101 VSPH 570/2015-112
189 ICm 1178/2014 101 VSPH 570/2015-112 (MSPH 89 INS 22296/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Františka Kučery v právní věci žalobkyně: Marie anonymizovano , anonymizovano , bytem Řešice 65, zast. JUDr. Kamilem Mattesem, advokátem, sídlem Smetanova 167, Moravský Krumlov, proti žalované: Mgr. Ivana Rychnovská, sídlem Palackého třída 2203/186, Brno, insolvenční správkyně dlužníka Českomoravská hypoteční, a.s., zast. JUDr. Leonou Hartman, LL.M., advokátkou, sídlem Dobrovského 824/50, Brno, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku dlužníka, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 189 ICm 1178/2014-76 ze dne 20. května 2015,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 189 ICm 1178/2014-76 ze dne 20. května 2015 se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám JUDr. Leony Hartmann do tří dnů od právní moci rozsudku částku 8.228,-Kč.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. zamítl žalobu, aby ze soupisu majetku dlužníka byly vyloučeny nemovitosti v tomto výroku uvedeném (dále jen sporné nemovitosti) a pod bodem II. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 26.922,50 Kč.

Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně z těchto skutkových zjištění:

Mezi účastníky je sporné pouze to, zda žalobkyni svědčí vlastnické právo, zda uzavřená kupní smlouva a smlouva o smlouvě budoucí jsou platné úkony, event.. zda (MSPH 89 INS 22296/2012) a z jakého důvodu jsou neplatné, jedná-li se o simulované právní úkony, jaký právní úkon byl úkonem zastřeným, a zda z něj lze dovodit vlastnické právo svědčící žalobkyni.

K prokázání sporných skutečností provedl soud důkaz výpovědí žalobkyně a dále výpovědí svědka Jaroslava Kopečka.

Z výpovědi Marie anonymizovano soud zjistil, že žalobkyně vystudovala střední obchodní školu v Brně, podnikala v oboru prodeje bytového textilu, podnikání ukončila v roce 2007, od roku 2011 podnikala v oboru zprostředkování spotřebitelských úvěrů. V současné době byl zjištěn její úpadek a povoleno jeho řešení oddlužením. Žalobkyni vznikla řada závazků z podnikání, které nebyla schopna splácet, zároveň se jí nepodařilo zajistit bankovní úvěr. Na pana Kopečka jako jednatele dlužníka se obrátila se žádostí o zprostředkování půjčky či úvěru ve výši 500.000,-Kč. Půjčka měla být zajištěna předmětnými nemovitostmi a měla být splácena v měsíčních splátkách po 7.000,-Kč. Část půjčky měla být vyplacena na exekučně vymáhaný závazek, zůstatek měl být vyplacen žalobkyni v hotovosti. Žalobkyně nemovitost dále užívá, hradí služby a energie. Po podpisu smlouvy o smlouvě budoucí platila měsíčně částku 7.000,-Kč na účet ČEKOP u České spořitelny. Žalobkyni byla doručena v roce 2010 zavkladovaná kupní smlouva a byla vyzvána k úhradě daně z převodu nemovitostí.

Z výpovědi svědka Jaroslava Kopečka soud zjistil, že svědek byl statutárním orgánem dlužníka. Dlužník se zabýval zprostředkováním úvěrů a obchodem s nemovitostmi. Žalobkyně se na dlužníka obrátila se žádostí o zprostředkování úvěru. Zajistit úvěr u bank se dlužníkovi nepodařilo vzhledem k tomu, že žalobkyně byla vedena v evidenci dlužníků. Proto dlužník nabídl, že nemovitost od žalobkyně odkoupí, za tím účelem si vezme úvěr, nemovitost ponechá žalobkyni k užívání, ta bude hradit nájemné ve výši 7.000,-Kč měsíčně, které bude poukazováno jako splátka na úvěr dlužníka. Po uhrazení celé kupní ceny bude nemovitost převedena zpět na žalobkyni. Po podpisu kupní smlouvy však žalobkyně splátky nehradila, úvěr byl zesplatněn a na dlužníka byl podán insolvenční návrh.

K prokázání sporných skutečností dále soud provedl důkaz listinami, předloženými účastníky, a zjistil z nich: -z výpisu z katastru nemovitostí LV č. 87 katastrální území Rešice, obec Rešice, okres Znojmo, že ke dni podání žaloby byl jako vlastník zapsán na příslušném listu vlastnictví dlužník, -z kupní smlouvy, že ji dne 23.02.2010 podepsala žalobkyně a dlužník (jednající Jaroslavem Kopečkem jako předsedou představenstva), že žalobkyně touto smlouvou prodala dlužníkovi předmětné nemovitosti za kupní cenu ve výši 1,900.000,-Kč, obě strany prohlásily, že souhlasí s obsahem kupní smlouvy a neuzavírají ji v tísni ani pod vlivem jednostranně nevýhodných podmínek. Vklad vlastnického práva byl povolen dne 08.03.2010 s právními účinky vkladu ke dni 24.02.2010, -ze smlouvy o smlouvě budoucí, že ji dne 13.09.2010 podepsala žalobkyně a dlužník (jednající Jaroslavem Kopečkem), že se v ní strany dohodly, že uzavřou v budoucnu kupní smlouvu na předmětné nemovitosti a dohodly se na jejím znění. K uzavření kupní smlouvy mělo dojít na výzvu budoucího kupujícího doručenou do 10 dnů po uhrazení celé kupní ceny. Kupní cena byla stanovena na 1,900.000,-Kč s tím, že 900.000,-Kč bylo uhrazeno dlužníkovi při podpisu této smlouvy a zůstatek měl být hrazen ve formě pravidelných měsíčních splátek ve výši 7.000,-Kč. Tyto platby měly být hrazeny jako podnájemné na základě podnájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a společností ČEKOP reality servis (MSPH 89 INS 22296/2012) s.r.o. a započteny na splátky budoucí kupní ceny. Účastníci prohlásili, že si smlouvu přečetli, rozumějí jí, podepsali ji ze své svobodné vůle bez nátlaku, -z výpisu z účtu u Volksbank č.ú.3200687963/6800 ze dne 26.02.2010, 31.03.2010 a 30.04.2010 soud žádné zjištění neučinil, -z pokladních dokladů České spořitelny a.s., že dne 31.08.2011 byla vložena na účet částka 7.000,-Kč, 17.08.2011 částka 7.000,-Kč, 20.09.2011 částka 1.000,-Kč, 30.09.2011 částka 6.000,-Kč, 29.02.2012 částka 1.000,-Kč, 06.04.2012 částka 13.000,-Kč, 17.01.2012 částka 7.000,-Kč, dále částka 7.000,-Kč (datum nečitelné), 26.04.2012 částka 3.500,-Kč a 31.05.2012 částka 3.500,-Kč, celkem 56.000,-Kč a to na účet ČEKOP hypoteční investice s.r.o.

Listiny prokazující existenci závazků žalobkyně ke dni podpisu kupní smlouvy soud neprováděl, neboť se jedná o skutečnost nespornou a žalobkyně nebyla schopna předložit kompletní seznam svých závazků.

Důkaz soupisem majetkové podstaty soud neprováděl, neboť skutečnost, že nemovitosti byly sepsány do soupisu, není mezi stranami sporná.

Na základě provedeného dokazování, ze souhlasných tvrzení obou účastníků a na základě poznatků získaných z důkazů, dospěl soud k závěru, že se žalobkyně dostala do tíživé finanční situace, protože měla více závazků, které nebyla schopna splácet, nemohla si vzít další úvěr, neboť byla vedena v registru dlužníků, proto se obrátila na dlužníka jako na nebankovní subjekt se žádostí o zprostředkování půjčky nebo úvěru. Dlužník se zavázal její finanční situaci vyřešit tak, že na základě kupní smlouvy odkoupil její nemovitost za celkovou kupní cenu ve výši 1,900.000,-Kč. Část kupní ceny měl uhradit dlužnici v hotovosti, část na bankovní účet a část tak, že vypořádá závazky dlužnice vůči dalším věřitelům. Vklad vlastnického práva byl povolen ke dni 24.02.2010. Žalobkyně vlastnické právo dlužníka ke dni podání žaloby nezpochybnila, nárok na doplacení kupní ceny neuplatnila, od smlouvy neodstoupila. Dlužník umožnil žalobkyni užívání nemovitosti a následně dne 13.09.2010 s ní uzavřel smlouvu o budoucí kupní smlouvě. Na jejím základě se zavázal převést na žalobkyni vlastnické právo k nemovitosti poté, co žalobkyně splátkami doplatí kupní cenu této nemovitosti. Kupní cena byla stanovena na 1,900.000,-Kč s tím, že dlužník prohlásil, že částka 900.000,-Kč již byla uhrazena. Měsíční splátky byly stanoveny ve výši 7.000,-Kč a měly být započítány na měsíční platbu nájemného.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud k následujícím právním závěrům:

Podle ustanovení § 225 odst. 1 IZ se mohou osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. Dle ustanovení § 225 odst. 2 IZ musí být žaloba podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.

Dle ustálené judikatury lze vyhovět žalobě na vyloučení majetku ze soupisu (excindační žalobě) při splnění následujících předpokladů: 1. správce zahrnul majetek do soupisu, 2. excindační žaloba byla podána včas, 3. excindační žaloba byla podána proti (MSPH 89 INS 22296/2012) správci, 4. v době rozhodování soudu trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a majetek je stále zapsán v soupisu (nebyl ze soupisu vyňat či vyloučen), 5. žalobce prokáže, že majetek neměl být do soupisu zahrnut a zároveň že právo, pro které neměl být majetek zařazen do soupisu, svědčí jemu (např. z titulu práva vlastnického, oprávněné držby atd.). V daném případě považuje soud za splněné čtyři prvně jmenované podmínky, a omezil se proto na posouzení, zda žalobkyni svědčí tvrzené právo, které by vylučovalo sepsání předmětného majetku do majetkové podstaty dlužníka.

Žalobkyně tvrdila, že jí nadále svědčí vlastnické právo, neboť úkony, na jejichž základě bylo zapsáno vlastnické právo dlužníka, považuje za neplatné.

Soud má na základě provedeného dokazování za to, že vůle stran směřovala k dohodě o tzv. zpětném leasingu, kdy dlužnice prodala věc, aby si zajistila volné finanční prostředky a úhradou pravidelných měsíčních splátek měla získat možnost znovu nabýt vlastnického práva k této věci. Zpětný leasing není v právním řádu definován, jedná se o prodej věci jinému subjektu, který zpětně věc pronajme původnímu vlastníkovi. Zpravidla se realizuje innominátní smlouvou nebo smlouvou kupní a nájemní s právem koupě najaté věci. Jedná se o běžný a přípustný postup, který není sám o sobě v rozporu s právním řádem. Jeho ekonomickou podstatou je saturovat potřebu volných finančních prostředků na straně vlastníka věci. Možnost zvolit tento postup spadá do smluvní volnosti stran.

Pokud jde o tvrzení žalobce, že kupní smlouva je neplatná pro nedostatek vážnosti vůle stran, neboť ani jedna strana nejednala s úmyslem uzavřít kupní smlouvu, soud se s tímto tvrzením neztotožnil. Dle ust. § 35 odst. 2 zák. 40/1964 Sb. Občanský zákoník (dále jen Obč. zák.) v rozhodném znění, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Dle § 37 odst. 1 Obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. V daném případě nedostatek svobody vůle dostatečně vyvrací to, že sjednaná smlouva byla předložena na katastr nemovitostí, který na jejím základě provedl zápis změny vlastnického práva. Je tedy zřejmé, že přinejmenším jedna ze stran měla v úmyslu uzavřít kupní smlouvu a vyvolat tím následek spočívající v přechodu vlastnického práva. Přitom dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 22 Cdo 290/2003 ze dne 12.08.2003 o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci lze uvažovat jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá ani jedna ze stran. Pokud jedna ze stran chce smlouvu uzavřít a být jejím obsahem vázána, zatímco druhá jedná na oko , aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, jde u stany jednající nevážně o mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu.

Pokud jde o tvrzení žaloby, že vůle žalobkyně nesměřovala k prodeji nemovitosti, ale k získání půjčky, a že se tedy jednalo o simulovaný úkon, toto tvrzení nebylo prokázáno a neplatnost smlouvy to nezakládá. Dle ust. § 41 a odst. 2 Obč. zák. má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený. Soud má v daném případě za to, že skutečná vůle stran směřovala k uzavření právních úkonů (kupní smlouvy a smlouvy o smlouvě budoucí), jejichž prostřednictvím bude realizován zpětný leasing. Žalobkyně platnost těchto úkonů nezpochybňovala a podle svých možností na ně plnila, když splácela sjednanou částku 7.000,-Kč. Pokud žalobkyně uváděla, že listinu označenou (MSPH 89 INS 22296/2012)

kupní smlouva podepsala proto, že je osobou v právu neznalou a naivní, soud má za to, že každá osoba průměrných rozumových schopností je schopna zhodnotit, že dokument nadepsaný kupní smlouva nesměřuje k získání půjčky. Nadto soud zjistil z veřejně přístupného Registru živnostenského podnikání a z výpovědi žalobkyně, že žalobkyně je podnikatelkou na základě živnostenského zákona a jejím předmětem podnikání je mimo jiné sjednání spotřebitelského úvěru (živnost zapsána ke dni 25.10.2011), žalobkyně má střední ekonomické vzdělání a provozovala jako živnostnice obchod. Za této situace má soud za to, že žalobkyně byla nepochybně schopna posoudit právní účinky, které podpis kupní smlouvy vyvolá. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla omezena ve způsobilosti k právním úkonům, či že by trpěla duševní poruchou, která by ji činila neschopnou k uzavření kupní smlouvy v době jejího podpisu.

S tvrzením žalobce, že na uzavřenou kupní smlouvu má být pohlíženo jako na zajišťovací převod práva, soud nesouhlasí a neshledává v napadeném úkonu ani znaky propadné zástavy. Uzavřená kupní smlouva především neobsahuje podstatné náležitosti smlouvy o zajištění závazku převodem práva, zejména v ní není vůbec určen závazek, který je zajišťován, ani způsob uspokojení věřitelovy pohledávky z převedeného práva (NS ČR 33 Odo 188/2005 ze dne 05.12.2006). Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu jeden z podstatných rozdílů mezi smlouvou o zajišťovacím převodu práva a (neplatným) ujednáním o propadné zástavě spočívá v okamžiku, kdy dochází k převodu práva. Zatímco u zajišťovacího převodu se na základě smlouvy uzavřené podle § 553 obč. zák. nositelem práva stává podmíněně věřitel a splnění závazku dlužníkem má za následek obnovení jeho práva, v případě propadné zástavy zůstává právo i po uzavření smlouvy zachováno dlužníkovi a okamžikem, kdy má dojít k převodu práva na věřitele je okamžik prodlení dlužníka se splněním závazku (viz. rozsudek NS ČR 31 Cdo 495/2006 ze dne 15.10.2008). V daném případě nepřipadá podřazení právních úkonů žalobkyně ani pod jeden z výše uvedených institutů v úvahu. Především nebylo prokázáno, že by žalobkyně s dlužníkem uzavřeli smlouvu o půjčce či jiný závazkový vztah, který by snad mohl být zajištěn zajišťovacím převodem práva. V daném případě kauzou kupní smlouvy nebylo zajištění závazku žalobce, ani ujednání o převodu vlastnického práva pro případ nesplnění jiného závazku žalobce, ale směna nemovitosti za sjednanou kupní cenu. Žalobkyně pozbyla vlastnického práva na základě uzavřené kupní smlouvy vkladem do katastru nemovitostí, a to nepodmíněně. Skutečnost, že žalobkyně měla nadále právo užívat předmětnou nemovitost (zřejmě na základě podnájemní smlouvy, což vyplývá z předložené smlouvy o smlouvě budoucí), nemá žádný význam pro posouzení vlastnického práva k předmětné nemovitosti.

Pokud se žalobkyně dovolává údajné nepřiměřenosti vzájemných plnění, je třeba uvést, že tato nepřiměřenost nebyla v řízení prokazována, neboť sama o sobě by neměla za následek neplatnost právního úkonu. K otázce ekvivalentnosti vzájemných plnění a výhodnosti či nevýhodnosti sjednaných podmínek se v obdobných souvislostech vyslovil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 28 Cdo 5348/2007 ze dne 08.12.2009, kde uvedl, že nevýhodnosti sjednaných smluvních podmínek při respektování principu smluvní autonomie zásadně nemohou být pokládány za vadu právního úkonu, jehož následkem by mohla být jeho neplatnost, ale za důvod k odstoupení od smlouvy, byla-li současně svobodná vůle jednající osoby vyloučena stavem tísně. Skutečnost, že by žalobkyně jednala v tísni, nebyla žalobkyní tvrzena, a od smlouvy neodstoupila. Žalobkyně zpochybňovala, že se jí reálně dostalo sjednaného plnění v podstatě kupní ceny. Tato skutečnost však (MSPH 89 INS 22296/2012) předmětem tohoto řízení není, neboť případné neuhrazení kupní ceny neplatnost kupní smlouvy nezakládá.

Závěrem soud upozornil na nález Ústavního soudu IV. ÚS 387/99 ze dne 03.01.2000, dle kterého je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, její forma a mimo jiné i jaký typ smlouvy subjekty pro konkrétní případ zvolí. Dále pak v nálezu I. ÚS 625/03 ústavní soud vyložil, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá.

Na základě výše uvedených právních závěrů soud posoudil kupní smlouvu, na jejímž základě nabyl předmětných nemovitostí dlužník, jako platnou, a proto žalobu zamítl.

Výrok ad. II. je v souladu s ust. § 142 odst. 1/ o.s.ř., dle kterého přizná soud nárok na náhradu nákladů účastníku, který měl ve věci plný úspěch. V daném případě uspěl žalovaný a soud mu proto přiznal nárok na náhradu nákladů řízení, které sestávají z odměny za 6,5 úkonů právní služby (příprava a převzetí věci, předžalobní výzva, sepsání vyjádření, účast na přípravném jednání dne 23.03.2015, sepsání vyjádření, účast na jednání dne 03.11.2014, účast na jednání 20.05.2015) a odpovídající částky paušální náhrady hotových výdajů dle ust. §7 a §9 odst.3 písem. a) vyhl. 177/1996 Sb. a §13 odst. 3 vyhl. 177/1996 Sb. Žalovanému tak náleží částka 3.100,-Kč za jeden úkon právní služby při tarifní hodnotě 50.000,-Kč, tedy za 6,5 úkonů celkem částka 20.150,-Kč na odměnu a na náhradu hotových výdajů částka 300,-Kč za jeden úkon, tedy za 7 úkonů celkem částka 2.100,-Kč, to vše zvýšeno o DPH, kterou je žalovaný povinen odvést podle zvláštního právního předpisu, celkem 26.922,50 Kč.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, v němž navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení eventuálně, aby po doplnění dokazování rozsudek sám změnil a žalobě vyhověl. V odvolání zejména uvedla, že nesouhlasí s právním hodnocením provedených důkazů soudem prvního stupně, zejména s tím, že se soud neztotožnil s její argumentací o tom, že kupní smlouva ohledně sporných nemovitostí je simulovaným právním úkonem, neboť to, že jde o úkon simulovaný je posouzení velmi obtížné a závisí na řadě okolností daného případu, z nichž by bylo na simulaci právního úkonu dovozovat a v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 30 Cdo 396/2013, v němž Nejvyšší soud klade důraz na posouzení všech dílčích skutečností daného případu a posouzení standardnosti a nestandardnosti jednání účastníků při uzavírání smlouvy, což soud prvního stupně podle názoru žalobkyně neprovedl a jen proto mohl předloženou spornou kupní smlouvu hodnotit jako smlouvu platnou. Přehlédl, že žalobkyně smlouvu uzavřela v době, kdy byla ve finanční tísni a měla dluhy a exekuce a nemohla již sehnat půjčku standartní cestou. Jen proto žalobkyně, tak jako všichni ostatní dlužníci v takové situaci, aby získali půjčku od nebankovní instituce, podepsala dokumenty, které ji byly ze strany nebankovních společností předloženy a mezi nimi jsou i kupní smlouvy, ač jako žalobkyně nikdy neměla v úmyslu své nemovitosti za poskytnutou půjčku převést do vlastnictví poskytovatele půjčky v daném případě do vlastnictví dlužníka. Žalobkyně vždy při jednání s jednatelem dlužníka věřila jeho tvrzením o tom, že jí poskytne úvěr a žalobkyně pouze z tohoto důvodu podepisovala dokumenty jím předložené, neboť jednatel dlužníka se odvolával opakovaně na notáře, který věc zařizuje, a proto věřila, že také notář postupuje v souladu se zákonem. Jednatelem dlužníka byla ujištěna, že o své nemovitosti nepřijde, že zvolené řešení je pouze (MSPH 89 INS 22296/2012) zárukou, že bude půjčku řádně splácet. Má za to, že nebylo ani vůlí dlužníka koupit sporné nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně, ale ve skutečnosti chtěl dlužník jen realizovat úvěr, pro který za ním žalobkyně přišla a který od něj také následně obdržela. Má za to, že daná situace, v níž se žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy ocitla, nebyla ovlivněna jejím vzděláním, ale nastalou krizovou majetkovou situací a provedené důkazy jednoznačně prokazují, že před uzavíráním kupní smlouvy, i po ní, šlo o soubor nestandartních úkonů, které režíroval jednatel dlužníka, který využil finanční situace žalobkyně, která měla exekuci na sporné nemovitosti a ještě další dluhy, které chtěla řešit jejich konsolidací do jedné půjčky a jen kvůli tomu přišla na jednání s jednatelem dlužníka a celou dobu byla přesvědčena o tom, že jednají o úvěru.

Žalovaná vyvracela vývody odvolání a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, jemuž předcházející podle § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že z hlediska skutkových zjištění soudu i jeho právní argumentace je správný a lze na jeho podrobné a přesvědčivé odůvodnění odkázat, protože ani ve stádiu odvolacího řízení nebylo zjištěno nic, co by bylo způsobilé vést odvolací soud k jeho změně, či zrušení.

Podstatou a obsahem odvolání žalobkyně je podle jejího názoru vadné a formální hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, který podle žalobkyně nezohlednil všechny dílčí skutečnosti tohoto případu, zejména smysl a důvod jednání žalobkyně s jednatelem dlužníka, kterým byla podle žalobkyně pouze její vůle získat od dlužníka úvěr, aby mohla splatit část svých dluhů, a nikoliv její vůle převést sporné nemovitosti na dlužníka za dohodnutou kupní cenu a jednatel dlužníka jí dal podepsat kupní smlouvu o převodu nemovitostí, čímž ji podvedl, neboť stále žalobkyni tvrdil, že smyslem všech těchto uzavřených smluv je vyřízení půjčky-úvěru.

Tato tvrzení žalobkyně obsažená v odvolání však podle názoru soudu odvolacího neobstojí, neboť hodnocení informací získaných soudem prvního stupně při provádění dokazování v této věci, je v souladu se závěry dovozovanými Nejvyšším soudem v jeho rozsudku sp.zn. 30 Cdo 396/2013, na který žalobkyně v odvolání poukazovala. Hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně odpovídá zásadám logického uvažování, zváží-li se, že bylo bezpečně prokázáno, že žalobkyně a dlužník před uzavřením předmětné kupní smlouvy nebyli v žádném smluvním vztahu, natož ve smluvním vztahu z půjčky či z úvěru zajištěného spornými nemovitostmi ve vlastnictví žalobkyně, aby mohlo jít při uzavření kupní smlouvy o simulovaný úkon, například o nezákonnou realizaci zajištění úvěru či půjčky nemovitostmi, či o propadnou zástavu nemovitostí.

Naopak žalobkyně sama uváděla, že v době, kdy s jednatelem dlužníka jednala o získání finančních prostředků, měla velké množství dluhů, které nebyla schopna splácet a pro které nemohla sehnat od žádné instituce další úvěr. Jestliže za této situace nemovitosti ve svém vlastnictví úplatně převedla za dohodnutou kupní cenu do vlastnictví dlužníka, jeví se tento její právní úkon zcela logickým, neboť je běžné, že řada dlužníků řeší splacení svých dluhů prodejem svého majetku, o který by přišli i v případě nařízených exekucí soudem. Žalobkyně jak v souvislosti s uzavřením předmětné kupní smlouvy, tak i po ní, zůstala zcela pasivní v otázce svého tvrzeného vlastnictví ke sporným nemovitostem, jak přesvědčivě a podrobně uvádí soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku a aktivní začala (MSPH 89 INS 22296/2012) být až v okamžiku, kdy sporné nemovitosti žalovaná sepsala do soupisu majetku dlužníka jako jeho vlastnictví, ačkoliv o tom musela vědět, jak z přístupných informací v katastru nemovitostí, tak i po přečtení vlastní kupní smlouvy, a to nejméně od roku 2010.

Odvolací soud proto z důvodů uvedených soudem prvního stupně v napadeném rozsudku, s nimiž se bez výhrad ztotožňuje, uzavírá, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, a proto jej podle § 219 o.s.ř. potvrdil včetně věcně správného výroku o nákladech řízení.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení ve věci úspěch a má proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, jež jí vznikly v souvislosti s jejím zastoupením advokátkou. Přiznaná náhrada zahrnuje paušální odměnu advokáta za dva úkony právní služby, a to ve výši 3.100,-Kč za jeden úkon podle § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále 2x 300,-Kč režijní paušál advokáta podle téže vyhlášky a DPH ve výši 21 %.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 17. prosince 2015

JUDr. Jiří G o l d s t e i n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná