101 VSPH 839/2015-147
160 ICm 4511/2014 101 VSPH 839/2015-147 (MSPH 60 INS 29920/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Františka Kučery v právní věci žalobkyně: Mgr. Karolína Černá, sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4, insolvenční správkyně dlužníka FILIP Media, a.s., zastoupena Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem, sídlem Argentinská 783/18, Praha 7, proti žalovanému: SPGroup, a.s., IČO: 63078571, sídlem Masarykovo nábřeží 235/28, Praha 1, zastoupený Mgr. Davidem Belhou, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 1153/13, Praha 5, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, o odvolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 160 ICm 4511/2014-106 ze dne 18. srpna 2015,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 160 ICm 4511/2014-106 ze dne 18. srpna 2015 se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing. Tomáše Vítka částku 8.228,-Kč.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. určil, že právní úkon dlužníka spočívající v zaplacení částky 5 milionů Kč žalovanému dne 28.2.2013 je neúčinný, pod bodem II. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni do majetkové podstaty dlužníka 5 milionů Kč, pod bodem III. zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení z částky 5 milionů Kč od 1.3.2013 do zaplacení, pod bodem IV. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 28.798,-Kč a pod bodem V. uznal žalovanou povinnou zaplatit České republice soudní poplatek ze žaloby ve výši 2.000,-Kč. (MSPH 60 INS 29920/2013)

Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně z těchto zjištění: -částku 5 milionů Kč v hotovosti dne 28.2.2013 zaplatil dlužníkovi jeho akcionář Ing. Aleš Klíč na základě rozhodnutí valné hromady dlužníka o zřízení kapitálového fondu ve výši 50 milionů Kč k vytvoření kapitálu dlužníka s tím, že kapitálový fond bude vytvořen příplatky akcionářů ve formě peněžitých plnění mimo základní kapitál dlužníka. Podle tohoto rozhodnutí valné hromady měl akcionář Ing. Aleš Klíč zaplatit dlužníku do kapitálového fondu 5 milionů Kč, na základě smlouvy o vkladu uzavřenou mezi Ing. Alešem Klíčem a dlužníkem dne 15.12.2012, -téhož dne, tedy 28.2.2013, dlužník zaplatil částku 5 milionů Kč žalované, jak vyplývá z výpisu z účtu č. 3/2013, -dne 1.12.2014 uzavřel dlužník a žalovaný smlouvu o řízení, podle které dlužník svěřil žalovanému řízení dlužníka v úseku ředitele společnosti a zabezpečování veškerých úkolů vyplývajících ze stanov, z usnesení valné hromady a právních předpisů, a to za dohodnutou odměnu ve výši 150.000,-Kč měsíčně + DPH, a to od 1.6.2007; ke dni 28.2.2013 z této smlouvy měl žalovaný vůči dlužníku pohledávku z titulu dohodnuté odměny za řízení nárok na zaplacení odměny za období prosinec 2008-březen 2011, -kromě toho od 31.12.2009 měl žalovaný vůči dlužnici pohledávku ve výši 2.168,70 Kč představující náklady na poskytnutí služeb personální inzerce na internetových stránkách a od 31.5.2010 měl pohledávku vůči dlužníku ve výši 144.000,-Kč představující náklady na výběrové řízení, -dne 1.12.2007 dlužník a žalovaný uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru podle které se žalovaný zavázal poskytnout dlužníku úvěr až do výše 50 milionů Kč a dlužník se zavázal úvěr spolu s úroky vrátit nejpozději do 31.12.2013, přičemž dlužník úvěr čerpal do 1.2.2013, přičemž ke dni 28.2.2013 činil zůstatek na bankovním účtu dlužníka 229,85 Kč, -z přihlášek věřitelů o insolvenčního řízení pak soud zjistil, že ke dni 28.2.2013 měl dlužník značené množství věřitelů se splatnými pohledávkami, jejichž celková výše činila zhruba 14 milionů Kč a všechny tyto pohledávky byly na přezkumném jednání insolvenčním soudem zjištěny a nebyly popřeny ani dlužníkem ani žádným z věřitelům.

Vycházeje z těchto zjištění, dospěl soud prvního stupně k závěru, že dlužník v době, kdy poskytl žalovanému k úhradě svého dluhu ze smlouvy o řízení částku 5 milionů Kč, tedy ke dni 28.2.2013 již byl v úpadku ve smyslu § 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ), neboť k tomuto dni dlužník měl více věřitelů s pohledávkami po splatnosti více než 30 dnů, takže je evidentní, že tyto prokázané závazky nebyl schopen ze svého majetku splnit.

Žalovaný své tvrzení o tom, že dlužník nebyl ke dni 28.2.2013 v úpadku dokládal pouze tím, že uzavřel s dlužníkem smlouvu o revolvingovém úvěru, z něhož mohl dlužník čerpat úvěr k úhradě všech svých závazků, přičemž nebylo prokázáno, že by dlužník k tomuto dni prostředky z úvěru čerpal a kde dni 28.2.2013 činil zůstatek finančních prostředku na bankovním účtu dlužníka 229,85 Kč z čehož je evidentní, že dlužník neměl dostatek prostředků k úhradě svých závazků.

Dlužník přesto, že ke dni 28.2.2013 byl ve stavu úpadku, zaplatil žalovanému ze svého majetku 5 milionů Kč k úhradě svých závazku ze smlouvy o řízení, zatímco řadě dalších dlužníků nezaplatil vůbec ničeho. Tímto svým úkonem dlužník zvýhodnil žalovaného na úkor ostatních věřitelů, přičemž se současně žalovanému dostalo vyššího plnění, než by mu náleželo v konkursu v režimu § 306 odst. 3 IZ. (MSPH 60 INS 29920/2013)

Jelikož soud shledal důvodnou žalobu na určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka spočívajícího v zaplacení částky 5 milionů Kč žalovanému v době, kdy dlužník byl v úpadku, vyhověl rovněž žalobě v části, v níž se žalobce podle § 239 odst. 4 věta druhá IZ současně domáhal vydání částky 5 milionů Kč do majetkové podstaty dlužníka, ale zamítl žalobu na plnění v části, v níž se žalobce domáhal, aby kromě dlužné jistiny žalovaný zaplatil též zákonné úroky z prodlení ode dne, kdy k plnění došlo, tedy od 1.3.2013, a to s odůvodněním, že povinnost vydat plnění z neúčinného právního úkonu vzniká až právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, takže se s plněním žalovaný nemohl dostat do prodlení. Dále soud v odůvodnění svého rozhodnutí ještě uvedl, že i když je si vědom koncernového vztahu mezi dlužníkem a žalovaným a tudíž tím, že ve smyslu § 242 odst. 2 věta druhá IZ platí právní domněnka úpadku v době plnění mezi takto blízkými osobami, avšak současně z insolvenčního spisu měl dostatek důkazů o tom, že dlužník byl v době plnění žalovanému ve stavu úpadku, nepovažoval tuto skutečnost za rozhodující pro posouzení oprávněnosti žaloby.

Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem odůvodnil soud prvního stupně úspěchem žalobkyně ve věci s tím, že přiznaná náhrada zahrnuje náklady, jež žalobkyni vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem a sestává z paušální odměny advokáta, režijního paušálu advokáta a náhradě hotových výdajů podle vyhlášky č. 177/1196 Sb. (dále jen advokátní tarif).

Výrok o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek ze žaloby odůvodnil soud prvního stupně odkazem na § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, podle něhož je-li navrhovatel řízení od poplatků osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek žalovaný.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobkyně i žalovaný.

Žalobkyně svým odvoláním napadla zamítavý výrok ve věci samé pod bodem III. s odůvodněním, že právo na úhradu úroku z prodlení vzniklo v momentě, kdy dlužník neúčinný úkon ve vztahu k žalovanému učinil a nikoliv až okamžikem, kdy bude soudem zjištěna jeho právní neúčinnost.

Žalovaný svým odvoláním napadl vyhovující výroky ve věci samé a akcesorické výroky o nákladech řízení a o soudním poplatku. Žalovaný především nesouhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobu v této věci podala žalobkyně včas ve lhůtě podle § 239 odst. 3 IZ. V této souvislosti zdůraznil, že žalobou doručenou soudu 18.12.2014 se žalobkyně domáhala určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, který byl právním důvodem plnění částky 5 milionů Kč, ale v této žalobě správkyně tento odporovatelný právní úkon neuvedla a nespecifikovala. Při jednání dne 21.5.2015 pak žalobkyně změnila žalobu tak, že se nově domáhala vyslovení neúčinnosti právního úkonu spočívajícího v zaplacení částky 5 milionů Kč. K této změně žaloby došlo již po uplynutí zákonné lhůty, v níž insolvenční správce může včas podat odpůrčí žalobu. Navíc soud prvního stupně podle něj pochybil, když o změně žaloby dne 21.5.2015 nerozhodl, přičemž žalobce již při tomto jednání věděl, že právní důvodem zaplacení částky 5 milionů Kč dlužníkem žalovanému byla smlouva o řízení uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným 1.12.2014, neboť to žalovaný podrobně uvedl ve svém vyjádření k žalobě z 10.2.2015. (MSPH 60 INS 29920/2013)

Žalovaný nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že zaplacení 5 milionů Kč představuje zvýhodňující právní úkon dlužníka ve prospěch žalovaného, neboť tato částka představuje uhrazení jen nejstarších pohledávek žalovaného za dlužníkem, představuje pouze 10 % součtu všech pohledávek za dlužníkem. Takové jednání proto považuje za jednání v obchodním styku obvyklé, takže sporný právní úkon není zvýhodňujícím právním úkonem podle § 241 odst. 5 písm. b) IZ, přičemž žalovaný nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku a o tom soud neprovedl žádné důkazy.

Dále poukázal na to, že sám žalovaný měl již k 31.12.2012 vůči dlužníkovi pohledávku v celkové výši 45 milionů Kč pocházející z poskytnutého revolvingového úvěru. Tento úvěr dlužník čerpal a hradil z něj závazky svým věřitelům v celkové výši 6.456.568,-Kč a na svůj provoz si dlužník vybral 429.000,-Kč, přičemž úvěrový rámec činil 45 milionů Kč. Důkazy, které soud provedl ke svému závěru o tom, že dlužník byl ve faktickém úpadku v únoru 2013 nejsou dostatečné, neboť tyto důkazy byly soudem shromážděny až o rok později, když konkurs byl soudem prohlášen až 6.3.2014. Dále v odvolání zpochybnil existenci pohledávek některých věřitelů přihlášených do konkursního řízení a uvedl, že u většiny pohledávek, kterými soud odůvodnil svůj závěr o úpadku dlužníka, má zásadní pochybnosti o tom, zda vůbec pohledávky těchto věřitelů ke dni 28.2.2013 existovaly. Má za to, že úhrada částky 5 milionů Kč žalovanému nemůže být zvýhodňujícím právním úkonem především proto, že výsledkem tohoto úkonu dlužníka bylo, že se jeho závazky snížily o 5 milionů Kč, přičemž částku 5 milionů Kč zaplatil dlužníku jeho akcionář Ing. Aleš Klíč a dlužník z této částky uhradil své zcela nejstarší závazky vůči žalovanému. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části změnil a žalobu zamítl.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a 212a o.s.ř. a podaná odvolání neshledal důvodnými.

K odvolání žalobkyně do zamítavého výroku pod bodem III. napadeného rozsudku odvolací soud uvádí, že bez výhrad sdílí právní závěr soudu prvního stupně o tom, že povinnost žalovaného vydat dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužníka podle § 237 odst. 1 IZ nastává ve smyslu § 239 odst. 4 IZ až dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, neboť rozsudek o odpůrčí žalobě má konstitutivní a nikoliv deklaratorní povahu, tedy právní úkon dlužníka se stává úkonem neúčinným až pravomocným rozhodnutím soudu, kterým vyhoví odpůrčí žalobě a před touto dobou nemůže být žalovaný se svou povinností plnění vrátit do majetkové podstaty dlužníka v prodlení.

Z těchto důvodů shledal odvolací soud věcně správným výrok pod bodem III. napadeného rozsudku a v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Také odvolání žalovaného do vyhovujících výroků ve věci samé pod body I. a II. a do akcesorických výroků o nákladech řízení a o soudním poplatku není opodstatněné.

K žalobnímu návrhu z hlediska jeho formulace i včasnosti odvolací soud především uvádí, že i když je soud ve sporném řízení podle § 153 odst. 2 o.s.ř. vázán žalobním návrhem, neznamená to, že je doslovně vázán jeho jazykovým vyjádřením a jeho formulací, nýbrž znamená to pouze to, že soud nemůže překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo víc, než čeho se domáhají. To se v této věci nestalo. (MSPH 60 INS 29920/2013)

Žalobkyně formulovala žalobní návrh tak, že se domáhá určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, na jehož podkladě dlužník žalované uhradil částku 5 milionů Kč.

K otázce zda takové peněžité plnění, ať již převodem na účet, či v hotovosti, lze považovat za právní úkony dlužníka, zaujal jednoznačné stanovisko. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku sp.zn. 29 Cdo 677/2011, kde vyslovil, že převod peněžních prostředků z účtu dlužníka je právním úkonem (nikoliv jen faktickou činností) ve smyslu § 34 obč.zák. (rozuměj občanského zákoníku platného do 1.1.2014), jestliže je v něm obsažen projev vůle dlužníka plnit dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, nebo jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti plnit dluh (závazek) ve smyslu § 259 odst. 1 obč.zák. či § 324 odst. 1 obch.zák. ve znění platném do 1.1.2014.

Současně Nejvyšší soud vyslovil, že splněním dluhu (závazku) není každý převod peněžních prostředků, či výběr v hotovosti z účtu dlužníka, či z jeho poklady, ale vždy je třeba zkoumat, zda tyto úkony byly projevem vůle směřujícím k zániku (či změně) již existujícího závazku dlužníka a zda jde v takovém případě o právní úkony zkracující ostatní věřitele dlužníka, či zda jimi dlužník jednoho z věřitelů zvýhodnil na úkor ostatních věřitelů (§240-242 IZ).

Soud prvního stupně proto nepochybil, když zaměřil dokazování na zjištění právního důvodu faktického plnění dlužníka žalovanému, které učinila žalobkyně předmětem své odpůrčí žaloby a ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně nepochybně vyplývá (žalovaný to ani nezpochybňuje), že právním důvodem zaplacení částky 5 milionů Kč dlužníkem dne 28.2.2013 byla úhrada (byť částečná) jeho dluhů vůči žalovanému ze smlouvy o řízení, podle které měl žalovaný nárok na dohodnutou odměnu, na níž dlužil dlužník oněch 5 milionů Kč a šlo o dluh již po splatnosti. Bylo tak prokázáno, že právním důvodem faktického plnění dlužníka žalovanému byl zánik (částečný zánik) pohledávky žalovaného na dohodnutou odměnu podle smlouvy o řízení.

Ze shora uvedeného podle názoru odvolacího soudu je nepochybné, že jde o žalobu včas podanou a žalobkyně po upřesnění formulace žalobního návrhu v průběhu dokazování neměnila žalobu ve smyslu § 95 odst. 1 o.s.ř. a žaloba podaná žalobkyní u soudu prvního stupně dne 18.12.2014 je žalobou včas podanou.

Odvolací soud sdílí právní závěr soudu prvního stupně, že sporné finanční plnění, které je předmětem tohoto sporu je neúčinným právním úkonem dlužníka, konkrétně zvýhodňujícím právním úkonem, neboť splňuje všechny zákonné předpoklady zvýhodňujícího úkonu podle § 241 odst. 1, 2 IZ.

Odvolací soud nejprve poznamenává, že ze všech podání žalovaného včetně odvolání a údaje zástupce žalovaného do protokolu o odvolacím jednání vyplývá, že žalovaný je většinovým akcionářem (vlastníkem) dlužníka, takže dlužník a žalovaný spolu tvoří koncern a pro právní úkony mezi takovými subjekty insolvenční zákon v odstavci 2 § 241 zakotvuje právní domněnku o tom, že dlužník byl v úpadku v době plnění osobě, s níž tvoří koncern a žalovaný nepředložil žádné relevantní důkazy k vyvrácení této právní domněnky úpadku dlužníka ke dne 28.2.2013, kromě svého tvrzení o tom, že dlužníku poskytl revolvingový úvěr, z něhož dlužník stále mohl čerpat finanční prostředky i v únoru 2013. (MSPH 60 INS 29920/2013)

Toto tvrzení žalovaného však vyvrací údaje uváděné žalovaným v jeho přihlášce pohledávek do insolvenčního řízení, v níž žalovaný jako pohledávku č. 1 přihlásil pohledávku z úvěru ve výši 7.577.006,78 Kč splatnou k 31.12.2013 a dále sám uváděl, že dlužník k tomuto datu dlužil žalovanému na poskytnutém úvěru 45 milionů Kč a tento dluh žalovaného zanikl pouze v důsledku jednostranného zápočtu provedených žalovaným proti své povinnosti uložit do kapitálového fondu dlužníka stejnou částku.

Nicméně soud prvního stupně nepochybil, když dostál své povinnosti rozhodnout na základě úplně zjištěného skutkového stavu věci a provedl k této sporné otázce ve smyslu § 120 odst. 2 o.s.ř. důkaz listinami obsaženými ve vlastním insolvenčním spisu, neboť incidenční spor projednává v rámci insolvenčního řízení a správně z podaných přihlášek věřitelů, jejichž pohledávky byly později na přezkumném jednání zjištěny, dovodil, že dlužník byl k 28.2.2013 ve stavu úpadku ve smyslu § 3 IZ, neboť k tomuto dni měli přihlášení věřitelé vůči dlužníkovi již dříve splatné pohledávky v součtu kolem 14 milionů Kč. K nim je ještě třeba přiřadit k tomuto dni splatné pohledávky přihlášené žalovaným a to pohledávku ve výši 2.160.000,-Kč a pohledávku 35.781,-Kč, přičemž tyto pohledávky žalovaného byly rovněž na přezkumném jednání zjištěny.

V této souvislosti ovšem odvolací soud ještě uvádí, že při zkoumání všech zákonných předpokladů zvýhodňujícího právního úkonu je třeba postavit na jisto, zda dlužník, který byl ve stavu úpadku v době svého plnění žalovanému, měl v té době majetek dostačující k plnému uspokojení pohledávek všech svých ostatních věřitelů, kteří v době plnění žalovanému měli vůči dlužníku již splatné pohledávky. Pokud takový majetek neměl, nelze dovodit jiný závěr, než že plnění ve výši 5 milionů Kč žalovanému je zvýhodňujícím právním úkonem dlužníka.

Odvolací soud ze soupisu majetkové podstaty dlužníka zjistil, že majetek podstaty tvoří automobil v ceně 200.000,-Kč, movité věci celkem v ceně zhruba 240.000,-Kč, nehmotný majetek zhruba v ceně 247.000,-Kč a pohledávky za věřiteli v celkové výši zhruba kolem 6.200.000,-Kč, na něž dlužníci dosud ničeho nezaplatili a dlužník je nevymáhal.

Z tohoto zjištění nepochybně vyplývá, že v době sporného plnění dlužníka žalovaného dlužník neměl dostatek majetku, z něhož by mohl uspokojit všechny věřitele, a to alespoň ve stejném rozsahu, v jakém uspokojil žalovaného, tj. ve výši 5 milionů Kč. Za tohoto stavu je nepochybné, že pokud by dlužník žalovanému sporné plnění neposkytl a žalovaný si pohledávku ze smlouvy o řízení přihlásil do insolvenčního řízení, pak při poměrném uspokojení této nezajištěné pohledávky by nikdy nebyl uspokojen do výše 5 milionů Kč. To, že poskytnutým plněním žalovanému se snížila o 5 milionů Kč již tak značná pasiva majetku dlužníka, nelze považovat za přiměřený majetkový prospěch, kterého by se snad tímto úkonem dlužníku dostalo, neboť v důsledku tohoto plnění se nijak nezvýšila aktiva dlužníka, tedy nezvýšil se jeho majetek, který může být použit k uspokojení ostatních věřitelů. Rozhodné je pouze to, že dlužník v době plnění žalovanému, tj. 28.2.2013 byl již ve stavu úpadku a za této situace nakládal se svým majetkem nepostačujícím k úhradě všech jeho dluhů tak, aby někteří, jím vybraní věřitelé, mezi nimiž byl i žalovaný, byli uspokojeni ve větším rozsahu, než by byly jejich pohledávky uspokojeny v konkursu a aby k tomu došlo na úkor ostatních věřitelů, kteří v konkursu dostanou právě proto méně, než by na ně připadlo v konkursu, kdyby k neúčinnému právnímu úkonu dlužníka nedošlo. (MSPH 60 INS 29920/2013)

Sporný právní úkon dlužníka nelze podle názoru odvolacího soudu podřadit pod § 241 odst. 5 písm. b) IZ, jak žalovaný argumentuje v odvolání, tedy nelze jej podřadit pod úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, neboť toto ustanovení nedopadá na úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby blízké, nebo osoby, která s dlužníkem tvoří koncern a je tudíž zcela nerozhodné pro posouzení neúčinnosti sporného úkonu dlužníka to, zda žalovaný mohl poznat, že dlužník je v době sporného plnění v úpadku, i když je zjevné, že ze strany žalovaného jde o tvrzení ryze účelové, neboť nelze připustit argumentaci, že většinový vlastník obchodní společnosti nezná stav jejího majetku a výši jejích dluhu.

Z všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve věci samé, jakož i v akcesorických výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, neboť náhrada nákladů řízení byla žalobkyni přiznána ve správné výši a také rozhodnutí o soudním poplatku odpovídá § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 4 o.s.ř. Žalobkyně měla v odvolacím řízení ve věci úspěch a má a proto právo na náhradu nákladů řízení, jež jí vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem. Přiznaná náhrada zahrnuje 2x 3.100,-Kč paušál advokáta podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, 2x 300,-Kč režijní paušál advokáta podle § 13 advokátního tarifu a DPH ve výši 21 % podle § 137 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má- li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 21. dubna 2016

JUDr. Jiří G o l d s t e i n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná