101 VSPH 467/2015-87
139 ICm 2009/2014 101 VSPH 467 /2015-87 (KSPL 27 INS 25222/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Jiřího Goldsteina v právní věci žalobce: Telefónica Czech Republic, a.s., IČO 60193336, sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, proti žalovanému: T E K A Z, s.r.o., IČO 45355266, sídlem Podhradská 7, Cheb, (dříve Insolvenční agentura v.o.s., IČO 29115540, sídlem Západní 1448/16, Karlovy Vary), o určení pravosti pohledávek, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 139 ICm 2009/2014-54 ze dne 4. března 2015

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 139 ICm 2009/2014-54 ze dne 4. března 2015 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. zamítl žalobu na určení, že žalobce má vůči insolvenčnímu dlužníku T E K A Z, s.r.o., pohledávky v celkové výši 519.075,45 Kč, tedy v rozsahu, v němž přihlášené pohledávky byly insolvenčním správcem a insolvenčním dlužníkem popřeny při přezkumném jednání. Pod bodem II. pak uložil žalobci, aby žalovanému insolvenčnímu správci uhradil náhradu nákladů řízení 1.264,-Kč. 101 VSPH 467 /2015 (KSPL 27 INS 25222/2012)

Ve svém rozhodnutí vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že při přezkumném jednání, na němž byly přezkoumány přihlášené pohledávky žalobce, jak insolvenční správce, tak insolvenční dlužník, popřeli část jednotlivých pohledávek, a to až do celkové výše 519.075,45 Kč. Ve lhůtě stanovené zákonem pak žalobce podal žalobu na určení pravosti těchto popřených pohledávek jen vůči insolvenčnímu správci. Z písemného vyrozumění o popření pohledávek soud zjistil, že žalovaný žalobci v zákonné lhůtě sdělil, že pohledávka byla popřena, dále to, kdo ji popírá i v jaké výši, že popření pohledávek bylo částečné ze strany správce i dlužníka a žalobkyně byla řádně poučena podle § 336 odst. 2 insolvenčního zákona o tom, že popření pohledávky dlužníkem má v reorganizaci tytéž účinky, jako popření pohledávky insolvenčním správcem, přičemž k průběhu lhůty k podání popření pohledávky dlužníkem je rozhodný den, kdy nastaly účinky povolení reorganizace.

Na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že je namístě žalobu zamítnout pro nedostatek pasivní legitimace na straně žalované, kterou je pouze popírající insolvenční správce a nikoliv též popírající insolvenční dlužník. Jestliže pohledávku žalobce popřel jak insolvenční správce, tak dlužník, a dlužníku byla povolena reorganizace, pak žaloba na určení pravosti pohledávky musí směřovat proti oběma popírajícím subjektům, o čemž byl žalobce ve výzvě insolvenčního správce řádně poučen. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně úspěchem žalobce ve věci zahrnující cestovné žalovaného na jednání před soudem.

Proti tomuto usnesení podal žalobce včas odvolání, v němž uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudu prvého stupně o tom, že byl insolvenčním správcem řádně poučen o tom, proti komu má žaloba na určení pravosti popřených pohledávek směřovat. Poučení insolvenčního správce, obsažené v jeho vyrozumění o popření pohledávek, bylo naprosto nedostatečné, takže je namístě, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Po vydání napadeného rozsudku a po podání odvolání insolvenční soud usnesením č.j. KSPL 20 INS 25222/2012-B-150 ze dne 18. května 2015 rozhodl, že bere na vědomí splnění podstatných částí reorganizačního plánu a tímto rozhodnutím reorganizace končí. V tomtéž usnesení soud prvního stupně poučil účastníky insolvenčního řízení, že dosud neskončené incidenční spory o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek, pokračují jako spory incidenční a jejich účastníkem se ke dni skončení insolvenčního řízení stává dlužník namísto insolvenčního správce a prostředky dosud deponované u správce předá insolvenční správce dlužníku tak, aby byla zajištěna jejich řádná budoucí výplata osobám uvedeným v bodě 3.1.2.g reorganizačního plánu.

Odvolací soud sdílí právní názor soudu prvého stupně o tom, že dosud neskončené incidenční spory o určení pravosti pohledávek se dokončí i po skončení insolvenčního řízení a účastníkem těchto sporů se namísto insolvenčního správce stává dlužník s tím, že o tomto zvláštním případu procesního nástupnictví netřeba vydávat samostatné rozhodnutí a soud v incidenčním sporu pokračuje s dlužníkem. Není totiž rozumného důvodu běžící spor o určení pravosti pohledávky zastavovat a nutit žalobce, aby vůči dlužníku vyvolal řízení nové, jehož předmětem by nebylo nic jiného než to, o čem je jednáno v procesu stávajícím, totiž posouzení, zda vůči dlužníku přihlášenou pohledávku vskutku má, či nikoliv. Jinak řečeno, usnesení vydávané insolvenčním soudem v režimu § 364 IZ v souzené věci netvoří překážku, bránící tomu, aby insolvenční soud dříve podanou incidenční žalobu na určení 101 VSPH 467 /2015 (KSPL 27 INS 25222/2012) pravosti pohledávky projednal a meritorně o ní rozhodl s tím, že účastníkem řízení se namísto insolvenčního správce stává sám insolvenční dlužník.

Jelikož jedinou spornou otázkou mezi účastníky bylo to, zda původní žalovaný -insolvenční správce dlužníka je sám ve sporu pasivně legitimován za situace, kdy po povolené reorganizaci část pohledávek žalobce popřel také insolvenční dlužník, zaslal odvolací soud žalobci i insolvenčnímu dlužníku, jako procesnímu nástupci původního žalovaného, usnesení podle § 214 odst. 3 o.s.ř., s tím, aby účastníci řízení odvolacímu soudu ve stanovené lhůtě sdělili, zda souhlasí s tím, aby o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem rozhodnuto bez nařízení jednání. Žalobce vyslovil s tímto postupem výslovně souhlas, žalovaný dlužník se nevyjádřil, takže odvolací soud vyšel z předpokladu, že s rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání souhlasí, tak jak byl o tom poučen v usnesení z 23. září 2015.

Odvolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek, jako i řízení jemu předcházející, podle § 212 a § 212a o.s.ř. a odvolání žalobce neshledal důvodným.

Soud prvního stupně správně zjistil, že ve vyrozumění insolvenčního správce o částečném popření pohledávek žalobce, doručené žalobci dne 2.6.2014, je uvedeno, v jakém rozsahu a jaké pohledávky popřel insolvenční správce a jaké pohledávky a v jakém rozsahu pohledávky žalobce popřel insolvenční dlužník. Tedy toto vyrozumění obsahuje informaci o tom, že pohledávky částečně popřel insolvenční dlužník a také insolvenční správce (viz listiny založené na č.l. 11 p.v. a č.l. 12 spisu).

Ve výzvě insolvenčního správce doručené žalobci je obsaženo poučení podle § 198 IZ o možnosti podat incidenční žalobu na určení pravosti popřených pohledávek proti insolvenčnímu správci a stejně tak je ve výzvě obsaženo poučení podle § 336 odst. 2 IZ o tom, že popření pohledávek dlužníkem v reorganizaci má tytéž účinky jako popření insolvenčním správcem a věřitelé nevykonatelných pohledávek, které byly popřeny dlužníkem, podávají vždy žalobu vůči dlužníku.

Výzva insolvenčního správce je podle názoru odvolacího soudu obsahově určitá, úplná a srozumitelná, a obsahuje dostatečné poučení pro žalobce o tom, že přihlášené pohledávky žalobce částečně popřel insolvenční správce i dlužník a že tudíž insolvenční žalobu musí podat proti popírajícímu insolvenčnímu správci i proti popírajícímu dlužníku ve lhůtě po výzvě uvedené, tj. proti insolvenčnímu správci ve lhůtě do 15-ti dnů od doručení výzvy a proti dlužníku do 15-ti dnů, kdy nastaly účinky povolení reorganizace insolvenčním soudem, přičemž lhůta k podání žaloby je stejná, jako je uvedená v § 198 odst. 1 IZ, tedy žalobu proti insolvenčnímu dlužníku je třeba podat do 15-ti dnů ode dne, kdy nastaly účinky povolení reorganizace (§ 336 odst. 2 IZ).

V zákonné lhůtě žalobce podal incidenční žalobu na určení pravosti popřených pohledávek jen proti insolvenčnímu správci a nikoliv proti dlužníku, proto soud prvého stupně správně dovodil, že insolvenční správce sám není ve sporu pasivně legitimován. Žalobu v zákonem stanovené lhůtě žalobce musel podat jak proti insolvenčnímu správci, tak i proti insolvenčnímu dlužníku, který rovněž sporné pohledávky zčásti popřel a jelikož lhůta k podání incidenční žaloby na určení pravosti pohledávek proti dlužníkovi již uběhla, je rozsudek soudu I.stupně věcně správný. 101 VSPH 467 /2015 (KSPL 27 INS 25222/2012)

Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu I.stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn tím, že v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému-insolvenčnímu dlužníku, žádné náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má- li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 3. listopadu 2015

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová