101 VSPH 488/2015-284
76 ICm 2562/2013 101 VSPH 488/2015-284 (KSLB 82 INS 29327/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Františka Kučery v právní věci žalobce: KOPPA, v.o.s., IČO 25428578, sídlem Mozartova 679/21, Liberec, insolvenční správce dlužníka REHAK TZB s.r.o., zast. Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou, sídlem Mozartova 679/21, Liberec, proti žalovanému: Ing. Miloslav anonymizovano , anonymizovano , bytem Rubínová 1182/3, Liberec VI, zast. Mgr. Michalem Voglem, advokátem, sídlem Sokolovské nám. 312/1, Liberec, o určení neplatnosti a neúčinnosti právních úkonů dlužníka, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č.j. 76 ICm 2562/2013-258 ze dne 13. dubna 2014, ve znění opravného usnesení č.j. 76 ICm 2562/2013-268 ze dne 21. dubna 2015

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č.j. 76 ICm 2562/2013-258 ze dne 13. dubna 2014, ve znění opravného usnesení č.j. 76 ICm 2562/2013-268 ze dne 21. dubna 2015 se ve výrocích pod body II. a III. potvrzuje, ve výrocích pod body IV. a V. se mění takto:

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 2.500,-Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Kateřiny Korpasové částku 10.481,-Kč. (KSLB 82 INS 29327/2012)

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ve výroku uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že právní úkony dlužníka, spočívající ve vrácení částky 329.750,-Kč dne 6.6.2002, částky 230.000,-dne 29.6.2012 a částky 270.000,-Kč dne 30.7.2012, jsou právní úkony neplatné (bod I. výroku). Tento zamítavý výrok ve věci samé nebyl žádným z účastníků odvoláním napaden, a proto nabyl samostatně právní moci a jeho věcnou správnost odvolací soud nepřezkoumával.

Pod bodem II. výroku pak soud prvního stupně napadeným rozsudkem určil, že výše uvedené právní úkony dlužníka (dále jen sporné právní úkony) jsou právními úkony neúčinnými, pod bodem III. výroku rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit do majetkové podstaty dlužníka peněžité plnění získané z těchto sporných právních úkonů ve výši 829.750,-Kč, pod bodem IV. uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 32.912,-Kč a pod bodem V. pak uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek ze žaloby ve výši 5.000,-Kč.

Při svém rozhodování soud prvního stupně vyšel z těchto zjištění:

Žalovaný převedl na účet dlužníka v průběhu let 2009-2012 částku ve výši celkem 5.574.750,-Kč. Žalovaný uzavřel s dlužníkem na poskytnutí těchto prostředků smlouvy, které však nebyly předmětem projednání na valných hromadách dlužníka. Poslední finanční prostředky, které jsou započítány v částce 5.574.750,-Kč, byly dlužníkovi ze strany žalovaného poskytnuty na počátku roku 2012, a to dne 31.1.2012 částka 155.000,-Kč a dne 24.2.2012 částka 200.000,-Kč. Na počátku června 2012 činily pohledávky žalovaného za dlužníkem 4.684.750,-Kč. Dne 6.6.2012 vyplatil dlužník žalovanému částku 329.750,-Kč, dne 29.6.2012 částku 230.000,-Kč a dne 30.7.2012 částku 270.000,-Kč. Žalovaný byl po celou dobu, kdy dlužníkovi poskytoval finanční prostředky jednatelem dlužníka. V majetkové podstatě jsou finanční prostředky ve výši 1.170.890,-Kč, přičemž po odečtení částky získané zpeněžením zajištěných automobilů, zbývá na uspokojení zbylých věřitelů, včetně těch, kteří své pohledávky nepřihlašují, částka 641.890,-Kč. V majetkové podstatě nejsou zahrnuty zásoby na skladě v hodnotě 132.155,-Kč, jelikož tyto se nepodařilo žalobci dohledat. V majetkové podstatě jsou rovněž zahrnuty pohledávky dlužníka z obchodního styku v částce 633.405,67 Kč vůči 17 věřitelům, přičemž vedle této částky bylo dosud uhrazeno 19.328,-Kč. Všechny pohledávky jsou již splatné, avšak je zjevné, že jejich vymáhání není snadné, když některé upomínky nebyly věřitelům ani doručeny a na zbylé upomínky odeslané v srpnu roku 2013 reagovali úhradou svých závazků pouze tři věřitelé. Soud se v tomto směru přiklání k názoru žalobce, že lze očekávat úhradu pohledávek ve výši cca 200.000,-Kč. V majetkové podstatě jsou zahrnuty rovněž pohledávky z tzv. pozastávek v hodnotě 2.614.413,30 Kč, přičemž již splatné jsou pohledávky ve výši 77.538,80 Kč. Tyto dosud uhrazeny nebyly. Splatnost zbylých pohledávek nastane v průběhu následujících let od 19.5.2015 do 31.3.2023. Žalobce k těmto pohledávkám uvedl, že nelze předpokládat plný výtěžek, úspěchem bude výtěžek v částce 1.300.000,-Kč odpovídající 50 % jejich hodnoty. Insolvenční soud se v tomto směru shoduje s názorem insolvenčního správce. Jestliže již nyní uplatňují zákazníci dlužníka reklamace a požadují odstranění vad díla, lze stěží předpokládat, že v následujících letech tomu bude jinak. Zvláště za situace, je-li (KSLB 82 INS 29327/2012) dlužník v konkursu a zákazníci dlužníka jsou si vědomi, že jejich nároky na odstranění vad zůstanou bez odezvy. V řízení nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že splatnost pozastávek neodpovídá údajům dle smluv uzavřených se společnostmi uvedenými v seznamu pohledávek z pozastávek. Soud nepřihlédl k námitce žalobce, že v majetkové podstatě může být zahrnuta i částka ve výši 2.841.916,-Kč, jejíž vydání je předmětem incidenční žaloby žalobce proti společnostem Metrostav, a.s. a Metrostav stavebniny, s.r.o. vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 76 ICm 2570/2013, a neprovedl důkaz odvoláním žalobce v této věci. Tato námitka byla uplatněna po koncentraci řízení, jelikož citovaná skutečnost měla být uvedena již na jednání dne 20.2.2015, kdy byl prováděn důkaz soupisem majetkové podstaty, přičemž v době konání jednání nebylo dosud pravomocně rozhodnuto ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 76 ICm 2570/2013. Tuto skutečnost si žalovaný mohl ověřit v oddílu C insolvenčního spisu dlužníka, kde byl zveřejněn rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně nevyhověl žalobě insolvenčního správce, bez vyznačení doložky právní moci. V insolvenčním řízení budou uspokojovány zjištěné pohledávky nezajištěných věřitelů ve výši 15.340.635,03 Kč. Žalovaný do insolvenčního řízení své pohledávky nepřihlásil, přičemž ani jinak neuplatnil žádné své pohledávky. Před pohledávkami nezajištěných věřitelů budou z výběžku zpeněžení nezajištěného majetku přednostně uspokojeny pohledávky úřadu práce a pohledávka Vladimíra Vichy v celkové výši 935.236,-Kč. Dále bude přednostně uspokojena pohledávka insolvenčního správce z titulu odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce z výtěžku zpeněžení nezajištěného majetku. Rovněž budou přednostně uspokojeny pohledávky JUDr. Otakara Švorčíka a Finančního úřadu pro Liberecký kraj v částce 83.099,60 Kč. Na pohledávky zjištěných nezajištěných věřitelů tak bude použita částka ve výši cca 820.000,-Kč (641.890,-Kč + 200.000,-Kč + 1.300.000,-Kč = 2.141.890 Kč jako výtěžek zpeněžení / 2.141.890 Kč-935.236,-Kč-83.099,60 Kč-308.818,-Kč (předpokládaná odměna IS v částce 15 % z výtěžku zpeněžení nezajištěného majetku po odečtení pohledávek za majetkovou podstatou). Pohledávky zjištěných nezajištěných věřitelů tak budou v nejlepším případě uspokojeny v rozsahu cca 5,3 %. Pohledávky žalobce z titulu vrácených částek byly uspokojeny v rozsahu cca 17,7 %. Připočtou-li se k celkové výši pohledávek žalovaného za dlužníkem v částce 4.684.750,-Kč i pohledávky z titulu mzdových nároků ve výši 281.383,-Kč, vychází uspokojení pohledávek žalovaného v rozsahu cca 16,7 %, tedy v rozsahu vyšším, než by se mu dostalo v insolvenčním řízení. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobce prokázal, že žalovaný byl vyplacením částky ve výši 829.750,-Kč zvýhodněn na úkor ostatních nezajištěných věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení.

Dále z insolvenčního návrhu ze dne 23.11.2012 zjistil, že dlužník měl ke dni zahájení insolvenčního řízení závazky ve výši 1.948.090,43 Kč po splatnosti delší 360 dnů, závazky ve výši 6.121.090,15 Kč do 360 dnů po splatnosti a závazky ve výši 3.359.379,08 Kč do 180 dnů po splatnosti. Z tohoto důkazu vyplývá, že v červnu a červenci 2012 musel mít dlužník minimálně závazky ve výši 1.948.090,43 Kč po splatnosti delší 3 měsíců. K prokázání skutečnosti, že dlužník byl v době vyplacení částky 829.750,-Kč v průběhu června a července 2012 schopen plnit své splatné závazky, a že hodnota jeho majetku přesahovala hodnotu závazků, předložil žalovaný doklady prokazující skutečnost, že se dlužník v průběhu roku 2012 účastnil úspěšně několika výběrových řízení v hodnotě 38.247.502,-Kč. Nejdůležitější zakázkou byla zakázka na Rezidenci Eliška. Ze smlouvy č. 12030134 uzavřené dne 13.7.2012 bylo (KSLB 82 INS 29327/2012) zjištěno, že dlužník měl za tuto zakázku získat částku ve výši 13.800.000,-Kč. To, že dlužník uzavřel v červenci 2012 smlouvu, na jejímž základě mohl získat výše uvedenou částku, jakož i to, že uzavřel další smlouvy, na jejichž základě měl získat finanční prostředky, samo o sobě neznamená, že by byl dlužník schopen v červnu a červenci 2012 hradit své splatné závazky, a to zejména ty, kde již splatnost přesáhla 3 měsíce. K rizikovosti jednotlivých zakázek se vyjádřili i členové dozorčí rady v první polovině roku 2012, kteří upozorňovali na skutečnost, že po zohlednění vlivu pozastávek řada zakázek vykazovala ztrátu, přičemž v souvislosti s dokončovacími pracemi na některých zakázkách vznikaly dodatečné náklady.

Soud prováděl dokazování i ke zjištění, v jakém poměru byly uspokojeny pohledávky žalobce a v jakém poměru budou uspokojovány pohledávky ostatních nezajištěných věřitelů, jelikož dle § 231 odst. 1 IZ lze za zvýhodňující právní úkon považovat jednání, na jehož základě se věřiteli dostane vyššího uspokojení, než by se mu dostalo v konkursu. Žalobce v řízení prokázal, že vyplacením částky 829.750,-Kč byl žalovaný zvýhodněn na úkor ostatních věřitelů uspokojovaných v insolvenčním řízení, když pohledávka žalovaného byla uspokojena v rozsahu vyšším, než budou uspokojeni ostatní věřitelé v insolvenčním řízení, jejichž pohledávky budou uspokojeny v řádu několika procent. Žalovaný jako jednatel dlužníka je osobou blízkou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 CDo 2192/2011), bylo tedy jeho povinností tvrdit a prokázat, že dlužník nebyl v červnu a červenci 2012 v úpadku. Tuto skutečnost žalovaný neprokázal. Skutečnost, že žalovaný v průběhu roku 2012 zvítězil v několika výběrových řízeních, kdy zakázky dosahovaly hodnoty několika desítek milionů korun, nevyvrací zákonnou domněnku, že žalovaný nebyl v době vyplacení částky 829.750,-Kč v úpadku. Žalovaný neprokázal, že by zejména prostřednictvím pohledávky z provádění prací na zakázce Rezidence Eliška byl dlužník schopen hradit své již splatné závazky.

Poukázal na to, že případě žalovaného jako osoby blízké dlužníku nemusí žalobce prokazovat, že žalovaný nemohl ani při náležité pečlivost rozpoznat, že dlužník je v úpadku. Jako jednatel dlužníka musel žalovaný dobře znát finanční situaci dlužníka. Žalovaný v tomto směru netvrdil a ani neprokazoval, že by se nemohl podílet na obchodním vedení společnosti, že by neměl přístup k účetnictví a jiné evidenci dlužníka.

S ohledem na výše uvedené soud vyhověl návrhu žalobce na vyslovení neúčinnosti právního úkonu a v souladu s ust. § 239 odst. 4 IZ uložil žalovanému vyplatit do majetkové podstaty dlužníka částku ve výši 829.750,-Kč.

Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem odůvodnil soud prvého stupně odkazem na § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že žalobce měl ve věci plný úspěch, a má proto právo na nákladů řízení, jež mu vznikly v souvislosti s jeho zastoupením advokátem, a výrok o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek ze žaloby pak odůvodnil odkazem na § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, s ohledem na to, že navrhovatel je v řízení od poplatku osvobozen, a proto podle výsledku řízení musí soudní poplatek ze žaloby ve výši 5.000,-Kč zaplatit žalovaný.

Proti tomuto rozsudku, a to jen proti výroku II. a III. ve věci samé a akcesorických výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku pod body IV. a V., (KSLB 82 INS 29327/2012) podal žalovaný včas odvolání, v němž navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu ve věci samé k této části zamítl. V odvolání uvedl, že již od počátku řízení namítal, že žaloba je nesprávná a neprojednatelná s ohledem na to, že žalobce v rámci jedné žaloby uplatnil dva žalobní návrhy, které mají odlišnou právní úpravu a jsou upraveny odlišnými zákony. Nelze proto o nich rozhodovat v jednom soudním řízení, byť je žalobce spojil do jedné žaloby, nejde-li, jak je tomu v této věci, o eventuální žalobní petit. Již to je důvod, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k novému řízení. K věci samé pak v odvolání uvedl, že nesouhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně o tom, že sporné právní úkony dlužníka v jeho prospěch jsou právními úkony zvýhodňujícími a tudíž neúčinnými ve smyslu § 241 IZ. To, že v majetkové podstatě dlužníka není dostatek finančních prostředků k tomu, aby také ostatní věřitelé dlužníka byli uspokojeni ve stejném nebo i větším rozsahu, než byl uspokojen spornými právními úkony žalovaný, je jen výsledkem nedostatečné činnosti žalobce, jako insolvenčního správce, který nedostatečně vymáhá pohledávky dlužníka za jeho věřiteli, v majetkové podstatě nepočítá ani s částkou 132.155,-Kč, což jsou skladové zásoby zboží dlužníka a nepočítá ani s pozastávkami ze smluv o dílo, které se stanou splatnými v roce 2017, a to ve výši 2.614.413,-Kč. Z těchto pozastávek přitom žalobce při řádném výkonu své funkce může získat alespoň 50 %. Další finanční prostředky pak může žalobce získat i na základě rozhodnutí o jeho žalobě na zaplacení částky 3.000.000,-Kč, jež probíhá ve sporném soudním řízení. Pokud se všechny tyto částky započítají do majetkové podstaty dlužníka, pak je nesporné, že všichni ostatní věřitelé dlužníka, kteří se přihlásili do insolvenčního řízení, budou uspokojeni ve výši 19-39 %, tedy v mnohem větší míře, než v jaké byl uspokojen spornými právními úkony dlužníka žalovaný. Žalovaný není také přesvědčen o tom, zda může být neúčinným právním úkonem vrácení bezdůvodného obohacení, o které v daném případě, až na jednu výjimku, šlo, neboť všechny smlouvy o půjčce jsou neplatné, jelikož byly uzavřeny bez souhlasu valné hromady dlužníka. V takovém případě měl žalobce rovnou podat žalobu na plnění proti žalovanému a není proto důvodná odpůrčí žaloba.

Žalobce vyvracel vývody odvolání a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu v napadené části jako věcně správný potvrdil, z důvodů v něm uvedených.

Odvolací soud v rozsahu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející, podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že z hlediska skutkových zjištění soudu i jeho právní argumentace je v zásadě správný, a lze na jeho odůvodnění odkázat, protože ani ve stádiu odvolacího řízení nebylo zjištěno nic, co by bylo způsobilé vést odvolací soud k jeho změně, či zrušení.

Není vadou řízení to, že soud prvního stupně v jednom řízení rozhodl o žalobě obsahující dva žalobní návrhy, a to návrh na určení neplatnosti právních úkonů dlužníka a návrh na určení neúčinnosti stejných právních úkonů dlužníka, byť nejde, jak správně uvádí žalovaný, o žalobní návrh eventuální. To proto, že v obou případech jde o incidenční spor, a to podle § 231 odst. 2 ve spojení s § 159 odst. 1 písm. h) insolvenčního zákona (dále jen IZ) v případě žaloby na určení neplatnosti právních úkonů dlužníka a podle § 159 odst. 1 písm. d) IZ v případě žaloby na určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka (odpůrčí žaloby), takže žádný procesní právní (KSLB 82 INS 29327/2012) předpis nebrání tomu, aby věcně příslušný soud o obou žalobách rozhodl v jednom řízení, což je v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti soudního řízení.

Zjištění soudu prvého stupně jsou pak zcela dostačující pro závěr o tom, že sporné právní úkony dlužníka jsou právní úkony neúčinné ve smyslu § 241 odst. 1 a 2 IZ a jelikož šlo o peněžité plnění dlužníka osobě blízké-žalovanému, který byl v době, kdy dlužník tyto úkony činil, jeho jediným jednatelem a většinovým společníkem, nelze uzavřít, že by sporné právní úkony nebyly zvýhodňujícími úkony dlužníka ve smyslu § 245 odst. 5 písm. b) IZ, neboť při takovém personálním propojení věřitele a dlužníka nelze dovodit, že šlo o plnění dlužníka za podmínek obvyklých v obchodním styku. Jinak řečeno, plnění obchodní společnosti svému jednateli a společníku nelze podřadit pod právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, byť šlo o částečné plnění z titulu poskytnutých půjček, byť byly smlouvy o půjčkách většinou uzavřeny v rozporu s § 196a obchodního zákoníku, v té době platného, neboť žalovaný sám uváděl, že sporné právní úkony dlužníka představují jeho plnění na předtím poskytnuté půjčky žalovaným, takže plněním dlužník vyjadřoval svou vůli částečně plnit svůj dluh z půjček a způsobit tak zánik tohoto závazku ve vztahu k žalovanému. Právní vztahy, tedy i vztahy závazkové, podle § 2 občanského zákoníku platného v době, kdy sporné úkony dlužník činil, vznikají nejen ze smluv, ale i z jiných skutečností, v daném případě z toho, že na eventuální, absolutně neplatné smlouvy o půjčkách, bylo fakticky plněno. Tímto faktickým plněním zanikl závazek dlužníka z bezdůvodného obohacení získaného tím, že od žalovaného fakticky přijal peněžité plnění a použil ho pro sebe.

Pro posouzení důvodnosti žaloby v této věci je zcela nerozhodné, zda a v jaké míře se v budoucnu podaří insolvenčnímu správci zvětšit majetkovou podstatu dlužníka o další peněžité pohledávky, které se stanou v budoucnu splatnými, nebo které ve sporech vymůže, neboť pro závěr, zda sporné právní úkony dlužníka byly úkony zvýhodňující ve smyslu § 241 odst. 1 IZ, jsou rozhodné skutečné majetkové poměry dlužníka v době, kdy tyto úkony dlužník činil a to, zda byl v té době v úpadku.

Ačkoliv je nepochybné, že sporné právní úkony dlužníka spočívaly v peněžitém plnění osobě dlužníku blízké, takže podle § 242 odst. 2 IZ platí právní domněnka, že takové úkony byly učiněny dlužníkem v době, kdy byl v úpadku, a tato domněnka nebyla žalovaným důkazně vyvrácena, soud prvního stupně nadto sám provedl důkazy dostatečně osvědčující závěr, že v době, kdy dlužník žalovanému plnil podle sporných právních úkonů, byl ve stavu úpadku ve smyslu § 3 odst. 1-3 IZ, a proto v podrobnostech k této otázce odvolací soud odkazuje pro stručnost na správné a přesvědčivé odůvodnění soudu prvého stupně obsažené v napadeném rozsudku, neboť stav úpadku soud prvního stupně správně zjišťoval k době, kdy sporné právní úkony dlužník činil, a nikoli k době pozdější.

Nelze přehlédnout, že pro zvýhodňující právní úkony je charakteristické, že se jimi na rozdíl od právních úkonů bez přiměřeného uspokojení nemusí zmenšovat celkový objem majetku dlužníka, který může být v té době použit k uspokojování věřitelů, ale charakteristické je to, že dlužník jejich prostřednictvím nakládá se svým majetkem nepostačujícím k úhradě všech jeho dluhů tak, aby někteří, jím vybraní věřitelé, v dané věci žalovaný, byli uspokojeni ve větším rozsahu, než by byly jejich pohledávky uspokojeny v konkursu a aby k tomu došlo na úkor ostatních věřitelů, (KSLB 82 INS 29327/2012) kteří právě proto dostanou méně, než by na ně připadlo v konkursu, to vše s přihlédnutím k majetku dlužníka v době, kdy sporné právní úkony dlužník činil. Všechny tyto zákonné znaky zvýhodňujících právních úkonů sporné právní úkony dlužníka ve prospěch žalovaného splňují.

Z těchto všech důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích ve věci samé pod body II. a III. jako věcné správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Věcně nesprávnými však shledal odvolací soud akcesorické výroky o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek ve výši 5.000,-Kč.

Jestliže soud prvního stupně v jednom řízení rozhodl o dvou samostatných určovacích žalobách a jednu z nich zcela zamítl (žalobu na určení neplatnosti právních úkonů dlužníka) a druhé v plném rozsahu vyhověl (žalobě na určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, jejíž součástí je i výrok o vydání plnění ve smyslu § 239 odst. 4 IZ), pak je nepochybné, že každý z účastníků měl v řízení úspěch z 1/2 a je namístě podle § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodnout, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

Stejná zásada pak platí i pro rozhodování o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek ze žaloby v řízení, v němž je žalobce od placení soudního poplatku ze zákona osvobozen. Podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích je v takovém případě žalovaný povinen zaplatit poplatek ve výši závislé na výsledku řízení. Jelikož měl žalobce osvobození od placení soudních poplatků ve věci úspěch jen z 1/2, lze žalovanému uložit povinnost zaplatit soudní poplatek také z 1/2, tedy jen ve výši 2.500,-Kč.

Z těchto důvodů odvolací soud akcesorické výroky shora uvedené změnil jak uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.

Po u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 19. listopadu 2015

JUDr. Jiří G o l d s t e i n, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová