101 VSPH 454/2015-239
122 ICm 3787/2012 101 VSPH 454/2015-239 (KSPL 27 INS 20667/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Jiřího Karety v právní věci žalobkyně: Jiřina anonymizovano , anonymizovano , bytem Oblá 509/64, Brno-Nový Lískovec, zast. JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti žalovanému: JUDr. Josef Cupka, sídlem Trojanova 18, Praha 2, insolvenční správce dlužníka Ing. Lubomíra Soudka, zast. Mgr. Ing. Janou Tempírovou, advokátkou, sídlem Václavské náměstí 12, Praha 1, o vyloučení věcí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 122 ICm 3787/2012-202 ze dne 30. ledna 2015

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 122 ICm 3787/2012-202 ze dne 30. ledna 2015 se v bodě I. výroku ve věci samé potvrzuje ve znění, že kromě dalších nemovitostí v tomto výroku uvedených se ze soupisu majetkové podstaty dlužníka vylučuje spoluvlastnický podíl o velikosti 799/38393 na společných částech domu čp. 509 a na pozemku pč. 1643/6 a na pozemku pč. 1698/7, ve výroku pod bodem II. se potvrzuje zcela.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Juříčka částku 12.901,-Kč.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. vyloučil ze soupisu majetkové podstaty dlužníka nemovitosti v tomto výroku uvedené (dále též jen sporné nemovitosti nebo sporné pozemky) a pod bodem II. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 44.358,04 Kč.

Při svém rozhodnutí vyšel soud prvního stupně z těchto zjištění:

po zahájení insolvenčního řízení dlužníka, na jehož majetek byl insolvenčním soudem prohlášen konkurs, žalovaný sepsal do soupisu majetku dlužníka též sporné nemovitosti uvedené v žalobě s tím, že kupní smlouva, kterou žalobkyně sporné (KSPL 27 INS 20667/2011)

nemovitosti nabyla do svého vlastnictví, je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem č. 72/1994 Sb. o převodu bytů do osobního vlastnictví, neboť smlouvou nebyla převedena všechna vlastnická práva k domu a pozemkům souvisejících s převodem vlastnictví bytové jednotky ve smyslu § 6 tohoto zákona, konkrétně nebyly převedeny pozemky č. parc. 1643/13, 1643/14 a 1645/15 (dále též jen 13, 14, 15), přestože se jedná o zastavěné pozemky, na nichž stojí budova č.p. 509, v níž se nachází převáděná bytová jednotka a spoluvlastnický podíl ke garáži,

na základě tohoto vyrozumění žalovaného žalobkyně podala včas žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu,

manželství prodávající MUDr. Anny Soudkové a dlužníka Ing. Lubomíra Soudka bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Plzni, který nabyl právní moci 12.11.2008,

za trvání manželství prodávající a dlužníka uzavřeli manželé Soudkovi dne 7.9.1998 formou notářského zápisu dohodu o zúžení společného jmění manželů, podle níž toto společné jmění zúžili o sporné nemovitosti, s tím, že nemovitosti jsou ve výlučném vlastnictví MUDr. Soudkové, která je za trvání manželství koupila výlučně ze svých finančních prostředků, které nebyly součástí SJM,

dne 12.12.2007 MUDr. Anna Soudková (v té době manželka dlužníka) uzavřela se žalobkyní kupní smlouvu, kterou prodala žalobkyni sporné nemovitosti a vklad vlastnického práva na žalobkyni podle této smlouvy byl povolen rozhodnutím katastrálního úřadu s právními účinky ke dni 25.1.2008,

prodávající MUDr. Anna Soudková nabyla sporné nemovitosti do svého vlastnictví smlouvou z 12.9.1999, kterou uzavřela se společností UNISTAV a.s. a touto smlouvou prodávající UNISTAV a.s. převedl na MUDr. Annu Soudkovou ve smlouvě označenou bytovou jednotku a ideální spoluvlastnický podíl na domě č.p. 509/51 a ideální spoluvlastnický podíl ke garáži ve výši 1/32 v poměru k celku,

dne 5.12.2000 pak MUDr. Anna Soudková uzavřela se stejnou obchodní společností smlouvu o převodu spoluvlastnických podílů na pozemcích ve smlouvě uvedených, a to č. parc. 1698/7, 1643/6, 1643/13, 1643/14, 1643/15, 1643/11, 1643/12 a 1643/10, a to ve výši 799/38393 v poměru celku vztahujícího se k bytové jednotce v domě č.p. 509,

obě shora uvedené smlouvy byly katastrálním úřadem vloženy do katastru nemovitostí,

podle fotografií předložených žalovaným jsou pozemky 15, 14 a 13 oplocené plošky zřejmě přibetonované k domu a oplocení schodiště vedoucí ke spodním částem domu,

smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky uzavřené mezi žalobkyní a MUDr. Annou Soudkovou sepisoval advokát Mgr. Martin Lůdl na žádost makléřky realitní kanceláře Ilony Arientové, kterou oslovila prodávající MUDr. Anna Soudková se žádostí o prodej bytu,

oba tito svědci uvedli, že při sepisu kupní smlouvy ze dne 12.12.2007 vycházeli z údajů v katastru nemovitostí, a z listin, které jim o nabytí svého vlastnického práva k převáděné bytové jednotce předložila prodávající, která, jelikož byla vdaná, jim k jejich žádosti předložila notářský zápis o vyčlenění bytové jednotky ze společného jmění manželů a ohledně podílů na společných částech domu vycházeli z výpisu (KSPL 27 INS 20667/2011)

z katastru nemovitostí a oba byli přesvědčeni, že MUDr. Soudková převádí na žalobkyni touto smlouvou vše, co k bytové jednotce náleží,

žalobkyně uzavřela s realitní kanceláří smlouvu o zprostředkování koupě sporných nemovitostí dne 2.11.2007,

pozemky č. parc. 13, 14 a 15 vznikly podle zprávy Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj oddělením z parcely 1643/5 a z plánu ani z přiložených listin nevyplývá, že se jedná o pozemky pod stavbou, tedy pozemky pod domem č.p. 509.

Na základě těchto zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že kupní smlouva z 12.12.2007 pravděpodobně nesplňuje požadavky zákonem vyžadované k převodu vlastnického práva bytové jednotky ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., jestliže současně s ostatními nemovitostmi nebyly na žalobkyni převedeny MUDr. Annou Soudkovou rovněž spoluvlastnické podíly na pozemcích 13, 14, 15, neboť nelze vyloučit, že jde o pozemky, na nichž stojí budova č.p. 509, v níž se bytová jednotka, jež byla předmětem převodu vlastnictví, nachází. Nicméně tyto dotčené pozemky získala MUDr. Anna Soudková do svého vlastnictví dodatečně a jinou smlouvou, než bytovou jednotku a příslušný spoluvlastnický podíl na společných částech domu a garáži a podle fotografií tyto tři sporné pozemky jsou jakési oplocené plochy, které minimálně v jednom případě oplocují schodiště, vedoucí zřejmě ke dveřím vedoucím k domu. I když nelze vyloučit, že tyto pozemky jsou součástí budovy, ve smyslu § 120 občanského zákoníku, v té době platného, nicméně pokud by byly od ní odděleny, budova by se jako věc hlavní neznehodnotila. Při tomto svém závěru vycházel i z názoru Katastrálního úřadu v Brně, který soudu sdělil, že dotčené pozemky vznikly oddělením z parcely 1643/5 a z plánu, ani z listin, které má katastrální úřad k dispozici nevyplývá, že jde o pozemky pod stavbou. Nicméně soud má za to, že tyto tři sporné pozemky mohly být převedeny na žalobkyni současně s převáděnou bytovou jednotkou, pokud by ovšem prodávající MUDr. Anna Soudková realitní kanceláři připravila všechny listiny, které o svém vlastnictví měla k dispozici a realitní kancelář i pověřený advokát vycházeli při soupisu smlouvy z výpisu z katastru nemovitostí, kde dotčené pozemky na LV 1879 u bytové jednotky uvedeny nejsou. Z výpisu z katastru nemovitostí je pak zřejmé, že budova stojí na pozemcích 1643/6 a 1698/7. Poukázal na to, že také společnost UNISTAV a.s., která převáděla bytovou jednotku a příslušné spoluvlastnické podíly na MUDr. Annu Soudkovou, ve svém návrhu na zápis vkladu vlastnického práva uvedla, že budova stojí jenom na pozemcích č. 1698/7 a č. 1643/6. Sporné tři pozemky, z nichž žalovaný dovozuje neplatnost smlouvy, vznikly až později oddělením podle jiného a pozdějšího geometrického plánu z pozemku č. 1643/5. Jestliže tedy, o tom, že by součástí domu měly být i tři sporné pozemky, o nichž žalovaný opírá své tvrzení o neplatnosti smlouvy, nevěděla ani pracovnice realitní kanceláře, která k žádosti prodávající zprostředkovávala prodej sporných nemovitostí a nevěděl o tom ani advokát Mgr. Lůdl, který smlouvu sepisoval, neboť neměli k dispozici jiný nabývací titul, než který jim předložila prodávající MUDr. Anna Soudková a vycházeli ze zápisu v katastru nemovitostí, pak o tom, že by budova měla stát ještě na dalších pozemcích nemohla vědět ani žalobkyně, která se pouze přihlásila na inzerát, kterým realitní kancelář nabízela prodej bytové jednotky od prodávající MUDr. Anny Soudkové, tím spíše, když vlastní smlouvu sepisoval advokát. Z toho soud dovodil, že žalobkyně se za těchto okolností nemohla dopídit toho, že existuje ještě jakýsi dodatečný nabývací titul úplně z jiné doby, kterým prodávající MUDr. Soudková nabyla podíly na mini pozemcích, které tak nějak souvisí s budovou, kde kupuje byt. Žalobkyně byla proto podle soudu v dobré víře, že nabyla vlastnické právo ke sporným nemovitostem platnou smlouvou, neboť byla o tom ubezpečena jak realitní kanceláří, tak advokátem, který smlouvu sepisoval. Za této situace neposkytnout žalobkyni ochranu dobré víry by bylo neslučitelné s obecnou představou spravedlnosti, pokud by soud žalobě vyhověl a majetek, který nabyla žalobkyně v dobré víře před mnoha lety, za nemalou finanční částku, byl použit k uspokojení věřitelů bývalého manžela prodávající MUDr. Anny Soudkové, zvláště za situace, když bylo prokázáno, že sporné nemovitosti nebyly (KSPL 27 INS 20667/2011) součástí SJM manželů Soudkových v době, kdy sporné nemovitosti MUDr. Soudková převedla na žalobkyni.

Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvého stupně úspěchem žalobkyně ve věci samé.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání, v němž navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Poukázal na to, že v řízení prokázal, že sporné nemovitosti žalobkyně nenabyla do svého vlastnictví platnou smlouvou, nýbrž smlouvou, která je od počátku neplatná, protože nesplňuje požadavky vyžadované zákonem 72/1994 Sb. k převodu vlastnického práva k bytové jednotce. Bylo prokázáno, že budova, v níž se bytová jednotka nachází, je postavena též na pozemcích 13, 14 a 15 a nikoliv jen na pozemcích 1643/6 a 1698/7, přičemž spoluvlastnické pozemky k těmto třem zmíněným pozemkům MUDr. Soudková na žalobkyni nepřevedla, přestože se jedná o pozemky zastavěné budovou č.p. 509. Soud rovněž nepřihlédl k tomu, že ohledně spoluvlastnického podílu ke garáži MUDr. Soudková nabyla do svého vlastnictví podíl o velkosti 1/32 vzhledem k celku, takže nemohla platně na žalobkyni převést podíl ke garáži o velikosti 1/30 ve vztahu k celku, tedy větší podíl, než sama nabyla.

Žalovaný je přesvědčen, že žalobě nemůže být vyhověno s poukazem na dobrou víru žalobkyně při nabývání sporných nemovitostí do vlastnictví. Má za to, že princip ochrany dobré víry lze použít jen při řešení otázky nabytí vlastnického práva od nevlastníka, jak vyplývá z citované judikatury, ale pomocí ochrany dobré víry nelze chránit účastníka absolutně neplatné smlouvy. Pokud bylo argumentováno dobrou vírou v zápisy v katastru nemovitostí, pak soud prvního soudu opomněl, že musí jít o dobrou víru v zápisy vlastnických, či jiných věcných práv, nikoliv o ochranu dobré víry v jakýkoliv údaj uvedený v katastru, jako je např. výměra pozemku, či údaje o účelu pozemku. Pokud tedy žalobkyně a soud prvního stupně dovozují dobrou víru žalobkyně ohledně toho, na jakých pozemcích se budova nachází, pak takto ochrana dobré víry konstruována není a není dovozována ani judikaturou. Žalobkyně neprokázala dostatečnou pečlivost při nabývání sporných nemovitostí do vlastnictví, která by byla hodna poskytnutí ochrany dobré víry žalobkyně. Z výpovědí svědků Mgr. Lůdla i pracovnice realitní kanceláře paní Arientové vyplývá, že vůbec neměli k dispozici smlouvy, kterými nabyla MUDr. Soudková do svého vlastnictví spoluvlastnické podíly k pozemkům souvisejícím s převáděnou bytovou jednotkou. Dále poukazoval na to, že se žalobkyně domáhala podanou žalobou též vyloučení spoluvlastnického podílu o velikosti 799/38393 na pozemcích parc. č. 1643/6 a par. č. 1698/7 a o tomto návrhu soud prvého stupně napadeným rozsudkem nerozhodl. Žaloba je rovněž nesprávná tam, kde soud vyhověl žalobě o vyloučení spoluvlastnických podílů na společných částech domu a dvou pozemcích, neboť nevzal v úvahu, že v žalobě uvedený spoluvlastnický podíl se váže ke garáži jako celku a nikoliv ke spoluvlastnickému podílu na garáži, jež náleží žalobkyni. Pokud má žalobkyně vlastnit jen podíl na garáži, tak i příslušný podíl na společných částech domu a pozemcích musí být úměrně menší.

Žalobkyně vyvracela vývody odvolání a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť prokázala, že při nabývání sporných nemovitostí do svého vlastnictví vynaložila dostatečnou opatrnost, a větší už po ní nemůže být vyžadována, zvláště když k převodu došlo prostřednictvím profesionálů, tj. realitní kanceláře a advokáta, kteří měli na starost faktickou právní realizaci převodu sporných nemovitostí. Žalobkyně tak při nabývání sporných nemovitostí do vlastnictví byla v dobré víře nejen v zápis v katastru nemovitostí, ale i v dobré víře o tom, že smlouva sepsaná advokátem, je smlouvou platnou, jestliže i katastrální úřad na jejím základě povolil vklad vlastnického práva žalobkyně ke sporným nemovitostem v katastru nemovitostí a tím žalobkyni utvrdil v její víře, že je legitimním vlastníkem sporných nemovitostí. (KSPL 27 INS 20667/2011)

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř., podle § 213 odst. 2 o.s.ř. opakoval důkaz smlouvou o převodu vlastnictví jednotky ev. č. 509/7 a o převodu spoluvlastnického podílu na jednotce ev. č. 509/51 ze dne 19.2.1999 a smlouvu o převodu spoluvlastnických podílů na pozemcích ze dne 5.12.2000 a po jejich zhodnocení s důkazy provedenými již soudem prvého stupně, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

Ze smlouvy z 19.2.1999 odvolací soud zjistil, že touto smlouvou nabyla MUDr. Anna Soudková od společnosti UNISTAV a.s. do svého vlastnictví jen bytovou jednotku v domě č.p. 509 a spoluvlastnický podíl ke společným částem domu, v němž se nachází a dále spoluvlastnický podíl ke garáži ve stejném domě ve výši 1/32 v poměru k celku a v této smlouvě se převádějící společnost UNISTAV a.s. zavázala, že jakmile nabude vlastnické právo k pozemkům, jež se k bytové jednotce a garáži podle zákona váží a které jsou výslovně ve smlouvě uvedeny jako pozemky č. parc. 1698/7 a 1693/6, tyto pozemky vážící se k bytové jednotce převede do vlastnictví kupující MUDr. Soudkové. Ve smlouvě je výslovně uvedeno, že tyto dva pozemky jsou pozemky zastavené domem č.p. 509 a převádějící v ní odkazuje v této souvislosti na geometrický plán z 25. srpna 1998.

K těmto zjištěním odvolací soud nejprve uvádí, že je sice pravdou, že touto smlouvou nabyla kupující MUDr. Soudková do svého vlastnictví jen spoluvlastnický podíl ke garáži ve výši 1/32 v poměru k celku a ve smlouvě mezi ní a žalobkyní z 12.12.2007 je uveden poměr 1/30 v poměru k celku, nemůže to však samo o sobě způsobit absolutní neplatnost této pozdější smlouvy. Podle § 37 odst. 3 občanského zákoníku, platného v době uzavření smlouvy, totiž právní úkon není neplatný pro chyby v psaní a počtech, je-li jeho význam nepochybný. Za situace, kdy nebylo prokázáno, že by úmyslem obou účastníků smlouvy z 12.12.2007 bylo převést na žalobkyni větší právo než jí dosud náleží a význam smlouvy je nepochybný-převést vše co s bytovou jednotkou souvisí podle smlouvy z 19.2.1999, pak nelze dovodit neplatnost celé smlouvy z 12.12.2007 pro tuto zřejmě nesprávnou písařskou chybu při stanovení výše spoluvlastnického podílu prodávající ke garáži.

Pozemky č. parc. 1698/7 a 1643/6 výslovně zmíněné ve smlouvě z 19.2.1999 jako pozemky náležející k bytové jednotce a ke garáži pak společnost UNISTAV s.r.o. převedla do vlastnictví MUDr. Soudkové smlouvou z 5.12.2000. Jde o hromadnou smlouvu pro všechny stávající již vlastníky bytové jednotky a garáží v domě č.p. 509. Jak odvolací soud zjistil, ve smlouvě je uvedeno, že původní vlastník domu vymezil svým prohlášením vlastníka budovy ze 7.7.1998 bytové jednotky a nebytové prostory. V bodě II. odst. 1 smlouvy je výslovně uvedeno, že s vlastnictvím každé bytové jednotky vymezené prohlášením vlastníka budovy je spojeno odpovídající právo k pozemkům č. parc. 1698/7 a č. parc. 1643/6, na nichž je vystavěna budova č.p. 509 a v bodě č. III. je pak uvedeno, že kromě těchto dvou pozemků, náležejících k bytové jednotce, převádí prodávající (UNISTAV s.r.o.) do vlastnictví kupujících ještě dalších šest pozemků označených ve smlouvě jako 1643/13, /14, /15, /11 a /12, přičemž jen pozemky 1698/7 a 1643/6 jsou ve smlouvě označeny jako zastavěná plocha, zatímco ostatních šest pozemků je ve smlouvě označeno jako jiná plocha, ostatní plocha, či zeleň.

V této smlouvě není uveden žádný zvláštní právní důvod k převodu vlastnictví k těmto dalším šesti pozemkům na všechny ostatní vlastníky bytových jednotek v domě, ani to, že tyto pozemky, nebo jen některé z nich, jsou pozemky náležející k bytové jednotce ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. a že jsou tudíž ve smyslu § 20 až § 21 či § 30 tohoto zákona pozemky, jejichž vlastnictví je nerozlučně spjato s vlastnickým právem k bytové jednotce a jsou součástí domu ve smyslu § 120 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku.

Na základě těchto zjištění odvolací soud na rozdíl od soudu prvého stupně dospěl k závěru, že z provedených důkazů nelze dovodit absolutní neplatnost smlouvy z 12.12.2007 pro rozpor se zákonem č. 74/2000 Sb., neboť žalovaným předložené důkazy nepostačují (KSPL 27 INS 20667/2011) pro závěr o tom, že pozemky 13, 14 a 15 jsou pozemky zastavěné budovou č.p. 509 a tudíž náleží k bytové jednotce a musely ze zákonem stanovených důvodů být s touto bytovou jednotkou převedeny do vlastnictví žalobkyně.

Leč i kdyby neobstál tento právní závěr odvolacího soudu a smlouva z 12.12.2007 by byla smlouvou absolutně neplatnou z důvodů uváděných žalovaným, nepochybně obstojí právní závěr soudu prvého stupně o tom, že žalobě nelze vyhovět, neboť je třeba poskytnout ochranu dobré víry žalobkyně při nabývání vlastnictví ke sporným nemovitostem.

Uváží-li se okolnosti výše uvedené, i okolnosti zjištěné a uváděné v odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, tedy to, že MUDr. Soudková sporné nemovitosti prodávala žalobkyni prostřednictvím realitní kanceláře, že to byla ona, která tomuto zprostředkovateli předložila listiny potřebné k prokázání svého vlastnického práva a jeho rozsahu k převáděným nemovitostem a svým vlastnoručním podpisem stvrdila správnost a pravdivost údajů uvedených ohledně předmětu převodu vlastnického práva uvedeného ve smlouvě z 12.12.2007, že realitní kancelář uzavřela s kupující žalobkyní, která se o prodeji dozvěděla z inzerátu realitní kanceláře, smlouvu o zprostředkování prodeje a sepis vlastní smlouvy svěřila advokátovi, že katastrální úřad převod vlastnického práva na žalobkyni podle smlouvy z 12.12.2007 vložil do katastru nemovitostí, přičemž právě u stejného katastrálního úřadu byly vloženy údaje o vlastnictví k bytové jednotce, ke garáži i k pozemkům pro prodávající MUDr. Soudkovou, nelze dovodit jiný závěr, než že žalobkyně byla v dobré víře, že vlastnictví ke sporným nemovitostem nabyla platnou smlouvou.

Otázku ochrany dobré víry při nabývání vlastnictví od třetích osob řešil ještě za platnosti občanského zákoníku platného v době uzavření kupní smlouvy jak Ústavní tak i Nejvyšší soud ČR.

Ve svém nálezu I. ÚS 147/07 Ústavní soud uvedl, že vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, což je v souladu s článkem 11 Listiny základních lidských práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, což platí především za situace dodatečného odpadnutí právního důvodu, na základě kterého nabyl vlastnictví kterýkoliv z právních předchůdců vlastníka. Dále Ústavní soud ve svém nálezu sp.zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. května 2011 vyslovil, že jelikož princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Osoby, jimž dobrá víra svědčí, totiž nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci a s ohledem na svou dobrou víru mohli v mezidobí nemalým způsobem zhodnotit inkriminované nemovitosti. Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji ve veřejné státem vedené evidenci, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana.

Také Nejvyšší soud ve svých rozsudcích sp.zn. 28 Cdo 2652/2011 a sp.zn. 28 Cdo 3342/2011 právě s odvoláním na shora uvedený nález Ústavního soudu, vyslovil k institutu dobré víry a publicity zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, že princip dobré víry chránící účastníky soukromoprávních vztahů, je možno chápat jako jeden z klíčových projevů principu právní jistoty, který je odvoditelný od normativního principu právního státu. Stejně tak dovodil, že nelze odhlížet od zásady materiální publicity zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a osoba nabyvatele vlastnického práva by neměla nést nepřiměřená rizika s nabytím vlastnictví, i přes důvěru v zápis v katastru nemovitostí. Naopak by měla být zaručena ochrana dobré víry v pravdivost i úplnost zápisů ve veřejné knize. (KSPL 27 INS 20667/2011)

Odvolací soud má dále za to, že na daný případ je třeba aplikovat i přechodné ustanovení § 3030 nového občanského zákoníku (dále jen OZ), z něhož plyne, že se i na práva a povinnosti, které se posuzují podle dosavadních právních předpisů (včetně práv a povinností z věcných práv nabytých před účinností OZ), použijí ustanovení části první hlavy I. Účelem tohoto ustanovení je vztáhnout i na právní úkony podřízené dosavadním právním předpisům obecné zásady, na nichž je OZ postaven a jež akcentují ochranu dobré víry a zákaz zneužití soukromých práv. Jinými slovy i předchozí úprava soukromého práva musí být interpretována a aplikována v souladu se zásadami formulovanými v první části hlavy I. OZ. To znamená, že musí být vykládána především ve shodě s Listinou základních práv a svobod, současným ústavním pořádkem a musí být v souladu s dobrými mravy a spravedlností.

Podle § 6 OZ má každý povinnost jednat v právním styku poctivě (odst. 1). Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (odst. 2).

Smyslem tohoto citovaného ustanovení je jednak výslovně stanovit, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě, jednak zamezit tomu, aby někdo získal právní výhodu, jednal-li nezákonně nebo obmyslně. Stejné pravidlo se uplatní i ve vazbě na protiprávní stav se zřetelem k osobě, která jej vyvolala, nebo která nad tímto stavem měla kontrolu. Ochranu je třeba naopak poskytnout tomu, kdo jednal v dobré víře (§ 7 OZ).

Odvolací soud v dané věci shodně se soudem prvého stupně dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala dobrou víru, že sporné nemovitosti do svého vlastnictví nabývá platnou smlouvou, která je v souladu se zákonem č. 72/1994 Sb. a žalovaný neunesl důkazní břemeno o svém tvrzení o tom, že žalobkyně při uzavírání smlouvy v dobré víře nebyla. To, že žalobkyně nebyla v dobré víře, nemusí prokazovat sama žalobkyně, nýbrž důkazní břemeno je na žalovaném, který své tvrzení o neplatnosti smlouvy z 12.12.2007 dovozuje výlučně jen z toho, že MUDr. Soudková nepřevedla touto smlouvou na žalobkyni rovněž pozemky 13, 14 a 15 ačkoliv podle názoru žalovaného jde o pozemky, které fakticky jsou součástí domu. O tomto svém tvrzení žalovaný nepředložil žádné rozhodné důkazy a jeho tvrzení nesdílí ani příslušný katastrální úřad.

Odvolací soud má dále za to, že v dané věci není žádného důvodu, aby ochrana dobré víry žalobkyně měla nižší váhu než ochrana věřitelů dlužníka Ing. Soudka (bývalého manžela prodávající MUDr. Soudkové) zvláště, když ze skutkových zjištění soudu prvého stupně vyplývá, že sporné nemovitosti před jejich převodem na žalobkyni nebyly součástí společného jmění manželů Soudkových, neboť ti ještě před uzavřením smlouvy z 12.12.2007 formou notářského zápisu právě ohledně těchto sporných nemovitostí uzavřeli dohodu o zúžení SJM a Ing. Soudek sám podepsal čestné prohlášení o tom, že sporné nemovitosti koupila jeho manželka za trvání manželství výlučně ze svých finančních prostředků. Z obou těchto listin pak nelze dovodit žádný důvod jejich eventuální absolutní neplatnosti.

I když obecně platí, že absolutní neplatnosti smlouvy se může s úspěchem dovolávat každá třetí osoba, která má na tom zájem, je třeba rozumět tomu tak, že absolutní neplatnosti právního úkonu se může s úspěchem dovolat jen ta třetí osoba, jejíž majetková práva mohou být-objektivně posuzováno-neplatností právního úkonu příznivě ovlivněna. Tedy v řízení o určení neplatnosti smlouvy by tato třetí osoba musela prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., a to naléhavý právní zájem samotného žalobce. Stejnou úvahou byl odvolací soud veden i v této věci, když ze skutkových zjištění soudu nelze dovodit právní důvod zápisu sporných nemovitostí do soupisu majetkové podstaty dlužníka a nemůže jím být bez dalšího jen tvrzení žalovaného o tom, že sporné nemovitosti jsou stále součástí společného jmění bývalých manželů Soudkových a jen z tohoto důvodu patří do majetkové podstaty úpadce Ing. Soudka. Tuto úvahu uvádí odvolací soud u vědomí toho, že neexistence právního důvodu zápisu sporných nemovitostí do soupisu majetku dlužníka by (KSPL 27 INS 20667/2011) sama o sobě při rozhodování o vylučovací žalobě podle § 225 IZ nestačila k tomu, aby soud žalobě vyhověl, pokud by žalobkyně současně neprokázala svou aktivní legitimaci, tj. vlastnické právo ke sporným nemovitostem.

K námitce žalovaného o tom, že soud prvého stupně nerozhodl o celém předmětu řízení, neboť nerozhodl o vyloučení spoluvlastnických podílů k pozemkům č. 1643/6 a 1698/7, odvolací soud uvádí, že se tak stalo jen v důsledku písařské chyby obsažené v bodě I. výroku ve věci samé, neboť mezi údaji o spoluvlastnickém podílu na společných částech domu a obou těchto pozemků mělo být uvedeno písmeno a , a proto odvolací soud tuto zřejmou nesprávnost v psaní odstranil postupem podle § 164 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil ve znění, jež je uvedeno v bodě I. výroku tohoto rozsudku odvolacího soudu tak, aby tento výrok byl v souladu i s žalobním návrhem. Za situace, kdy soud žalobě na vyloučení věci v plném rozsahu vyhověl ve znění žalobního petitu, pak v případě, že se ukáže, že žalovaný sporné nemovitosti má v soupisu zapsány v menším rozsahu, než jak jsou uvedeny v žalobním petitu (což ovšem žalovaný neprokázal), pak pochopitelně ze soupisu majetkové podstaty dlužníka vyškrtne sporné nemovitosti jen v rozsahu, v jakém je má sám v soupisu sepsány, neboť rozhodnutí soudu v incidenčních sporech je rozhodnutím jen určovací povahy a slouží výlučně pro potřeby vlastního insolvenčního řízení k tomu, aby bylo postaveno najisto, zda sporné nemovitosti budou součástí majetkové podstaty dlužníka a budou tudíž v tomto insolvenčním řízení zpeněžovány či nikoliv.

Z těchto všech důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil včetně akcesorického výroku o nákladech řízení podle § 219 o.s.ř.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn tím, že žalobkyně měla v tomto stádiu řízení ve věci úspěch a má proto právo podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Přiznaná náhrada představuje náklady, jež žalované vznikly v souvislosti s jejím zastoupením advokátem a zahrnuje paušální odměnu advokáta za dva úkony ve výši 3.100,-Kč za jeden úkon právní služby podle § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění platném od 1.1.2013, dále 2x 300,-Kč režijní paušál advokáta, jízdné ve výši 2.862,-Kč, náhradu za ztrátu času ve výši 1.000,-Kč a DPH ve výši 21 %.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 12. listopadu 2015

JUDr. Jiří G o l d s t e i n, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová