101 VSPH 542/2015-78
193 ICm 4219/2013 101 VSPH 542/2015-78 (MSPH 93 INS 18326/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce: AB insolvence, v.o.s., IČO 24738115, sídlem Na Poříčí 1046/24, Praha 1, insolvenční správce dlužníka Exstruktor, s.r.o., zast. Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1046/24, Praha 1, proti žalovanému: JUDr. Aleš anonymizovano , anonymizovano , bytem Veleslavínova 371, Opava, o popření vykonatelné pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 193 ICm 4219/2013-30 ze dne 23. února 2015, ve znění usnesení ze dne 24. března 2015

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze, č.j. 193 ICm 4219/2013-30 ze dne 23. února 2015, ve znění usnesení ze dne 24. března 2015, se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Davida Urbance částku 8.228,-Kč.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. určil, že žalovaný nemá za insolvenčním dlužníkem Exstruktor, s.r.o. (dále jen dlužník) vykonatelnou pohledávku ve výši 3.630,-Kč, pod bodem II. uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 16.465,-Kč a v doplňujícím usnesení pod bodem III. pak doplnil výrok rozsudku tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 5.000,-Kč s odvoláním na § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích a úspěch žalobce ve věci samé s tím, že žalobce je ze zákona od placení soudního poplatku osvobozen, takže poplatková povinnost přechází na žalovaného.

Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně z těchto zjištění:

insolvenční řízení proti dlužníkovi bylo zahájeno 28. června 2013 a úpadek soud prohlásil dne 4.10.2013, (MSPH 93 INS 18326/2013)

Okresní soud v Opavě usnesením č.j. 22 EXE 1750/2012-14 ze dne 11. dubna 2002 nařídil exekuci proti dlužníkovi k vymožení pohledávky oprávněného a k vymožení nákladů oprávněného v exekuci i nákladů exekutora,

žalovaný vydal dne 7.10.2013 exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce pod č.j. 032 EX 165/12-70,

do insolvenčního řízení žalovaný jako exekutor ustanovený Okresním soudem v Opavě podle shora uvedeného usnesení o nařízení exekuce přihlásil svou pohledávku vůči dlužníkovi (povinnému v exekuci) v celkové výši 7.865,-Kč, s tím, že se tato pohledávka skládá z odměny exekutora ve výši 3.000,-Kč + 630 Kč DPH a dále z jeho hotových výdajů ve výši 4.235,-Kč včetně DPH,

žalobce při přezkumném jednání konaném 18. listopadu 2013 přezkoumal tuto pohledávku žalovaného jako pohledávku vykonatelnou a popřel ji v části, v níž žalobce uplatnil nárok na odměnu exekutora ve výši 3.630,-Kč včetně DPH s tím, že tato pohledávka exekutora vůči dlužníku nevznikla.

Vycházeje z těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná. Odkázal přitom na závěry, které senát 102 VSPH Vrchního soudu v Praze formuloval v rozsudku sp. zn. 102 VSPH 15/2011 ze dne 17.3.2011 o tom, že s ohledem na ust. § 109 odst. 1 písm. c) IZ, z něhož plyne, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést, nelze při určení nákladů exekuce vycházet z příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného exekutorem až po zahájení insolvenčního řízení, neboť jde o provádění exekuce. Jinými slovy vyjádřeno, pokud exekutor po zahájení insolvenčního řízení vydá rozhodnutí o nákladech exekuce (příkaz k úhradě nákladů exekuce), jedná se o nepřípustné provádění exekuce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4802/2008 ze dne 30.11.2010 uveřejněný pod č. 69/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), k němuž nelze v insolvenčním řízení přihlédnout. S ohledem na to soud považoval pohledávku za nevykonatelnou (když příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán až dne 7.10.2013, tj. po zahájení insolvenčního řízení), za těchto okolností bylo na žalovaném, aby prokázal důvod jejího vzniku, tedy že mu vskutku vznikl nárok na odměnu ve výši 3.000,-Kč + DPH, což neprokázal.

Soud se ztotožnil s argumentací žalobce a dospěl k závěru, že žalovaný nemá nárok na odměnu exekutora v minimální výši 3.000,-Kč + DPH ve smyslu ust. § 6 vyhl. č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, v platném znění (dále jen Vyhláška ). Dle § 5 Vyhlášky platí, že základem pro určení odměny za exekuci ukládající zaplacení peněžité částky je výše exekutorem vymoženého plnění nezahrnujícího náklady exekuce a náklady oprávněného. Pokud žalovaný od dlužníka žádné plnění nevymohl, základem pro určení odměny žalovaného je 0,-Kč a žalovanému pak nárok na odměnu nepřísluší. Při tomto svém závěru soud odkázal v plném rozsahu na nález Ústavního soudu ze dne 29.7.2009, sp. zn. II. ÚS 1540/08, kde Ústavní soud dovodil, že není relevantní ani ustanovení stanovící soudnímu exekutorovi odměnu 3.000,-Kč jako nejnižší v § 6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb.; tato částka by se mohla uplatnit jen tehdy, bylo-li v exekučním řízení vymoženo alespoň něco. Ústavní soud dodal, že nemůže souhlasit s názorem, že částka 3.000,-Kč náleží soudnímu exekutorovi vždy, bez ohledu na to, jaké konkrétní plnění vymohl. Dále dle rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.12.2012 sp. zn. II. ÚS 3726/11, bylo judikováno, že protože již soudní exekutor nemohl vymoci nic, byla základem pro určení jeho odměny částka nulová. Z tohoto důvodu nebylo relevantní ani ust. § 6 odst. 3 předmětné vyhlášky stanovící exekutorovi odměnu 3.000,-Kč (MSPH 93 INS 18326/2013) jako odměnu nejnižší. Tato částka by se mohla uplatnit jen tehdy, bylo-li v exekučním řízení vymoženo alespoň něco.

Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný na pohledávku věřitele č. 3 ničeho nevymohl, soud tak dospěl k závěru, že v souladu s platnou právní úpravou a dle ustálené judikatury Ústavního soudu (s ohledem na tuto judikaturu Ústavního soudu soud na danou věc neaplikoval rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pod č.j. 101 VSPH 267/2013-70, ze dne 24.10.2013) žalovanému nenáleží odměna exekutora a podané žalobě vyhověl.

Podle ust. § 142 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl zcela úspěšný žalobce, proto soud přiznal žalobci plnou náhradu nákladů. Náklady řízení tvoří náklady právního zastoupení advokátem dle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 7 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (když vyhláška č. vyhlášky 484/2000 Sb. byla v době vyhlášení rozsudku již zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12) za 4 úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby a 1 vyjádření, účast na jednání konaném před soudem) po 3.100,-Kč/1 úkon, a dále dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu) režijní paušály za tyto 4 úkony právní služby á 300,-Kč-celkem 1.200,-Kč. Celkové náklady řízení bez vyčíslení DPH tak činí částku 13.600,-Kč. Podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. má pak zástupce žalovaného, který je plátcem DPH, nárok na 21 % DPH, což představuje 2.856,-Kč.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání, v němž navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl. V odvolání odkázal především na jiná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího k problematice nákladů exekutora přihlášených do insolvenčního řízení, zahájeného na povinného v průběhu exekuce s tím, že v mnohých rozhodnutích naopak odvolací soud dovodil, že exekutorovi vzniká nárok na odměnu, i když ničeho nevymohl. Má za to, že exekuční příkaz o úhradě nákladů exekuce není rozhodnutím, kterým se provádí exekuce, neboť jím soudní exekutor určuje jen konkrétní výši a jednotlivé složky nákladů exekuce, aniž by stanovil způsob, kterým budou vymoženy a je přesvědčen, že i s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5223/2007 je příkaz k vymožení nákladů exekuce ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vymáhá v exekučním řízení, takže jejich výši nelze přezkoumávat, neboť jde o pohledávku vykonatelnou, která má základ v procesním právu, přičemž odvolací soud rozhoduje v některých případech tak, že exekutor má právo na odměnu, i když k uspokojení pohledávky oprávněného ničeho nevymohl, neboť je v podstatě honorován za to, že byl exekucí pověřen. Dále v odvolání poukazoval na to, že soud prvního stupně přiznal žalobci náhradu nákladů řízení v nesprávné výši a stejně tak nesprávně určil i výši soudního poplatku ze žaloby, kterou žalovaný má zaplatit. Žalovaný je přesvědčen, že soudní poplatek měl být vyměřen jen ve výši 1.000,-Kč, neboť předmětem řízení je peněžité plnění, a z tohoto důvodu proto také sazbu odměny advokáta je třeba určovat podle § 7 vyhl. 177/1996 Sb., takže paušální odměna advokáta za 1 úkon právní služby činí pouze 1.000,-Kč a nikoliv 3.100,-Kč.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející, podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

Podle § 109 odst. 1 písm. c) věty první insolvenčního zákona (dále jen IZ) lze výkon rozhodnutí, či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, nařídit nebo zahájit, nelze je však provést. Ze zjištění soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že žalovaný vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, zahrnující i určení výše náhrady nákladů exekutora, až v průběhu insolvenčního řízení, takže lze dovodit, že tímto usnesením jde ze strany exekutora již o nepřípustné provádění exekuce (k tomu viz i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo (MSPH 93 INS 18326/2013)

4802/2008). V této souvislosti pak odvolací soud poukazuje na § 109 odst. 6 IZ ve znění účinném od 1.1.2014, podle něhož se k rozhodnutím a opatřením, přijatým při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce-příkaz k úhradě nákladů exekuce nevyjímaje-v rozporu s omezením zakotveným v § 109 odst. 1 písm. c) IZ, nepřihlíží, a podle něhož je insolvenční soud dokonce oprávněn pozastavit vykonatelnost nebo odložit právní moc (odklidit účinky) takových rozhodnutí a opatření.

Ze shora uvedeného pak vyplývá, že ačkoliv žalovaný spornou pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení jako pohledávku vykonatelnou na základě exekučního příkazu a jako vykonatelnou ji insolvenční správce přezkoumal na přezkumném jednání, fakticky se jedná o pohledávku nevykonatelnou a při popření takové pohledávky insolvenční správce není vázán omezeními uvedenými v § 199 IZ vztahujícími se k rozsahu popírání vykonatelných pohledávek.

Na základě výše uvedeného proto odvolací soud v této věci dovodil, že žalovaný by prokázal existenci své sporné pohledávky za dlužníkem z titulu odměny exekutora, byť požadované v minimální výši podle § 6 odst. 3 vyhl. č. 330/2001 Sb., jen pokud by prokázal, že do zahájení insolvenčního řízení vykonal nějakou exekuční činnost popsanou v § 1 odst. 2 výše zmíněné vyhlášky, což se nestalo. Žalovaný zůstal jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím, zcela nečinný a pasivní, z nařízených jednání se vždy pouze omluvil, takže soud neměl ani faktickou možnost žalovaného v tomto směru poučit podle § 118a o.s.ř.

Za této skutkové situace obstojí právní závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby na určení pravosti pohledávky žalovaného co pohledávky nevykonatelné z titulu odměny exekutora, která exekutorovi náleží za prokázanou exekuční činnost a nikoliv automaticky v případě, že žádnou činnost exekutora neprokázal a navíc v exekuci žádné plnění nevymohl. To, že v exekuci ničeho nevymohl, by však samo o sobě nemohlo být důvodem pro určení neexistence pohledávky žalovaného jen s odvoláním na rozhodnutí Ústavního soudu, které soud prvního stupně v napadeném rozsudku cituje, již proto, že v obou případech rozhodovaných Ústavním soudem šlo o skutkově jiné případy, a to o případy, kdy oprávněnému se dostalo plnění přiznaného pravomocným rozsudkem soudu po nařízení exekuce výlučně jen tím, že sice pozdě, ale přece, oprávněnému poskytl plnění fakticky sám dlužník a oprávněný tak byl po nařízení výkonu exekuce uspokojen z plnění poskytnutého dlužníkem a nikoliv z plnění, jež pro něj v exekuci vymohl exekutor, a nešlo o střet exekučního a insolvenčního řízení.

Jelikož žalovaný neprokázal, že by mu podle vyhl. č. 330/2001 Sb. vznikla vůči dlužníku (povinnému v exekuci) pohledávka z titulu odměny exekutora za činnost, kterou exekutor do zahájení insolvenčního řízení vykonal, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení a soudním poplatkům.

Soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek ve správné výši, neboť výše soudního poplatku v incidenčních sporech se určuje podle položky 13 bod 1 písm. a) sazebníku zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb. ve znění platném v době zahájení tohoto incidenčního sporu a činí ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky částku 5.000,-Kč.

Také paušální odměnu advokáta žalobce za jeden úkon právní služby soud prvního stupně správně určil ve výši 3.100,-Kč a to podle § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.1.2013, v němž je uvedeno, že částka 50.000,-Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení. Incidenční spory jsou vedeny v rámci insolvenčního řízení, takže pro paušální odměnu advokáta platí toto (MSPH 93 INS 18326/2013) zmíněné ustanovení advokátního tarifu a nikoliv jeho § 7, neboť předmětem tohoto incidenčního sporu není peněžité plnění. Všechny incidenční spory jsou svou povahou rozhodováním o určovacích žalobách, sloužícími jen pro potřeby insolvenčního řízení.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalobce měl v odvolacím řízení ve věci úspěch a má proto právo na náhradu nákladů řízení, jež mu vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem. Přiznaná náhrada zahrnuje paušální odměnu advokáta za 2 úkony právní služby ve výši 3.100,-Kč za jeden úkon, 2 x 300,-Kč režijní paušál advokáta a DPH ve výši 21 %.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze, dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 26. listopadu 2015

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová