101 VSPH 557/2015-95
60 ICm 2429/2013 101 VSPH 557/2015-95 (KSPA 48 INS 1790/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v právní věci žalobce: FINCOM TRADE LTD., se sídlem Wickhams Cay 1, De Castro Street 24, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, IČ 1380699, zastoupeného advokátem Mgr. Pavlem Nádeníčkem, se sídlem Brno, Průchodní 377/2, proti žalované: Ing. Jana Vodrážková, se sídlem Chrudim, Novoměstská 960, insolvenční správkyně dlužníků Josefa anonymizovano a Marie anonymizovano , zastoupené advokátem Mgr. Martinem Červinkou, se sídlem Česká Třebová, Čechova 396, o určení pravosti pohledávky ze směnky, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 60 ICm 2429/2013-78 ze dne 27. března 2015,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 60 ICm 2429/2013-78 ze dne 27. března 2015 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

V rámci insolvenčního řízení byl usnesením č.j. KSPA 48 INS 1790/2012-A-14 z 12. 9. 2012 zjištěn úpadek dlužníků Josefa anonymizovano , anonymizovano a Marie anonymizovano , anonymizovano , oba bytem 561 31 Tatenice 61 a bylo povoleno oddlužení. Žalobce jako věřitel přihlásil dne 7. 8. 2012 nevykonatelnou a nezajištěnou směnečnou 60 ICm 2429/2013 (KSPA 48 INS 1790/2012) pohledávku č. P1 ve výši 812.013,24 Kč, sestávající ze směnečného peníze 650.000 Kč, z 6% úroku 159.846,58 Kč a ze směnečné odměny 2.166,66 Kč. Jako důvod vzniku pohledávky označil věřitel směnku vlastní vystavenou dne 28. 11. 2006, splatnou dne 1. 7. 2008. K přihlášce věřitel přiložil kopii směnky vlastní vystavené v Praze dne 28. 11. 2006 společností JUVIT, s. r. o. (za s. r. o. směnku podepsal dlužník), se sídlem Tatenice 61, na řad společnosti VIVA leasing, a. s., se sídlem Praha 4, Táborská 29/65, se směnečným penízem 650.000 Kč, splatné dne 1. července 2018 a avalované dlužníkem. Na rubu směnky je rubopis společnosti VIVA leasing, a. s. na řad společnosti FINCOM TRADE LTD. bez data.

Při zvláštním přezkumném jednání dne 21. 6. 2013 insolvenční správkyně popřela pravost pohledávky s odůvodněním, že:

1) S ohledem na nedostatek skutkových tvrzení věřitele nelze dojít k závěru, že pohledávka je pravá.

2) K rubopisování směnky došlo výlučně proto, aby dlužníkovi byla odebrána možnost kauzálních námitek, tudíž věřitel jednal při nabývání směnky ke škodě dlužníka.

3) Směnka zajišťovala plnění z leasingové smlouvy č. 706/2502 z 28. 11. 2006, avšak tato smlouva byla zrušena od počátku dohodou z 24. 1. 2007, tudíž směnka nemá kauzu.

4) Směnka je neplatná s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11.

5) Pohledávka, kterou věřitel nabyl od společnosti VIVA leasing, a. s., byla uhrazena v rámci exekuce sp. zn. 103 EX 44734/2010, tudíž se věřitel domáhá opětovného uspokojení pohledávky. Insolvenční správkyni není nic známo o tom, že by měl dlužník vůči remitentovi VIVA leasing, a. s. více závazků.

Věřitel podal dne 9. 7. 2013 žalobu o určení pravosti popřené pohledávky P1 proti insolvenční správkyni. Žalobu odůvodnil abstraktní povahou směnky, kterou nabyl indosamentem. Žalobce není vázán vztahem dlužníka k předchozímu majiteli směnky, proto první a třetí popěrná tvrzení (námitky) nejsou po právu. Druhá námitka též není důvodná a není ani projednatelná. Ke čtvrtému popěrnému tvrzení žalobce uvádí, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 se týkal ochrany dlužníka v exekučním řízení vedeném na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem, který neměl pravomoc spor rozhodnout. Žalobce zdůrazňuje, že výstavcem předmětné směnky vlastní byla společnost JUVIT, s. r. o., nelze proto v dané věci hovořit o potřebě ochrany slabší strany. Páté popěrné tvrzení není důvodné, neboť exekuční řízení sp. zn. 103 EX 44734/2010 se týkalo jiné směnky, vystavené dne 28. 11. 2006 na částku 347.143,60 Kč. Navíc sám dlužník uvedl v insolvenčním návrhu svůj závazek 650.000 Kč vůči žalobci, je si tudíž vědom toho, že se jedná o dva různé závazky.

V žalobě ještě žalobce poukázal na to, že v mezidobí do podání žaloby nabylo právní moci rozhodnutí Městského soudu v Praze na základě rozhodnutí odvolacího soudu. K žalobě žalobce přiložil rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 60 ICm 2429/2013 (KSPA 48 INS 1790/2012)

56 Cm 192/2011-80 ze 14. 9. 2011, kterým byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz č. j. 56 Cm 192/2011-19 z 2. 6. 2011, kterým bylo uloženo dlužníkovi Josefu anonymizovano , anonymizovano a Vítu anonymizovano , nar. 25. 2. 1971 zaplatit společně a nerozdílně směnečný peníz 650.000 Kč, 6% úrok od 2. 7. 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu 2.166 Kč a náhradu nákladů řízení 77.040 Kč. K odvolání žalovaných (dlužníka a Víta anonymizovano ) Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem č. j. 8 Cmo 458/2011-200 z 19. 10. 2012 rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil. Rozsudek Městského soudu v Praze je označen jako pravomocný dnem 4. 12. 2012 a vykonatelný dnem 8. 12. 2012. Dodatečně při jednání žalobce uvedl, že je na místě postup dle § 198 odst. 3 a § 199 insolvenčního zákona, neboť pohledávka je vykonatelná.

Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že dosud jí nebyl předložen originál směnky. V přihlášce pohledávky nebylo uvedeno, že dlužník směnku avaloval a že směnka byla na žalobce rubopisována. V insolvenčním řízení musí být dána přednost ochraně společného zájmu věřitelů před rigidní úpravou zákona směnečného a šekového. Žalobce ničeho neuvádí ke kauze směnky, z čehož je zjevné, že nejedná v dobré víře a že směnky nabyl ke škodě dlužníka. Žalovaná dále poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/10 z 18. 7. 2013, ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že je třeba rozlišovat situace, kdy se ve směnečném vztahu nacházejí subjekty v obdobném postavení (podnikatelé) a kdy směnečný vztah vzniká mezi podnikatelem a nepodnikatelem. K vykonatelnosti pohledávky nelze přihlížet, neboť nebyla jako vykonatelná přihlášena a vykonatelnou se stala až po jejím přezkoumání.

Podáním z 30. 4. 2014 žalobce předložil soudu originál směnky odpovídající kopii směnky přiložené k přihlášce pohledávky.

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v rozsudku z 27. 3. 2015 v bodu I. výroku určil, že žalobce má vůči dlužníkovi pohledávku 812.013,24 Kč. Soud dále v bodu II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soud uvedl své zjištění, jež učinil z originálu směnky vlastní vystavené dne 28. 11. 2006, že společnost JUVIT, s. r. o. se zavázala zaplatit na řad společnosti Viva leasing, a. s. částku 650.000 Kč dne 1. 7. 2008. Dlužník Josef Jursa je označen jako avalista, přičemž tento podepsal směnku jako jednatel společnosti JUVIT, s. r. o. i jako avalista. Směnka byla indosována na žalobce, má všechny náležitosti směnky vlastní dle Čl. I. § 75 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ).

Soud učinil závěr, že pohledávka žalobce je vykonatelná. Žalobce ji sice přihlásil jako nevykonatelnou, ale tato se stala vykonatelnou ještě před jejím přezkoumáním na zvláštním přezkumném jednání. Směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze sp. zn. 56 Cm 192/2011, rozsudek kterým byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti a potvrzující rozsudek odvolacího soudu nabyly právní moci dne 4. 12. 2012, přičemž se jednalo o pohledávku ze stejné směnky. Uplatní se proto § 198 odst. 3 insolvenčního zákona, ze kterého plyne, že insolvenční správce je povinen prokázat důvod popření dle § 199 insolvenčního zákona. 60 ICm 2429/2013 (KSPA 48 INS 1790/2012)

K druhému a třetímu popěrnému tvrzení soud uvedl, že tato již byla uplatněna v nalézacím řízení sp. zn. 56 Cm 192/2011 vedeném u Městského soudu v Praze a soudy shledaly obě tyto námitky nedůvodnými. Jedná se tedy o skutečnosti, které dlužník již uplatnil ve směnečném řízení a dle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona pro tyto skutečnosti již nelze pohledávku popírat.

Ke čtvrtému popěrnému tvrzení soud uvedl, že jak nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 z 26. 1. 2012, tak i dodatečně žalovanou uvedený nález sp. zn. IV. ÚS 457/10 z 18. 7. 2013, se týkaly ochrany spotřebitele, což není ale případ předmětné směnky. Jak plyne z provedených důkazů, směnka zajišťovala leasingovou smlouvu uzavřenou mezi původním majitelem směnky Viva leasing, a. s. a společností JUVIT, s. r. o. Za s. r. o. jednal dlužník jako jednatel a směnku podepsal i jako avalista, tudíž dlužník nejednal jako spotřebitel. Z toho důvodu nebyli výstavce s avalistou v nerovném postavení vůči majiteli směnky a tato námitka není důvodná.

Páté popěrné tvrzení shledal soud nedůvodným, neboť jak plyne z exekučního spisu, exekuce sp. zn. 103 EX 44734/2010 byla nařízena k vymožení pohledávky přiznané jiným směnečným platebním rozkazem na základě jiné směnky. V řízení sp.zn. 44 Cm 267/2008 soud učinil skutková zjištění, že byly uzavřeny tři leasingové smlouvy a byly vystaveny tři blankosměnky. Dlužník pak v řízení 56 Cm 192/2011 namítal, že byla zrušena leasingová smlouva č. 706/2502, na jejímž základě dle zjištění ve spise 44 Cm 267/2008 byl společnosti JUVIT, s. r. o. přenechán katr Linck včetně příslušenství. Vedle toho však byly uzavřeny další dvě leasingové smlouvy č. 716/0255 (rovněž přenechán katr Linck) a 716/0072 (přenechána rozmítací pila KRN 150). Pohledávky přiznané dvěma platebními rozkazy č. j. 52 Sm 282/2008-17 a č. j. 56 Cm 192/2011-19 jsou dvěma rozdílnými pohledávkami. Navíc namítá-li žalovaná, že dvě směnky zajišťovaly stejnou pohledávku, jedná se o kauzální námitku, která by byla uplatnitelná vůči žalobci pouze za podmínky dle Čl. I. § 17 ZSŠ, tedy za podmínky, že by majitel směnky při rubopisování vědomě jednal ke škodě dlužníka. Tato námitka však v řízení sp. zn. 56 Cm 192/2011 nebyla shledána důvodnou.

Soud neshledal důvodným žádné z popěrných tvrzení insolvenční správkyně, které vznesla při zvláštním přezkumném jednání, a proto žalobě vyhověl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo odůvodněno ustanovením § 202 odst. 1 insolvenčního zákona.

Žalovaná napadla rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhla rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnila tím, že soud neměl k vykonatelnosti pohledávky přihlédnout. Pohledávka se stala vykonatelnou až po rozhodnutí o úpadku a v této souvislosti odvolatelka odkazuje na § 191 odst. 2 věty první insolvenčního zákona. Soud se měl zabývat věcí meritorně.

Žalobce navrhl napadený rozsudek potvrdit a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Ustanovení § 191 odst. 2 insolvenčního zákona slouží k tomu, aby nebylo ponecháno na libovůli insolvenčního správce popření vykonatelnosti pohledávky. Pro posouzení vykonatelnosti pohledávky není rozhodující, jak je insolvenčním správcem zapsána do seznamu pohledávek. Soud správně zhodnotil ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona. 60 ICm 2429/2013 (KSPA 48 INS 1790/2012)

V předmětné věci bylo odvolání žalované podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud se proto v souladu s § 214 odst. 3 o. s. ř. dotázal obou účastníků, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít odvolací soud v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce se vyjádřil kladně a žalovaná nereagovala, odvolací soud proto rozhodl bez nařízení jednání.

Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenčního zákona) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr.

V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba vůči insolvenční správkyni byla věřitelem podána včas-zvláštní přezkumné jednání, při němž insolvenční správkyně popřela předmětnou pohledávku věřitele co do pravosti, proběhlo dne 21. 6. 2013 a věřitel byl povinen podat žalobu do 30 dnů (§ 198 odst. 1 insolvenčního zákona), což učinil žalobou doručenou soudu dne 9. 7. 2013.

Odvolací soud se ztotožnil z níže uvedených důvodů s tím, že soud prvního stupně pohlížel na předmětnou směnečnou pohledávku jako vykonatelnou, tj. aplikoval omezení vyplývající z § 199 odst. 2 insolvenčního zákona.

V předmětné věci žalobce přihlásil jako věřitel svou směnečnou pohledávku jako nevykonatelnou, neboť v době jejího přihlášení ještě nebyla vykonatelná. Vykonatelnou se stala až dne 8. 12. 2012. Tato okolnost je pro předmětné incidenční řízení právně významná, a to z důvodů uvedených níže.

Podle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. Podle odst. 3 Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199. 60 ICm 2429/2013 (KSPA 48 INS 1790/2012)

Jak již odvolací soud uvedl, žalobce přihlásil svou pohledávku jako nevykonatelnou (nemohl jinak), nicméně dodatečně se tato pohledávka vykonatelnou stala. Odvolací soud podotýká, že nalézací řízení nebylo přerušeno zjištěním úpadku a zároveň povolením oddlužení v insolvenčním řízení dne 12. 9. 2012, neboť v rozhodné době neplatilo ustanovení § 140a odst. 1 insolvenčního zákona, podle kterého se rozhodnutím o úpadku přerušují i soudní řízení o pohledávkách, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou. Usnesením na č. l. B-10 z 5. 12. 2012 bylo oddlužení schváleno, a to zpeněžením majetkové podstaty, avšak rozsudek odvolacího soudu č. j. 8 Cmo 458/2011-200 byl vyhlášen dříve 19. 10. 2012 a právní moci nabyl dne 4. 12. 2012. Z toho důvodu nedošlo k přerušení nalézacího řízení dle § 263 odst. 1 v návaznosti na § 408 odst. 1 první věty insolvenčního zákona.

Vzhledem ke zjištění soudu prvního stupně, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, se uplatnilo omezení uvedené v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona (viz též § 198 odst. 3 insolvenčního zákona), nikoliv však v § 199 odst. 3, neboť insolvenční správkyně při přezkumném jednání popřela pohledávku, jež byla přihlášena jako nevykonatelná.

Podle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Podle odst. 3 V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

S ohledem na to, že se v této incidenční věci neuplatní ustanovení § 199 odst. 3 insolvenčního zákona, je nutno se v předmětném sporu zabývat nejen tvrzeními insolvenční správkyně, kterými popřela předmětnou pohledávku P1 při zvláštním přezkumném jednání dne 21. 6. 2013, tj. tvrzeními uvedenými výše pod body 1) až 5), ale i tvrzeními vznesenými nově v tomto incidenčním řízení u soudu prvního stupně. Těmito novými námitkami je tvrzení insolvenční správkyně, že věřitel nepředložil originál směnky (námitka č. 6) a (námitka č. 7) poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/10 z 18. 7. 2013, ve kterém Ústavní soud rozlišoval směnečné vztahy spotřebitelské a nespotřebitelské (mezi podnikateli). Dále jak plyne z § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, nelze vznášet skutková tvrzení, kterými se bránil dlužník již v nalézacím řízení, avšak s ohledem na právní závěry nalézacího soudu neúspěšně.

Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně popěrných tvrzení č. 2) až 5). Druhé a třetí popěrné tvrzení (v nalézacím řízení se jednalo o šestou a čtvrtou námitku proti směnečnému platebnímu rozkazu) shledaly nedůvodnými soudy v nalézacím řízení, proto s ohledem na § 199 odst. 2 insolvenčního zákona je vyloučeno se jimi zabývat v tomto incidenčním řízení. Páté popěrné tvrzení je nedůvodné, neboť jak správně zjistil soud prvního stupně, exekuce sp. zn. 103 EX 44734/2010 se týkala jiné směnky (směnky se směnečným penízem 347.143,60 Kč). Žalovaná nenamítala, že by se mělo v uvedeném řízení jednat o zajištění směnkou téže kauzální pohledávky, která by byla duplicitně zajištěna předmětnou směnkou (přihlášenou v rámci pohledávky P1), což je zřejmé z formulace pátého popěrného tvrzení (v rámci exekuce sp. zn. 103 EX 44734/2010 byla hrazena 60 ICm 2429/2013 (KSPA 48 INS 1790/2012) směnka, nikoliv pohledávka směnkou zajištěná). Nejednalo se proto o dvojí (totožné) plnění. Jak ale správně uvedl soud prvního stupně, okolnost, zda by se jednalo o totožné kauzální pohledávky, nebylo možné namítnout dle Čl. I. § 17 ZSŠ vůči žalobci jako nabyvateli směnky s ohledem na nepřípustnost (a tedy nedůvodnost) druhého popěrného tvrzení.

Ke čtvrtému a sedmému popěrnému tvrzení odvolací soud uvádí, že směnka vlastní je neplatná v případě, že jí chybí některá náležitost dle ZSŠ nebo je vystavena s jinou než povolenou splatností (viz Čl. I. § 76 odst. 1, § 33 odst. 2 a § 77 odst. 1 ZSŠ). Odvolací soud zdůrazňuje, že směnka není právním úkonem (ani právním jednáním dle § 545 a § 546 o. z.), proto nemůže být též neplatná např. v případě důvodné kauzální námitky proti povinnosti směnku zaplatit (kauzální námitky jsou jako pravidlo námitkami relativními, tj. příslušejícímu pouze určitému dlužníkovi ze směnky, avšak neplatnost směnky, tj. neplatnost cenného papíru z důvodu jeho formy je námitkou absolutní, která přísluší každému směnečnému dlužníku). Povšechné odkazy na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 z 26. 1. 2012 a sp. zn. IV. ÚS 457/10 z 18. 7. 2013 nejsou s to nahradit chybějící skutková či právní tvrzení, proč by věřitel neměl mít nárok na zaplacení směnky vůči dlužníkovi, resp. v čem má spočívat neplatnost směnky. Soud prvního stupně správně uvedl, že uvedené nálezy Ústavního soudu se týkaly spotřebitelských směnek, což ale není případ této směnky, kterou dlužník nepodepsal v postavení spotřebitele, nýbrž nejprve jako jednatel jménem společnosti JUVIT, s. r. o. jako výstavce směnky a pak jako směnečný rukojmí (avalista). Nepochybně nebyla spotřebitelem uvedená s. r. o. a jednatel, statutární orgán této s. r. o., se v okamžiku avalování směnky svým jménem nestal spotřebitelem, tj. osobou nejednající v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání (§ 52 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., dále jen obč. zák.). Spotřebitelem by dlužník nebyl ani při avalování směnky po 31. 12. 2013 (viz § 419 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen o. z.).

Odvolací soud uzavírá-podepíše-li jednatel jménem společnosti s r. o. směnku vlastní a zároveň směnku avaluje jako fyzická osoba (směnku podepíše v pozici směnečného rukojmího), nelze na tuto fyzickou osobu-avalistu pohlížet jako na spotřebitele.

Z uvedených důvodů nemůže ani toto popěrné tvrzení, navíc v podstatě neurčité, vést k úspěšnému popření směnečné pohledávky.

K prvnímu popěrnému tvrzení odvolací soud uvádí, že je nesprávná představa insolvenční správkyně, že majitel směnky je povinen uvádět další skutková tvrzení týkající se důvodu, proč směnečný dlužník směnku podepsal. Naopak jak plyne ze staré hmotněprávní úpravy obsažené v § 495 obč. zák., která se uplatní v této věci, tak i u směnek splatných od 1. 1. 2014, u kterých se uplatní obdobná právní úprava obsažená v § 1791 odst. 2 o. z., majitel směnky není povinen prokazovat důvod, proč směnečný dlužník podepsal směnku. Pro nalézací řízení (spory o zaplacení směnky) platí, že majitel směnky nemá vůči směnečnému dlužníkovi povinnost prokazovat důvod vzniku směnečného závazku (táž premisa se uplatní také při přihlášce směnečné pohledávky do insolvenčního řízení-věřitel není povinen tvrdit důvod, proč dlužník směnku podepsal). Jinými slovy-chce-li žalovaný ve sporu o zaplacení směnky vznést kauzální námitku (námitku z právního vztahu, na základě kterého 60 ICm 2429/2013 (KSPA 48 INS 1790/2012) směnku podepsal), musí v prvé řadě uvést, proč směnku podepsal (tj. vylíčit obsah směnečné dohody uzavřené s majitelem směnky, např. že směnka zajišťuje splnění závazků z určité smlouvy) a proč již není dán sjednaný důvod pro zaplacení směnky (např. směnkou zajištěný dluh již byl splacen nebo dluh nikdy nevznikl) a dále musí tato svá tvrzení prokázat. Odvolací soud dodává, že pokud žalovaný neprokáže obsah směnečné dohody nebo dokonce je jeho tvrzení o obsahu směnečné dohody vyvráceno, pak žalovaný nemůže uspět se svou kauzální námitkou. Tyto povinnosti směnečného dlužníka měla při přezkumném jednání insolvenční správkyně, nikoliv věřitel, majitel směnky.

Odvolací soud též odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2383/98 z 2. 3. 1999, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 8/1999 s právní větou: Důkazní břemeno prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný. K tomu odvolací soud dodává, že tento závěr z nalézacího řízení se uplatní i v incidenčním sporu o určení směnečné pohledávky. Z uvedených důvodů nebyl věřitel povinen uvést a prokazovat kauzu směnky (jaké závazky směnka zajišťovala) ani správnost výše dluhu zajišťovaného směnkou, a to jak v přihlášce své pohledávky, tak ani v incidenčním řízení.

Z uvedených důvodů nemůže ani první námitka insolvenční správkyně zpochybnit nárok věřitele na zaplacení směnky včetně 6% úroku a směnečné odměny dle Čl. I. § 48 odst. 1 bodu 2. a 4 ZSŠ (toto ustanovení platí dle Čl. I. § 77 odst. 1 ZSŠ i pro směnky vlastní) uvedené ve směnečném platebním rozkazu.

V 6. námitce insolvenční správkyně tvrdila, že žalobce nepředložil originál směnky. K tomu odvolací soud uvádí, že žalobce v insolvenčním řízení přiložil k přihlášce kopii směnky, byť v případě určování pravosti nevykonatelné pohledávky ze směnky je předložení originálu směnky nezbytné. Dodatečně však žalobce originál směnky předložil v řízení u soudu prvního stupně a směnka byla uložena v úschově soudu. Odvolací soud poznamenává, že neměl-li by věřitel ve svém držení originál směnky, nebylo by možné jej shledat aktivně legitimovaným k jeho přihlášené pohledávce ze směnky-žádný směnečný dlužník není povinen směnku zaplatit, nemůže-li mu ji její údajný majitel předat (viz Čl. I. § 38 odst. 1 a § 39 odst. 1 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb.-dále jen ZSŠ, přičemž tato ustanovení platí dle Čl. I § 77 odst. 1 ZSŠ i pro směnky vlastní), v takovém případě nebyla směnka řádně předložena k placení a dlužník se nemůže ocitnout v prodlení s jejím placením (je zřejmé, že v popsané skutkové situaci nemůže ani údajný majitel směnky prokázat, že má směnku ve svém držení, resp. že jej řada rubopisů legitimuje jako majitele směnky). Vzhledem k tomu, že žalobce dodatečně předložil soudu originál směnky, ve které je rubopis legitimující žalobce jako majitele směnky, je i námitka č. 6 nedůvodná a nemění nic na aktivní legitimaci žalobce z existující směnky.

Soud prvního stupně postupoval správně, když shledal po právu přihlášenou směnečnou pohledávku žalobce č. P1 a správně též rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 202 odst. 1 první věty insolvenčního zákona, tj. bez ohledu na úspěch žalobce. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný. 60 ICm 2429/2013 (KSPA 48 INS 1790/2012)

S ohledem na § 202 odst. 1 první věty a § 7 insolvenčního zákona a § 224 odst. 1 o. s. ř. nelze přiznat žalobci náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu.

V Praze dne 25. listopadu 2015

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová