101 VSPH 867/2015-94
155 ICm 1058/2015 101 VSPH 867/2015-94 (KSPL 54 INS 22595/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v právní věci žalobce: SMART HYPO, s. r. o., IČO 27774082, se sídlem Olomouc, tř. Svobody 956/31, proti žalovanému: Insolvenční a správcovská, v. o. s., IČO 29314909, se sídlem Brno, Šumavská 524/31, insolvenční správce dlužníků Jindřicha anonymizovano a Jitky anonymizovano , zastoupenému advokátem Mgr. Josefem Balínem, LL. M., se sídlem Plzeň, Goethova 294/8, o určení pravosti a výše pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 155 ICm 1058/2015-58 ze dne 23. září 2015,

takto:

I. Potvrzuje se část bodu I. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 155 ICm 1058/2015-58 ze dne 23. září 2015, ve které byla zamítnuta žaloba o určení pravosti dílčí pohledávky č. 1 v rozsahu 790.452,35 Kč a dílčí pohledávky č. 2 v rozsahu 516.600 Kč, přihlášených pod č. P-9. Dále se potvrzuje bod II. výroku rozsudku.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení 8.641 Kč k rukám právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

V rámci insolvenčního řízení dlužníků Jindřicha anonymizovano , anonymizovano , a Jitky anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Dobřív 66, vedeného pod sp. zn. isir.justi ce.cz 155 ICm 1058/2015 (KSPL 54 INS 22595/2014)

KSPL 54 INS 22595/2014 byl usnesením z 13. 10. 2014 (č. d. A-14) zjištěn úpadek dlužníků a bylo povoleno oddlužení. Usnesením z 9. 2. 2015 (č. d. B-6) bylo oddlužení schváleno. Věřitel SMART HYPO, s. r. o. přihlásil pod č. P-9 dne 10. 11. 2014 vůči dlužníkům nevykonatelnou pohledávku skládající se z níže uvedených nároků.

Dílčí pohledávka č. 1, označená jako zajištěná, po částečném zpětvzetí přihlášky pozůstávala z jistiny 545.315,65 Kč, z úroku 700.000 Kč a ze zákonného úroku z prodlení 126.549 Kč (8,05 % za období 10. 10. 2013 až 12. 10. 2014). Jako důvod vzniku označil věřitel smlouvu o úvěru č. 8130000043 uzavřenou 15. 2. 2013 mezi dlužníky a věřitelem, na základě které byl poskytnut dlužníkům úvěr ve výši 700.000 Kč, smluvní úroky činily 700.000 Kč a dlužníci zaplatili na splátkách úvěru celkem 190.781 Kč. Zaplatili 13 splátek za měsíce únor 2013 až únor 2014 po 14.583 Kč, na 14. splátku za březen 2014 bylo uhrazeno 1.202 Kč. Vzhledem k prodlení s úhradou byl dle čl. III. bodu 3. smlouvy závazek dlužníků zesplatněn ke dni doručení Oznámení o zesplatnění ze 7. 10. 2013, tj. dne 9. 10. 2013. Dále dlužníci zaplatili dne 25. 10. 2013 částku 29.200 Kč, dne 30. 1. 2014 částku 14.500 Kč, dne 7. 3. 2014 částku 30.000 Kč a dne 27. 3. 2014 částku 15.000 Kč, celkem i s platbami od února do srpna 2013 bylo zaplaceno 190.781 Kč.

Dílčí pohledávka č. 2 v celkové výši 691.600 Kč se skládala z částky 516.600 Kč označené jako smluvní pokuta dle čl. IV. smlouvy ve výši 0,2 % denně z jistiny 700.000 Kč za 369 dní prodlení (9. 10. 2013 až 12. 10. 2014), z částky 70.000 Kč představující jednorázovou smluvní pokutu dle čl. IV. smlouvy a z částky 105.000 Kč označené jako paušální náhrada nákladů dle čl. IV. smlouvy.

Insolvenční správce při přezkumném jednání dne 6. 2. 2015 z uvedených částek u dílčí pohledávky č. 1 popřel pravost smluvních úroků 700.000 Kč z důvodu, že ujednání o úrocích je neplatné dle § 39 a § 56 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.) pro rozpor s dobrými mravy. Vzhledem k neexistenci uvedeného nároku popřel i úroky z prodlení do výše 90.452,35 Kč. Insolvenční správce dále popřel celou dílčí pohledávku č. 2 z důvodu rozporu s § 39 a § 56 obč. zák. a z důvodu neurčitosti ujednání o smluvních pokutách dle § 37 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k neexistenci nároku na smluvní pokuty nemohl vzniknout ani nárok na akcesorickou pohledávku spočívající v náhradě nákladů.

Dlužníci při přezkumném jednání dílčí pohledávky č. 1 a 2 nepopřeli.

Věřitel podal dne 9. 3. 2015 proti insolvenčnímu správci žalobu, kterou se domáhal určení pravosti a výše dílčí pohledávky č. 1 ve výši 790.452,35 Kč (smluvního úroku 700.000 Kč a úroku z prodlení 90.452,35 Kč) a celé dílčí pohledávky č. 2 ve výši 691.600 Kč. Žalobu odůvodnil tvrzeními uvedenými v přihlášce pohledávky. Byla platně sjednána fixní sazba úroku 10 % ročně. Vzhledem k době splácení 120 měsíců je navýšení pohledávky o uvedený úrok zcela přiměřené. Žalobce odkázal na čl. III. bod 3 smlouvy o úvěru č. 8130000043 z 15. 2. 2013, ve které její účastníci sjednali, že neuhrazení některé splátky v plné výši nebo v řádném termínu má za následek zesplatnění úvěru, čímž se stává splatný celý dluh včetně příslušenství, úplaty a paušální náhrady nákladů vynaložených na vymáhání pohledávky. Smluvní strany se ve smlouvě o úvěru zcela jednoznačně dohodly na plnění ve splátkách, což vyplývá i ze splátkového kalendáře, který je nedílnou součástí smlouvy o úvěru. Podmínka dohody plnění ve splátkách tak byla splněna. Vzhledem k tomu, že dlužníci se dostali do prodlení se splácením, byl jejich závazek zesplatněn. O této skutečnosti byli dlužníci písemně 155 ICm 1058/2015 (KSPL 54 INS 22595/2014) informováni. Vzhledem k § 565 obč. zák. nelze považovat zesplatnění závazku za rozporné s dobrými mravy.

Žalovaný (insolvenční správce) navrhl žalobu zamítnout z důvodů uvedených v popření pohledávek. Uplatní se ujednání o ochraně spotřebitele dle § 51a a násl. obč. zák. Podle článku III. bodu 1 smlouvy o úvěru dlužníci měli plnit nejprve pouze na úrok z úvěru a úplatu 350.000 Kč a až následně měli hradit jistinu. Při výpočtu úroku nebyla zohledněna částka, jakou již dlužníci věřiteli uhradili. Případné prodlení dlužníků s měsíční splátkou, byť jen o jeden jediný den, znamenalo okamžitou splatnost nejen celé jistiny, ale i úroku z úvěru za celou dobu splácení úvěru, tedy i včetně budoucích, ještě nepřirostlých úroků. Dlužníci v takovém případě dlužili věřiteli vedle částky 700.000 Kč na jistině, dosud neuhrazené budoucí ještě nepřirostlé úroky z úvěru, zvláštní úplatu ve výši 350.000 Kč, paušální poplatek spojený s vymáháním ve výši 105.000 Kč a smluvní pokutu ve výši 70 000 Kč. S úplatou 350.000 Kč činil úrok z úvěru ve skutečnosti 15 %. K dílčí pohledávce č. 2 žalovaný uvedl, že kombinace smluvních pokut způsobuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, jednalo se o přezajištění závazku, tudíž jsou předmětná ujednání rozporná s § 56 odst. 1 obč. zák.

Krajský soud v Plzni v bodu I. výroku rozsudku z 23. 9. 2015 zamítl žalobu o určení, že jsou po právu dílčí pohledávka č. 1 ve výši 790.452,35 Kč a dílčí pohledávka č. 2 ve výši 691.600 Kč přihlášené pod č. P9. V bodu II. výroku soud uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 10.200 Kč k rukám právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že podle jeho zjištění na základě smlouvy o úvěru ze dne 15. 2. 2013 poskytl věřitel dlužníkům úvěr ve výši 700.000 Kč za úrok v sazbě 10 % p. a. a dále za sjednanou celkovou úplatu ve výši 350.000 Kč. Podle smlouvy byly úroky a úplata splatné měsíčně a po jejich úplném uhrazení je rovněž jistina splatná měsíčně . Podle smlouvy měsíční splátka úvěru (uvedená v článku III. smlouvy) v sobě zahrnovala nejdříve splátku úroků a úplaty a až po jejich úplném uhrazení následně splátku jistiny. Z obsahu smlouvy vyplývá dále ujednání, že v případě zesplatnění závazku vyplývajícího ze smlouvy přirůstá nesplacená část úroků a úplaty k jistině. Článek III. smlouvy stanovil, že dlužníci se smlouvou zavázali uhradit věřiteli společně a nerozdílně celkem 1.772.000 Kč, přičemž z této částky připadalo 22.000 Kč na poplatek na uzavření smlouvy. Zbývající částka 1.750.000 Kč zahrnovala 120 pravidelných měsíčních splátek. Splátky byly sjednány ve výši 14.583 Kč s výjimkou poslední splátky ve výši 14.623 Kč. Splatnost splátek byla sjednána tak, že první splátka byla splatná ke dni vyplacení úvěru, tj. k datu 19. 2. 2013, a každá další pak vždy k 20. dni každého následujícího měsíce počínaje měsícem březnem 2013 až do úplného zaplacení dlužné částky. Pro případ neuhrazení některé splátky v plné výši nebo v řádném termínu mohl věřitel žádat o zaplacení celé pohledávky, přičemž využitím tohoto práva se stával splatným celý dluh včetně příslušenství, úplaty a paušální náhrady nákladů vynaložených věřitelem v souvislosti s vymáháním dlužné částky. Účinky zesplatnění nastávaly okamžikem doručení oznámení o zesplatnění dlužníku či okamžikem, kdy bylo zesplatnění považováno za doručené. Tímto dnem byl podle smlouvy 10. den od uložení výzvy k vyzvednutí zásilky či okamžik odmítnutí přijetí zásilky. Pro případ částečného finančního plnění ze strany spoludlužníků bude po zesplatnění úvěru-jak dále stanovila smlouva-uhrazeno nejdříve příslušenství pohledávky a nárokované smluvní pokuty či jiné sankce a teprve poté jistina. V článku IV. smlouvy označeném Sankce sjednali účastníci jednak 155 ICm 1058/2015 (KSPL 54 INS 22595/2014) pro případ prodlení dlužníků s povinností k úhradě jistiny či zesplatněné jistiny smluvní pokutu v sazbě 0,2 % z jistiny za každý započatý den prodlení do splnění povinnosti. Strany smlouvy dále sjednaly povinnost spoludlužníků uhradit věřiteli jednorázovou smluvní pokutu ve výši 10 % jistiny, jestliže prodlení spoludlužníků se splácením jistiny či zesplatněné jistiny přesáhne jeden měsíc. Dlužníci dle smlouvy byli dále povinni uhradit paušální náhradu nákladů vynaložených věřitelem v souvislosti s vymáháním dlužné částky z důvodů prodlení na straně spoludlužníků ve výši 15 % jistiny, jež nepodléhá zúčtování, a to nejpozději v okamžiku zesplatnění úvěru. Závazek vyplývající ze smlouvy bude, jak smlouva výslovně předpokládala ve svém článku V., zajištěn zástavním právem k nemovitostem, které jsou ve výlučném vlastnictví dlužnice Jitky anonymizovano . Oznámeními o zesplatnění závazku ze dne 7. 10. 2013 sdělil žalobce každému z dlužníků, že okamžikem doručení oznámení (z předložených zpátečních lístků od dodejek vyplývá, že písemnosti byly doručeny každému z nich 8. 10. 2013) zesplatnil závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru č. 8130000043. Každý z dlužníků byl zároveň vyzván k úhradě celého dluhu vyčísleného na 1.776.719 Kč s tím, že pokud nebude závazek plně uhrazen do 30 dnů od doručení oznámení, bude dlužníkům uložena i jednorázová smluvní pokuta ve výši 70.000 Kč.

Soud učinil závěr, že ve smlouvě byl de facto sjednán úrok nikoliv ve výši 10 %, ale 15 % s ohledem na existenci i zvláštní úplaty 350.000 Kč vedle 10% úroku. Tato výše úroku činí více než trojnásobek obvyklé sazby úroků poskytované bankami v daném období (průměrná výše sazeb zajištěných úvěrů činila v roce 2013 u hypotečních úvěrů 4,558 % ročně). Takto sjednaná výše v případě dohodnuté úhrady nejdříve na úrok a teprve poté na jistinu, není v souladu s dobrými mravy a je dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.) neplatným ujednáním. Vzhledem k tomu, že žalobce nemá nárok na úrok, nepřísluší mu ani úrok z prodlení 90.452,35 Kč.

K dílčí pohledávce č. 2 soud uvedl, že sjednané smluvní pokuty jsou nepřiměřeně vysoké. S ohledem i na ostatní ustanovení smlouvy shledal neplatnými dle § 39 obč. zák. i tato ujednání, která též způsobila značnou nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků smlouvy o úvěru, uzavřené dle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb. (dále jen obch. zák.), což je rozporné s § 56 odst. 1 obč. zák. Soud proto žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšného žalovaného.

Žalobce napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozhodnutí změnit a vyhovět žalobě u dílčí pohledávky č. 1 v rozsahu 790.452,35 Kč a u dílčí pohledávky č. 2 v rozsahu 516.600 Kč. Odvolání odůvodnil tím, že je nesprávný odkaz soudu na sazby úroků u hypotečních úvěrů. Tyto úvěry nejsou spotřebitelskými úvěry, na rozdíl od předmětného úvěru poskytnutého k jinému účelu, než je bydlení. Podle ČNB u úvěru pro domácnosti na spotřebu s fixací nad 5 let činila v únoru 2013 úroková sazba 15,49 %. Z toho důvodu úroková sazba 10 až 15 % není nepřiměřeně vysoká či nemravná. Závazek dlužníků byl oprávněně zesplatněn dle čl. III. bodu 3 smlouvy z důvodu prodlení dlužníků s placením. Žalobce opětovně odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 104 VSPH 169/2014-64 z 24. 6. 2014, podle kterého v případě zesplatnění úvěru úroky přirostly v okamžiku uvedeného zesplatnění, nikoliv až po rozhodnutí o úpadku. 155 ICm 1058/2015 (KSPL 54 INS 22595/2014)

Výše smluvní pokuty 0,2 % denně z původní výše jistiny nepřesahuje hranici 0,5 % denně, která je shledávána v judikatuře příliš vysokou. Takto sjednaná smluvní pokuta je proto platná.

Žalovaný se k odvolání vyjádřil a navrhl napadený rozsudek potvrdit. Výše sazby úroků v kontextu s dohodnutými smluvními pokutami a s dohodnutým zajištěním zástavním právem je neplatná s ohledem na značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran a je též neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Stejná úvaha platí i pro soubor sankcí uvedený v dílčí pohledávce č. 2.

Podáním z 26. 5. 2016 žalobce omluvil svou neúčast při jednání u odvolacího soudu a souhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti.

Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenčního zákona) přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném jednání, které se v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. konalo v nepřítomnosti žalobce, dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné.

Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr.

V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba vůči insolvenčnímu správci byla podána včas-přezkumné jednání, při němž insolvenční správce popřel uvedené dílčí pohledávky č. 1 a 2, proběhlo dne 6. 2. 2015 a žalobce byl povinen podat žalobu do 30 dnů (§ 198 odst. 1 insolvenčního zákona), což učinil žalobou doručenou soudu dne 9. 3. 2015.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná smlouva o úvěru č. 8130000043 je spotřebitelskou smlouvou dle § 51a a násl. obč. zák., uzavřenou 15. 2. 2013 mezi žalobcem jako dodavatelem (podnikatelem) a dlužníky jako spotřebiteli.

Odvolací soud se nejdříve zabýval předmětnou částí dílčí pohledávky č. 1, tj. úrokem 700.000 Kč a úrokem z prodlení 90.452,35 Kč z této částky. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na § 502 odst. 1 věty třetí obch. zák. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné. Toto ustanovení nepochybně platí i pro spotřebitelské smlouvy, proto není správný závěr soudu prvního stupně, že v případě nepřiměřeně vysokého úroku z úvěru je takový úrok sjednán v celém rozsahu neplatně a dlužník bude povinen splácet jen jistinu úvěru, nikoliv však úroky, tj. cenu poskytnutého úvěru. Nicméně již nyní je možné říci, že žalobce jako věřitel ze spotřebitelské smlouvy nemůže mít nárok na předmětný úrok z prodlení 90.452,35 Kč z úroku-odvolací soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 101/2002 z 24. 3. 2004, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2006 s právní větou Občanský zákoník ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníku 155 ICm 1058/2015 (KSPL 54 INS 22595/2014) příslušenství (úrok z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky; tím není dotčeno právo účastníků dohodnout se, že smluvené úroky se stanou součástí jistiny. K tomu odvolací soud dodává, že anatocismus (úročení úroku úrokem z prodlení) je ve spotřebitelské smlouvě nepřípustný, a to i v případě, že by byl přímo sjednán ve smlouvě. Takové smluvní ujednání by se odchylovalo od zákona v neprospěch spotřebitele, a proto by bylo v rozporu s § 55 odst. 1 obč. zák. Část pohledávky představovaná úrokem z prodlení z úroku není z toho důvodu po právu.

Odvolací soud zopakoval dokazování některými částmi smlouvy o úvěru, aby učinil skutková zjištění ohledně výše dohodnutého úroku, dohody o zesplatnění úvěru v případě prodlení s placením splátek úvěru a smluvní pokuty 516.600 Kč. Z provedených důkazů učinil odvolací soud tato skutková zjištění:

-Z čl. II. bodu 1. smlouvy o úvěru č. 8130000043 uzavřené dne 15. 2. 2013 mezi žalobcem a dlužníky, že byl dohodnut úrok 10 % z Jistiny.

-Z čl. III. bodu 3. uvedené smlouvy o úvěru, že v případě neuhrazení některé splátky v plné výši nebo včas může věřitel žádat o zaplacení celé pohledávky včetně příslušenství, úplaty a paušální náhrady nákladů vynaložených věřitelem v souvislosti s vymáháním dlužné částky. V takovém případě se celá pohledávka ve svém souhrnu stává splatnou doručením oznámení o zesplatnění dlužníkovi.

-Z čl. IV. bodu 2. uvedené smlouvy o úvěru, že v případě prodlení dlužníků s úhradou Jistiny či zesplatněné Jistiny se smluvní strany dohodly na smluvní pokutě ve výši 0,2 % z Jistiny denně.

Z důkazu provedeného čl. II. bodu 1. smlouvy o úvěru učinil odvolací soud skutkový závěr (opřený i o právní závěry uvedené níže), že se účastníci dohodli na úroku 10 % ročně, byť tomu neodpovídá ustanovení smlouvy obsažené v čl. III. bodu 1., podle kterého měli dlužníci zaplatit za 10 let v měsíčních splátkách celkem 1.772.000 Kč. K tomu odvolací soud dodává, že při platbě této částky v měsíčních splátkách činí úrok (jako cena poskytnutého úvěru 700.000 Kč) ve skutečnosti 22,24 %, nikoliv 10 %, jak je uvedeno v čl. III. bodu 1. Výše úroku 22,24 % je ověřitelná při použití finančního kalkulátoru na internetu http://www.finance.cz/uvery-a-pujcky/kalkulacky-a-aplikace/splatkovy-kalkulator/. Nepřesnost vznikla tím, že nelze počítat úrok z částek úvěru, které jsou již splaceny v pravidelných měsíčních splátkách.

Vzhledem k rozporu mezi čl. II. bodu 1 a čl. III. bodu 1. smlouvy o úvěru odvolací soud aplikoval § 55 odst. 3 obč. zák., podle kterého V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Toto ustanovení je zvláštní právní normou, která modifikuje obecná interpretační pravidla uvedená v § 35 obč. zák. Citované ustanovení vychází z článku 5 směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, který stanoví, že při pochybnostech o významu podmínky (ujednání) musí převážit výklad nejvýhodnější pro spotřebitele. Vychází se přitom z toho, že spotřebitelské smlouvy jsou zpravidla adhezní (formulářové), připravené dodavatelem (v případě dané smlouvy tak tomu též bylo), a proto pokud obsahují výraz či formulaci připouštějící různý výklad, jsou nejasnosti a s nimi spojené 155 ICm 1058/2015 (KSPL 54 INS 22595/2014) nepříznivé důsledky přičteny k tíži dodavateli. Z uvedených důvodů odvolací soud vycházel z toho, že byl dohodnut 10% roční úrok, tudíž za 10 let měli dlužníci zaplatit věřiteli celkem 1.110.120 Kč (tato výše je opět ověřitelná při použití finančního kalkulátoru na internetu http://www.finance.cz/uvery-a-pujcky/kalkulacky-a-aplikace/splatkovy-kalkulator/). Při této výši činí měsíční splátka 9.251 Kč při délce splácení 120 měsíců.

Z důkazu provedeného čl. III. bodu 3. uvedené smlouvy o úvěru učinil odvolací soud skutkový závěr, že dluh z úvěru, postupně splácený dlužníky v měsíčních splátkách, se i v případě např. jednodenního prodlení nebo včasného zaplacení nikoliv v plné výši mohl stát splatný i s úroky na základě výzvy věřitele.

Odvolací soud učinil právní závěr, že ustanovení obsažené v čl. III. bodu 3. smlouvy o úvěru o zesplatnění úvěru je neplatné, a to z níže uvedených důvodů.

Podle § 55 odst. 1 obč. zák. Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odst. 2 Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle § 39 obč. zák. Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Vzhledem ke spotřebitelské povaze předmětné smlouvy o úvěru je s odkazem na § 55 odst. 1 a § 39 obč. zák. zřejmé, že jsou neplatná ustanovení v uvedené smlouvě, která jsou ve srovnání se zákonnou úpravou pro spotřebitele nevýhodná. Na smlouvu o úvěru se vztahuje § 506 obch. zák., podle kterého Je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Je-li ve smlouvě o úvěru, která má povahu spotřebitelské smlouvy, dohodnuto zesplatnění dluhu, spláceného původně ve splátkách, tím způsobem, že se stává celý dluh splatný nikoliv po prodlení se splácením jedné splátky delším tří měsíců, nýbrž při jakékoliv délce prodlení (např. i jednodenního), jedná se o odchylku od zákonné úpravy v neprospěch spotřebitele a takové ujednání je neplatné dle § 55 odst. 1 a § 39 obč. zák. Z toho důvodu se odvolací soud neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že zesplatnění úvěru je platné.

Vzhledem k neplatnému zesplatnění úvěru byli dlužníci povinni splácet dluh z úvěru i s úroky v měsíčních splátkách v uvedené výši 9.251 Kč, přičemž tato částka zahrnovala i úrok. Jak plyne z § 170 písm. b) insolvenčního zákona, v insolvenčním řízení se neuspokojují úroky, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku. V předmětné insolvenční věci byl úpadek prohlášen dne 13. 10. 2014, tudíž žalobce by měl nárok na úroky splatné v 20 měsíčních splátkách počínaje dnem 19. 2. 2013 (v případě první splátky se nejednalo o 20. den v měsíci, jak zjistil soud prvního stupně) a konče dnem 20. 9. 2014. Součet 20 měsíčních splátek po 9.251 Kč činí celkem 185.020 Kč, a jak plyne z údajů věřitele uvedených v přihlášce dílčí pohledávky č. 1, dlužníci zaplatili před 13. 10. 2014 (poslední částka byla zaplacena v srpnu 2013) celkem 190.781 Kč, tudíž více. Z toho důvodu nemá věřitel nárok na žádný úrok ani zčásti. I z tohoto důvodu nemůže být dán co do důvodu nárok na úrok z prodlení 90.452,35 Kč. 155 ICm 1058/2015 (KSPL 54 INS 22595/2014)

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně správnou tu část bodu I. výroku rozsudku, ve které soud prvního stupně zamítl žalobu o určení pravosti dílčí pohledávky č. 1 přihlášené pod č. P-9.

Odvolací soud se dále zabýval napadenou částí rozhodnutí o dílčí pohledávce č. 2, smluvní pokutě 516.600 Kč.

Z důkazu provedeného čl. IV. bodu 2. smlouvy o úvěru učinil odvolací soud skutkový závěr, že se účastníci dohodli na smluvní pokutě ve výši 0,2 % z původní výše jistiny 700.000 Kč za každý započatý den prodlení. Pojmem Jistina se dle čl. I. bodu 1 smlouvy míní celý poskytnutý úvěr 700.000 Kč, nikoliv dlužná částka.

Odvolací soud na základě provedeného dokazování učinil právní závěr, že předmětná smluvní pokuta je neplatná. Z obsahu předmětného ustanovení je zřejmé, že smluvní pokuta 1.400 Kč (0,2 % z poskytnutého úvěru 700.000 Kč) by byla splatná za každý den prodlení i v případě prodlení se splacením dluhu např. 1 Kč. Takto dohodnutá smluvní pokuta svou konstrukcí nezohledňuje závažnost porušení smluvních povinností dlužníka-dopadá-li smluvní pokuta na porušení smluvní povinnosti spočívající v plnění peněžitého závazku, pak zásadně má výše smluvní pokuty být v relaci k výši zajištěného dluhu.

Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí vždy na okolnostech konkrétního případu. V dané věci je smluvní pokuta, sankcionující prodlení s placením dluhu, neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle §39 obč. zák. a též dle § 56 odst. 1 a § 55 odst. 2 obč. zák., neboť výše pokuty nebyla závislá na výši dluhu. Jedná se proto o nepřiměřenou podmínku v neprospěch spotřebitelů (dlužníků), která způsobuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Odvolací soud, upozorňuje na to, že v dané věci nelze použít moderační právo soudu dané ustanovením § 301 obch. zák., neboť dlužníci jsou spotřebitelé a ve smyslu § 262 odst. 4 poslední věty obch. zák. se ve vztahu k jejich osobám použijí ustanovení obč. zák. Obč. zák. ale nemá právní úpravu odpovídající ustanovení § 301 obch. zák. Nemožnost moderace smluvní pokuty plyne i z rozsudku Soudního Dvora Evropské unie (dále jen SDEU) ze 14. 6. 2012 ve věci C-168/10 (Banco Espanol de Crédito SA vs. Joaquín Calderón Camino), ve kterém SDEU vykládal článek 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS z 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen Směrnice). Článek 6 odst. 1 Směrnice uvádí: Členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek. V rozsudku SDEU rozhodl, že článek 6 odst. 1 Směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové úpravě členského státu, jež by vnitrostátnímu soudu umožnila, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. SDEU odůvodnil toto rozhodnutí o předběžné otázce tím, že pokud by mohl vnitrostátní soud smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, tj. změnit zneužívající klauzuli, byli by prodávající či poskytovatelé nadále podněcováni uvedené klauzule využívat a jejich zájmy by byly 155 ICm 1058/2015 (KSPL 54 INS 22595/2014) tímto způsobem zajištěny.

SDEU rozhodl ve věci Oceáno Grupo Editorial SA proti Rocío Murciano Quintero (C-240/98) v rozsudku z 27. 6. 2000 o předběžné otázce tak, že ochrany poskytované spotřebitelům Směrnicí může být dosaženo jen tehdy, pokud vnitrostátní soud sám ze své moci přihlédne k nepřiměřeným podmínkám sjednaným ve spotřebitelských smlouvách. Dále vnitrostátní soud je povinen při aplikaci vnitrostátního práva, ať již přijatého před či po vydání Směrnice, toto právo vykládat ve světle znění a účelu Směrnice tak, aby bylo dosaženo výsledku Směrnicí prosazovaného. Odvolací soud dodává, že hlava pátá Spotřebitelské smlouvy v obč. zák. zapracovává mj. i uvedenou Směrnici, proto je nutno tato ustanovení obč. zák. vykládat v souladu se Směrnicí. Z uvedeného rozsudku SDEU C-168/10 vykládajícího čl. 6 odst. 1 Směrnice plyne, že ve spotřebitelských smlouvách soud nemůže moderovat nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu (tj. měnit zneužívající klauzuli), neboť v takovém případě by podnikatelé (dodavatelé dle § 52 odst. 2 obč. zák.) neměli důvod tyto zneužívající klauzule do smluv nezahrnovat, neboť by věděli, že soud změní tuto nepřiměřenou podmínku na únosnou mez . Jedině prohlášením takových nepřiměřených podmínek za neplatné lze dosáhnout toho, aby dodavatelé navrhovali své smlouvy pouze s podmínkami, které za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 vyhověly ustanovení § 55 a 56 obč. zák., tj. bez ujednání, jež k újmě spotřebitele způsobovala značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Z uvedených závěrů plyne, že nárok na předmětnou smluvní pokutu by nebyl dán ani v případě, kdyby se dlužníci skutečně ocitli v prodlení s placením splátek, resp. s placením celého zbývajícího dluhu z úvěru, byl-li by tento dluh zesplatněn po právu způsobem předvídaným v § 506 obch. zák.

Vzhledem k uvedeným závěrům soud prvního stupně postupoval po právu, když v bodu I. výroku rozsudku zamítl žalobu i v části o určení pravosti části dílčí pohledávky č. 2, smluvní pokuty 516.600 Kč. Odvolací soud proto potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně správnou i tuto část bodu I. výroku rozsudku.

Soud prvního stupně správně rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšného žalovaného. Jeho náklady spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 3 úkonů právní služby po 3.100 Kč a v hotových výdajích v rozsahu 3 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k 3 úkonům právní služby (převzetí zastoupení, podání soudu ve věci samé a účast při jednání) podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud proto v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil i bod II. výroku rozsudku jako věcně správný.

S ohledem na plný úspěch žalovaného rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení v jeho prospěch dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Tyto náklady spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby 3.100 Kč a v hotových výdajích v rozsahu 2 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k 2 úkonům právní služby (podání soudu ve věci samé a účast při jednání) a v náhradě za promeškaný čas při cestě k jednání u soudu 600 Kč podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. d) a g), § 13 odst. 3 a § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a v náhradě za použití automobilu při cestě 155 ICm 1058/2015 (KSPL 54 INS 22595/2014) k jednání a zpět ve výši 1.241 Kč podle § 30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů a § 157 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoníku práce) ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu.

V Praze dne 26. května 2016

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela