101 VSPH 612/2015-109
56 ICm 3865/2012 101 VSPH 612/2015-109 (KSPA 56 INS 15129/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Františka Kučery v právní věci žalobkyně: Alena anonymizovano , anonymizovano , bytem nábř. Kapitána Jaroše 1000/7, Praha 7, zast. JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem, sídlem Vodičkova 699/30, Praha 1, proti žalovaným: 1) Martin anonymizovano , anonymizovano , bytem Horní Třešňovec 225, 2) Ing. Jana Vodrážková, sídlem Novoměstská 960, Chrudim II, insolvenční správkyně dlužníka Martina anonymizovano (žalovaného 1), zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, sídlem Čechova 396, Česká Třebová, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka Pardubice, č.j. 56 ICm 3865/2012-93 ze dne 4. května 2015

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka Pardubice, č.j. 56 ICm 3865/2012-93 ze dne 4. května 2015 se ve výrocích pod body III. a V. mění tak, že se určuje pravost pohledávky žalobkyně za dlužníkem ve výši 554.000,-Kč.

II. Žalobkyně a druhá žalovaná navzájem nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. výroku zastavil řízení o určení pravosti pohledávky žalobkyně ve vztahu k prvnímu žalovanému Martinu anonymizovano a pod bodem IV. výroku rozhodl, že žalobkyně a žalovaný 1) nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Žádný z těchto výroků nebyl odvoláním účastníků napaden, nabyl samostatně právní moci a jeho věcnou správnost odvolací soud nepřezkoumával. V bodě II. zmíněného rozsudku soud prvního stupně zastavil řízení v části přihlášené pohledávky ve výši 464.000,- (KSPA 56 INS 15129/2012)

Kč, což je dlužná jistina z půjčky a úroky z prodlení za dobu po zjištění úpadku. K částečnému zpětvzetí žalobkyně přistoupila poté, kdy pohledávka ve výši dlužné jistiny byla dodatečně při přezkumném jednání v insolvenčním řízení zjištěna. Také tento výrok rozsudku nebyl odvoláním účastníků napaden a nabyl samostatně právní moci. Pod bodem III. pak soud tímto rozsudkem zamítl žalobu na určení pravosti pohledávky za dlužníkem Martinem anonymizovano (dále jen dlužník) ve výši 554.000,-Kč, jež byla přihlášena žalobkyní do insolvenčního řízení jako smluvní pokuta uzavřená mezi ní a dlužníkem ve smlouvě o půjčce. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou pak pod bodem V. soud prvního stupně rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů řízení 3.095,14 Kč.

Zamítavý výrok ve věci samé pod bodem III. odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalobkyně a první žalovaný uzavřeli písemnou smlouvu o půjčce, v níž si v jejím článku II. sjednali pro případ prodlení dlužníka penále ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. Toto ujednání soud zhodnotil jako ujednání neplatné s tím, že pokud by šlo o úroky z prodlení pak jde o ujednání v rozporu s kogentním ustanovením § 517 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění platném v době uzavření smlouvy o půjčce, neboť výši úroků z prodlení stanoví prováděcí předpis a nelze sjednat úroky z prodlení ve smluvené výši jde-li o půjčku uzavřenou v režimu občanského zákoníku. Dále soud prvního stupně dovodil, že pokud by toto ujednání bylo ujednáním o smluvní pokutě, pak jde o ujednání absolutně neplatné podle § 37 odst. 1 stejného občanského zákoníku, neboť je svým obsahem nesrozumitelné a neurčité. Ve smlouvě o půjčce není smluvní pokuta výslovně uvedena a pod pojmem penále občanský zákoník uvádí v § 543 odst. 3 pokutu stanovenou pro porušení smluvní pokuty výhradně právním předpisem. Nesrozumitelnost toho ujednání vyplývá i z toho, že spornou pohledávku přihlásila žalobkyně do insolvenčního řízení jako příslušenství dlužné jistiny z půjčky, což smluvní pokuta není. Pro případ, že by šlo o ujednání platné, dovodil soud prvního stupně, že jde o ujednání neplatné podle § 39 stejného občanského zákoníku, neboť ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,5 % denně je ujednáním v rozporu s dobrými mravy s ohledem na svou nepřiměřenou výši vzhledem k zajišťované povinnosti-dlužné půjčce ve výši 400.000,-Kč. Dohodnutá smluvní pokuta činí 182,5 % ročně a představuje 138,5 % poskytnuté půjčky, což přesahuje úrokovou míru obvyklou u úvěrů poskytovaných bankami v době sjednání smlouvy o půjčce. Má za to, že tento závěr obstojí i v případě, že bylo prokázáno, že byl dlužník odsouzen ve vztahu k žalobkyni v trestním řízení pravomocně pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákona. Z těchto všech důvodů proto soud prvního stupně žalobu o určení pravosti pohledávky v podobě smluvní pokuty zamítl a výrok o nákladech řízení odůvodnil úspěchem druhé žalované ve věci.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, kterým napadla zamítavý výrok ve věci samé pod bodem III. a k tomu se vážící akcesorický výrok o náhradě nákladů řízení pod bodem V. rozsudku. V odvolání zejména uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudu prvého stupně, že ujednání o smluvní pokutě pojaté do vlastní smlouvy o půjčce je absolutně neplatné pro neurčitost obsahu. Text této části smlouvy o půjčce jasně vyjadřuje vůli smluvních stran, aby pro případ, že půjčka nebude dlužníkem vrácena v dohodnutém termínu, jej stíhala sankce, která je vyjádřena slovy penále , což sice není správně podle občanského zákoníku, ale pokud měl soud pochybnost o obsahu projevené vůle účastníků smlouvy, měl v řízení doplnit jejich výpověďmi a přihlédnout i k tomu, co i dlužník v jiných soudních řízeních, včetně souzení trestního, uváděl, že půjčku vrátil včetně smluvní pokuty, tedy tento výraz sám používal. To, že v přihlášce žalobkyně uvedla, že jde o příslušenství (KSPA 56 INS 15129/2012) jistiny, lze přičíst pouze její právní neodbornosti. Nesouhlasí rovněž se závěrem soudu prvého stupně o údajné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty a poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, který se touto problematikou zabýval a opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, že smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z dlužné částky není sama o sobě ujednáním v rozporu dobrými mravy. V dané věci navíc soud přehlédl, že dlužník byl v souvislosti s uzavřenou smlouvou o půjčce se žalobkyní pravomocně odsouzen pro úmyslný trestní čin podvodu s tím, že od samého počátku od uzavření smlouvy měl podvodný úmysl ke škodě žalobkyně půjčku nikdy nevrátit. Naopak ze strany žalobkyně šlo o celoživotní úspory a půjčku poskytla bezúročně, takže při poměřování dobrých mravů se nelze přiklonit na stranu dlužníka, nýbrž na stranu žalobkyně. Navrhla proto, aby odvolací soud v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.

Jelikož řízení ve vztahu k prvnímu žalovanému bylo pravomocně skončeno již v řízení před soudem prvního stupně, byla účastnicí odvolacího řízení na straně žalované již pouze insolvenční správkyně dlužníka-druhá žalovaná. Ta ve svém vyjádření k odvolání navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že bylo-li mezi účastníky sjednáno pro případ prodlení penále , nebyla mezi nimi sjednána smluvní pokuta, ta je v každém případě určena v nepřiměřené výši, jak na to správně poukázal soud prvního stupně. Má za to, že je zcela irelevantní to, že půjčku žalobkyně dlužníkovi poskytla bezúročně a že byl dlužník později odsouzen pro trestný čin.

Odvolací soud v rozsahu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body III. a V. a odvolání žalobkyně shledal důvodným.

Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně prováděl zjištění ze smlouvy o půjčce z 22.9.2010 (dále též jen smlouva o půjčce), aniž s ní provedl důkaz, odvolací soud tuto procesní vadu odstranil postupem podle § 213 o.s.ř. a ze smlouvy zjistil, že podle ní žalobkyně dlužníkovi předala v den uzavření půjčky finanční hotovost ve výši 400.000,-Kč, kterou se dlužník zavázal vrátit do 31. prosince 2011. Šlo o půjčku bezúročnou, zajištěnou vlastní směnkou s tím, že ve smlouvě její účastníci dále dohodli, že pokud bude dlužník v prodlení s vrácením předmětu plnění, zaplatí žalobkyni penále ve výši 0,5 % denně z dlužné částky.

Po zhodnocení tohoto důkazu odvolací soud na rozdíl od soudu prvého stupně z tohoto ujednání o penále nedovozuje, že nejde o ujednání o smluvní pokutě, ale eventuálně o ujednání o smluvních úrocích z prodlení, takže je ve smyslu § 517 odst. 2 občanského zákoníku absolutně neplatné a neztotožňuje se se soudem prvého stupně ani v jeho závěru, že pokud by šlo o smluvní pokutu, jde o smlouvu obsahově neurčitou a proto neplatnou podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku jen proto, že účastníci ve smlouvě použili pojem penále , které občanský zákoník jako smluvní sankci za prodlení s plněním neupravuje, takže podle soudu toto ujednání nemůže být srozumitelné třetím osobám.

Odvolací soud je naopak přesvědčen, že právě v laické veřejnosti je dlouhodobě a jednoznačně rozlišován úrok a penále , které je vždy chápáno jako nikoliv zisk z půjčky, ale jako sankce za porušení smlouvy a byl dlouhodobě používán i v právních předpisech. Jestliže sama žalobkyně tvrdí, že šlo o ujednání o smluvní pokutě, pak toto její tvrzení nelze hodnotit jinak než jako pravdivé, což jednoznačně vyplývá i z vyjádření dlužníka v řízení před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí i v řízení trestním, kde dlužník (KSPA 56 INS 15129/2012) sám používal termín smluvní pokuta a tvrdil, že půjčka byla bezúročná a tvrdil, že ji vrátil včetně penále . Odvolací soud nepochybuje o tom, že i dlužníkovi bylo zřejmé, že jde o majetkovou sankci a nikoliv o úrok z půjčky a jelikož občanský zákoník tuto smluvní sankci nazývá smluvní pokuta je ujednání o ní ve smlouvě o půjčce dostatečně určité, jestliže jeho smysl a účel pochopili i účastníci smlouvy o půjčce shodně.

Smluvní pokuta nebyla podle názoru odvolacího soudu sjednána v nemravné výši a ujednání o ní proto není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 39 občanského zákoníku.

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků k zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v § 544 až § 558 občanského zákoníku ve znění platném v době uzavření smlouvy o půjčce a jejich smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je vždy donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Při posuzování výše sjednané smluvní pokuty při poměřování s termínem dobré mravy je třeba vždy posuzovat konkrétní okolnosti případu a ve vztahu k nim poměřovat také výši sjednané pokuty. Přitom z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2247/99, sp. zn. 33 Odo 204/2001, sp. zn. 33 Odo 588/2003, sp. zn. 33 Odo 810/2006, sp. zn. 29 Cdo 2495/1995, vyplývá, že smluvní pokuta sjednaná v takové výši nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou povinnosti a slouží k dostatečnému zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnosti vzniknout.

V posuzované věci ze smlouvy vyplývá, že smluvní pokuta ve sjednané výši se vždy měla počítat z dlužné částky a nikoliv tedy z dohodnuté půjčky, bez ohledu na to, co dlužník splatí a dlužník z dlužné jistiny ničeho nezaplatil. V této věci konečná výše smluvní pokuty byla plně závislá jen na žalovaném a na době, po kterou žalovaný nedostojí povinnosti, kterou sám smluvně převzal. Výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která uplynula ode dne splatnosti zajištěné pohledávky a na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, neboť v dané věci je jen a jen důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Opačný názor je zvláště v této věci nepřijatelný, uváží-li se, že již v řízení před soudem prvého stupně bylo bezpečně prokázáno, že dlužník byl v souvislosti s uzavřením smlouvy o půjčce s žalobkyní odsouzen pro úmyslný trestní čin podvodu, který spáchal tím, že od počátku uzavření smlouvy jeho úmysl směřoval k tomu peníze podvodně vylákat a ničeho z nich žalobkyni nevrátit. Jediné další zajištění smlouvy o půjčce pro žalobkyni vyplývalo ze zajištění směnkou, přičemž originál směnky má žalobkyně stále u sebe a plnění ze směnky nikdy nevymáhala, ani si jej do insolvenčního řízení nepřihlásila.

Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta sjednaná žalobkyní a dlužníkem ve smlouvě o půjčce ve výši 0,5 % denně z dlužné jistiny ve výši 400.000,-Kč za každý den prodlení je s ohledem ke všem okolnostem případu přiměřená a ujednání o ní není neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 občanského zákoníku v té době platného.

Z těchto všech důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně ve výroku pod bodem III. změnil a žalobě o určení pravosti pohledávky z titulu smluvní pokuty ve výši 544.000,-Kč zcela vyhověl (§ 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). (KSPA 56 INS 15129/2012)

Výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou před soudy obou stupňů je odůvodněno § 202 odst. 1 IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávek, nemá žádný z účastníků (tedy ani ve sporu úspěšný) právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 17. prosince 2015

JUDr. Jiří G o l d s t e i n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová