101 VSPH 556/2017-54
č. j. 42 ICm 2524/2017 101 VSPH 556/2017-54 (KSCB 41 INS 1049/2017)

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Karety ve věci žalobce: Finanční úřad pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště v Českých Budějovicích, IČO 04680294, sídlem F.A.Gerstnera 1/5, České Budějovice proti žalovanému: Insolvency Project, v.o.s., sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové, insolvenční správce dlužníků Jana Mesaroše a Jitky Mesarošové zastoupený JUDr. Milanem Novákem, advokátem, sídlem Dukelská 15, Hradec Králové o určení pořadí přihlášených pohledávek, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2017 č. j. 42 ICm 2524/2017-42

takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2017 č. j. 42 ICm 2524/2017-42 se potvrzuje. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného JUDr. Milana Nováka částku 4.114 Kč.

Odůvodnění: 1. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud I. stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. zamítl žalobu na určení, že pohledávky specifikované v tomto bodě výroku nejsou

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. isir.justi ce.cz 42 ICm 2524/2017 (KSCB 41 INS 1049/2017)

pohledávkami vyloučenými ze způsobu řešení úpadku a pod bodem II. rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 8.228 Kč. 2. Soud I. stupně rozhodoval v tomto řízení o žalobě podané podle § 203a insolvenčního zákona (dále jen IZ) podané žalobcem poté, kdy to navrhl žalovaný, který odmítl pohledávky žalobce přihlášené do insolvenčního řízení z titulu pokut za opožděné tvrzení daně z přidané hodnoty a daně z příjmů fyzických osob s tím, že jde o pohledávky, které se podle § 170 IZ neuspokojují, neboť jde o pohledávky vyloučené ze způsobů řešení úpadku. 3. Při svém rozhodování vyšel soud I. stupně z těchto zjištění: Z přihlášky pohledávek žalobce evidovaných v tomto insolvenčním řízení pod přihláškou P10-1, dílčí nároky č. 11, 12, 13, 14, zjistil, že do insolvenčního řízení byly uplatněny pohledávky z titulu platebního výměru na pokutu za opožděné tvrzení daně z přidané hodnoty ze dne 25. 1. 2017, č. j. 112056/17/2212-50523-301561 ve výši 2.000 Kč, ze dne 25. 1. 2017, č. j. 112085/17/2212-50523-301561 ve výši 4.983 Kč a ze dne 25. 1. 2017, č. j. 112150/17/2212-50523-301561 ve výši 4.109 Kč a platebního výměru na pokutu za opožděné tvrzení daně z příjmu fyzických osob ze dne 12. 9. 2016, č. j. 1859915/16/2212-50523-301561 ve výši 1.126 Kč. Mezi účastníky je nesporné, že všechny tyto pohledávky jsou pokutami ve smyslu ustanovení § 250 daňového řádu za opožděné tvrzení daně. Z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2017, č. j. 41 INS 1049/2017-A-7, zjistil soud, že úpadek dlužníků byl zjištěn ke dni 27. 1. 2017 a všechny pohledávky tak vznikly před rozhodnutím soudu o úpadku dlužníků. 4. Vycházeje z těchto zjištění dospěl soud I. stupně k závěru, že sporné pohledávky představují typickou mimosmluvní sankci, neboť se jedná o pokutu za opožděné podání daně a nelze na ní vztáhnout výjimku týkající se penále za nezaplacení daně uvedené v § 170 písm. d) IZ, v němž je uvedeno, že se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud I. stupně úspěchem žalovaného ve věci samé a přiznal náhradu nákladů, jež žalovanému vznikly v souvislosti s advokátem ve výši stanovené ve vyhlášce č. 177/1996 Sb. (dále jen advokátní tarif). 5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a navrhl v něm, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobě vyhověl, tedy, aby určil, že sporné pohledávky nejsou pohledávkami vyloučenými ze způsobů řešení úpadků. Ve svém odvolání zejména uvedl, že považuje za nesprávný závěr soudu I. stupně o tom, že pokuta za opožděné tvrzení daně představuje pohledávku, která je vyloučena ze způsobů řešení úpadku. Odkázal na § 2 odst. 5 daňového řádu, podle něhož se příslušenstvím daně rozumění úroky, penále, pokuty a náklady řízení jsou-li ukládány nebo vznikají podle daňového zákona. Úroky, penále a pokuta za opožděné tvrzení daní sledují osud daně. Sporné pohledávky jsou následkem porušení povinnosti insolvenčního dlužníka při správě daní. Těmito následky jsou mimo jiné také pokuta za opožděné tvrzení daně podle § 250 daňového řádu a za to uložené penále podle § 251 daňového řádu. Pokuta za opožděné tvrzení daně je tudíž nově vzniklé povinné peněžité plnění sankční povahy, a tato pokuta vzniká přímo ze zákona. Toto nově vzniklé peněžité plnění by nemělo být vyloučeno ze způsobu řešení úpadku proto, že nepředstavuje penále za nezaplacení daní. Jde o sankční postih za nesprávnou daňovým subjektem tvrzenou výši daně,

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 42 ICm 2524/2017 (KSCB 41 INS 1049/2017)

což bylo dodatečně správcem daně zjištěno. Tato pokuta postihuje neplnění daňových povinností nepeněžité povahy spočívající v podání daňových tvrzení v zákonem stanovených lhůtách. Upravuje-li § 170 písm. d) IZ výjimku jenom u penále za nezaplacení daně, ale i u obdobných peněžitých plnění, pak pokuta za opožděné tvrzení daně představuje nepochybně povinné peněžité plnění sankční povahy obdobné penále. 6. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil z důvodů v něm uvedených. 7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející postupem podle § 214 odst. 3 o.s.ř., neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Odvolání žalobce neshledal odvolací soud důvodným. 8. Jedinou spornou otázkou v tomto řízení vedeném podle § 203a IZ je to, zda sporné pohledávky jsou pohledávkami, které se v insolvenčním řízení neuspokojují podle § 170 IZ konkrétně v této věci, zda jsou mimosmluvními sankcemi ve smyslu § 170 písm. d) IZ. 9. Je nesporné a v řízení před soudem I. stupně to soud správně zjistil z provedených důkazů, že sporné pohledávky jsou pokutou za opožděné tvrzení daně z přidané hodnoty a daně z příjmů fyzických osob ve smyslu § 250 daňového řádu. Všechny sporné pohledávky vznikly před rozhodnutím o úpadku dlužníka. 10. Povinnost zaplatit pokutu podle § 250 daňového řádu vzniká za nepodání daňového přiznání daňovým subjektem (v dané věci insolvenčním dlužníkem) ve lhůtě stanovené zákonem. Je tedy rozhodující pro posouzení tohoto typu přihlášené pokuty (penále), zda jde o pokutu za (řádné) nezaplacení daně, či zda jde o pokutu za porušení jiné daňové povinnosti, konkrétně včas podat (řádné) daňové přiznání příslušné daně. 11. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že sporné pohledávky nelze podřadit pod pojem penále za nezaplacení daní ve smyslu § 170 písm. d) IZ. Odvolací soud nesouhlasí s interpretací žalobce uplatněnou v odvolání o tom, že sporné pohledávky lze zahrnout pod pojem jiná obdobná plnění , neboť z jazykového a logického uspořádání § 170 písm. d) IZ je nepochybné, že jinými obdobnými plněními se rozumí plnění jiná, než daně, jež mají stejný účel, kterým je sankční odvod do státního rozpočtu za porušení obdobných plnění, jakými jsou daně (např. různé poplatky). Nelze z něj však dovodit, že by pokuty za opožděné podání daňového přiznání byly penálem za jiná obdobná peněžitá plnění, než jsou daně a že i v takovém případě jde o nezaplacení daní, nikoliv o jiné porušení zákonné povinnosti v souvislosti s daněmi. 12. Shrnuto shora uvedené dospěl odvolací soud k závěru souhlasně se soudem I. stupně, že sporné pohledávky jsou pohledávkami vyloučenými ze způsobů řešení úpadku, neboť je nelze podřadit pod výjimky uvedené v § 170 písm. d) IZ. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný, včetně akcesorického výroků o nákladech řízení, které soud žalovanému přiznal ve správné výši. 13. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný měl v odvolacím řízení ve věci úspěch a má proto nárok na náhradu nákladů řízení, jež mu vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem. Přiznaná náhrada zahrnuje paušální odměnu advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, 2 x 300 Kč režijní paušál advokáta podle § 13 advokátního tarifu a DPH ve výši 21 %.

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 42 ICm 2524/2017 (KSCB 41 INS 1049/2017)

Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

Praha 2. února 2018

JUDr. Jiří Goldstein, v.r. předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.