vykonatelnou pohledávku ve výši 32.849,-Kč přiznanou pravomocným platebním rozkazem Krajskěho soudu v Ústí nad Labem č.j. 20 Ro 897/94-12 ze dne 9.8.1994, a v bodě lll. výroku rozhodl o tom, že přiznává žalobci náhradu nákladů řízení vcelkově výši 20.188,-Kč, splatných do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce .

Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud l. stupně ust. § 202 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ). Vysvětlil, že žalobce byl ve sporu úspěšný pouze

(KSUL 70 INS 3735/2010)

částečně, nebot' z celkově žalovaně částky 170.757,2O Kč byl v části 32.849,-Kč neúspěšný a v části 137908,2O Kč úspěšný, což odpovídá poměru cca 19% : 81%, a tedy úspěchu v části cca 62 %. Žalovaněmu, byt' byl rovněž částečně úspěšný, náhradu nákladů za použití ust. § 202 odst. 1 IZ proti žalobci-insolvenčnímu správci nepřiznal. Zavinění na straně žalobce při vzniku nákladů soud neshledal, nebot' správce řádně hájil práva věřitelů směřující kjejich poměrněmu uspokojení .

Ohledně nároků žalobce z titulu nákladů řízení soud konstatoval, že:

-v řízení v l. stupni by mu příslušela náhrada nákladů ve výši 12.358,-Kč (odměna za právní zastoupení 9.000,-Kč + DPH dle ust. § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., 3 × režijní paušál dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 300,-Kč + DPH, cestovně Děčín-Ústí nad Labem a zpět 278,-Kč a náhrada za ztrátu času vrozsahu 2 půlhodin, tj. 200,-Kč + DPH),

-v odvolacím řízení by mu příslušela náhrada nákladů ve výši 13.531,3O Kč (odměna za právní zastoupení 9.000,-Kč + DPH dle ust. § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., 2 × režijní paušál po 300,-Kč + DPH za vyjádření k odvolání a účast na jednání, náhrada za ztrátu času v rozsahu 6 půlhodin, tj. 600,-Kč + DPH, jízdně Děčín-Praha-Děčín 1.291,30 Kč),

-v řízení v l. stupni po rozhodnutí odvolacího soudu by mu náležela odměna dle ust. § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. za použití ust. § 18 těže vyhlášky, tedy 5.000,-Kč + DPH za právní zastoupení, 1× režijní paušál 300,-Kč + DPH, náhrada za ztrátu času v rozsahu 2 půlhodin, tj. 200,-Kč + DPH, cestovně 72,-Kč (jízdně vlakem), celkem 6.672,-Kč. Sumu nákladů řízení vzniklých žalobci vyčíslil soud l. stupně na 32.561,3O Kč, právo na jejich náhradu mu přiznal v rozsahu 62%, tj. 20.188,-Kč.

Proti tomuto rozsudku, a to toliko vrozsahu bodu lll. výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se žalovaný včas odvolal a požadoval, aby ho odvolací soud změnil tak, že mu přizná právo na náhradu nákladů řízení, a aby rozhodl těž o tom, že má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Argumentoval tím, že původní žalovaná částka činila 1.362.114,64 Kč, žalobce však vzal do výše 1.191.357,43 Kč žalobu zpět v reakci na to, že žalovaný vzal do těže výše zpět svoji přihlášku. Akcentoval, že ke zpětvzetí přihlášky došlo již dne 26.7.2010 před podáním žaloby, přičemž o zpětvzetí přihlášky byl faxovým podáním vyrozuměn insolvenční soud i žalobce, který si musel být vědom toho, že předmětem přezkumněho jednání bude pouze pohledávka ve výši 170.757,2O Kč; pouze v tomto rozsahu ji měl tedy pohledávku popřít a následně žalovat vincidenčním sporu. K částečněmu zastavení řízení došlo dle názoru žalovaněho z důvodu procesního zavinění žalobce, jenž tak byl neúspěšný v části 1.224.206,44 Kč a úspěšný pouze včásti 137908,2O Kč, což odpovídá poměru 10,12% : 89,88%, a tedy úspěchu žalovaněho včásti 79,76%. Na podporu svě argumentace odkázal na závěry vysloveně v usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSUL 70 INS 3735/2010, 2 VSPH 1133/2010-P2-16 ze dne 31.3.2011 a uzavřel, že soud l. stupně měl o nákladech řízení rozhodnout dle ust. § 202 odst. 2 IZ.

Žalobce poukázal ve vyjádření kodvolání na skutečnost, že vdobě konání přezkumněho jednání měl kdispozici pouze faxově podání žalovaněho, jež sice slouží pro účely zachování lhůty, avšak samo o sobě nemůže vyvolat žádně právní následky; pokud by totiž nebylo zákonným způsobem doplněno, k žádněmu zpětvzetí

(KSUL 70 INS 3735/2010) přihlášky by nedošlo. Žalovaný tak mohl samotným faxovým podáním pouze spekulovat a doplnit je pouze v případě popření pohledávky. Zdůraznil, že právní moc rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž bylo zpětvzetí pohledávky vzato na vědomí, nastala dne 1.9.2010, a teprve tímto okamžikem nastaly účinky zpětvzetí přihlášky pohledávky. Žalobce proto musel uplatnit žalobou popření pohledávky v rozsahu celé přihlášené částky, přičemž žalobu podal dne 19.8.2010 v době, kdy rozhodnutí soudu o částečném zpětvzetí přihlášky nebylo pravomocné. Ke zpětvzetí žaloby tak dle jeho názoru došlo v důsledku jednání žalovaného. Nadto by náklady, které žalovanému vznikly, nepochybně vznikly i v případě, že by byla podána žaloba odpovídající nároku po částečném zpětvzetí. O procesním úspěchu žalovaného by bylo možno dle jeho názoru hovořit tehdy, byla-li by jeho původně přihlášená pohledávka zjištěna, což se však nestalo. S ohledem na uvedené žalobce navrhoval, aby odvolací soud potvrdil rozsudek v napadené části a přiznal mu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v části napadené odvoláním včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a aniž v souladu s ust. § 214 odst. 2 písm. e) téhož zákona nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Z ust. § 7 odst. 1 IZ vyplývá, že se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení o.s.ř., nestanoví-li IZ jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle ust. § 163 IZ rozhodne o nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě insolvenční soud podle ustanovení o.s.ř., není-li v IZ stanoveno jinak.

Podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Podle ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování odpůrce vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit řízení odpůrce.

Ust. § 202 odst. 1 IZ určuje, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit.

K otázce placení nákladů řízení při zastavení řízení o části jeho předmětu na základě zpětvzetí žaloby se vyjádřil Vrchní soud v Praze již v usnesení sp. zn. 9 Cmo 522/95 ze dne 29.1.1996, vněmž dovodil, že o náhradě nákladů řízení nelze vtakové situaci rozhodnout dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., nebot' zastavení řízení

(KSUL 70 INS 3735/2010) vpředmětné části není úspěchem nebo neúspěchem žádného z účastníků. Úspěchem žalobce ve smyslu ust. § 142 o.s.ř. je vyhovění návrhu na zahájení řízení (žalobě) a úspěchem žalovaného je zamítnutí žaloby. Zastavení řízení nelze považovat za úspěch některého z účastníků, nebot' v opačném případě by bylo zbytečné jak ust. § 146 odst. 2, tak i odst. 1 písm. c) cit. ustanovení o.s.ř., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno.

Při posuzování důvodnosti odvolání vyšel odvolací soud z toho, že IZ je ve vztahu k o.s.ř. v poměru zvláštní právní úpravy k úpravě obecné. Vzhledem k tomu, že IZ obsahuje v ust. § 202 odlišnou úpravu rozhodování o nákladech řízení ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek, je nutno dát mu přednost. Jinými slovy, v takových sporech nelze správce zavázat k úhradě nákladů řízení ani dle ust. § 142 o.s.ř. (podle zásady úspěchu ve věci), ani dle ust. § 146 odst. 2 a 3 o.s.ř.; otázku, zda některý z účastníků řízení vznik nákladů zavinil, je rovněž nutno zkoumat z hledisek obsažených v ust. § 202 IZ.

Odvolací soud nesdílí názor žalovaného, že v postupu žalobce lze spatřovat zavinění, jež by ve smyslu ust. § 202 odst. 2 IZ vylučovalo aplikaci prvého odstavce tohoto ustanovení. Ust. § 202 odst. 2 IZ je totiž svým obsahem obdobou ust. § 147 odst. 1 o.s.ř., podle něhož se rozhoduje bez ohledu na výsledek řízení o náhradě těch nákladů řízení, které vznikly výlučně zaviněním nebo náhodou. Zaviněním se přitom rozumí porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených soudem, kněmuž došlo alespoň znedbalosti (např. tím, že se účastník nedostavil kjednání, při němž měl být vyslechnout jako účastník řízení, ač věděl, že tím bude zmařen účel jednání), náhodou se pak rozumí objektivní událost (např. nemoc či úraz). Zařazení přihlášené pohledávky na přezkumné jednání (v situaci, kdy insolvenční soud o vzetí na vědomí zpětvzetí části přihlášené pohledávky žalovaným dosud nerozhodl), její popření, podání incidenční žaloby ani její částečné zpětvzetí však (stejně jako např. dodatečné uznání popřené pohledávky správcem v průběhu incidenčního sporu) nelze pokládat za zavinění či náhodu, která se správci přihodila, jež by ve smyslu ust. § 202 odst. 2 IZ vylučovaly aplikaci odstavce prvního tohoto ustanovení; všechny tyto úkony jsou totiž svojí povahou kvalifikovaným vyjádřením správcova náhledu na uplatněný nárok věřitele, a nikoliv porušením jeho procesních povinností vyplývajících ze zákona či v souladu s ním uložených soudem, popř. nahodilou událostí, jež by tzv. separaci nákladů umožňovaly. Opačný výklad by vedl k nesprávnému a neudržitelnému závěru, že správce, jenž na svém původním stanovisku (výši žalobou uplatněného nároku) setrvá, na tom bude z hlediska úhrady nákladů řízení lépe než správce, který v průběhu řízení svůj postoj změní a žalobu vezme částečně zpět, nebot' mu právě s ohledem na znění ust. § 202 odst. 1 IZ nebude možno uložit povinnost tyto náklady procesně úspěšnějšímu účastníku platit (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 13 Cmo 150/2012 ze dne 3.9.2002 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 71/2004 beze zbytku aplikovatelné na insolvenční poměry).

Názor žalovaného, že rozhodnutí o nákladech řízení má v rozsahu zpětvzetí žaloby odpovídat skutečnosti, že jím vynaložené náklady vznikly zaviněním správce, tudíž neobstojí.

(KSUL 70 INS 3735/2010)

Soud l. stupně však pochybil, když při rozhodování o náhradě nákladů celého řízení považoval za předmět řízení, od něhož odvíjel míru úspěchu ve sporu, pouze částku 170.757,2O Kč. V části o zaplacení 1.191.357,44 Kč vzal totiž navrhovatel žalobu zpět a v této části, tj. o náhradě 87,5 % nákladů řízení ve vztahu k celé žalované částce mělo být rozhodováno dle ust. §202 odst. 1 IZ; pouze v části 170.757,2O Kč, tj. o náhradě 12,5 % nákladů řízení, mělo být rozhodováno podle ust. § 142 o.s.ř. Žalobce měl přitom úspěch v části 137908,2O Kč, tj. 10,1% z celé pohledávky, jejíž popření bylo žalobou uplatněno, žalovaný měl úspěch včásti 32.849,-Kč, tj. 2,4% z celé pohledávky, žalobce tak měl úspěch v části 7,7% (nikoli tedy soudem l. stupně uvedených 62%) a má dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na náhradu 7,7 % nákladů řízení.

Nálezem zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17.4.2013 zrušil Ústavní soud ČR vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. ze dne 18.12.2000, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů; výši účelně vynaložených nákladů řízení proto musel odvolací soud posoudit dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to ve znění účinném do 31.12.2012.

Vdaném případě spočívají náklady žalobce v řízení před soudem l. stupně v odměně advokáta ve výši 8.400,-Kč, náhradě jeho hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši 1.200,-Kč, náhradě za promeškaný čas ve výši 400,-Kč a odpovídající DPH, vše za čtyři úkony právní služby podle ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 bodu 5, ust. § 13 odst. 3 a § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31 .12.2012, a v náhradě jízdních výdajů ve výši 350,94 Kč dle ust. § 157 odst. 1, 3 a 4 písm.b) a § 158 zák. č. 262/2006 Sb. a dle ust. § 1 písm. b) a § 4 písm. d) vyhlášky č. 377/2010 Sb., celkem tedy činí 12.45094 Kč.

Náklady předchozího odvolacího řízení spočívají v odměně advokáta ve výši 4.200,-Kč, náhradě jeho hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši 600,-Kč, náhradě za promeškaný čas ve výši 600,-Kč a odpovídající DPH, vše za dva úkony právní služby podle ust. § 11 odst. 1 písm. g) a k), § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 bodu 5, ust. § 13 odst. 3 a § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31.12.2012, a náhradě jízdních výdajů ve výši 1.291,30 Kč dle ust. § 157 odst. 3 a 4 písm. b) a § 158 zák. č. 262/2006 Sb. a dle ust. § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhlášky č. 429/2011 Sb., celkem tedy činí 7.825,30 Kč.

Celková suma účelně vynaložených nákladů řízení na straně žalobce tak činí 20.276,24 Kč, přičemž právo na jejich úhradu má žalobce (jak uvedeno výše) v rozsahu 7,7%, tedy v částce 1.561 ,30 Kč.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 ve spojení s ust. § 167 o.s.ř. a napadený rozsudek změnil způsobem ve výroku uvedeným.

(KSUL 70 INS 3735/2010)

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 202 odst. 1 IZ.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která vrozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem k Nejvyššímu soudu ČR.

V Praze dne 24. září 2013

JUDr. Jiří K a r e ta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Kůtová