101 VSPH 457/2017-60
č. j. 60 ICm 3317/2016 101 VSPH 457/2017-60 (KSPH 60 INS 10007/2016)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Karety v právní věci žalobce: SILMET Příbram, a.s., IČO 26210428, sídlem Na Flusárně 168, Příbram zastoupený Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram III proti žalovaným: 1) JUDr. Ing. Pavel Fabian, sídlem Marešova 304/12, Brno, insolvenční správce dlužnice Moniky anonymizovano zastoupený JUDr. Martinou Hladíkovou, advokátkou, sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 2) Monika anonymizovano , anonymizovano , bytem Dolanská 115, Velké Přítočno zastoupená Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem, sídlem Národní 32, Praha 1 o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. března 2017 č. j. 60 ICm 3317/2016-37

takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. března 2017 č. j. 60 ICm 3317/2016-37 se potvrzuje. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku částku 8.228 Kč k rukám JUDr. Martiny Hladíkové. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku částku 8.228 Kč k rukám Mgr. Vlastislava Kusáka.

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. isir.justi ce.cz 60 ICm 3317/2016 (KSPH 60 INS 10007/2016)

Odůvodnění: 1. Krajský soud v Praze jako soud I. stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. zamítl žalobu na určení pravosti pohledávky žalobce za dlužnicí Monikou anonymizovano (druhou žalovanou) ve výši 337.911,23 Kč a pod body II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanými navzájem. 2. Při svém rozhodování vyšel soud I. stupně ze zjištění, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného proti dlužnici pohledávku v celkové výši 678.934,23 Kč z titulu nezaplacené kupní ceny za odebrané pohonné hmoty podle rámcové smlouvy z 3. 7. 2012. Přihlásil jí jako pohledávku zčásti vykonatelnou podle rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 7 C 68/2014-46 ze dne 30. 10. 2014 ve výši 350.512 Kč a zbytek ve výši 337.911,23 Kč přihlásil z téhož právního důvodu jako pohledávku nevykonatelnou a tuto nevykonatelnou pohledávku oba žalovaní při přezkumném jednání popřeli co do pravosti i výše. Úpadek druhé žalované je řešen oddlužením splátkovým kalendářem. Dále zjistil, že rámcovou kupní smlouvu z 3. 7. 2012 uzavřel žalobce s bývalým manželem dlužnice Vlastimilem Borkovcem. Manželství dlužnice a Vlastimila Borkovce, uzavřené 23. 3. 1996 bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Kladně č. j. 25 C 27/2015-30 ze dne 12. 10. 2015, který nabyl právní moci 12. 10. 2015. Žalovaná 2) zaslala dne 23. 4. 2015 žalobci svůj nesouhlas s dluhem převzatým manželem bez jejího souhlasu s tím, že k uzavření rámcové kupní smlouvy nedala svému manželovi souhlas. Toto její oznámení žalobce převzal 24. 4. 2015. 3. Vycházeje z těchto zjištění dospěl soud I. stupně k závěru, že žaloba není důvodná, neboť pohledávka, která je předmětem tohoto incidenčního sporu (dále jen sporná pohledávka), není pohledávkou žalobce za dlužnicí, která tak není ve sporu pasivně legitimována. Jediným dlužníkem žalobce ohledně sporné pohledávky je bývalý manžel žalované 2), neboť jen s ním žalobce uzavřel kupní smlouvu, v níž je právní důvod sporné pohledávky. Při svém závěru soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 677/2005 ze dne 12. 9. 2007, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že úpravou obsaženou v § 145 odst. 3 občanského zákoníku zákonodárce nezamýšlel prolomit princip autonomie vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv a vnutit jim jako zákonný důsledek vzniku smlouvy prostřednictvím institutu společného jmění manželů jako další smluvní stranu i manžela smluvní strany. Pokud by mělo platit, že každý individuální závazek založený jedním z manželů se stává společným závazkem manželů i v tom smyslu, že jeho splnění může být samostatně vynuceno jen vůči druhému manželu, byla by nadbytečná úprava, jež je obsažena v § 143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku (platného a účinného do 1. 1. 2014) upravující závazky, které vznikly oběma manželům společně, neboť pak by každý závazek náležející do společného jmění manželů nasmlouvaný pouze jen jedním z nich, byl závazkem vzniklým oběma manželům společně. To co platí v nálezacím řízení, platí i v insolvenčním řízení, a to zejména v případě, že insolvenční řízení formou oddlužení je vedeno pouze na manželku závazkového dlužníka a věřitelé dlužnice budou v insolvenčním řízení uspokojováni pouze z jejího výlučného majetku a nikoliv z majetku tvořícího již zrušené společné jmění manželů, jež zaniklo rozvodem jejich manželství v roce 2015. 4. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud I. stupně úspěchem žalovaných ve věci samé podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejich výši ve vztahu k prvnímu žalovanému určil ve výši stanovené v § 137 o.s.ř. a ve vztahu k druhé žalované podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen advokátní tarif), neboť přiznaná náhrada druhé žalované představuje náklady. jež jí vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem. 5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a navrhl v něm, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobě vyhověl. Nesouhlasí s právním závěrem soudu I. stupně,

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 60 ICm 3317/2016 (KSPH 60 INS 10007/2016)

že sporná pohledávka žalobce není pohledávkou za dlužnicí. Pohledávka vznikla za trvání manželství dlužnice s Vlastimilem Borkovcem, který se žalobcem uzavřel kupní smlouvu a je tudíž nepochybné, že dluh Vlastimila Borkovce je součástí společného jmění manželů. Jelikož se jedná o závazek ve společném jmění manželů, může žalobce svou pohledávku uplatňovat po obou manželích, neboť závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně, jak výslovně stanovil občanský zákoník platný a účinný do 1. 1. 2014 v § 145 odst. 3. Poukázal na to, že i v insolvenčním řízením vedeném proti dlužnici insolvenční správce pořídil soupis majetku dlužnice a v soupisu je sepsán i majetek tvořící SJM a aby mohl být žalobce uspokojen z majetku v SJM, musel svou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na bývalou manželku dlužníka, neboť společné jmění nebylo dosud vypořádáno. To, že se v nalézacím řízení věřitel nemůže domoci zaplacení svého závazku po druhém z manželů, neplatí pro insolvenční řízení, neboť v něm je postihován majetek ve společném jmění manželů a oba manželé podle § 143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku platného do 1. 1. 2014 odpovídali manželé ze zákona společně a nerozdílně za závazky ve společném jmění převzaté kterýmkoliv z manželů za trvání manželství. 6. Žalovaní vyvraceli důvody odvolání a navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně z důvodů v něm uvedených potvrdil. Zdůraznili zejména, že v rámci insolvenčního řízení vedeného proti druhé žalované soud schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře a je tak nepochybné, že věřitelé dlužnice budou uspokojování jen z jejích výlučných finančních prostředků, takže argument o nemožnosti se uspokojit na majetku náležejícího do společného jmění je lichý. 7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k následujícím závěrům: Je prokázané, že žalobce spornou pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení vedeného proti druhé žalované jako pohledávku nevykonatelnou, že sporná pohledávka byla na přezkumném jednání přezkoumána jako nevykonatelná a byla účinně popřena insolvenčním správcem i dlužnicí samotnou, takže žalobce je v tomto sporu aktivně legitimován k podání žaloby na určení pravosti popřené pohledávky. 8. Nicméně jak odvolací soud zjistil z přihlášky pohledávky žalobce a z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 10. 2014 č. j. 7 C 68/2014-46, kterými odvolací soud podle § 213 o.s.ř. doplnil dokazování, sporná pohledávka představuje smluvní úroky z prodlení a náklady řízení přiznané žalobci shora uvedeným pravomocným a vykonatelným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami, takže fakticky jde o pohledávku vykonatelnou. Sporná pohledávka je pak evidentně příslušenstvím pohledávky z titulu nezaplacené kupní ceny podle kupní smlouvy z 3. 7. 2012 uzavřené mezi žalobcem a bývalým manželem druhé žalované, jež byla žalobci přiznána proti bývalému manželu dlužnice shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami, a to ve smyslu § 121 odst. 3 občanského zákoníku platného a účinného do 1. 1. 2014, neboť pohledávka žalobce z titulu nezaplacené kupní ceny je pohledávkou vzniklou do data účinnosti nového občanského zákoníku, který však navíc přijal stejnou právní úpravu, jež je obsažena v jeho § 513. 9. O tom, že dlužník nemá za dlužnicí vykonatelnou pohledávku z titulu nezaplacené kupní ceny představující dlužnou jistinu z kupní smlouvy z 3. 7. 2012, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 12. 1. 2017 č. j. 60 ICm 3084/2016-25 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017 č. j. 103 VSPH 282/2017-46. V těchto rozsudcích soudy zaujaly právní závěr, že:

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 60 ICm 3317/2016 (KSPH 60 INS 10007/2016)

Podle § 7 InsZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (o.s.ř.) týkající se sporného řízení a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Tato právní úprava upřesnila vztah insolvenčního zákona k úpravě exekučního řízení a řízení o výkon rozhodnutí s účinností od 1. 1. 2014 a v podstatě reflektovala judikaturu Nejvyššího soudu obsaženou v rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 50/2011 publikovaném pod číslem 97/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého mezery v úpadkové úpravě nelze nahrazovat přiměřenou aplikací práva exekučního, které je coby způsob individuálního prosazení práv dlužníkových věřitelů vybudováno na zcela jiných principech, než jsou ty, jimiž se řídí právo úpadkové, dále v rozhodnutí pod sp. zn. 29 ICdo 32 /2013 (bylo vydáno až po změně § 7 InsZ), v němž učinil závěr, podle kterého věřitel dlužníka nemá pohledávku, kterou by mohl přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek manžela dlužníka, byť jí odpovídá závazek vzniklý dlužníkovi za trvání SJM dlužníka a jeho manžela (podle právní úpravy § 143 odst. 1 písm. b) obč.z. účinného do 31. 12. 2013 ) a také v rozhodnutí pod sp. zn. 29 ICdo 37/2012, v němž soud dovodil, že aplikace ustanovení § 262a odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném do 30. 6. 2015) je v insolvenčním řízení vyloučena. Odvolací soud tak nesdílí žalobcův názor, že pro rozhodnutí je rozhodující dikce ustanovení § 145 odst. 3 obč.z., a že nepřipuštění sporné pohledávky za manželem v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice by bylo v rozporu s hmotným právem, jak plyne z výše uvedených závěrů Nejvyššího soudu. Insolvenční zákon v žádném ustanovení neodkazuje na právní úpravu exekučního řízení nebo řízení o výkon rozhodnutí umožňující i nyní, byť v omezené míře, vést výkon rozhodnutí podle § 262a odst. 4 o.s.ř. přikázáním pohledávky z účtu manžela dlužníka, jde-li o vydobytí dluhu, který patří do SJM nebo dluhu dlužníka, pro který lze nařídit výkonu rozhodnutí na majetek v SJM. Žalobce tak není k podání přihlášky své pohledávky za manželem do insolvenčního řízení vedené s dlužnicí legitimován. 10. Soudní teorie i praxe se za účinnosti občanského zákoníku platného do 1. 1. 2014 ustálila na tom, že příslušenství peněžité pohledávky sleduje vždy osud věci hlavní, v dané věci dlužné finanční jistiny z kupní smlouvy a nový občanský zákoník to výslovně uvádí v odst. 2 § 510. Jelikož o neexistenci pohledávky žalobce vůči dlužnici v podobě dlužné kupní ceny, jejímž příslušenstvím jsou stejným rozsudkem přiznané úroky z prodlení a náklady nalézacího soudního řízení, ale žalobcem přihlášené jako pohledávky nevykonatelné, nebylo by možné žalobě v této věci vyhovět již z důvodů podrobně shora uvedených. 11. Odvolací soud se v této věci totiž bez výhrad ztotožňuje s právním závěrem zaujatým odvolacím soudem v rozsudku č. j. 103 VSPH 282/2017-46, jež je podrobně uveden shora. Nejvyšší soud zaujal k řešení sporné otázky shodný právní závěr nejen v rozsudku č. j. 29 ICdo 32/2013, z něhož při svém rozhodování vyšel v napadeném rozsudku soud I. stupně, ale i v řadě dalších rozsudků, konkrétně v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1388/2014, či 22 Cdo 1931/2014. 12. Z těchto všech důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, jež byly žalovaným přiznány ve správné výši. 13. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaní měli v odvolacím řízení ve věci úspěch a mají proto právo na náhradu nákladů řízení, jež jim v odvolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem. Přiznaná náhrada zahrnuje odměnu za dva úkony právní služby ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, 2 x 300 Kč režijní paušál advokáta podle § 13 advokátního tarifu a DPH ve výši 21 %.

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 60 ICm 3317/2016 (KSPH 60 INS 10007/2016)

Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

Praha 8. února 2018

JUDr. Jiří Goldstein, v.r. předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.