101 VSPH 491/2015-61
37 ICm 3444/2013 101 VSPH 491/2015-61 (KSPH 37 INS 12192/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Jiřího Goldsteina v právní věci žalobce: Advokátní kancelář Zrůstek, Lůdl a partneři v.o.s., IČO 25589644, sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4, insolvenční správce dlužníka Bohumila Ulmana, proti žalovanému: ZFP akademie, a.s., IČO 26304805, sídlem 17. listopadu 3112/12, Břeclav, zast. JUDr. Róbertem Pružinským, advokátem, sídlem Na Řádku 8, Břeclav, o popření vykonatelné pohledávky žalovaného, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 37 ICm 3444/2013-44 ze dne 12. května 2015

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 37 ICm 3444/2013-44 ze dne 12. května 2015 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. zamítl žalobu insolvenčního správce na určení, že je po právu jeho popření vykonatelné pohledávky žalovaného ve výši 5.469,-Kč z titulu náhrady nákladů oprávněného v exekučním řízení a pod bodem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně z těchto zjištění:

Insolvenční řízení na dlužníka bylo zahájeno 30. dubna 2013, dne 20. června 2013 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, insolvenčním správcem ustanovil žalobce. (KSPH 37 INS 12192/2013)

Dne 22. července 2013 žalovaný doručil insolvenčnímu soudu přihlášku své pohledávky ve výši 5.469,-Kč, kterou insolvenční správce při přezkumném jednání přezkoumal dne 17. září 2013 jako dílčí vykonatelnou pohledávku č. 4 a v tomto rozsahu ji popřel co do pravosti. Přihlášená dílčí pohledávka č. 4 je pohledávka z titulu náhrady nákladů oprávněného (žalovaného) v exekučním řízení vedeném pod sp.zn. 160 EX 4287/13. Dne 5. června 2013 Mgr. Marcela Petrošová, soudní exekutorka Exekutorského úřadu Břeclav, pověřená provedením exekuce na základě usnesení o nařízení exekuce vydaném Okresním soudem v Příbrami dne 31. května 2013 pod č.j. 22 EXE 999/2013-21, vydala vyrozumění o zahájení exekuce k vymožení pohledávek žalovaného proti dlužníkovi v celkové výši 11.961,-Kč s příslušenstvím. Náklady exekuce vzniklé oprávněnému (žalovanému) následně soudní exekutorka vyčíslila příkazem k úhradě nákladů exekuce č.j. 160 EX 4287/13-37 ze 3. prosince 2013 ve výši 5.469,20 Kč. Incidenční žalobu podal žalobce včas, v zákonem stanovené lhůtě.

Na základě těchto zjištění dospěl soud prvého stupně k závěru, že žaloba insolvenčního správce není důvodná. Příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž bylo rozhodnuto o sporné pohledávce žalovaného jako oprávněného v exekuci, byl sice vydán až po zahájení insolvenčního řízení, ale jen z toho nelze dovodit, že žalovaný spornou pohledávku v podobě náhrady nákladů exekučního řízení nemá. Povinnost dlužníka k úhradě nákladů exekuce stanoví § 44 odst. 3 písm. f) exekučního řádu již ve vyrozumění o zahájení exekuce, a přestože náklady oprávněného nejsou po zahájení exekuce vyčísleny, povinnost dlužníka k jejich náhradě je dána a je pouze otázkou, jak určit jejich konkrétní výši. Žalobce popřel spornou pohledávku pouze proto, že nebyl včas vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce a samotné poskytnutí právní služby žalovanému jako oprávněnému k exekuci nezpochybňoval. Sporná pohledávka je pohledávkou mající základ v procesním právu a na náklady oprávněného v exekuci je třeba pohlížet jako na náklady účastníka, který měl ve věci plný úspěch, když jeho návrhu bylo vydáním vyrozumění o zahájení exekuce v plném rozsahu vyhověno. Výše pohledávky v podobě nákladů exekučního řízení pak byla vyčíslena ve správné výši určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31.12.2013, a proto soud dovodil, že žalobě insolvenčního správce nelze vyhovět. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na § 202 odst. 1 IZ.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání, v němž navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě na popření vykonatelné pohledávky žalovaného zcela vyhověl. Poukázal a citoval v odvolání § 109 odst. 1 písm. a) IZ a měl za to, že žalovaný měl svoji pohledávku za dlužníkem uplatnit přímo přihláškou pohledávky do insolvenčního řízení a podání exekučního návrhu bylo nadbytečným úkonem, neboť exekuce nemůže být po zahájení insolvenčního řízení provedena. Je tudíž zřejmé, že náklady oprávněného na právní zastoupení v exekučním řízení nejsou účelně vynaloženým nákladem. Kdyby žalovaný uplatňoval svoji pohledávku v insolvenčním řízení a nepodával (KSPH 37 INS 12192/2013) po jeho zahájení návrh na řízení exekuce, pak by mu žádné náklady v exekučním řízení, které nelze provést, nevznikly.

Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku.

Odvolací soud postupem podle § 214 odst. 3 o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející, aniž nařizoval odvolací jednání, neboť s takovým postupem účastníci řízení k výzvě odvolacího soudu souhlasili.

Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, z nichž dovodil správná skutková zjištění a v souladu s nimi je i právní závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje.

Podle § 251 odst. 1 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor určuje konkrétní výši a jednotlivé složky nákladů exekuce, aniž by stanovil způsob, kterým budou vymožena; příkaz je ve spojení s usnesením soudu o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vykonává v exekučním řízení, v němž byl vydán (blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.zn. 20 Cdo 5223/2007 nebo 20 Cdo 3039/2008). To, že exekutor vydal exekuční příkaz, kterým stanovil výši nákladů exekuce oprávněného, až po rozhodnutí soudu o úpadku, může mít za následek podle § 140e IZ pouze to, že exekuční příkaz nenabyl právní moci a nestal se vykonatelným, takže pohledávka přihlášená žalovaným, která je předmětem tohoto sporu, maximálně není pohledávkou vykonatelnou (žalobce ji však jako vykonatelnou přezkoumal), avšak to neznamená, že pohledávka neexistuje a nemůže být v insolvenčním řízení uspokojena. Jestliže Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp.zn. 21 Cdo 3182/2014 formuloval a odůvodnil závěr týkající se uplatnění exekučních nákladů exekutora, podle kterého po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného je musí exekutor jako věřitel přihlásit do insolvenčního řízení, není pochyb o tom, že stejný princip musí platit i pro náklady oprávněného, jež mu vznikly v průběhu exekučního řízení, které po zahájení insolvenčního řízení nemohlo být dále prováděno, jak vyplývá z § 109 odst.1 písm.c) IZ.

Odvolací soud neshledal rovněž důvodnou námitku žalobce o tom, že náklady, které oprávněnému vznikly v exekučním řízení, nejsou náklady účelně vynaložené. To, že soud k návrhu žalovaného nařídil exekuci až po podání insolvenčního návrhu samotným povinným (dlužníkem), a po jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku, neznamená, že oprávněný nemohl návrh na exekuci podat a soud nemohl exekuci nařídit. Podle § 109 odst.1 písm.c) IZ totiž platí, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Z toho vyplývá, že věřitel má i v takovém případě právo na náhradu nákladů řízení účelně vynaložených v exekučním řízení k vymáhání přiznaných pohledávek za situace, kdy bylo jeho návrhu na nařízení (KSPH 37 INS 12192/2013) exekuce soudem vyhověno, byť se tak stalo po zahájení insolvenčního řízení, které bylo zahájeno k návrhu samotného dlužníka a nikoliv z vůle věřitele (žalovaného).

Jelikož, jak správně zjistil soud prvního stupně, žalobce při přezkumném jednání popřel pravost sporné pohledávky, nikoliv její výši, nelze se v tomto sporu zabývat tím, zda spornou pohledávku žalovaný přihlásil ve správné výši, či nikoliv. Tento závěr je v souladu i s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, viz např. rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 1726/98 či sp.zn. 29 Cdo 4437/2007), vztahující se sice k zákonu o konkursu a vyrovnání, ale uplatnitelnou i v insolvenčním řízení, neboť insolvenční zákon sám striktně rozlišuje popření pravosti pohledávky (§ 193), výši pohledávky (§ 194) či její pořadí (§ 195).

Odvolací soud proto dovodil, že bylo-li vyhověno návrhu žalovaného na nařízení exekuce, vzniklo mu také právo na náhradu nákladů v exekučním řízení účelně vynaložených k vymáhání pohledávek přiznaných pravomocným exekučním titulem a taková pohledávka přiznaná exekučním příkazem musí být v insolvenčním řízení vedeném proti dlužníkovi uspokojena.

Z těchto všech důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož nemá žádný z účastníků proti insolvenčnímu správci právo na náhradu nákladů řízení v řízení o určení pravosti, výše či pořadí pohledávek.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 9. prosince 2015

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová