101 VSPH 98/2016-488
50 ICm 2589/2013 101 VSPH 98/2016-488 (KSPH 42 INS 6433/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v právní věci žalobce: Energy Snina, a. s., IČO 35940832, se sídlem Strojárska 4435, Snina, Slovenská republika, zastoupeného advokátem JUDr. Janem Rudolfem, se sídlem Na Příkopě 15, Praha 1, proti žalované: JUDr. Jiřina Lužová, se sídlem Dušní 22, Praha 1, insolvenční správkyně dlužníka Kolínské strojírny, a. s., zastoupené advokátem JUDr. Tomášem Pelikánem, se sídlem Dušní 22, Praha 1, o určení pravosti pohledávek, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 50 ICm 2589/2013-444 ze dne 4. listopadu 2015,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 50 ICm 2589/2013-444 ze dne 4. listopadu 2015 se v bodech I. a III. výroku potvrzuje. Bod II. výroku se mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 45.677,50 Kč k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 13.068 Kč k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění

V rámci insolvenčního řízení dlužníka Kolínské strojírny, a. s., IČO 26480301, se sídlem Ovčárecká 855, Kolín, vedeného pod sp. zn. KSPH 42 INS 6433/2013, byl usnesením z 30. 4. 2013 (č. d. A-17) zjištěn úpadek dlužníka a prohlášen konkurs na majetek dlužníka. Věřitel č. 25 Energy Snina, a. s. přihlásil pohledávky evidované pod č. P25 a č. P26 dne 29. 5. 2013 vůči dlužníkovi. Obě pohledávky byly označeny jako nezajištěné a nevykonatelné.

Pohledávka č. P25 podle přihlášky představovala jistinu 12.092.247,05 Kč a úrok z prodlení 9 % ročně za období 17. 11. 2010 do 29. 4. 2013 ve výši 2.133.851,90 Kč. Právním důvodem je náhrada škody ve výši rozdílu spotřeby štěpky na kotlech K4 a K5 při jejich skutečné účinnosti ve srovnání s garantovanou účinností, a to v letech 2010 a 2011. Uvedené kotle dlužník pro věřitele č. 25 dodal, smontoval a uvedl do provozu na základě smlouvy o dílo č. 7/06/2007 uzavřené mezi uvedenými účastníky dne 2. 7. 2007. Insolvenční správkyně i dlužník při přezkumném jednání dne 21. 6. 2013 popřeli uvedenou pohledávku co do pravosti s tím, že tato nevznikla. isir.justi ce.cz 50 ICm 2589/2013 (KSPH 42 INS 6433/2013)

Pohledávka č. 26 podle přihlášky představovala pohledávku ze směnky, přičemž přihlášena byla celková částka 4.511.711,11 Kč pozůstávající ze směnečného peníze 3.402.089 Kč, 6% směnečného úroku 883.051,81 Kč za období od 1. 1. 2009 do 29. 4. 2013, směnečné odměny 11.340,30 Kč, nákladů soudního řízení ve výši 170.670 Kč za soudní poplatek a nákladů právního zastoupení 44.560 Kč. V přihlášce pohledávky bylo dále uvedeno, že směnka v podobě blankosměnky bez údajů směnečného peníze a splatnosti zajišťovala plnění ze smluv o dílo č. UL6107 z 12. 11. 2007 a č. UL8006A z 13. 2. 2008, uzavřených mezi společností MARTIA, a. s. a dlužníkem. Věřitel č. 25 nabyl směnky na základě smlouvy o postoupení pohledávky z 11. 10. 2011. Dlužník v uznání dluhu z 2. 10. 2008 uznal svůj závazek vůči společnosti MARTIA, a. s. K přihlášce byla přiložena kopie směnky vlastní vystavené v Kolíně dne 2. 10. 2008 dlužníkem na řad společnosti MARTIA, a. s., IČO 25006754, se směnečným penízem 3.402.089 Kč, splatné dne 31. 12. 2008 v Ústí nad Labem, Mezní 2854/4. Směnka byla avalována Ing. Ladislavem Štolcem, předsedou představenstva dlužníka. Na rubu kopie směnky je nedatovaný rubopis remitenta MARTIA, a. s. na řad společnosti Energy Snina, a. s. s doložkou bez závazku .

Insolvenční správkyně i dlužník při přezkumném jednání dne 21. 6. 2013 popřeli pohledávku č. P26 co do pravosti s tím, že směnka je promlčená a pohledávka odpovídající soudnímu poplatku a nákladům řízení nevznikla. Směnkou zajištěný závazek zanikl započtením ke dni 15. 1. 2009.

Věřitel č. 25 podal dne 17. 7 2013 proti insolvenční správkyni dvě samostatné žaloby o určení pravosti pohledávek č. P25 a č. P26 v jejich plné výši. V případě pohledávky č. P25 odůvodnil žalobu tvrzeními uvedenými v přihlášce pohledávky a dále uvedl, že dne 2. 7. 2007 uzavřel v pozici objednatele s dlužníkem v pozici zhotovitele smlouvu o dílo č. 7/06/2007, jejímž předmětem bylo projektování, dodávka, montáž a uvedení do provozu zařízení na spalování biomasy-dřevního odpadu, přičemž bylo dojednáno provedení a odevzdání díla nejpozději do 31. 5. 2008 (dodatkem č. 3 byl termín dokončení posunut na 30. 9. 2008). Samotné zařízení na spalování biomasy vykazovalo od samého počátku poruchy, vady a tím i snížený výkon, na něž žalobce poukazoval a dlužníka vyzýval k jejich odstranění. Výrobu a dodávku komponent dlužník realizoval opožděně a stejně tak bylo problematické uvádění zařízení do provozu, o čemž svědčí zápisy z kontrolních dnů a řada náhradních termínů ke splnění úkolů dlužníka. V období od 18. 12. 2008 do 17. 8. 2011 zaslal žalobce dlužníkovi 26 reklamací a proběhlo nesčetně emailů, telefonátů a jednání o odstraňování závad, aniž by však závady byly reálně odstraněny.

Dlouhodobou nečinností dlužníka vznikly žalobci zvýšené náklady a značné škody-k datu 16. 11. 2010 evidoval žalobce vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 324.628,56 , která sestávala jednak z neuhrazených faktur č. OF 100068 na částku 2.284,80 , č. OF 100192 na částku 1.218,46 , č. OF 100223 na částku 1.505,35 , č. OF 100225 na částku 2.547,59 a č. OF 100259 na částku 1.551,76 , jednak ze škody, která vznikla rozdílem spotřeby štěpky na kotlech K4 a K5 při garantované účinnosti oproti skutečně dosažené účinnosti v roce 2009 ve výši 151.287 , a konečně ze škody, která vznikla rozdílem spotřeby štěpky na kotlech K4 a K5 při garantované účinnosti oproti skutečně dosažené účinnosti v roce 2010 za období od 1. 1. 2010 do 31. 10. 2010 ve výši 164.233,60 . Dne 16. 11. 2010 započetl žalobce vzájemné pohledávky s dlužníkem v rozsahu, v němž se pohledávky střetly, tj. v rozsahu částky 187.704,46 . K uvedenému dni tedy pohledávka žalobce představovala nezaplacenou část škody ve výši 136.924,10 , z níž dále uplatňuje úrok z prodlení ve výši 9 % ročně za období od 17. 11. 2010 do 29. 04. 2013.

Vedle toho je uplatňovaná pohledávka tvořena také dalšími škodami podrobněji specifikovanými v rozboru jednotlivých ztrát vzniklých opožděným zahájením provozu kotlů (ztráty mezi plánovanou výrobou tepla ze štěpky a náhradou výroby tepla z uhlí, ztráty při 50 ICm 2589/2013 (KSPH 42 INS 6433/2013) prodeji elektřiny do sítě Východoslovenské energetiky a.s. za nižší cenu, neboť elektřina nebyla vyrobena ze štěpky), ztrát vzniklých znehodnocením štěpky z důvodu nedokončení kryté skládky na štěpku v dohodnutém termínu, nákladů žalobce na opravu kotlů K4 a K5, nákladů na čištění kotlů a ztrát na štěpce nedosahováním garantované účinnosti kotlů. Jedná se o vyčíslenou škodu za období od 1. 11. 2010 do 31. 12. 2010 ve výši 81.906,72 spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně za období od 1. 1. 2011 do 29. 4. 2013 a škodou za období od 1. 1. 2011 do 31. 10. 2011 ve výši 251.739,56 spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % ročně za období od 1. 11. 2011 do 29. 4. 2013.

Žalobce v souvislosti s úpravou obsaženou v ustanoveních § 561 odst. 1 a § 562 odst. 2 zákona č. 513/1991 Zb., obchodný zákonník, ve znění zákona č. 193/2011 Zb. (dále jen obchodný zákonník ) též upozornil na to, že vzniklé vady uplatňoval u dlužníka bezprostředně po jejich zjištění a dostatečně je specifikoval. I přesto však dlužník reklamované vady neodstranil.

V případě pohledávky č. P26 věřitel odůvodnil žalobu tvrzeními uvedenými v přihlášce pohledávky a dále uvedl, že podal dne 30. 12. 2011 návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, řízení bylo vedeno pod sp. zn. 33 Cm 1/2012. Žalobce nezaplatil včas soudní poplatek a řízení bylo zastaveno. Poté podal u Krajského soudu v Ústí nad Labem nový návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, řízení je vedeno pod sp. zn. 24 Cm 25/2013 a není dosud ukončené. Podle názoru žalobce není směnka promlčená s ohledem na § 405 obchodního zákoníku.

Usnesením č. j. 50 ICm 2589/2013-54 z 20. 8. 2013 byla obě řízení spojena ke společnému projednání pod sp. zn. 50 ICm 2589/2013.

Žalovaná (insolvenční správkyně) navrhla žaloby zamítnout a k pohledávce č. 25 uvedla, že pohledávka z faktury č. OF 100068 na částku 2.284,80 nebyla uznána z důvodu, že tuto fakturu na opravu provedenou třetí osobou dlužník uhradil přímo této třetí osobě. Faktura č. OF 100192 na částku 1.218,46 za opravu dopravního pásu byla žalobci vrácena, protože ke shoření dopravního pásu došlo špatným provozováním díla žalobcem, v důsledku čehož taková oprava nemůže jít k tíži dlužníka. Faktury č. OF 100223 na částku 1.505,35 a č. OF 100259 na částku 1.551,76 byly žalobci vráceny též, neboť žalobce v rozporu s provozními předpisy nepoužíval demineralizovanou vodu, což způsobilo rychlejší zanášení vodoznaků a potřebu jejich častějšího čištění. Žalobce také systém řádně neodkaloval. Při čištění navíc neopatrnou manipulací poškodil skla i těsnění. S ohledem na uvedené proto nejde o reklamace, nýbrž o provozní náklady žalobce, které k tíži dlužníka jít nemohou. Konečně byla také odmítnuta reklamace a vrácena související faktura č. OF 100225 na částku 2.547,59 , neboť zapalovací hořáky byly žalobcem provozovány v rozporu s provozními předpisy též jako hořáky stabilizační.

Žalovaná dále popřela, že by se dlužník dostal do prodlení s předáním díla, neboť dílo bylo žalobci předáno do zkušebního provozu v souladu se smlouvou dne 15. 7. 2008, ale při návazném šetření Inspektorátu životního prostředí Košice jako speciálního stavebního úřadu se ukázalo, že žalobce nemá k dílu stavební povolení. Byla to tedy nedostatečná součinnost žalobce, jež způsobila nemožnost splnění smluvního termínu pro dokončení díla (30. 9. 2008). Poté, co dne 8. 10. 2008 nabylo právní moci rozhodnutí o dodatečném povolení stavby a souhlas s dočasným užíváním stavby pro zkušební provoz, došlo k provedení komplexních zkoušek díla, odstranění drobných nedostatků a dne 8. 12. 2008 bylo vydáno povolení k užívání stavby.

Stranami bylo ujednáno, že bude proveden kontrolní provoz za účelem zjištění spolehlivosti a disponibility díla. Supervizi dlužník započal dne 19. 1. 2009 a jejím výsledkem bylo zjištění, že dílo je disponibilní a provozně spolehlivé. Žalobce poté dopisem z 6. 3. 2009 50 ICm 2589/2013 (KSPH 42 INS 6433/2013) potvrdil, že jeho reklamace se netýkají prokázání emisních limitů a účinnosti kotlů podle smlouvy o dílo, jejichž splnění bylo doloženo autorizovaným měřením. Dílo tedy dosahovalo garantované účinnosti, avšak provozní účinnost byla nižší, což způsoboval samotný provoz díla žalobcem (dlužník dopisem žalobce konkrétně upozornil na palivo neodpovídající kvality a na nadřízený systém regulace).

Dále žalovaná uváděla, že s ohledem na doplacení skutečných nákladů na realizaci díla se smluvní strany dohodly na uzavření dodatku č. 4 ke smlouvě o dílo, jejž vytvořil ředitel a člen představenstva žalobce Ing. Ján Gerboc. Na základě tohoto dodatku byla vystavena konečná faktura a následně z důvodu nesplnění ujednání v čl. III tohoto dodatku dlužník vystavil dobropis. Žalobce na základě tohoto dodatku zaplatil dlužníkovi pouze část dlužné částky. Byla podepsána smlouva o úpravě vzájemných vztahů mezi žalobcem, dlužníkem a společností MARTIA, a. s., na základě níž byl žalobce oprávněn plnit uvedené společnosti přímo s tím, že se tak bude snižovat současně závazek žalobce vůči dlužníkovi i závazek dlužníka vůči společnosti MARTIA, a. s. Na základě této smlouvy byla dne 31. 8. 2009 provedena platba ve výši 33.193,92 , dne 28. 9. 2009 platba ve výši 33.000 a dne 28. 10. 2009 platba ve výši 37.086,08 . Poslední platba dle smlouvy o úpravě vzájemných vztahů uhrazena nikdy nebyla. Následně dlužník učinil jednostranný zápočet vůči žalobci a vyzval ho k úhradě dlužné částky. U Okresního soudu v Humenném se pak pod sp. zn. 11 Cb/7/2012 vede soudní spor o zaplacení částky 39.192,76 .

Žalovaná dále upozornila na to, že některé nároky žalobce se promlčely uplynutím lhůty čtyř let, protože přihláška pohledávky byla insolvenčnímu soudu doručena až dne 29. 5. 2013.

Žalovaná k pohledávce č. P26 namítla promlčení dle Čl. I. § 70 odst. 1 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ) s tím, že tříletá promlčecí lhůta běžela od splatnosti směnky dne 31. 12. 2008. Čl. III. ZSŠ odkazuje na ustanovení obč. zák., nelze proto aplikovat § 405 odst. 2 ObchZ. Žalobce řádně nepokračoval v řízení sp. zn. 33 Cm 1/2012, nedošlo proto podle § 112 obč. zák. ke stavení promlčecí doby a tato skončila dne 31. 12. 2011. Následná další žaloba již byla podána po uplynutí promlčecí doby a z tohoto důvodu soud zamítl žalobu. Žalobce se proti tomuto rozsudku č. j. 24 Cm 25/2013-101 z 2. 8. 2013 odvolal, není proto pravomocný.

Žalobce dále namítl, že byly dodány nekompletní kotle, protože nebyly dodány analyzátory CO a bez nich kotle nemohly dosahovat garantované účinnosti. Bez údaje o obsahu CO ve spalinách není možné řídit spalovací proces tak, aby nedocházelo k nehospodárnému provozu a ztrátám na palivu. I když analyzátor CO nebyl výslovně ve smlouvě uveden jako součást díla, je jeho nezbytnou součástí, stejně jako např. tachometr ve vozidle. Navíc žalobce dlužníka ve svých dopisech upozornil i na to, že provozní předpisy výrobce (dlužníka) neobsahují prakticky žádné pokyny pro řízení spalovacích režimů a pro jejich dolaďování zásahy obsluhy, což je v hrubém rozporu s ustanoveními čl. 57 ČSN 07 0710 a čl. 5.3.14.1 STN 07 0710. Výsledky garančního měření byly dosaženy jen díky tomu, že společnost EKO-TERM SERVIS, s. r. o. provádějící měření používala vlastní technologii, která jí umožňovala optimálně řídit proces spalování. Avšak bez takové technologie, jejíž alternativou je právě analyzátor CO, není možné v běžném provozu dosáhnout deklarované účinnosti. Dále žalobce po poučení soudem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. doplnil svá tvrzení předložením tabulek s výpočtem rozdílu v účinnosti kotlů oproti garantovaným parametrům s vysvětlením, že při výpočtu reálně účinnosti je vyprodukované teplo kalkulováno jako součet tepla páry a odkalu snížený o teplo vody. Žalobce též předložil CD nosič (a zčásti též šanon s listinami) obsahující podrobné denní záznamy kotlů, záznamy o používaném palivu a výpočty účinnosti. 50 ICm 2589/2013 (KSPH 42 INS 6433/2013)

Žalovaná reagovala tvrzením, že při instalaci předmětných kotlů dlužníkovi žádný právní předpis neukládal instalovat analyzátory CO, jejich dodávka nebyla součástí uzavřené smlouvy, resp. položkového rozpisu dodávky, a dlužník tak nebyl povinen je dodat. Navíc dlužník žalobci pro účely zlepšení spalovacího procesu doporučoval zařazení nadřazeného systému regulace, avšak žalobce si takový systém u dlužníka neobjednal. Měření CO je pouze jednou z variant technického řešení. V kotlech dodaných dlužníkem je spalovací proces řízen naopak obsahem kyslíku ve spalinách a s touto variantou byl žalobce obeznámen, když odsouhlasil projektovou dokumentaci. Navíc měření obsahu CO ve spalinách by podle oslovených odborníků v daném oboru mělo na výslednou hodnotu roční hospodárnosti s ohledem na robustnost dalších parametrů, které ji ovlivňují, jen zcela zanedbatelný vliv. V této souvislosti dále žalovaná upozorňuje, že žalobce mylně zaměňuje účinnost kotle s hospodárností kotle. Účinnost kotle je parametr stanovovaný při definovaných podmínkách provozu kotle v krátkém časovém úseku při dohodnutém nastavení provozního režimu kotle, použití definovaného paliva a dohodnutých hranicích výkyvů rozhodujících provozních parametrů kotle během tepelných měření. Oproti tomu hospodárnost kotle je parametr sledovaný dlouhodobě za určený časový interval (např. rok) vyjadřující míru nákladů na měrnou jednotku vyrobeného tepla. Tepelná hospodárnost je závislá hlavně na způsobu provozu kotle, což nemůže ovlivnit zhotovitel kotle, ale jen jeho provozovatel. Hospodárnost je silně ovlivněna cenou a kvalitou paliva, mírou využití kotle při provozu co nejblíže úrovni jmenovitého výkonu kotle, rovnoměrností a množstvím odběru tepla, počtem náběhů a odstávek kotle ve sledovaném období apod. Z toho je podle žalované zřejmé, že procentní hospodárnost kotle je vždy menší než procentní hodnota tepelné účinnosti při definovaných podmínkách provozu a že parametr hospodárnosti zhotovitel díla smluvně garantovat nemůže. V tomto směru žalovaná poukázala na analogii údaje o spotřebě paliva u osobního automobilu, jejž uvádí výrobce vozu. Dosažení takové spotřeby je však možné pouze za splnění určitých ideálních podmínek, přičemž reálná spotřeba paliva je odvislá od toho, nakolik se řidič takovým podmínkám v provozu přiblíží. Žalovaná zdůraznila, že garantován byl pouze parametr tepelné účinnosti a jeho splnění dlužník prokázal, přičemž zprávu o měření účinnosti žalobce nikdy nerozporoval. K předloženým výpočtům pak žalovaná namítla, že neprokazují garanční měření účinnosti, ale provozní účinnost kotlů odvislou od jejich provozování žalobcem, které je podle předložených výpočtů nehospodárné. Namítla též, že odběry za účelem analýzy a samotné analýzy výhřevnosti paliva nebyly prováděny autorizovanou osobou či laboratoří a není zjištěno, kolik kterého paliva bylo spotřebováno v kterém kotli. Protokolární měření provedla pouze společnost EKO-TERM SERVIS, s. r. o. při garančních zkouškách a ta potvrdila, že kotle za podmínek určených smlouvou dosahují smluvené účinnosti. Namítla též, že k předání kotlů došlo na podzim roku 2008, smluvená záruční doba v trvání 24 měsíců proto uplynula již na podzim roku 2010. Žalobce tak požaduje náhradu škody i za období po uplynutí záruční doby.

Krajský soud v Praze v rozsudku ze 4. 11. 2015v bodu I. výroku zamítl žalobu o určení, že pohledávky evidované pod č. 25 v celkové výši 14.226.098,95 Kč a pod č. 26 v celkové výši 4.511.711,11 Kč jsou po právu. V bodu II. výroku soud uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 22.203,50 Kč k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku. V bodu III. výroku soud uložil žalobci zaplatit státu náhradu nákladů řízení 16.000 Kč na účet Krajského soudu v Praze, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soud učinil závěr, že žaloba je včasná s ohledem na termín přezkumného jednání a datum podání žaloby a žaloba je správně směřována s ohledem na prohlášený konkurs pouze proti insolvenční správkyni.

Soud se nejdříve zabýval pohledávkou č. P25. Odkázal na § 198 odst. 2 insolvenčního zákona a uvedl, že nejprve bylo třeba si ujasnit, z jakého titulu žalobce spornou pohledávku č. P25 přihlásil, neboť text přihlášky i žaloby byl značně nepřehledný. Po podrobném seznámení s popsanou genezí případu a s textem specifikace škody přiloženým k podané přihlášce 50 ICm 2589/2013 (KSPH 42 INS 6433/2013) soud dospěl k závěru, že předmětem podané přihlášky je jen pohledávka na náhradu škody ve výši rozdílu spotřeby štěpky na kotlech K4 a K5 při garantované účinnosti oproti skutečné účinnosti kotlů, a to v letech 2010 a 2011. Byť přihláška i podaná žaloba hovoří i o škodě z rozdílu spotřeby štěpky v roce 2009 a uvádí též řadu faktur za opravy kotlů dodaných dlužníkem, současně připouští, že označené pohledávky (jejichž souhrnná výše dosahuje 658.274,84 ) žalobce využil k započtení proti pohledávce dlužníka vůči žalobci na uhrazení ceny díla ve výši 187.704,46 .

Ze specifikace škody přiložené k přihlášce pohledávky soud zjistil, že je vyčíslena řada pohledávek, jež mají představovat škody vzniklé žalobci vadným plněním dlužníka ze smlouvy o dílo. Jsou zde ke dni 21. 12. 2011 vyčísleny ztráty způsobené opožděným zahájením provozu kotlů v důsledku vyšších cen uhlí jako náhradního paliva a v důsledku nižších výkupních cen elektřiny z uhlí, škody vzniklé snížením výhřevnosti skladované štěpky v důsledku opožděného zhotovení kryté skládky na štěpku, různé výdaje žalobce na opravu kotlů K4 a K5 a náklady vyvolané častější nutností čištění kotlů. Následuje vyčíslení nákladů na opravy kotlů, ztrát na štěpce nedosahováním garantované účinnosti kotlů a nákladů na čištění kotlů vyčíslené ke dni 2. 12. 2011. Z posledně jmenovaného vyčíslení vyplývá (bez jakéhokoliv vyčíslení vstupních údajů či označení podkladů), že v roce 2010 měla ztráta na štěpce dosáhnout 5.860 tun, což odpovídá sumě 246.140,32 (v žalobě a přihlášce je uváděna zvlášť částka za leden až říjen 2010 ve výši 164.233,60 a zvlášť částka za listopad a prosinec 2010 ve výši 81.906,72 ), v roce 2011 pak ztráta na štěpce měla představovat 5.449 tun ohodnocených na 251.739,56 . Zbylé údaje soud shledal irelevantními pro účely tohoto sporu.

Z oznámení žalobce ze dne 16. 11. 2010 o jednostranném zápočtu vzájemných pohledávek a z jeho přílohy pak soud zjistil, že k započtení byly konkrétně použity veškeré pohledávky z faktur za opravu kotle, tj. pohledávky ve výši 2.284,80 , 1.218,46 , 1.505,35 , 2.547,59 a 1.551,76 . K započtení byla použita také celá pohledávka z titulu škody z vyčísleného rozdílu spotřeby štěpky v roce 2009 ve výši 151.287 a část z obdobné škody za leden až říjen 2010 v rozsahu 27.309,50 (z původní částky 164.233,60 tak zůstalo právě přihlášených 136.924,10 ).

Předmětem řízení před soudem tedy je pouze důvodnost a výše uplatněných pohledávek z titulu tvrzené škody vzniklé nedosahováním garantované účinnosti výroby tepla v kotlech dodaných dlužníkem (K4 a K5), kterou žalobce spatřuje ve zvýšených nákladech na pořízení paliva (dřevní štěpky) v rozsahu, v němž přesahují smlouvou o dílo garantovanou spotřebu štěpky na dosažení výroby takového množství tepla, jaké bylo reálně žalobcem vyrobeno v letech 2010 (první a druhá přihlášená jistina) a 2011 (třetí přihlášená jistina). Nárok uplatňovaný za rok 2010 je přitom započtením snížen o 27.309,50 . Ostatními částkami zmiňovanými v přihlášce není důvodu se zabývat, neboť podle tvrzení žalobce v podané přihlášce ve spojení s obsahem jednostranného započtení se jedná o pohledávky již zaniklé. Obdobně se nelze zabývat ani množstvím dalších pohledávek zmíněných v přiložené specifikaci škody (náklady na čištění kotlů, ztráty v důsledku opožděného zahájení provozu kotlů), neboť ty nebyly v přihlášce pohledávky zmíněny.

Soud zjistil, že ve smlouvě o dílo č. 7/06/2007 z 2. 7. 2007 bylo v bodu 20.1 sjednáno slovenské právo, a to mj. s odkazem na § 536 a násl. obchodného zákonníka. Předmětem smlouvy bylo projektování, dodávka, montáž a uvedení do provozu zařízení na spalování dřevního odpadu pro žalobkyni v rozsahu uvedeném v příloze smlouvy č. 1 označené jako technická část smlouvy , a to za ujednanou cenu 125.800.000 Kč bez DPH. Podle bodu 7 měl předmět plnění splňovat požadavky platných technických norem STN a EN definovaných v technické části smlouvy. V kapitole 9 poskytl dlužník záruku mj. i za dodržení parametrů kotle (výkon, teplota, tlak páry, emise a účinnost kotle), a to nejméně v trvání 24 měsíců, počínaje dnem úspěšného uvedení zařízení do provozu po ukončení zkušebního provozu a 50 ICm 2589/2013 (KSPH 42 INS 6433/2013) jeho protokolárním odevzdání žalobci. Podle bodu 11.2 se žalobce zavázal poskytnout dlužníkovi všechny potřebné informace a dokumentaci, již má k dispozici, týkající se předmětu smlouvy, přičemž za správnost a přesnost poskytnutých informací odpovídá žalobce.

Z technické části smlouvy označené za nedílnou součást smlouvy o dílo soud zjistil, že si smluvní strany ujednaly, že dodané kotle budou mít v celém regulovaném rozsahu výkonu účinnost minimálně 75 %, při jmenovitém výkonu min. 84 %, při hospodárném výkonu 6,4 MWt min. 86 % a v rozsahu nad 50 % jmenovitého výkonu pod hospodárným výkonem bude dosahovaná účinnost min. 82 %. Regulovaný výkon kotle při dodržení jmenovitých parametrů kotle je dán nad 50 %, kotel však má být možno trvale provozovat již od 30 % jmenovitého výkonu. Jmenovitý výkon kotlů byl stanoven na 8,0 MWt (tj. 10,00 t páry o jmenovitém tlaku 3,7 MPa a jmenovité teplotě 450° C za hodinu). Bylo též ujednáno, že kotel je určen na spalování biomasy (dřevního odpadu s 30 % podílem obsahu pilin) o průměrné výhřevnosti 9.500 kJ/kg, sypné hmotnosti 220 kg/m3, průměrné vlhkosti 40 % a rozměrech max. 100 x 50 x 20 mm; dále byly sjednány i procentní podíly chemických prvků v palivě. Parametry výstupní páry měly být zachovány i při spalovaní dřevního odpadu s obsahem pilin minimálně 30 %. Součástí dodávky měla být i váha na vážení paliva vstupujícího do kotle pro zabezpečení bilance výroby tepla a účinnosti zařízení.

Protokolem č. 01/2008 z 15. 7. 2008 podepsaným žalobcem i dlužníkem bylo prokázáno, že uvedeného dne byla předána stavba Energetické využití biomasy SO + PS podle PD v objektech stávající kotelny K4 a K5 žalobci do zkušebního provozu ve smyslu smlouvy o dílo č. 7/06/2007. V příloze č. 1 byly sepsány změny oproti původní projektové dokumentaci. V příloze č. 2 představované záznamem Slovenské inšpekcie životného prostredia č. 7127-23671/2008 ze dne 15. 07. 2008 o vykonaném státním stavebním dohledu byly sepsány vady a nedodělky spočívající v nedokončení podlahy v kotelně, chybějícím zábradlí u montážní šachty, nedokončené stavební úpravě dopravy paliva do kotle (PS 04-1.6 škvára popílek-splavovací kanál) a nedokončeném zastřešení skládky biomasy SO 04. V příloze č. 3 smluvní strany svými podpisy potvrdily předání technické a projektové dokumentace k dílu.

Z protokolu ze dne 15. 10. 2008, č. ETS/360/2008, zpracovaného společností EKO-TERM SERVIS, s. r. o. soud zjistil, že na základě měření (zkoušek) provedených touto společností za souběžného provozu kotlů K4 a K5 po dobu přes 2 1/2 hodiny byla ověřena účinnost obou kotlů, přičemž kotel K4 vykazoval účinnost 86,77 % a kotel K5 účinnost 85,95 %. Souběžně byly vyčísleny i podíly jednotlivých druhů ztrát (10, resp. 11 % komínem, 2 % sáláním, 1 % nevykázané ztráty).

Nedatovaným zápisem o ukončení komplexních zkoušek podepsaným žalobcem i dlužníkem, kdy k jejich ukončení mělo dojít dne 25. 10. 2008, bylo prokázáno, že smluvní strany učinily souhlasný závěr o tom, že komplexní zkoušky považují za úspěšně ukončené s tím, že vzniklé závady (výpadky zásobování palivem SPAM, výpadky chodu EO a velké kolísání teploty výstupní páry u kotle K5 mimo rozsah smluvních podmínek) nebrání předání a provozování kotlů do zkušebního provozu. Podle vyjádření dlužníka lze kolísání teplot při neexistenci nadřazeného systému řešit ruční regulací.

Z protokolu Inšpektorátu životného prostredia Košice, odboru integrovaného povolovania a kontroly, ze dne 27. 11. 2008 dále plyne, že k návrhu na vydání kolaudačního rozhodnutí na stavbu Energetické využití biomasy týkající se kotlů K4 a K5 žalobce doložil mj. i zápis o ukončení komplexních zkoušek a zápis o odstranění závad ze dne 6. 10. 2008. K uvedenému datu bylo konstatováno úplné odstranění drobných nedostatků stavby. Následně bylo rozhodnutím Slovenské inšpekcie životného prostredia č. 9623-40032/2008/Mer/570670206/K1 ze dne 8. 12. 2008 mj. i na základě zápisu o vyhodnocení 50 ICm 2589/2013 (KSPH 42 INS 6433/2013) dosavadního zkušebního provozu a komplexních zkoušek ze dne 6. 11. 2008 povoleno užívání předmětné stavby zahrnující kotle K4 a K5.

Soud učinil závěr, že mezi účastníky není sporu o tom, že došlo k předání a převzetí díla způsobem dojednaným v bodech 15.1 a 15.2 smlouvy o dílo. Sporným zůstalo, zda v záruční době dlužníkem dodané dílo nedosahovalo garantované účinnosti při výrobě energie a zda žalobce v návaznosti na to disponuje uplatňovanými nároky na náhradu škody v podobě zvýšených nákladů, jež by v případě řádného provedení díla a tedy dodržení smluvních povinností ze strany dlužníka hradit nemusel. Soud odkázal na § 436, § 440 odst. 1 a 2, § 373, § 379 a § 380 obchodného zákonníka, přičemž uvedl, že tato ustanovení jsou shodná s ustanoveními českého obchodního zákoníku (dále jen ObchZ).

S ohledem na skutečnost, že uplatňovaný požadavek na náhradu škody neodpovídá žádnému z nároků z odpovědnosti za vady podle ustanovení § 436 odst. 1 obchodného zákonníka (nesměřuje např. k náhradě nákladů vynaložených na svémocnou opravu díla či k získání slevy z ceny díla odpovídající celkové závažnosti vady), lze se jej ve smyslu § 436 odst. 4 obchodného zákonníka domáhat jako tzv. následné škody způsobené porušením smluvní povinnosti odstranit včas a řádně reklamovanou vadu v co nejkratším termínu. Požadovaná škoda nepředstavuje ani ušlý zisk v důsledku vady díla ve smyslu ustanovení § 440 odst. 1 obchodného zákonníka, neboť v důsledku porušení povinnosti vznikající náklady (výslovně upravené v § 380 obchodného zákonníka) představují tzv. skutečnou škodu, která objednateli měla vzniknout. Shodný závěr byl judikován již v době federace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/1992 (dále též R 7/1992 ). Současně ani nejde o škodu, kterou by dlužník v době podpisu smlouvy o dílo nemohl předvídat, neboť nárůst nákladů způsobený zvýšenou spotřebou paliva v případě nedosahování garantované účinnosti kotlů je zcela evidentní důsledek nesplnění sjednaného parametru účinnosti spalování. Jedná se tedy o škodu, kterou lze v souvislosti s vadným plněním ze smlouvy o dílo uplatnit. Soud učinil závěr, že je nutné se zabývat jednak tím, zda zhotovené dílo skutečně nedosahuje parametrů, k nimž se dlužník jako dodavatel zavázal ve smlouvě o dílo a tím, zda snížená účinnost je v plném rozsahu vyvolána vadou díla.

Dlužníka nezprošťuje odpovědnosti za škodu ani skutečnost, že podstatná část přihláškou uplatňované škody měla vzniknout až po uplynutí záruční doby. V tomto směru je rozhodující skutečnost, že na nedosahování garantované účinnosti byl dlužník upozorněn ještě před uplynutím záruční doby, čímž by mu (v případě oprávněnosti reklamace) vznikla povinnost vadu odstranit. Od porušení této povinnosti, a nikoliv od běhu záruční doby je uplatňovaný požadavek na náhradu škody odvozen.

Soud měl za to, že k promlčení práva na náhradu škody nedošlo s ohledem na § 397 a § 398 obchodného zákonníka (tato ustanovení jsou shodná s ustanoveními ObchZ), neboť v případě zvýšených nákladů vyvolaných nižší účinností kotlů v letech 2010 a 2011, jež byly předmětem přihlášené pohledávky, mohla čtyřletá promlčecí doba začít běžet nejdříve v okamžiku vzniku této škody, tedy nejdříve mohla uplynout v roce 2014. Přihláška byla insolvenčnímu soudu doručena dne 29. 05. 2013, tedy před uplynutím promlčecí doby.

Soud odkázal na § 555 odst. 2 obchodného zákonníka a z tohoto ustanovení dovodil, že tam, kde si smluvní strany o dílo dohodly, že dílo bude provedeno až poté, kdy proběhnou smluvené zkoušky, jsou smluvní strany v rámci smluvního vztahu vázány výsledkem těchto zkoušek. Proběhnou-li úspěšně, pak dílo bylo provedeno bez vad a nedodělků, jež ve smyslu uzavřené smlouvy o dílo provedení díla brání. Naopak, pokud zkoušky neproběhly nebo byly vyhodnoceny jako neúspěšné, nelze považovat dílo za provedené. 50 ICm 2589/2013 (KSPH 42 INS 6433/2013)

Ze zápisu o ukončení komplexních zkoušek dne 25. 10. 2008 soud zjistil, že smluvní strany se shodly na tom, že sjednané komplexní zkoušky byly ukončeny úspěšně a že zjištěné dílčí závady nebrání předání kotlů a jejich provozování ve zkušebním provozu. Z uvedeného má soud za prokázané, že dne 25. 10. 2008 došlo k provedení díla a dílo splňovalo smluvní požadavky. Tento závěr je potvrzován co do sporné otázky účinnosti kotlů především protokolem č. ETS/360/2008 ze dne 15. 10. 2008, v němž společnost EKO-TERM SERVIS, s. r. o. uvedeného dne ověřila, že účinnost kotlů přesahuje smluvených 82 %. Tento závěr se nicméně týká období, v němž bylo dílo předáváno žalobci, a otázky, zda bylo dílo v okamžiku předání prosté vad. Nelze z něj však bezprostředně uzavřít, že dílo mělo takové vlastnosti i v průběhu záruční doby, tj. zda se na díle neprojevily teprve následně po jeho předání do zkušebního a posléze řádného provozu nové vady, jejichž důsledkem bylo nedosahování garantované účinnosti kotlů.

Na výzvu soudu předložil žalobce podrobné záznamy provozních parametrů obou kotlů v období let 2010-2011 a taktéž denní záznamy analýzy parametrů v kotlích spalované štěpky. S ohledem na odbornou povahu vyhodnocení správnosti vstupních údajů a samotného výpočtu účinnosti kotlů a z toho žalobcem odvozovaného požadavku na přiznání náhrady škody si soud vyžádal znalecký posudek, který zpracoval Prof. Ing. František Hrdlička, CSc., znalec v oboru energetika se specializací na tepelně energetická zařízení. Znalec zmínil, že podle informace získané od žalobce kotle již více než rok nejsou provozovány a že se v současnosti užívá jiné palivo. Proto znalec vyšel z předložených záznamů a dále si od žalobce vyžádal popis toho, jakým způsobem byly odebírány a vyhodnocovány vzorky spalované štěpky, zprávu o autorizovaném měření emisí kotlů K4 a K5 z 15. a 22. 10. 2008 a konečně výpisy z řídicího systému kotle obsahující údaje o teplotě fluidní vrstvy. Na základě vyhodnocení těchto podkladů znalec v předloženém znaleckém posudku konstatoval, že technické normy nevyžadují, aby kotel s tepelným příkonem 9,4 MW byl vybaven trvalým měřením CO, v tomto směru postačovalo žalobcem doložené jednorázové autorizované měření z října 2008; pro řízení spalovacího procesu technické normy u sporných kotlů analyzátor CO vůbec nevyžadují. Uzavřel též, že provozní předpisy kotlů K4 a K5 a návod k obsluze dispečerského software po zaučení obsluhy umožňovaly po technické stránce dosahování smluvních a garantovaných parametrů, samozřejmě za předpokladu setrvalého bezporuchového chodu kotlů. Poukázal na to, že v provozním předpisu je jasně deklarován jak požadavek na pravidelné čištění kotlů, tak i na konkrétní rozmezí obsahu kyslíku ve spalinách za kotlem, na základě čehož je možné dosahovat dobré ekonomie provozu kotlů. Pro spolehlivé řízení spalovacího režimu kotlů obsluze postačovalo provozní měření obsahu kyslíku ve spalinách a jako kontrolní hodnota údaj o teplotě fluidní vrstvy.

Znalec dále podrobil kritické analýze žalobcem předložené záznamy parametrů spalované štěpky a postup měření těchto parametrů se závěrem, že jednoznačně nadhodnocují výhřevnost spalované štěpky nejméně o 5 %. Poukázal na skutečnost, že malý objem odebíraných vzorků s ohledem na množství denně spalovaného paliva v řádech desítek tun a spalování paliva ve třech kotlech nemohl podat reálný obraz o průměrné výhřevnosti paliva, že nebyl vůbec stanovován obsah popelovin (inertu) v palivu, který obvykle představuje až 7 % sušiny, a konečně že docházelo k fyzikálně nepodloženým korekcím naměřených hodnot obsahu vody v palivu. Vadnost výpočtu výhřevnosti paliva znalec doložil kontrolním přepočtem, k němuž doplnil, že při něm vycházel z údajů o obsahu vody stanoveným laboratoří žalobce, obvyklého prvkového složení štěpky a z 3 % obsahu popelovin, ačkoliv u lesní štěpky ve skutečnosti bývá obsah popelovin mnohdy i vyšší. Konečně znalec vyslovil s odkazem na jím provedené ověřovací výpočty i pochyby o hodnověrnosti vážení paliva do denních zásobníků s ohledem na upozornění na speciální postup tohoto vážení v provozním návodu, při jehož nedodržení může na elektronické pásové váze dojít k velkému zkreslení hodnot. K ilustraci svých pochybností o reálných poměrech na skládce biomasy žalobce znalec do posudku založil fotografii staženou z webové prezentace 50 ICm 2589/2013 (KSPH 42 INS 6433/2013)

žalobce, která ukazuje otevřenou skládku, kde výška skladovaného materiálu podle jeho slov přesahuje všechny doporučené hodnoty a kde černá skvrna ukazuje, že skládka zahořívá a palivo je tak degradováno.

Kromě vadnosti vstupních údajů o výhřevnosti spalované štěpky dále znalec (v zásadě ve shodě s tvrzeními žalované) upozornil na to, že oproti garantované účinnosti kotle, která je stanovena při setrvalém výkonu kotle v dobře udržovaném stavu, žalobce v předložených výpočtech ve skutečnosti vyčísluje tzv. průměrnou měsíční provozní účinnost kotle, která je ovšem vždy nižší než garantovaná účinnost kotle, což je způsobeno nadspotřebou paliva při najíždění kotle, jeho odstavování či udržování v teplé záloze, snížením účinnosti kotle jeho zanesením při dlouhé provozní periodě bez čištění a také mírou kvality a provozních zkušeností obsluhy, která též ovlivňuje ekonomii kotlů. Takový rozdíl může podle četnosti najíždění kotlů a kvality obsluhy dosahovat 3 až 5 %. Znalec upozornil, že v přibližně 5 % případů poskytnuté provozní parametry kotlů vykazují natolik vysoké hodnoty kyslíku ve spalinách, že nemohlo ve fluidní vrstvě docházet k přijatelnému hoření, což dokládá nezvládnutí technologie obsluhou. Také údaje o teplotě fluidní vrstvy předložené žalobcem dokazují (např. v červnu 2009, ale ke shodné situaci docházelo i běžně i v dalších letních obdobích, kdy byl vyžadován malý odběr), že kotle byly provozovány při teplotách, kdy palivo nemohlo vůbec hořet a v kotli docházelo pouze k pyrolýzním pochodům s obrovskými ztrátami tepla z paliva. Znalec dále vypočetl z naměřených údajů o teplotě spalin za kotlem, obsahu kyslíku ve spalinách a výhřevnosti paliva účinnost kotle, která mu vyšla v rozmezí 85 až 78 %. Tato hodnota představuje přijatelnou provozní účinnost v garantovaném rozmezí od 50 do 100 % jmenovitého výkonu, i přes nedostatky v řízení spalovacího provozu se nevymyká smluvené účinnosti 82 % a je přitom v rozporu s výpočtem účinnosti, který předkládá žalobce.

Po skončení výslechu znalce žalobce namítl jeho podjatost s tím, že ustanovený znalec měl již v několika případech zpracovávat posudky pro dlužníka, konkrétně pro předsedu představenstva Ing. Štolce. Znalecký posudek měl být použit dlužníkem v neprospěch žalobce v soudním řízení ve věci zásahu do průmyslových práv v souvislosti s kotlem v Klatovech, kde dlužník a žalobce stáli proti sobě ve výběrovém řízení na kotel. Žalobce připustil, že v tomto směru nemá k dispozici žádné důkazy.

K námitce podjatosti znalec uvedl, že si skutečnost, že by zpracovával nějaký znalecký posudek pro Ing. Štolce, nevybavuje, obzvláště ne k otázce průmyslových práv. Podotkl však, že v ČR jsou v tomto oboru celkem tři znalci a při tomto počtu nelze vyloučit, že by se někdy v minulosti s dlužníkem profesně potkal.

Soud se s námitkou podjatosti znalce neztotožnil. Především shledal zvláštním, že žalobce se vznesením námitky (dle všeho účelově) otálel až do okamžiku, kdy byl výslech znalce skončen a výsledek znaleckého posouzení byl již zjevný, ačkoliv o totožnosti ustanoveného znalce se dozvěděl už o pět měsíců dříve z usnesení o jeho ustanovení. Žalobci soud též vytkl, že pro svá tvrzení nenabídl jakékoliv důkazy. Navíc ani z uplatněných tvrzení nelze dovodit, že by vztah znalce k dlužníkovi (který navíc není z procesního hlediska účastníkem tohoto řízení) měl dosahovat takové intenzity, která by mohla vzbuzovat odůvodněné pochybnosti, zda tímto vztahem nebyl deformován výsledek znaleckého posouzení. Soud potvrdil, že výběr znalců v daném oboru a specializaci je velmi úzký a za těchto okolností nemůže být překvapivé, pokud by si někdy v historii dlužník jako jeden z významných výrobců v oblasti energetiky nechal zpracovat znalecký posudek právě od tohoto znalce. V této souvislosti je však zásadní, že i podle tvrzení žalobce se jednalo o posudek týkající se jiného zařízení v Klatovech. Soud proto ze znaleckého posudku vycházel. S ohledem na výsledky znaleckého zkoumání soud dospěl k závěru, že podklady a výpočty předkládané žalobcem jsou nevěrohodné a že ukazují v nemalé míře na užívání paliva neodpovídajícího smlouvě o dílo a na nesprávnou regulaci provozovaných kotlů ze strany 50 ICm 2589/2013 (KSPH 42 INS 6433/2013) pracovníků žalobce. Jak mj. informoval znalec, součástí údajů zaznamenávaných do provozní knihy kotlů není údaj o teplotě fluidní vrstvy (byť je žalobci k dispozici), ačkoliv se jedná o významný kontrolní údaj používaný při řízení spalovacího režimu kotlů. I tato skutečnost může naznačovat, že postupy obsluhy kotlů vykazují systematické nedostatky, které (mimo vliv dlužníka) snižují reálně dosahované výsledky při provozu kotlů. Poznatky zprostředkované znaleckým posudkem tak vedou soud k závěru, že žalobcem tvrzená nedostatečná účinnost kotlů K4 a K5 nemá reálný základ, resp. pokud je nižší, než garantovaná, pak je to přirozený stav, na němž se navíc významně negativně projevuje snížená kvalita obsluhy kotlů, která je v rukou žalobce. Za těchto okolností soud dospěl k závěru, že žalobci žádná škoda v důsledku údajných vad dodaných kotlů, provozních předpisů či nedodání analyzátorů CO nevznikla. Soud proto žalobu v této části zamítl, aniž by prováděl k důkazu řadu dalších listin (např. týkajících se jednání o dodání analyzátoru CO, reklamací vad díla po jeho předání apod.) navrhovaných oběma stranami sporu, neboť s ohledem na závěry znaleckého posudku shledal tyto důkazní návrhy nadbytečné.

Soud se dále zabýval pohledávkou č. P26 a ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 33 Cm 1/2012, zjistil, že žalobce podal dne 30. 12. 2011 na základě předmětné směnky návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, řízení však bylo zastaveno usnesením, jež nabylo právní moci dne 16. 11. 2012, neboť žalobce ve lhůtě stanovené soudem neuhradil soudní poplatek. Soud dále ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 24 Cm 25/2013 zjistil, že další návrh na vydání směnečného platebního rozkazu na základě dané směnky byl podán na poštu až dne 24. 01. 2013. Směnečný platební rozkaz byl na základě námitky promlčení uplatněné dlužníkem zrušen, přičemž rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl k odvolání žalobce potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2014 č. j. 6Cmo 56/2014-13. K argumentaci, kterou uplatnil žalobce i v tomto řízení, Vrchní soud v Praze konstatoval, že směnečné závazky mají z hlediska obecné právní úpravy závazkových vztahů povahu vztahů pouze občanskoprávních, neboť se jedná o dlužnický dokonalý cenný papír, na jehož základě vzniká přímý, bezprostřední a nesporný abstraktní závazek zaplatit. Směnečný závazek je tak zcela samostatný a oddělený od závazku, který byl důvodem jeho vzniku. Ani výkladové možnosti soudní praxe neumožňují nahradit odkaz zákona směnečného a šekového na občanský zákoník za odkaz na zákoník obchodní. S tímto názorem se Krajský soud v Praze plně ztotožnil a učinil závěr, že směnečný nárok žalobce tedy je promlčen.

Soud neshledal po právu ani náklady spočívající v zaplaceném soudním poplatku 170.670 Kč a nákladech právního zastoupení 44.560 Kč vzhledem k tomu, že se jednalo o procesně právní nárok, který by vznikl až právní mocí výroku, kterým by tato náhrada nákladů byla žalobci přiznána. Tato procesní situace nenastala.

Soud zhodnotil přihlášku pohledávky č. P26 tak, že přihlášena byla nejen pohledávka ze směnky, ale i kauzální pohledávka směnkou zajištěná. Tuto kauzální pohledávku soud shledal nepromlčenou, avšak existenci této pohledávky soud shledal neprokázanou, a to i po poučení daném žalobci.

Z uvedených důvodů soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) ve prospěch úspěšné žalované bylo odůvodněno ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Bod III. výroku byl odůvodněn odkazem na § 148 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobci bylo uloženo doplatit státu uhrazené znalečné 21.000 Kč, přičemž byla vzata v úvahu žalobcem zaplacená záloha 5.000 Kč.

Žalobce napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnil tím, že ustanovený znalec byl podjatý z důvodů uvedených v řízení u soudu prvního stupně, a dále proto, že znalec vyhotovil posudek i pro společnost Litovelská cukrárna, a. s., ve které je 50 ICm 2589/2013 (KSPH 42 INS 6433/2013) tentýž předseda představenstva (Ing. Ladislav Štolc) jako u dlužníka. Posudek je nepřezkoumatelný, neboť na str. 10 v bodu 4.2 se znalec odvolává na podklad C) provozní záznamy, avšak na straně 5 v bodu 3 písm. C) posudku jsou uvedené záznamy parametrů spalované štěpky, což neodpovídá tomu, co je uvedeno v další části znaleckého posudku. Dále znalec se nevyzná v kotlech s fluidním spalováním a nezná konstrukční řešení kotlů ve Snině. Při vysokém obsahu kyslíku jsou hodnoty ztrát chemickým a mechanickým nedopalem naopak velmi nízké, což je v rozporu se závěry ve znaleckém posudku. Žalobce připouští, že průměrná dlouhodobá účinnost kotle je vždy nižší, než garantovaná účinnost, avšak znalec neanalyzoval vlivy faktorů uvedených pod písm. a), b) a c) posudku, tj. např. se nezabýval počtem odstávek kotlů v předmětném období. Znalec neuvádí způsob vlastního odběru analyzovaných vzorků, k posudku nebyla uložena autorizovaná měření emisí. Fotografie, ze které je dovozováno nesprávně skladování štěpky, byla vytvořena v r. 2013, nikoliv v letech 2009 až 2011, kdy bylo štěpky vždy minimum, a tato byla uložena na kryté skládce.

Žalovaná se k odvolání vyjádřila a navrhla napadený rozsudek potvrdit. Odkázala na odůvodnění rozsudku a zdůraznila, že ani z tvrzení žalobce nelze dovodit podjatost znalce. Posudek nelze považovat za nepřezkoumatelný vzhledem k jeho obsahu a výslechu znalce. Žalobce měl možnost se k posudku vyjádřit v řízení u soudu prvního stupně a též položit znalci doplňující otázky.

Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenčního zákona) přezkoumal napadený rozsudek a po jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr.

V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba byla podána včas-přezkumné jednání, při kterém insolvenční správce popřel předmětné pohledávky věřitele, proběhlo dne 21. 6. 2013 a věřitel byl povinen podat žalobu do 30 dnů (§ 198 odst. 1 insolvenčního zákona), což učinil žalobami doručenými soudu dne 17. 7. 2013.

Odvolací soud se nejdříve zabýval pohledávkou č. P25 spočívající v náhradě škody. Plně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na které odkazuje. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neakceptoval tvrzení žalobce, že ustanovený znalec Prof. Ing. František Hrdlička, CSc. je podjatý. I kdyby byla žalobcem prokázána okolnost, že v minulosti měl znalec vypracovávat posudky pro jiné právnické osoby, v jejichž statutárních orgánech měl být předseda představenstva dlužníka, nemělo by to vliv na podjatost znalce, stejně jako tomu není u soudce, který opakovaně rozhoduje věci téhož účastníka. Odvolací soud podotýká, že žalobcem tvrzené propojení znalce s dlužníkem je navíc ještě marginálnější, než v uváděném příkladu rozhodování soudce.

Soud prvního stupně zjistil (a s tímto závěrem nepolemizuje ani odvolatel) ze zápisu o ukončení komplexních zkoušek dne 25. 10. 2008 a z protokolu č. ETS/360/2008 ze dne 15. 10. 2008, že sjednané komplexní zkoušky proběhly úspěšně a že podle společnosti EKO-TERM SERVIS, s. r. o. účinnost kotlů přesahovala 82 %. Tím bylo prokázáno, že v době předání díla účinnost kotlů dosahovala smluvených parametrů. Za účelem zjištění účinnosti kotlů v pozdějším období a potřeby analyzátorů CO soud prvního stupně nařídil znalecký posudek. Znalec uzavřel a zdůvodnil v posudku, jakož i při svém výslechu při jednání dne 4. 11. 2015, že průměrná účinnost kotlů se v provozním režimu pohybovala v rozmezí od 78 50 ICm 2589/2013 (KSPH 42 INS 6433/2013) do 85 %, tedy ve shodě s garantovanými parametry. Analyzátor CO nebyl potřebný, kotle nemusely být vybavené trvalým měřením CO, hodnota CO se ověřovala jednorázovým měřením.

Žalovaný neporušil žádnou právní povinnost (zákon ani smlouvu), tudíž žalobce nemá právo na náhradu škody. Z uvedených důvodů se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pohledávka č. P25 není po právu.

Odvolací soud se dále zabýval přihláškou pohledávky č. P26. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v přihlášce evidované pod č. P26 žalobce přihlásil jak pohledávku ze směnky, tak i pohledávku, jejíž splnění bylo směnkou zajištěno. Odvolací soud za účelem ověření tohoto závěru zopakoval důkaz předmětnou přihláškou, ze které zjistil, že věřitel přihlásil jistinu 3.402.089 Kč a jako důvod vzniku uvedl, že společnost MARTIA, a. s. jako zhotovitel uzavřela s dlužníkem smlouvy o dílo č. UL6107 z 12. 11. 2007 a č. UL8006A z 13. 2. 2008. K zajištění závazků dlužníka z uvedených smluv dlužník vystavil blankosměnku s tím, že majitel byl oprávněn doplnit údaj splatnosti a směnečný peníz. Dlužník nesplnil své závazky z uvedených smluv, proto zhotovitel vyplnil datum splatnosti směnky 31. 12. 2008 a směnečný peníz 3.402.089 Kč. Věřitel č. 25 (žalobce) nabyl směnky, vystavené dne 2. 10. 2008, jako indosatář od majitele MARTIA, a. s. Dále věřitel přihlásil 6% směnečný úrok 883.051,81 Kč za období od 1. 1. 2009 do 29. 4. 2013, směnečnou odměnu 11.340,30 Kč, náklady soudního řízení ve výši 170.670 Kč za soudní poplatek a náklady právního zastoupení 44.560 Kč. V přihlášce bylo dále uvedeno, že věřitel podal u Krajského soudu v Ústí nad Labem návrh na vydání směnečného platebního rozkazu k zaplacení částky 3.402.089 Kč s příslušenstvím, dosud neukončené řízení je vedeno pod sp. zn. 24 Cm 25/2013.

Odvolací soud z provedeného důkazu učinil skutkový závěr, že sice i předmětná přihláška č. P26 byla ne zcela přehledná, nicméně byla přihlášena pouze pohledávka ze směnky (nikoliv i kauzální pohledávka, jejíž splnění bylo směnkou zajištěno), které se týkalo i popsané řízení o zaplacení směnky. Líčení kauzy směnky pouze objasňovalo důvod, proč dlužník směnku vystavil, nejednalo se ale o přihlášku další pohledávky. Toto přihlášení další pohledávky by postrádalo smysl, neboť věřitel by mohl obdržet plnění pouze z jedné pohledávky, nikoliv dvojnásobné plnění (v případě zajišťovací směnky nemůže věřitel obdržet vedle zajištěného plnění i plnění ze směnky). Evidentně tímto způsobem na přihlášku nahlížel i věřitel, který podal žalobu o určení pravosti směnečné pohledávky, nikoliv i pohledávky směnkou zajištěné.

Odvolací soud dodává, že i kdyby ve skutečnosti byla přihlášena též kauzální pohledávka, soud prvního stupně byl povinen rozhodnout jen o předmětu řízení, který byl vymezen podanou žalobou. Vzhledem k tomu, že se žalobce nedomáhal určení pravosti kauzální pohledávky (tj. pohledávky, jejíž splnění bylo směnkou zajištěno), soud překročil rámec žaloby, když o určení této pohledávky rozhodl. Nicméně vzhledem k tomu, že zamítl tento ve skutečnosti neuplatněný nárok, neměla tato vada vliv na výsledek řízení.

Žalobce v insolvenčním řízení přiložil k přihlášce kopii směnky, avšak originál směnky byl založen v úschově Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 24 Cm 25/2013, čímž bylo osvědčeno, že žalobce je majitelem předmětné směnky. Odvolací soud podotýká, že nejen v nalézacím řízení, nýbrž i v případě určování pravosti nevykonatelné pohledávky ze směnky je předložení originálu směnky nezbytné. Neměl-li by věřitel ve svém držení originál směnky, nebylo by možné jej shledat aktivně legitimovaným k jeho přihlášené pohledávce ze směnky-žádný směnečný dlužník není povinen směnku zaplatit, nemůže-li mu ji její údajný majitel předat (viz Čl. I. § 38 odst. 1 a § 39 odst. 1 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb.-dále jen ZSŠ, přičemž tato ustanovení platí dle Čl. I § 77 odst. 1 ZSŠ i pro směnky vlastní), v takovém případě nebyla směnka řádně předložena k placení a dlužník se nemůže ocitnout v prodlení s jejím placením (je zřejmé, že v popsané skutkové situaci nemůže ani 50 ICm 2589/2013 (KSPH 42 INS 6433/2013)

údajný majitel směnky prokázat, že má směnku ve svém držení, resp. že jej řada rubopisů legitimuje jako majitele směnky, byla-li směnka na řad rubopisována).

Podle Čl. I. § 70 odst. 1 ZSŠ, který dle Čl. I. § 77 odst. 1 ZSŠ platí i pro směnky vlastní, Směnečné nároky proti příjemci se promlčují ve třech letech ode dne splatnosti směnky.

Podle Čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ Výstavce vlastní směnky je zavázán stejně jako příjemce cizí směnky.

Podle Čl. I. § 71 ZSŠ Přerušení promlčení je účinné jen proti tomu, u něhož nastala skutečnost zakládající přerušení.

Podle Čl. III. § 5 odst. 1 ZSŠ Přerušením promlčení (čl. I § 71 a čl. II § 53) se rozumějí všechny případy, kde podle ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu promlčecí doba dále neprobíhá nebo neskončí anebo kde počíná promlčecí doba nová.

Odvolací soud uvádí, že předmětná směnka byla splatná dne 31. 12. 2008, tudíž promlčecí doba marně uplynula v sobotu 31. 12. 2011, resp. s ohledem na § 122 odst. 3 obč. zák. v pondělí 2. 1. 2012. Žalobu o zaplacení směnky (věc sp. zn. 24 Cm 25/2013) doručil žalobce soudu až dne 28. 1. 2013, tedy opožděně z hlediska běhu promlčecí doby.

Před podáním žaloby dne 28. 11. 2013 žalobce podal žalobu o zaplacení směnky již dne 2. 1. 2012 a řízení bylo v této věci zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku usnesením sp. zn. 33 Cm 1/2012 z 25. 10. 2012, jež nabylo právní moci dne 16. 11. 2012. Žalobce zastává názor, že v daném případě v důsledku tohoto řízení došlo k prodloužení promlčecí doby dle § 405 odst. 2 ObchZ. Tento názor však není správný, neboť ustanovení Čl. III. § 5 odst. 1 ZSŠ vylučuje aplikaci obchodního zákoníku na přerušení promlčení, lze použít jen občanský zákoník (v dané věci jen zákon č. 40/1964 Sb., účinný v době vystavení směnky, dále jen obč. zák.) a o. s. ř., které však neobsahují právní úpravu obdobnou § 405 odst. 2 ObchZ. Z toho důvodu nemělo řízení sp. zn. 33 Cm 1/2012 žádný vliv na běh promlčecí doby a plně se uplatní ustanovení § 112 obč. zák. ve znění účinném v rozhodné době. Znamená to, že promlčecí doba běžela i během uvedeného řízení, neboť žalobce v tomto řízení řádně nepokračoval, dopustil-li zastavení řízení z důvodu, že nezaplatil včas soudní poplatek.

Odvolací soud dodává, že by aplikace § 405 odst. 2 ObchZ nepřicházela v úvahu i ze systematických důvodů-nelze dopustit, aby např. z důvodu obchodně právní povahy směnečné smlouvy uzavřené mezi výstavcem směnky vlastní a remitentem se prodlužovala promlčecí doba dle § 405 odst. 2 ObchZ, avšak v případě indosace téže směnky na spotřebitele by promlčení mělo jiný režim. Pro všechny účastníky směnečného vztahu musí platit stejná pravidla, co se týče promlčení, přičemž platí zvláštní právní úprava obsažena v ZSŠ a s odkazem na občanský zákoník a o. s. ř. dle Čl. III. § 5 odst. 1 ZSŠ.

Vzhledem k promlčení směnky není dlužník povinen hradit ani postižní směnečné nároky, tj. směnečnou odměnu a směnečný úrok. Žalobce nemá ani právo na zaplacení náhrady soudního poplatku a náhrady nákladů právního zastoupení, neboť tyto nároky by mu vznikly až pravomocným výrokem soudu. Takové rozhodnutí ale Krajský soud v Ústí nad Labem nevydal.

Z uvedených důvodů se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pohledávky č. P25 a č. P26 nejsou po právu. Soud prvního stupně též v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil žalobci jako neúspěšnému účastníkovi nahradit státu částku 16.000 Kč na státem zaplacené znalečné v celkové výši 21.000 Kč, jež byla jen zčásti kryta žalobcem zaplacenou zálohou 5.000 Kč. Vzhledem k věcné správnosti rozhodnutí soudu, kterým byla 50 ICm 2589/2013 (KSPH 42 INS 6433/2013) zamítnuta žaloba v části o určení pravosti pohledávek č. P25 a č. P26, a rozhodnutí o náhradě nákladů státu, odvolací soud v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil body I. a III. výroku rozsudku.

Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) co do důvodu dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšného žalovaného, nikoliv však co do rozsahu.

Náklady žalovaného v řízeních u soudu prvního stupně před jejich spojením spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 4 úkonů právní služby po 3.100 Kč (nikoliv 2.500 Kč) a v hotových výdajích v rozsahu 4 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč ke 4 úkonům právní služby (2 převzetí zastoupení a 2 vyjádření ve věci samé) podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Po spojení obou věcí spočívaly náklady žalovaného v odměně za právní zastoupení v rozsahu 1 úkonu právní služby 2.550 Kč (účast při přípravě jednání) a 4 úkonů právní služby po 5.100 Kč (2 účasti při jednání a 2 vyjádření ve věci samé) a v hotových výdajích v rozsahu 5 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k 5 úkonům právní služby podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. d) a g), odst. 2 písm. g), § 12 odst. 3 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a v náhradě 21 % daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud proto v souladu s § 211, § 167 odst. 2, § 220 odst. 1 písm. a), § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. změnil bod III. výroku o náhradě nákladů řízení a uložil žalobci zaplatit žalovanému prostřednictvím jeho právního zástupce částku 45.677,50 Kč.

S ohledem na plný úspěch žalovaného rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení v jeho prospěch dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Tyto náklady spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby po 5.100 Kč, (podání soudu ve věci samé a účast při jednání odvolacího soudu), v hotových výdajích v rozsahu 2 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč ke 2 úkonům právní služby podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. d) a g), § 12 odst. 3 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a v náhradě 21 % daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, lze navrhnout výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 insolvenčního zákona); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 insolvenčního zákona).

V Praze dne 20. října 2016

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová