101 VSPH 713/2015-82
91 ICm 1061/2012 101 VSPH 713/2015-82 (MSPH 91 INS 12824/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Františka Kučery v právní věci žalobce: Ing. Jan anonymizovano , anonymizovano , bytem Luštěnická 723, Praha 19, proti žalovanému: Ing. Radim Dědic, Ph.D., sídlem Mírová 18, Ostrava-Vítkovice, insolvenční správce dlužníka Office happy, s.r.o., zast. JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem, sídlem Sokolská tř. 21, Ostrava, o určení pravosti pohledávek, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 91 ICm 1061/2012-47 ze dne 5. června 2015,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 91 ICm 1061/2012-47 ze dne 5. června 2015 se ve výroku pod bodem I. potvrzuje, ve výrocích pod body II. a IV. se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. zamítl žalobu na určení, že žalobce má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 657.074,-Kč (dále jen pohledávka A), pod bodem II. zamítl žalobu na určení, že žalobce má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 80.000,-Kč (dále jen pohledávka B), pod bodem III. zastavil řízení o určení pravosti pohledávky žalobce ve výši 1.014.979,-Kč, a to poté, kdy v tomto rozsahu vzal žalobce žalobu zcela zpět a soud proto řízení o určení pravosti této pohledávky zastavil podle § 96 odst. 2 o.s.ř. Pod bodem IV. pak rozhodl, že žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznává, neboť náhradu žalovaný nepožadoval.

Při svém rozhodování o pohledávkách A a B ve věci samé vyšel soud prvního stupně z těchto zjištění: -insolvenční soud usnesením z 20.12.2011 zjistil úpadek dlužníka a povolil jeho reorganizaci, usnesením z 24.3.2014 pak na majetek dlužníka prohlásil konkurs, (MSPH 91 INS 12824/2011)

-dne 14.3.2012 se konalo přezkumné jednání, na kterém žalovaný popřel pohledávku žalobce A i pohledávku B co do jejich pravosti, neboť žalobce neprokázal důvodnost vzniku těchto nároků, -žalobce byl jednatelem dlužníka od 9.10.2007 do 29.6.2009 a také jeho jediným společníkem od 31.12.2007 do 23.10.2009.

Vycházeje z těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že pokud by pohledávka A spočívala v půjčkách žalobce dlužníku poskytnutých již před uzavřením smlouvy z 12.7.2010 a to v průběhu let 2008 a 2009, kdy byl žalobce jediným jednatelem a jediným společníkem dlužníka, pak by smlouva z 12.7.2010, kterou žalobce uvedl jako právní důvod přihlášky A, byla smlouvou absolutně neplatnou pro nedostatek své formy podle § 132 odst. 3 obch.zák. platného do 31.12.2013, podle něhož smlouvy uzavřené mezi společností a jediným společníkem, pokud tento společník jedná rovněž jménem společnosti, musí mít formu notářského zápisu, nebo písemnou formou a listina musí být podepsána před orgánem pověřeným legalizací. Jelikož žádná z půjček, podle tvrzení žalobce poskytnutých v letech 2008 a 2009, nemá zákonem předepsanou formu, jde o smlouvy neplatné. Písemná smlouva z 12.7.2010 proto nemůže být jejich privativní novací, jak začal žalobce v průběhu tohoto sporu tvrdit. Ohledně pohledávky B soud žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce nedoložil své tvrzení, že tato pohledávka sestává z dílčích půjček žalobce dlužníkovi, neboť z listin již předložil k důkazu nelze dovodit, že jde o osobní půjčky žalobce dlužníkovi, i když prokazují vklady na účet dlužníka dne 7.6.2011, 16.8.2011, 4.5.2011 a 8.7.20111.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání, v němž vytýkal soudu prvního stupně především to, že jej zkrátil na jeho právech účastníka řízení tím, že ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, aniž přihlédl k tomu, že k jednání nebyl žalobce včas předvolán, takže neměl dostatečnou lhůtu na přípravu pro toto jednání a navíc se řádně před jednáním soudu písemně omluvil s tím, že odjíždí na služební cestu, takže bylo na místě jednání odročit. Nesouhlasí rovněž s právními závěry soudu prvního stupně, neboť i pokud by smlouvy o půjčkách, které poskytl žalobce dlužníku již v letech 2008 a 2009, byly smlouvy neplatné pro nedostatek zákonem předepsané formy, pak jistě by tyto nároky bylo možno určit jako nároky z bezdůvodného obohacení, jak opakovaně dovodil Nejvyšší soud ve svém rozsudku, který žalobce v odvolání cituje. Navíc, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou v odvolání uvádí, má za to, že nárok z bezdůvodného obohacení se mohl transformovat v jiný právní titul, což se stalo právě u pohledávky A. Je přesvědčen, že listiny, které soudu předložil k prokázání pohledávky B, jsou dostatečné pro určení pravosti této pohledávky v celém rozsahu a navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil, a nebo změnil tak, že se žalobě vyhovuje.

Žalovaný vyvracel vývody odvolání a navrhl potvrzení důvodu z důvodů v něm uvedených.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podaného odvolání dle § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl k následujícím závěrům:

Soud prvního stupně po stránce procesní nepochybil, když jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce podle § 101 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce ničím věrohodně neprokázal, že by jeho přítomnosti na jednání bránily omluvitelné důvody, například tvrzená, ale ničím nedoložená, pracovní cesta. (MSPH 91 INS 12824/2011)

To, že žalobce soud předvolal k jednání ve věci ve lhůtě kratší než stanovené v § 115 odst. 2 o.s.ř. nemůže být vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci v části týkající se pohledávky A. To proto, že odstranění této procesní vady odvolací soud nařídil odvolací jednání, k němuž žalobce včas a řádně předvolal, a u něhož žalobce žádné jiné důkazy, kromě smlouvy o půjčce z 12.7.2010 nenavrhl a neučinil tak ani ve svém písemném odvolání.

K pohledávce A: Žalobce jak ve své přihlášce pohledávky A do insolvenčního řízení, tak v incidenční žalobce uvedl, že právním důvodem této pohledávky je smlouva o půjčce z 12.7.2010. Teprve v doplnění žaloby začal nově tvrdit, že půjčky, přihlášené jím do insolvenčního řízení, poskytl dlužníku ze svého již v letech 2008-2009, kdy byl jediným jednatelem a společníkem dlužníka a že důvodem uzavření smlouvy z 12.7.2010 bylo to, aby tato smlouva odrážela aktuální výši dluhů dlužníka z půjček, které mu již dřív žalobce poskytl a tato nová smlouva o půjčce nahradila původní půjčky.

Žalobce tak v průběhu incidenčního sporu začal nově tvrdit, že smlouva o půjčce z 12.7.2010 je dohodou o nahrazení původních půjček (závazků) novým závazkem (privativní novace).

Právním důvodem vzniku nového závazku podle smlouvy z 12.7.2010 je pak ovšem za této situace pouze dohoda podle § 570 obč.zák. platného do 31.12.2013 a nikoliv právní skutečnost, ze které vznikly původní (zrušené) závazky, tedy půjčky.

Pokud by se vyšlo z tohoto tvrzení žalobce, pak nepochybně došlo až v průběhu tohoto sporu ke změně právního důvodu vzniku popřené pohledávky A ve smyslu § 198 odst. 2 IZ, což je nepřípustné, neboť právní důvod vzniku přihlášené pohledávky věřitel může měnit jen do skončení přezkumného jednání, nikoliv však později.

Navíc platí, že má-li být původní závazek (půjčky z let 2008 a 2009) zrušen a má-li být nahrazen jiným, musí to nepochybně vyplývat z dohody.

Odvolací soud proto podle § 213 odst. 2 o.s.ř. opakoval důkaz písemnou smlouvou o půjčce z 12.7.2010 a zjistil z ní, že z žádného ujednání tvořícího obsah smlouvy nelze dovodit, že jde o dohodu podle § 570 obč.zák., nýbrž je jednoznačně koncipována jako smlouva o půjčce, kterou žalobce poskytne dlužníku v budoucnu, a to do 31.10.2010 (čl. I. bod 1). V bodě II. je pak uvedeno, že podle smlouvy žalobce dlužníku poskytne (nikoliv poskytl) 600.000,-Kč a platba bude provedena převodem nebo vkladem a dlužník se zavázal, že poskytnutou půjčku vrátí do 31.12.2011. V článku V. bod 1 smlouvy je také výslovně uvedeno, že smlouva obsahuje úplnou dohodu stran ohledně předmětu této smlouvy a žádná jiná dohoda, prohlášení, či příslib neobsažená v této smlouvě nebudou pro žádnou ze smluvních stran závazná či platná.

Je nesporné, že po uzavření této smlouvy z 12.7.2010 žalobce podle ní dlužníku žádné finanční plnění neposkytl, takže nárok na plnění z ní žalobce nemá a nemůže mít ani z titulu bezdůvodného obohacení, jde-li, jak správně dovodil soud prvního stupně o absolutně neplatnou smlouvu o půjčce pro rozpor s § 132 odst. 2 obch.zák. (MSPH 91 INS 12824/2011)

Z těchto všech důvodů shledal odvolací soud věcně správným výrok ve věci samé uvedený v bodě I. a proto v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

K pohledávce B: Tato pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení v celkové výši 80.000,-Kč sestává z několika dílčích půjček žalobce dlužníkovi v době, kdy žalobce už nebyl jednatelem a společníkem dlužníka, takže k jejich platnosti postačí ústní smlouva o půjčce a kdyby bylo prokázáno, že šlo o smlouvy eventuálně absolutně neplatné, obstála by tato pohledávka jako pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení, bude-li prokázána fakticita tvrzeného plnění dlužníku.

Je pravda, že žalobce zatím ohledně těchto dílčích půjček v incidenčním sporu k důkazu předložil pouze kopie 2 listin, a to výpis z účtu žalobce z 16.8.2011 a příjmový doklad dlužníka, takže zatím důkazní břemeno, ohledně tohoto nároku neunesl, nicméně za situace, kdy soud jednal a rozhodl ve věci bez účasti žalobce při jednání, k němuž byl žalobce předvolán ve lhůtě kratší než 10 dnů před jeho konáním, nedostál soud prvního stupně své poučovací povinnosti ve smyslu § 118a o.s.ř a žalobci neumožnil, aby soudu předložil všechny důkazy, o které své žalobní tvrzení opírá, ve lhůtě, kterou mu soud k tomuto účelu určí. Nestačí však, aby žalobce odkazoval jen obecně na účetnictví dlužníka, které má k dispozici insolvenční správce. Žalobce je účastníkem insolvenčního řízení a jako takový má právo nahlížet do všech listin tvořících insolvenční spis i jeho přílohové listiny s tím, že on je žalobcem ve sporu a na něm leží důkazní povinnost, kterou nemůže přenášet na soud, či na žalovaného.

Jen proto, že ke zjištění skutečného stavu věci ohledně pohledávky B je třeba provést další důkazy, které zatím žalobce nepředložil a je třeba, aby se mu dostalo ze strany soudu poučovací povinnosti podle § 118a o.s.ř., odvolací soud napadený rozsudek ve výroku pod bodem II. a v akcesorickém výroku IV. o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1 písm. a/, § 219 odst. 2 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má- li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 5. května 2016

JUDr. Jiří G o l d s t e i n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná