101 VSPH 880/2015-52
198 ICm 3567/2014 101 VSPH 880/2015-52 MSPH 98 INS 36628/2013

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Jiřího Goldsteina v právní věci žalobce: Matake Invest, s.r.o., IČ: 24281841, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti žalované: JUDr. Kateřina Martínková, sídlem Sokolská třída 22/966, Ostrava, insolvenční správkyně dlužníka Metropolitní spořitelní družstvo v likvidaci, o vyloučení směnky ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, o odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 198 ICm 3567/2014-35 ze dne 10. srpna 2015

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. 198 ICm 3567/2014-35 ze dne 10. srpna 2015 se ve výrocích pod body I. a II. potvrzuje, ve výrocích pod body III., IV. a V. se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným usnese-ním pod bodem I. zamítl návrh žalobce na změnu okruhu účastníků podle § 107 a) o.s.ř. s odůvodněním, že návrhem z 13. 5. 2015 žalobce navrhl záměnu na straně žalovaného s tím, že uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky se stává společnost, jíž postoupil pohledávku, jež souvisí s tímto řízením, žalovaným, a poukázal na to, že v dané věci jde o žalobu na vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty dlužníka ve smyslu § 225 odst. 2 IZ a tato žaloba musí vždy směřovat proti insolvenčnímu správci, který je jediný ve sporu pasivně legitimován a nikdo jiný.

Pod bodem II. pak soud prvního stupně napadeným usnesením zamítl návrh žalobce na přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. ze dne 22. 6. 2015 s odůvodněním, že není třeba toto řízení přerušovat, neboť soud současně žalobu odmítá, protože ji podala neoprávněná osoba podle § 160 odst. 4 IZ, a proto probíhající řízení u Městského soudu v Praze sp.zn. 198 ICm 1395/2015 není řízením, v němž by se rozhodovalo o otázce, jež je podstatná pro posouzení sporu v této věci a může být pro rozhodnutí soudu v tomto incidenčním sporu významná.

Pod bodem III. pak soud prvního stupně odmítl žalobu z 19. 10. 2014 na vy-loučení směnky ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, podle § 160 odst. 4 o.s.ř. Současně s tím pod bodem IV. rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 2.000,-Kč a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod V.).

Odmítnutí žaloby pod bodem III. odůvodnil soud prvého stupně tím, že žalobce se domáhá, aby ze soupisu majetkové podstaty dlužníka byla vyloučena směnka, jež byla žalobcem vystavena k zajištění pohledávek dlužníka z úvěrové smlouvy ze dne 28. 12. 2012, na jejímž základě dlužník žalobci poskytl úvěr. Tuto směnku sepsal insolvenční správce do soupisu majetkové podstaty dlužníka a žalobce se domáhá jejího vyloučení ze soupisu s odůvodněním, že úvěrová smlouva je neplatná, a dlužníkovi proto ze směnky žádná práva nesvědčí. Z těchto skutkových zjištění soud prvého stupně dovodil, že žalobce není osobou 198 ICm 3567/2014 MSPH 98 INS 36628/2013 věcně legitimovanou k podání takové vylučovací žaloby s odkazem na právní závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho usnesení sp.zn. 29 Odo 951/2006, podle kterého osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu podstaty musí prokázat nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu, jí svědčí. Jde-li o vyloučení pohledávky, nemá takové právo osoba povinná úhradou sepsané pohledávky (úpadcův dlužník). V dalších svých rozhodnutích, které soud prvého stupně ve svém rozhodnutí uvádí, Nejvyšší soud uzavřel, že příkladem, kdy vylučovací žaloba musí být zamítnuta po právu, je situace, ve které se vyloučení pohledávky sepsané do konkursní podstaty domáhá osoba, která je podle soupisu povinna úhradou sepsané pohledávky. Úpadcův dlužník má možnost uplatnit argumenty, že ten, kdo se po něm domáhá splněním dluhu, věřitelem není, jen jako obranu ve sporu o zaplacení pohledávky sepsané do soupisu majetkové podstaty. Tyto závěry lze podle soudu prvního stupně použít i v režimu insolvenčního zákona při posuzování žaloby podle § 225 insolvenčního zákona. Žalobce není osobou, jejíž právo by vylučovalo zařazení směnky do soupisu majetkové podstaty. Žalobce není majitelem směnky, jejíhož vyloučení se domáhá. Majitelem této směnky je dlužník a žalobci sepsáním směnky do majetkové podstaty nic nehrozí, neboť samotný soupis není vůči němu vykonatelným titulem. Obranu proti pohledávce může žalobce uplatnit až v řízení o žalobě insolvenčního správce na zaplacení směnečné pohledávky proti němu (žalobci).

Proti tomuto usnesení podal žalobce včas odvolání, v němž zejména uvedl, že jeho tvrzení o neplatnosti úvěrové smlouvy a v důsledku toho neexistence směnečné pohledávky dostatečně odůvodňují jeho aktivní legitimaci ve sporu. Na podporu závěru, že mu ze směnky nevznikl směnečný závazek, odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Odo 330/2002 ze dne 31. 5. 2004, v němž soud dovodil, že vedlejší zajišťovací závazek nemůže platně vzniknout bez existence platného hlavního závazku. Žalobce zdůraznil, že se žalobou brání jednak proti uplatnění neexistující pohledávky ze směnky, jednak proti poškozování svého dobrého jména v obchodních vztazích, neboť údaje o směnce jsou evidovány ve veřejném insolvenčním rejstříku. Upozornil na to, že případnému nabyvateli neplatné směnky hrozí vznik škody, pokud v rámci zpeněžování majetkové podstaty dlužníka koupí neexistující směnečnou pohledávku. Zejména z těchto důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soudu napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud přezkoumal napadené usnesení postupem podle § 214 odst. 2 písm. c) a d) o.s.ř. a dospěl k těmto závěrům:

Odvolání žalobce není důvodné tam, kde směřuje proti výrokům pod body I. a II., kterými soud jednak zamítl návrh na změnu v osobě žalovaného a návrh žalobce na přerušení tohoto řízení. Tato procesní rozhodnutí soudu jsou věcně správná, a protože ani žalobce ve svém odvolání neuvádí vůči těmto výrokům žádné konkrétní argumenty, jen tvrdí, že podává odvolání proti usnesení v celém jeho rozsahu, odkazuje odvolací soud pro stručnost na správné a přesvědčivé odůvodnění těchto výroků v napadeném usnesení, neboť ani ve stadiu odvolacího řízení nebylo zjištěno nic, co by bylo způsobilé vést k jejich změně či k jejich zrušení. 198 ICm 3567/2014 MSPH 98 INS 36628/2013

K výroku pod bodem III. a k aksesorickým výrokům k němu se vztahujících pod body IV. a V., odvolací soud především uvádí, že nepřehlédl, že v průběhu odvolacího řízení byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015 předchozí insolvenční správce odvolán ze své funkce a novou insolvenční správkyní byla ustanovena JUDr. Kateřina Martínková. Toto usnesení o změně v osobě správce nabylo právní moci 16. 11. 2015 a odvolací soud jako s žalovanou tedy jedná nadále s JUDr. Kateřinou Martínkovou.

Pro rozhodnutí o odvolání proti výroku o odmítnutí žaloby má odvolací soud za zásadní skutečnost, že napadené usnesení bylo vydáno asistentkou soudce Mgr. Alenou Brotánkovou.

Podle ust. § 36a odst. 5 zákona o soudech a soudcích je asistent soudce oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky; na jeho postavení se přiměřeně použijí ustanovení upravující postavení vyšších soudních úředníků.

Ust. § 12 odst. 2 IZ určuje, že zákon upravující vyšší soudní úředníky a vyšší úředníky státního zastupitelství stanoví, kdy je v insolvenčním řízení oprávněn jednat a rozhodovat vyšší soudní úředník.

Z ust. § 11 zákona o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství přitom plyne, že vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení a v soudním řízení správním může, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkami tam uvedenými, mezi něž patří i pod písm. m) bodem 17 tohoto ustanovení zmíněné rozhodnutí ve věci samé v incidenčních sporech. V této souvislosti dlužno též připomenout, že v odůvodnění nálezu svého pléna sp. zn. Pl. ÚS 31/10 ze dne 22. 5. 2013 uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 224/2013 Sb. Ústavní soud ČR zdůraznil, že vyšší soudní úředník může pro soudce a na jeho odpovědnost jistě připravovat řadu procesních úkonů soudu, nicméně vykonávat tyto úkony svým jménem může pouze v případech úkonů jednoduchých či úkonů rutinní povahy. Složitější záležitosti, vyžadující právní erudici, či situace, v nichž soud nemůže být z povahy věci reprezentován nikým jiným než soudcem (meritorní rozhodnutí, rozhodnutí konečná, významnější rozhodnutí v přípravě jednání), účast vyššího soudního úředníka nepřipouštějí.

Odvolací soud je toho názoru, že rozhodnutí, jímž se odmítá incidenční žaloba podle ust. § 160 odst. 4 věty první IZ z důvodu, že byla podána osobou, která k tomu nebyla oprávněna, neboť jí dle ust. § 225 odst. 1 téhož zákona nesvědčí právo vylučující zahrnutí majetku do soupisu majetkové podstaty, je svojí povahou právě rozhodnutím ve věci samé v incidenčním sporu, jemuž odpovídá rozhodnutí o zamítnutí žaloby a k němuž, jak výše uvedeno, asistent soudce oprávněn není. V tomto rozhodnutí (ačkoli pro něj IZ volí formu odmítnutí žaloby) se totiž promítá závěr soudu, zda podle hmotného práva-poměřováno žalobními tvrzeními a takto určeným skutkem-je určitý subjekt oprávněn obrátit se se žalobou na soud. Nejde tedy o posouzení procesní, nýbrž hmotněprávní legitimace, tedy o určení, zda, a pokud ano, kdo je nositelem práv nebo povinností vyplývajících z hmotného práva, o nichž se v řízení jedná. Takový závazný závěr však může učinit jménem státu jen soudce. 198 ICm 3567/2014 MSPH 98 INS 36628/2013

Vzhledem ke zjištěné vadě zmatečnostní povahy (viz ust. § 229 odst. 1 písm. f) ve spojení s ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) odvolací soud dle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž soud o žalobě tentokrát ve správném obsazení (soudcem) opětovně rozhodne.

Pro potřeby dalšího průběhu řízení považuje odvolací soud za potřebné dodat, že nepovažuje shora popsanou odvolací argumentaci žalobce za důvodnou, neboť pokládá závěry soudu prvního stupně za správné.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 4. ledna 2016

JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová