101 VSPH 70/2016-177
93 ICm 2705/2012 101 VSPH 70/2016-177 (MSPH 93 INS 24377/2011)

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Františka Kučery v právní věci žalobce: Pendeen Management, s.r.o., IČ: 24286125, sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3, zastoupený Mgr. Martinem Dolejšem, advokátem, sídlem Erbenova 709, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, proti žalovanému: Mgr. Karel Knypl, sídlem Čihákova 386/12, Poděbrady, insolvenční správce dlužníka PIALIO, s.r.o., zastoupený JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, o určení pravosti pohledávky, o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 93 ICm 2705/2012-127 ze dne 17. září 2015 ve spojení s opravným usnesením z 6. října 2015

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 93 ICm 2705/2012-127 ze dne 17. září 2015 ve spojení s opravným usnesením téhož soudu č.j. 93 ICm 2705/2012-142 ze dne 6. října 2015 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud I. stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. určil, že žalobce má za insolvenčním dlužníkem PIALIO, s.r.o. (dále jen dlužník) pohledávku ve výši 21.406.768 Kč (do výše 18.000.000 Kč jde o dlužnou jistinu půjčky, ve zbytku pak jde o úroky z půjčky). Pod bodem II. pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud I. stupně k závěru, že smlouva o půjčce ze dne 8.4.2010 (dále jen smlouva o půjčce) je smlouvou platnou, že věřitel z půjčky dlužníkovi podle smlouvy reálně plnil převodem finančních prostředků na účet dlužníka označený ve smlouvě o půjčce a bylo prokázáno, že pohledávku z půjčky dlužník písemně uznal dne 16.4.2010. Žalobce spornou pohledávku od původního věřitele (ZIRKEL, a.s.) nabyl smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25.3.2013 a toto postoupení pohledávky postupitel písemně oznámil dlužníkovi.

Smlouvu o půjčce po stránce právní zhodnotil soud I. stupně jako smlouvu o úvěru podle obchodního zákoníku, neboť jde o smlouvu uzavřenou mezi dvěma podnikateli. Existence dluhu z úvěru byla prokázána písemným uznáním dluhu podle § 326 odst. 1 obch.zák. a v důsledku toho leží důkazní břemeno o neexistenci závazku z úvěru na žalovaném a nestačí jen jeho tvrzení, že tento závazek nevznikl, nebo že neexistoval.

Soud neshledal důvodnou námitku žalovaného o neplatnosti postupní smlouvy, v jejímž důsledku podle žalovaného není žalobce Pendeen Management, s.r.o. ve sporu aktivně legitimován, neboť bylo prokázáno, že postupitel dlužníkovi postoupení pohledávky oznámil, takže v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR dlužníku námitka neplatnosti postupní smlouvy nepřísluší a nepřísluší ani insolvenčnímu správci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 1277/2007). isir.justi ce.cz 93 ICm 2705/2012 (MSPH 93 INS 24377/2011)

Soud neshledal rovněž důvodnou námitku žalovaného, že smlouva o půjčce je simulovaným právním úkonem a je neplatná pro rozpor s § 39 obč.zák. v té době platného, či v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. v té době platného. Při tomto svém závěru vycházel z rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 101 VSPH 210/2015-165, kde odvolací soud ve věci shodné skutkově i právně a týkající se stejných účastníků dovodil, že jen s ohledem na majetkové a personální propojení účastníků smlouvy o půjčce, ani z účelu, k němuž byla půjčka poskytnuta, nelze dovodit, že by jejím uzavřením byl obcházen zákon, neboť z hlediska platnosti smlouvy o půjčce, která je právním důvodem přihlášené sporné pohledávky do insolvenčního řízení, není právně významné, z jakých faktických důvodů si dlužník peníze půjčil a naložil-li s penězi způsobem uvedeným ve smlouvě o půjčce, což bylo prokázáno, pak to samo o sobě není jednání v rozporu s dobrými mravy v kontextu § 39 obč.zák. a vymáhání půjčených peněz věřitelem je jeho základní zákonné právo, které mu nelze odpírat jen s ohledem na to, jak s půjčenými penězi dlužník naložil, i v kontextu s tím, že o tomto způsobu nakládání s půjčenými penězi věřitel dopředu věděl. Odvolací soud také vyslovil, že to, že půjčené peníze dlužník použil na předražený nákup části obchodního podílu v jiné obchodní společnosti a na jeho následný ztrátový prodej svým jednatelům, či osobám jinak spřízněným, by mohlo být právně relevantní jen tehdy, pokud by předmětem tohoto řízení byla neplatnost nebo neúčinnost smluv o převodu obchodního podílu, kterou insolvenční dlužník za peníze z půjčky obchodní podíly koupil, eventuálně platnost či neúčinnost smluv, kterými posléze tento svůj obchodní podíl převedl na další osoby bez přiměřeného plnění, či s úmyslem krátit ostatní své věřitele ve smyslu § 240-§ 242 insolvenčního zákona.

Soud neshledal rovněž důvodnou námitku žalovaného, že smlouva o půjčce je neplatným právním úkonem pro rozpor s § 196a odst. 1 obch.zák., neboť pod režim tohoto ustanovení smlouvu o půjčce nelze podřadit jen proto, že jednatelé věřitele z půjčky, byli současně společníky dlužníka z půjčky, neboť smlouva byla uzavřena za podmínek obvyklých v obchodním styku a souhlas valné hromady k platnosti smlouvy nebylo třeba i s ohledem na právní závěry vyjádřené Nejvyšším soudem v jeho rozsudku sp.zn. 29 Cdo 1780/2008. Soud I. stupně rovněž poukázal na to, že smlouva o půjčce nemůže být smlouvou uzavřenou oběma smluvními stranami s úmyslem krátit věřitele insolvenčního dlužníka (dlužníka z půjčky, neboť v důsledku fakticky poskytnuté půjčky se majetek insolvenčního dlužníka zvýšil nejméně o 18.000.000 Kč.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání, v němž zejména uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně o tom, že smlouva o půjčce je smlouvou platnou, protože podle žalovaného byla uzavřena v úmyslu poškodit dlužníkovi věřitele a byla uzavřena v rozporu s § 196a obch.zák. To proto, že tvrzený účel půjčky nebyl naplněn, když z půjčky nabytý obchodní podíl společnosti ENBELTA Engieneering, s.r.o. dlužník bezprostředně po předraženém nákupu dne 18.1.2011 převedl za pouhých 2.000.000 Kč na italské občany, kteří za převod ničeho nezaplatili, stejně jako u ostatních půjček mezi stejným věřitelem a dlužníkem, takže výsledkem půjčky byla jen škoda způsobená dlužníkovi, což bylo od počátku úmyslem obou účastníků smlouvy o půjčce. Úmysl poškodit půjčkou dlužníka jeho věřitele jednoznačně vyplývá i z toho, že Jiří Marek, Zuzana Sittová a ZIRKEL, a.s. (věřitel půjčky) a 100% akcionář ZIRKEL, a.s., společnost Spirit Invest, a.s., uzavřely s dlužníkem ještě další obdobné smlouvy o půjčce za účelem nákupu obchodních podílů v jiných obchodních společnostech, které bezprostředně poté dlužník s velkou ztrátou prodal a prospěch z toho měly jen tyto osoby, nikoliv dlužník. Nelze navíc přehlédnout, že všechny smlouvy o půjčce dlužník uzavřel v době, kdy již byl v úpadku. K těmto svým tvrzením žalovaný nabídl kromě písemných důkazů i důkaz výslechem všech osob zúčastněných na 93 ICm 2705/2012 (MSPH 93 INS 24377/2011) uzavírání půjček a těch osob, které smlouvy o půjčkách podepisovaly, ale tyto důkazy soud I. stupně neprovedl.

Žalovaný má rovněž za nesprávný právní závěr soudu I. stupně, že smlouva o půjčce nespadá pod režim § 196a odst. 1 obch.zák. Smlouva byla uzavřena mezi dlužníkem a věřitelem ZIRKEL, a.s., přičemž tento věřitel byl v té době osobou blízkou svým jednatelům Zuzaně Sittové a Jiřímu Markovi, kteří byli stejně jako on, společníky insolvenčního dlužníka. Nešlo o smlouvu uzavřenou za podmínek obvyklých v obchodním styku, když finanční prostředky z půjčky byly použity na předražený nákup obchodního podílu, který dlužník následně se ztrátou prodal a nedostal nich zaplaceno, takže dlužník z půjčky žádný majetkový prospěch neměl. Navíc na základě pokynu svých společníků, kterými byli právě Jiří Marek, Zuzana Sittová a ZIRKEL, a.s., získaný předražený obchodní podíl za peníze z půjčky převedl za zlomek ceny na třetí osoby, čímž společníci dlužníka porušili § 66a odst. 8 obch.zák., podle nějž ovládající osoba (většinový společník) nesmí využít svého vlivu k tomu, aby v důsledku smlouvy vznikla ovládané osobě majetková újma. Nesprávným shledává žalovaný rovněž závěr soudu I. stupně, že smlouva o půjčce je svým obsahem smlouvou o úvěru v režimu obchodního zákoníku. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř., neboť dospěl k závěru, že zatím nejsou dány podmínky ani pro jeho potvrzení ani pro jeho změnu.

V první řadě považuje odvolací soud za potřebné uvést, že nesdílí právní závěr soudu I. stupně o tom, že smlouva o půjčce, jež je právním důvodem sporné pohledávky v této věci, je smlouvou o úvěru v režimu obchodního zákoníku.

Tento závěr z obsahu smlouvy nevyplývá, smlouva sama je nadepsána jako smlouva o půjčce a v jejím čl. VI. účastníci výslovně prohlásili, že jde o smlouvu o půjčce podle občanského zákoníku, přičemž nebylo prokázáno, že věřitel z této smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti opakovaně a dlouhodobě jiným obchodním společnostem půjčoval finanční prostředky. Naopak z obsahu samotné smlouvy vyplývá, že jde o jednorázovou, účelově určenou finanční půjčku za účelem nákupu obchodního podílu ve společnosti ENBELTA Engineering, s.r.o.

To, že smlouva byla uzavřena mezi dvěma podnikateli samo o sobě nestačí pro závěr, že jde o smlouvu o úvěru podle obchodního zákoníku v té době platného. Žalobce při přihlašování sporné pohledávky do insolvenčního řízení, ani v průběhu tohoto incidenčního řízení netvrdil, že by vztah založený smlouvou o půjčce byl podřaditelný pod § 261 odst. 1 obch.zák. a není žádného důvodu měnit právní důvod přihlášené pohledávky, co pohledávky z titulu půjčky uzavřené podle § 657 obč.zák. v té době platného. To, že i podnikatelé mohou uzavírat smlouvu o půjčce v režimu obchodního zákoníku dovodil i Nejvyšší soud ve svém usnesení č.j. 29 Cdo 2809/2012-113 ze dne 29.4.2014.

To, že půjčku lze poskytnout (fakticky plnit) i převodem z bankovního účtu věřitele na bankovní účet dlužníka či jiné osoby, přímo vyplývá z § 567 odst. 2 obč.zák. platného do 31.12.2013 týkající se splnění dluhu ze smluvního vztahu. Po uzavření smlouvy o půjčce vznikl účastníku smlouvy, který se zavázal půjčku poskytnout, závazek v podobě povinnosti fakticky plnit dohodnutou finančních půjčku dlužníkovi na místě a způsobem uvedeným ve smlouvě o půjčce. 93 ICm 2705/2012 (MSPH 93 INS 24377/2011)

Pokud byla půjčka věřitelem fakticky převedena z jeho bankovního účtu na bankovní účet označený ve smlouvě o půjčce, pak tímto dohodnutým způsobem poskytnuté faktické plnění je reálným plněním na základě smlouvy o půjčce a tato smlouva byla fakticky naplněna.

I když tedy z důvodů shora uvedených jde o smlouvu o půjčce, která je právním důvodem přihlášené sporné pohledávky žalobce, bylo současně v řízení před soudem I. stupně dostatečně zjištěno a prokázáno faktické plnění půjčky věřitelem dlužníkovi, na jím označený účet, takže byl prokázán právní důvod přihlášené sporné pohledávky z titulu smlouvy o půjčce a je nerozhodné, že soud I. stupně po stránce právní zhodnotil tuto smlouvu nesprávně jako smlouvu o úvěru. Tato otázka proto nebyla důvodem, pro který odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v této věci zrušil, stejně tak jako důvodem pro zrušení rozsudku není to, že by soud I. stupně nesprávně posoudil otázku aktivní legitimace žalobce. Důvodem pro zrušení rozsudku soudu I. stupně odvolacím soudem je to, že soud I. stupně při svém závěru o tom, že smlouva o půjčce není smlouvou neplatnou ve smyslu § 39 obč.zák. v té době platného pro rozpor s dobrými mravy, eventuálně pro obcházení zákona, neboť smlouva byla uzavřena, dle tvrzení žalovaného, s úmyslem obou smluvních stran od počátku si počínat tak, aby majetkový prospěch z půjčky neměl dlužník, nýbrž jiné osoby spřízněné s věřitelem z půjčky a s osobami jemu blízkými, vycházel soud I. stupně bez dalšího dokazování navrženého žalovaným jen z právního závěru vysloveného k této otázce odvolacím soudem v jeho rozsudku sp.zn. 101 VSPH 210/2015.

Tento rozsudek však k dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 29 ICdo 83/2015-191 ze dne 13.4.2016 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl v něm, že již v rozsudku z 1.7.2008 sp.zn. 29 Odo 1027/2016 Nejvyšší soud uzavřel, že právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je podle § 39 obč.zák. neplatný proto, že svým účelem odporuje zákonu. Tento právní závěr se plně prosadí i v insolvenčních poměrech.

V projednávané věci to znamená, že závěr odvolacího soudu, podle něhož okolnosti uzavření smlouvy o půjčce, její skutečný účel, respektive dovolatelem tvrzený záměr stran smlouvy použít zapůjčené peníze na předražený nákup obchodního podílu ve společnosti ENBELTA Engineering, s.r.o. a na jeho následný ztrátový prodej, nejsou právně významné pro posouzení pravosti pohledávky přihlášené z titulu smlouvy o půjčce, není správný. Pokud by totiž žalovaný prokázal, že věřitel půjčky a insolvenční dlužník uzavřeli smlouvu o půjčce s úmyslem odporujícím zákonu nebo jej obcházejícím, byla by smlouva neplatná podle § 39 obč.zák., a proto odvolací soud pochybil, když se argumenty odvolatele ve prospěch uvedeného závěru nezabýval.

Jelikož věřitel (ZIRKEL, a.s.) půjčku skutečně poskytl složením sjednané peněžité částky na bankovní účet, který byl dohodnutým místem plnění, v případě neplatnosti smlouvy by byla přihlášená pohledávka po právu z titulu bezdůvodného obohacení, avšak toliko ve výši dlužníkovi skutečně poskytnuté částky, tj. co do jistiny 18.000.000 Kč nikoliv ve zbývající částce představující sjednané úroky z půjčky. Pokud by ovšem bylo v řízení prokázáno, že částka neplatně zapůjčená dlužníkovi, popř. jí odpovídající protihodnota se v důsledku následných právních úkonů ocitla opět ve vlastnictví věřitele, tedy společnosti ZIRKEL, s.r.o., nebyla by pohledávka po právu ani z titulu bezdůvodného obohacení.

U závěru odvolacího soudu o bezvýznamnosti skutečného účelu poskytnutí půjčky, resp. případného společného záměru účastníků smlouvy při jejím uzavírání není zřejmé, zda závěr o platnosti smlouvy o půjčce je založen na skutečně zjištěném skutečném stavu věci 93 ICm 2705/2012 (MSPH 93 INS 24377/2011) nebo zda soud vychází z nesplnění důkazní povinnosti žalovaného ohledně úmyslu obou účastníků smlouvy o půjčce, a proto není zatím zřejmé, zda tvrzení žalovaného, že obě smluvní strany smlouvu o půjčce uzavřely s úmyslem odporujícím zákonu nebo jej obcházejícím, byl dokazováním spolehlivě vyvrácen či nebyl prokázán. Přitom měl-li odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně zato, že žalovaný své důkazní břemeno ve vztahu k této otázce neunesl, měl jej poučit podle § 118a odst. 3 o.s.ř., což neučinil ani soud I. stupně, ani soud odvolací.

Jelikož v této věci jde o skutkově a právně téměř totožnou situaci, jak ať již jde o účastníky smlouvy o půjčce, o způsob faktického plnění půjčky a o použití finančních prostředků na nákup obchodních podílů v jiných obchodních společnostech, posléze dlužníkem bezprostředně prodaných se ztrátou, dospěl odvolací soud k závěru, že stejně jako ve věci sp.zn. 93 ICm 2703/2012 jsou tyto právní závěry obsažené ve shora zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu beze zbytku použitelné v této věci a spočívají v tom, že pro posouzení důvodnosti žaloby v této věci je právně významné to, zda smlouva o půjčce, která je právním důvodem sporné pohledávky, je smlouvou absolutně neplatnou podle § 39 obč.zák. v té době platného, jak tvrdí žalovaný pro rozpor či obcházení zákona, neboť podle tvrzení žalovaného záměrem účastníků smlouvy o půjčce bylo použít zapůjčené peníze na předražený nákup obchodního podílu v jiné obchodní společnosti a jeho následný ztrátový prodej, takže dlužník neměl z poskytnuté půjčky žádný majetkový prospěch, ale majetek zatížil jen dluhem z půjčky, nikdy ve prospěch dlužníka nepoužité. V dalším řízení proto bude třeba, aby soud I. stupně provedl všechny důkazy nabízené žalovaným k tomuto tvrzení o neplatnosti smlouvy o půjčce a zjistil k němu náležitě a úplně skutkový stav věci. Pokud by snad žalovaný podle soudu neoznačil všechny důkazy k tomuto svému tvrzení, bude třeba, aby jej soud poučil podle § 118a odst. 3 o.s.ř., což zatím neučinil. Jde o důkazy, kterými žalovaný hodlá prokázat, že jediným důvodem a účelem sporné půjčky byl úmysl obou smluvních stran poškodit dlužníka tím, že dlužník zdánlivě na sebe vezme dluh z půjčky, avšak peníze z ní nehodlá nikdy použít pro svou podnikatelskou činnost a naloží s nimi tak, že peníze z půjčky použije bez obdržení náležitého plnění ve prospěch osob spřízněných s věřitelem půjčky, přičemž pokud žalovaný předloží důkazy, že v důsledku následných úkonů dlužníka po poskytnutí půjčky se peníz z ní znovu ocitly ve vlastnictví věřitele z půjčky nebo osob jemu blízkým, nebyla by pohledávka po právu ani co do jistiny z titulu bezdůvodného obohacení.

V neposlední řadě bude soud I. stupně v dalším řízení při hodnocení otázky platnosti smlouvy o půjčce a zkoumání úmyslu obou smluvních stran při jejím uzavírání ve smyslu § 39 obč.zák. zvažovat i to, že v poměrně krátké době, stejní účastníci, eventuálně jediný akcionář věřitele a společníci dlužníka uzavřeli řadu dalších smluv o půjčkách dlužníkovi, které jsou předmětem čtyř dalších incidenčních sporů, v nichž žalovaný tvrdí, že i tyto ostatní půjčky dlužník ve shodě s věřitelem nepoužil ve svůj prospěch, nýbrž ve prospěch osob blízkých dlužníku nebo věřiteli samotnému, takže by bylo v dalším řízení namístě zvážit postup podle § 112 o.s.ř. a všechny spory spojit ke společnému projednání, neboť také rozsudky v těchto dalších skutkově i právně obdobných sporech o existenci pohledávky z půjčky odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení (93 ICm 2703/2012, 93 ICm 2704/2012, 93 ICm 2702/2012, 93 ICm 2701/2012).

Jelikož dokazování k otázce platnosti smlouvy o půjčce přesahuje rámec funkční působnosti odvolacího soudu, zrušil odvolací soud rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení podle § 219a odst.1 o.s.ř. ve spojení s § 221 odst.1 písm. a) o.s.ř. 93 ICm 2705/2012 (MSPH 93 INS 24377/2011)

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má- li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 3. října 2016

JUDr. Jiří G o l d s t e i n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová