101 VSPH 440/2014-75
29 ICm 878/2014 101 VSPH 440/2014-75 (KSCB 27 INS 15508 /2010)









ČESKÁ REPUBLIKA r ROZSUDEK JMENEM REPUBLIKY

Vrchní soud V Praze jako soud odvolací rozhodl V senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Jiřího Goldsteina V právní Věci žalobce: České dráhy, a.s., IČO 70994226, sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1, proti žalovanému: Ing. Václav Svoboda, sídlem Na Zlaté stoce 551/14, České Budějovice, insolvenční správce dlužníka ŽOS České Velenice CZ a.s., o vyloučení Věci ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 29 lCm 878/ 2014-39 ze dne 5.května 2014, takto:

I.Rozsudek Krajského soudu V Českých Budějovicích č.j. 29 ICm 878/2014-39 ze dne 5.května 2014 se potvrzuje.

II.Zádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

(KSCB 27 INS 15508/2010)

Odůvodnění

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud l.stupně napadeným rozsudkem v bodě l.výroku rozhodl, že z majetkové podstaty úpadce vylučuje parní lokomotivu s tendrem v tomto výroku specifikovaném (dále též movitá věc), a pod bodem Il.výroku uznal žalobce povinným zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení soudní poplatek ve Výši 2.000,-Kč.

Při svém rozhodování vyšel soud l.stupně z těchto zjištění:

-dne 12.června 2009 ve znění dodatku č. 1 z 22.dubna 2010 úpadce jako prodávající a žalobce jako kupující uzavřeli kupní smlouvu ohledně převodu vlastnictví k movité věci, přičemž přechod vlastnického práva byl vázán na protokol o předání a převzetí předmětu smlouvy, což se stalo předávacím protokolem z 12.června 2009,

-součástí kupní smlouvy je též dohoda jejích účastníků o skladování předmětu smlouvy a dále ujednání o právu úpadce na takzvanou zpětnou koupi movité věci, pokud ji žalobce neopraví do 30.listopadu 2009 a vtéto lhůtě ji neodkoupí jako technickou kulturní památku Ministerstvo kultury ČR, dodatkem z 22.dubna 2009 pak byla prodloužena lhůta pro opravu věci žalobcem, a to do 31.března 2012, a po tomto datu mohl opět úpadce předmět smlouvy odkoupit zpět za podmínek v dohodě uvedených, ovšem úpadce ani insolvenční správce právo zpětného odkupu nevyužili,

-movitou věc zapsal insolvenční správce do soupisu majetkové podstaty dlužníka způsobem shodným, jakým je movitá věc specifikována v žalobním návrhu.

Z těchto zjištění soud l.stupně dovodil, že žalobce prokázal své vlastnické právo k movité věci, a tedy prokázal důvod, jenž brání tomu, aby movitá věc byla sepsána do soupisu majetkové podstaty dlužníka, a žalobě proto v plném rozsahu vyhověl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil úspěchem žalobce ve věci.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný Včas odvolání, v němž navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu l.stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, eventuálně jej změnil tak, že se žaloba zamítá. V odvolání poukazoval zejména na to, že se kvýzvě soudu k žalobě vyjádřil, i když ne ve lhůtě soudem stanovené, ale později, a to proto, že musel studovat archivy dlužníka. Měl za to, že vlastnické právo kmovité věci na žalobce nepřešlo, protože přednosta depa historických vozidel, Ing. Rachota, neměl zmocnění věc od žalovaného převzít, a jelikož jde o historickou kulturní památku, nejedná se o běžnou činnost spojenou s provozem podniku ve smyslu obchodního zákoníku. Zdůraznil, že faktickým účelem uzavření kupní smlouvy bylo restaurování historické lokomotivy, nikoliv převod vlastnického práva. Od toho se odvíjela i symbolická kupní cena 100.000,-Kč bez DPH, která

(KSCB 27 INS 15508/2010) je zjevně nepřiměřená skutečné hodnotě lokomotivy. Jediným motivem žalovaného k uzavření kupní smlouvy bylo opravit lokomotivu tak, aby mohla sloužit a reprezentovat drážní historii další desetiletí. Po plánované opravě měla lokomotiva přejít zpět do vlastnictví dlužníka. Pravá vůle účastníků tedy nesměřovala k prodeji a koupi předmětné lokomotivy, tedy k tomu, aby kupující natrvalo získal vlastnické právo k ní. K tomuto svému tvrzení nabídl jako důkaz informace o historické parní lokomotivě, dodatek č. 1 ke kupní smlouvě a svědeckou výpověd' Ing. Macho. Je přesvědčen, že žalobce neprokázal nabytí vlastnického práva k movité věci, nebot' přechod vlastnického práva na žalobce byl vázán na protokol o předání a převzetí věci, jež nemůže nahrazovat předávací protokol o uskladnění č. 502/2009-02, který předložil soudu l.stupně žalobce, protože v něm o předání a převzetí lokomotivy není uvedeno vůbec nic. Po rozhodnutí soudu l.stupně pak žalovaný dne 30.června 2014 od kupní smlouvy uzavřené se žalobcem odstoupil, protože za dobu pěti let od uzavření kupní smlouvy si žalobce lokomotivu nepřevzal a účel smlouvy nebyl naplněn. Navíc po uzavření smlouvy byla lokomotiva rozebrána na jednotlivé díly, z nichž řada chybí, takže lokomotiva nemůže být znovu sestavena a předmět koupě v právním slova smyslu proto zanikl. Žalobce si svévolně odvezl soubor dílů tvořících původní parní lokomotivu tím, že ji naložil na vlakovou soupravu a odvezl ji pryč. Jen proto ji má ve svém držení proti vůli dlužníka i proti vůli žalovaného. Dále uvedl, že žalobce podal žalobu na vyloučení parní lokomotivy a tendru ze soupisu podstaty, nebot' tak je identifikována v oznámení o soupisu majetkové podstaty, ovšem vyloučit parní lokomotivu s tendrem ze soupisu nelze, protože již jako jediná věc v právním slova smyslu neexistuje a v majetkové podstatě se nachází pouze soubor jednotlivých dílů, které kdysi lokomotivu, která byla kompletně rozebrána, tvořily, a proto doplněním soupisu majetkové podstaty z 23.února 2012 žalovaný v soupisu správně upravil označení takto sepsaného majetku úpadce.

Žalobce vyvracel Vývody odvolání a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu l.stupně jako věcně správný potvrdil stím, že kupní smlouva byla oběma účastníky řádně splněna, předmět koupě byl předán, kupní cena zaplacena, a žalobce je Vlastníkem věci, nebot' žalovaný nevyužil svého práva zpětné koupě věci, která byla předmětem kupní smlouvy. Pokud byla lokomotiva rozebrána, pak se tak stalo v době jejího skladování v prostorách dlužníka, a aby se předešlo dalším škodám na majetku, žalobce jí převezl do svých střežených prostor.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a odvolání žalovaného neshledal důvodným z následujících důvodů:

Ze spisu soudu l.stupně odvolací soud zjistil, že soud žalovaného vyzval kpísemnému vyjádření k žalobě usnesením z 31.března 2014 a žalovaný podáním doručeným soudu 17.dubna 2014 požádal o prodloužení lhůty kvyjádření

(KSCB 27 INS 15508/2010) do čtrnácti dnů. Soud této jeho žádosti vyhověl dne 17.dubna 2014, takže lhůta stanovená žalovanému k vyjádření uběhla 1.května 2014.

Soud l.stupně nařídil jednání na den 5.května 2014, na toto jednání byl žalovaný řádně předvolán již 2.dubna 2014 a na jednání se bez omluvy nedostavil, nepožádal o odročení jednání, ani do této doby nezaslal soudu své písemné vyjádření k žalobě. Soud l. stupně za této situace správně podle § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal v nepřítomnosti žalovaného a ve věci rozhodl.

Ve lhůtě soudem stanovené, ani do prvního jednání soudu ve věci samé, se žalovaný k žalobě nevyjádřil a jím zmiňované vyjádření k žalobě je datováno až dnem 6.května 2014 (žalovaný je tedy vypracoval až po jednání soudu l.stupně), a doručil je soudu až 12.května 2014, tedy poté, kdy soud ve věci dne 5.května 2014 rozhodl a vyhlásil napadený rozsudek.

Za této situace podle § 118b o.s.ř. platí, že nebyla-li soudem provedena příprava jednání, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání. Ke skutkovým tvrzením žalovaného a kjím nabízeným důkazům později již proto nelze s ohledem na zákonnou koncentraci řízení, kterou žalovaný evidentně nedodržel, přihlížet, přičemž žalovaný neprokázal, že mu v tom bránily objektivní důvody. Z toho vyplývá, že skutečnosti a důkazy uváděné a nabízené žalovaným v odvolání (poučení podle § 118b a § 119a odst. 1 a odst. 2 o.s.ř. soud účastníkům poskytl), již nemohou být odvolacím důvodem ve smyslu § 205a o.s.ř., a odvolací soud knim tudíž podle § 212a odst. 3 o.s.ř. nemohl přihlédnout.

Důkazy soudem l.stupně provedené a žalobcem předložené postačují pro závěr soudu o důvodnosti žaloby podané podle § 225 IZ, takže vpodrobnostech odvolací soud odkazuje na podrobné a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se zcela ztotožňuje.

Jedinou novou skutečností uváděnou žalovaným v odvolání, která je odvolacím důvodem, je jeho tvrzení, že dne 30.června 2014 od kupní smlouvy uzavřené se žalobcem odstoupil. Odstoupení od smlouvy o vzájemném plnění je v insolvenčním zákonu upraveno v § 253 tak, že ve znění platném do 31.prosince 2013 bylo možné podle § 253 odst. 1 od smlouvy odstoupit, nebyla-li smlouva v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy. Dne 1.ledna 2014 nabyla účinnosti novela insolvenčního zákona (zákon č. 294/2013 Sb.), která změnila ustanovení § 253 odst. 1 tak, že možnost odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění za podmínek stanovených v tomto odstavci již vůbec neumožňuje, ale upravuje pro tento případ jen možnost, aby insolvenční správce smlouvu splnil za dlužníka a žádal splnění od druhého účastníka smlouvy, nebo může odmítnout plnění (nikoliv Však již od smlouvy odstoupit).

(KSCB 27 INS 15508/2010)

Z toho vyplývá, že s odstoupením žalovaného od kupní smlouvy, jež žalovaný učinil až v roce 2014, nejsou spojeny žádné právní účinky, nebot' insolvenční zákon neumožňuje, aby insolvenční správce od smlouvy o vzájemném plnění odstoupil i v případě, že ke dni prohlášení konkursu není smlouva zcela splněna jen některým z účastníků a na odstoupení od kupní smlouvy nelze aplikovat ustanovení obecně právních předpisů, a to občanského či obchodního zákoníku.

Důkazy provedené soudem l.stupně, které žalovaný Včas a řádně v souladu se zákonnou koncentrací nerozporoval, osvědčují podle názoru odvolacího soudu dostatečně, že kupní smlouva byla oběma účastníky smlouvy řádné splněna, takže žalobce prokázal vlastnické právo k movité věci, která je předmětem tohoto sporu, a z těchto důvodů rozsudek soudu l.stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn tím, že v tomto stádiu úspěšnému žalobci náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení kNejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu V Českých Budějovicích dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která vrozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 2.října 2014

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dančová Dominika